Nová mluvnice současné němčiny

Alena Šimečková

[Kronika]

(pdf)

Новая грамматика современного немецкого языка / A new grammar of present-day German

„Mluvnice současné němčiny“ (Academia, Praha 1987, 320 s.) patří podle určení svého autora Jaromíra Povejšila k pracím, které se „vědomě snaží srovnávat němčinu s češtinou co nejvíce a ukázat především rozdíly ve stavbě obou jazyků“ (srov. úvodní slovo, s. 3), tedy k pracím konfrontačním s převažujícím kontrastivním zřetelem. Cesta konfrontace tu směřuje k aplikaci, cílem je poskytnout hlubší znalosti o německé mluvnici Čechům, kteří jazyk už do jisté míry ovládají (studentům vysokých škol, majícím určité filologické vědomosti, učitelům němčiny na středních školách i ostatní veřejnosti); tím je dán i směr popisu od češtiny jako jazyka výchozího k němčině jako jazyku cílovému.

Ze dvou předpokladů konfrontačního srovnávání dvou jazyků určeného pro aplikaci, tj. existence předchozích unilingválních popisů obou jazyků a jejich teoretické, metodologické a terminologické srovnatelnosti (srov. G. Helbig, Sprachwissenschaft - Konfrontation - Fremdsprachenunterricht, Leipzig 1981, s. 80), není v současné době v česko-německém pohledu splněn hlavně druhý. Přestože porovnávací česko-německé práce mají u nás dlouhou tradici a někdy se jich zdá být dostatečné množství, je jejich základna (srovnáme-li ji např. s česko-ruskou nebo polsko-německou) značně úzká, zájem autorů rozptýlený a jejich konfrontační přístupy různorodé. Lze se sice opřít o některé už poměrně dobře konfrontačně zpracované okruhy (např. okruh slovesného rodu s příspěvky E. Beneše, F. Daneše, B. Koenitze, J. Povejšila, V. Stehlíka, P. Trosta aj.), avšak ve většině oblastí je autor souhrnné konfrontační mluvnice odkázán na vlastní zpracování a produkuje jakýsi meziútvar mezi deskripcí a konfrontací. Vhodné unilingvální popisy obou jazyků, které se mohou stát základem konfrontace, sice už existují (v době psaní recenzované mluvnice nebyla ještě k dispozici nová teoretická mluvnice češtiny, na německé straně bylo možno se opřít o více použitelných popisů současného jazyka), avšak o jednotnosti teoretické, metodologické a terminologické nelze hovořit ani v rámci popisů jednoho jazyka, natož mezijazykově. Tento fakt se projevuje zvlášť citelně, jde-li o popisy zaměřené na aplikaci (na výuku jednoho z jazyků nebo na překlad). Při nesplnění jmenovaných předpokladů, zvláště druhého z nich, G. Helbig považuje konfrontační popis za ztížený, ne-li úplně nemožný. V praxi je však sotva myslitelné na splnění tohoto předpokladu čekat, mimo jiné i proto, že zvláště při zaměření na interní funkce jazykových prostředků (srov. V. Barnet, K aktuaľnym problemam sovremennoj konfrontacionnoj lingvistiki. In: Linguistische Studien. Berlin 1982, A 94/I, s. 1—13) je sjednocení popisů více jazyků vždy spojeno s velkými obtížemi. Souhrnnou konfrontační práci je tedy nutno posuzovat s vědomím, že za stávajících podmínek jde o úkol nadmíru obtížný, zvláště pro jednotlivce; práce tohoto druhu jsou většinou dílem autorských kolektivů, jako např. porovnávací německo-srbocharvátská a rusko-česká mluvnice, vydané v posledních letech v NSR a ČSFR.

[165]Povejšilova Mluvnice současné němčiny zachovává členění standardních mluvnic: obsahuje oddíl o hláskoslovném a pravopisném systému současné spisovné němčiny (s. 9—42), obsáhlou část morfologickou (s. 43—247) a stručný syntaktický pohled na větu a souvětí (s. 248—308). Připojen je věcný výběrový rejstřík. Seznam použité literatury obsahuje 100 titulů.

Výklady o mluvené formě jazyka vycházejí z kodifikace hallského výslovnostního slovníku (1964¹, po přepracování jako Grosses Wörterbuch der deutschen Aussprache, 1982), založené na výslovnostní normě hlasatelů hromadných sdělovacích prostředků. Popis jednotlivých fonémů a jejich variant je v podstatě veden preskriptivním cílem, podobně jako je tomu u výslovnostních slovníků. V dílčích otázkách se komentují rozdíly proti Siebsově kodifikaci ideální jevištní výslovnosti (která ovšem od prvního vydání Siebsova výslovnostního slovníku prodělala řadu změn). Konfrontace s češtinou se provádí u jednotlivých hlásek, podrobněji u délky a zaokrouhlenosti samohlásek, spodoby znělosti aj. Zdůrazňuje se morfematická vázanost německého slovního přízvuku; jev se ilustruje na příkladech sledujících počet a druh přízvuků ve slově. Rozdílnost přízvukování přejímek v obou jazycích se dokládá výběrem výslovnostně obtížných slov. Někdy je čtenář postaven před problémy související s grafickou stránkou. Lomených čar se tu např. užívá jednak v běžném úzu pro značení fonologické transkripce a znázornění variant, ale i — při zdvojení lomené čáry — k oddělení členů opozic (s. 15), kde by přehlednosti prospěla spíše dvojtečka. Stejně tak při značení rázu by se lépe uplatnil symbol API (než vertikální čárka, užívaná zde i pro hranici slabiky), už pro sjednocení s ostatními pracemi, i Mluvnicí češtiny 1 z r. 1986, vyšlou ve stejném nakladatelství.

V oddílu o psané formě jazyka se přechází od přehledu korespondencí mezi grafémy a fonémy v němčině ke grafickému označování kvantity, záznamu slov cizího původu a psaní počátečních písmen slova. Popis je tedy vymezen slovní jednotkou (kromě problematiky jejího psaní zvlášť a dohromady), záznamům syntaktických a textových struktur se už pozornost nevěnuje. Zařazení oddílu o psané podobě je bezpochyby kladem práce a problematika zde probíraná by mohla být rozšířena. V mluvnicích němčiny se těmto otázkám dlouho nevěnovala pozornost, teprve K.-E. Sommerfeldt, G. Starke a D. Nerius připojili ke své mluvnici němčiny z r. 1981 samostatnou ortografickou část a do posledního vydání mluvnice Dudenovy řady z r. 1984 byl zařazen výborně zpracovaný oddíl tohoto druhu z péra G. Augsta.

Morfologická část mluvnice upozorňuje v úvodu o slově a slovních druzích na specifickou vlastnost slova v němčině, jeho potenciální distancovatelnost (jmenovitě u sloves: einkaufen — er kauft ein, schilaufen — er läuft Schi apod.). Slovní druhy se popisují v pořadí: sloveso, substantivum, zájmeno, adjektivum, příslovce, předložka, spojka, citoslovce. Autor se rozhodl nezařadit člen jako samostatný slovní druh a popisuje ho v rámci určenosti substantiva. Otázka členu je v mluvnicích současné němčiny řešena různě a rozhodnutí pro jednotlivé alternativy (člen jako samostatný slovní druh, jako jedno z funkčních slov, jako součást substantiva) je dáno hlavně cílem popisu. Z hlediska aplikačního se zdá nejvíce vyhovovat pojetí členu jako druhu slova funkčního (vzhledem k jeho vydělitelnosti při slovním rozboru, rozlišení jeho gramatických a sémantických funkcí apod.); tímto pojetím se neruší spojení s adjektivními zájmeny, přejímajícími někdy roli členu, a v neposlední řadě se tím zřetelněji staví němčina proti češtině jako jazyku bez kategorie členu. Nové německé práce o členu, založené na tomto pojetí (zvláště práce H.-J. Grimma), konfrontační přístup značně usnadňují.

Z hlediska konfrontačního se jeví jako problematické i okrajové probírání částic. Pomineme-li otázky terminologické (srov. s. 45) a různé způsoby klasifikace této nesourodé třídy slov, zůstává mezi oběma jazyky podstatný rozdíl ve využití značného počtu německých modálních částic k odstínění výpovědi proti jiným (hlavně intonačním) prostředkům na straně české.

Na termínu částice (něm. Partikel může jako souhrnný název označovat i předložku, spojku a odlučitelnou předponu, české částice nikoli) je zřejmé i úskalí, které představuje výlučné užívání české gramatické terminologie (pro příští vydání bychom se přimlouvali za příslušný rejstřík s odpovídající terminologií německých mluvnic, aby se uživateli umožnil „přestup“). Zvláštní potíže nastávají tam, kde [166]v pojetí německé mluvnice není vůbec odpovídající pojem (např. doplněk) nebo kde se pojmy označované v příslušných unilingválních popisech jedním termínem liší (např. většinou pojem apozice).

Ve výkladu jednotlivých slovních druhů je stav v obou jazycích charakterizován ve směru česko-německém i opačném. Srovnání se většinou týká funkcí tvarů, a to funkcí interních (ve výstavbě vyšší jednotky) i externích (v plnění úkolů komunikativních). Ze slovních druhů se věnuje největší pozornost slovesu, zájmenu a číslovce. U slovesa jsou detailně propracovány zvláště funkce neurčitých tvarů, slovesný rod a způsob průběhu slovesného děje. U některých jevů (např. výskytu agentu u pasíva) jsou uvedeny kvantitativní údaje; byly by (pokud jsou známy) pro uživatele užitečné i jinde (např. u charakteristiky užití participií v atributu a predikátu apod.). V zájmu uživatele by byl i postup popisu od jevů centrálních k periferním (např. u participií od funkce atributivní k predikativní, u futura II od funkce modální k časové apod.).

Při konfrontačním výkladu se autor snaží vyvážit míru informace poskytovanou o obou jazycích; je to nelehký úkol, protože často je obtížné odhadnout, jakou znalost zákonitostí mateřského jazyka je možno od uživatele očekávat. Při předimenzování informace by konfrontačně vedený popis vyhovoval spíše učiteli cílového jazyka a autorovi učebnic než učícímu se.

V detailně propracovaných kapitolách o zájmenech a číslovkách zřetelně vystupuje do popředí pozitivní prvek autorova přístupu podávajícího pohled na cílový jazyk z hlediska mluvčího jazyka výchozího. Řada jevů, o nichž se tu pojednává, např. u neurčitých zájmen, se nenajde — ani nemůže najít — v německých mluvnicích. Autor jde vlastní cestou, pokud se týče výběru fakt i pozornosti jim přikládané. Popis substantiv a adjektiv postupuje v mluvnici shodně s většinou současných německých mluvnic. Adresát tu jistě uvítá stylistickou a regionální charakteristiku některých těchto slov a jejich tvarů. Kapitoly o předložkách a spojkách se zaměřují hlavně na popis významových vztahů, které tato funkční slova pomáhají konstituovat. Kontrakce předložek a členu, např. am, zur aj., se zde uvádějí jako „předložky s pádovou koncovkou“ (s. 222). Toto pojetí se nejeví jako výhodné nejen vzhledem k aplikačním cílům mluvnice; kontrahované formy, vzniklé původně redukcí v mluveném jazyce, se vyskytují často ještě vedle nekontrahovaných jako varianty, jen některé případy kontrakce se konvencionalizovaly.

V stručné syntaktické kapitole autor úvodem hovoří o předmětu syntaxe, dále klasifikuje větu z komunikativního hlediska a hlediska její úplnosti, stručně se zmiňuje o negaci, konfrontuje slovosledné zákonitosti (pro popis slovosledu věty jednoduché vhodně využívá postavení finitní formy, větný rámec dokládá odpovídajícím množstvím příkladů nejrůznějšího typu) a přechází k přehledu větných členů a typů souvětí. U podmětového es (s. 273—275), jevu z porovnávacího hlediska velmi důležitého, by možná bylo výhodné sjednotit výklad se stejnou látkou u zájmena es (s. 157—161). Možností konfrontace se využívá hlavně u shody podmětu s přísudkem. Pozornost zaslouží užitečné srovnání vazeb s českými přivlastňovacími zájmeny na -ův, -in a německých vazeb s anteponovaným nebo postponovaným genitivem, vazbou s von a některými hovorovými konstrukcemi (s. 290—291). Popis souvětí na dvanácti stránkách implikuje omezení na stručnou zmínku o jednotlivých typech (spojky jsou detailně popsány v oddílu morfologickém).

Dokladový materiál mluvnice se podle autorovy charakteristiky zakládá především na textech psaných (současné německy psané próze, kulturněpolitických časopisech, odborných textech), zřídka se sahá k dokladům slovníkovým. Ilustrace výkladů se v mluvnici provádí průběžně (až na malé výjimky) německými příklady a jejich překladem do češtiny; autor volil cestu doslovného překladu („někdy i za cenu stylistické topornosti“, s. 7) s důrazem na dokumentovaný jev; v případě zřetelné odlišnosti je překlad volný. Uvážený přístup k překládání dokladů a zdařilé provedení mohou v mnohém dát dobrý návod překladateli z němčiny do češtiny. Na druhé straně, pokud jde uživateli nejen o recepci, ale i produkci, a to ve směru česko-německém, je dodržování zmíněného postupu někdy problematické. Např. u souvětí Er stellte sich, als ob er nichts hörte → Dělal, jako by nic neslyšel je pro uživatele překlad do češtiny celkem bez obtíží. V opačném směru však musí český [167]mluvčí vyřešit následující problémy: (1.) Jakou spojku zvolit? — Spojky als, als ob, als wenn aj. se neliší významem, ale často výskytem a stylistickými příznaky. (2.) Jaký slovosled zvolit při volbě spojky? (3.) Kterou negaci redukovat? (4.) Jaký zvolit modus? (5.) Jaký časový tvar použít? Uvedený příklad se snaží dokázat, že postup exemplifikace (a samozřejmě i výkladu) by měl mít na zřeteli nejen příjemce, ale i autora sdělení.

„Mluvnice současné němčiny“ J. Povejšila vyznačila obrysy systematického popisu němčiny z českého porovnávacího pohledu. V některých jejích částech jsou konfrontační možnosti zásluhou detailního zpracování vyčerpány, jinde je podle doporučení autora mluvnice možné, ba nutné popis dále rozvíjet. Nesporný přínos mluvnice při jejím pozorování současného německého spisovného jazyka českýma očima vidíme v samostatném přístupu k popisu řady jevů, ve výběru popisovaných fakt a relevanci jim přikládané, ve vyplnění mezer v dosavadním popisu některých slovních druhů, shromáždění obšírného dokladového materiálu z psaného jazyka a jeho zpřístupnění uživateli. V neposlední řadě je to i vytříbené, ale současně i přístupné jazykové podání, které uživatelé mluvnice jistě ocení.

Je třeba uvítat ediční počin nakladatelství ČSAV Academia, které vydáním Povejšilovy Mluvnice současné němčiny zaplnilo citelnou mezeru v naší odborné germanistické literatuře. Kniha bude bezesporu užitečná jak odborníkům germanistům a překladatelům, tak i učitelům a studentům německého jazyka.

Slovo a slovesnost, ročník 51 (1990), číslo 2, s. 164-167

Předchozí Josef Štěpán: Sociolingvistická kniha o čase při studiu cizího jazyka

Následující Jan Kořenský: Práce o porovnávacím studiu gramatiky češtiny a ukrajinštiny