T. G. Masaryk a jazykověda. K 140. výročí Masarykova narození

František Daneš

[Články]

(pdf)

Т. Г. Масарик и языкознание / T. G. Masaryk and linguistics

Magnus parens moderního českého jazykovědného myšlení Vilém Mathesius ve své studii z r. 1911 „O potenciálnosti jevů jazykových“, založené na myšlence důsledného metodického lišení mezi jazykovou statikou a dynamikou („řádku let před tím, než vyšel de Saussurův Cours …“, jak později sám napsal), poznamenává v závěru studie toto: „Je spravedlivo, abych konstatoval, že rozdíl mezi statickými a dynamickými problémy jazykozpytnými poprvé mi ostře na mysli zatanul, když jsem za univerzitních studií četl Masarykovy poznámky o jazykozpytu v jeho Konkrétné logice.“ (Dodejme, že se u Mathesia najdou ohlasy i některých dalších Masarykových myšlenek a že mohl najít u něho i podněty k užívání statistických údajů.)

Je možno uvažovat i o tom, že k četbě Masarykových prací mohl být Mathesius přiveden vlivem kolínského evangelického faráře Čeňka Duška, „jemuž náleží zásluha, že mě první uvedl do angličtiny a že to učinil způsobem nepedantickým a zajímavým“ (Mathesius, 1982, s. 415). Dušek totiž patřil ke skupině tzv. teologicky liberálních evangelíků, s níž spolupracoval i Masaryk. Dodejme, že však k „tvrdým, duchovně pyšným“, bojovným církevně náboženským Duškovým postojům byl Mathesius výrazně kritický a jeho vlastní náboženské přesvědčení mělo blízko k Masarykovi: Mathesiovi je náboženství „aktuální vnitřní hodnotou, kterou má pro člověka lačnícího po duchovní útěše a posile“; „musí být prosyceno nikoli vzdorem a odbojností, nýbrž pokorou a láskou. To byly myslím vlastnosti, kterými před staletími rozkvetla Jednota bratrská …“ (1982, s. 424). Připomínám zde toto Mathesiovo vyznání proto, že takovýto postoj k životu a lidem — ať už motivovaný církevním náboženstvím, nebo chápaný v duchu přirozené etiky, prostého lidského svědomí — je v dnešním našem úsilí o mravní a duchovní obrodu nesporně aktuální.

Probereme nyní postupně hlavní Masarykovy myšlenky a podněty týkající se jazykovědy a jazyka. Mé výklady vycházejí především ze Základů konkrétné logiky (jakož i Čapkových Hovorů s TGM) a opírají se o neobyčejně cennou, v pravém smyslu jedinečnou stať Romana Jakobsona „Jazykové problémy v Masarykově díle“ (1930/31), která — na rozdíl od studie J. Mukařovského o Masarykově stylu, otištěné v témž sborníku, ale později přetištěné v Kapitolách z české poetiky II — zůstala málo známá, víceméně zapadla; vždyť sborník, v němž vyšla, patřil po několik desítiletí mezi libri prohibiti a její autor byl persona ingrata. O vzniku Jakobsonovy stati vypráví Mathesius ve svém hodnocení desetileté činnosti Pražského lingvistického kroužku (1982, s. 445) toto: „V pracích Mukařovského a Jakobsona se výborně uplatňovalo dávné mé přesvědčení, že jazykozpyt je nejpřirozenější spojenec vědy o literatuře, a důsledky způsobu, kterým jsme pojímali funkci spisovného jazyka, zasahovaly ještě šíře do problémů kulturního života. Obrátili jsme se již v březnu r. 1930 k širším kruhům českých intelektuálů schůzí na oslavu osmdesátých narozenin prezidenta Masaryka, na níž přednášel Roman Jakobson o jazykových problémech v Masarykově díle a Jan Mukařovský o Masarykovi jako stylistovi. Obě přednášky vyšly pak v samostatném svazečku nazvaném „Masaryk a řeč“ jako otisky z Masarykova sborníku. Schůze byla nejen projevem úcty k mysliteli, který svými teoretickými úvahami v letech osmdesátých výrazně předstihl vývoj současné lingvistiky, nýbrž i aktem vděčnosti k muži, který se vzácným porozuměním pro snahy mladé vědecké generace nás posiloval svým zájmem a svou pomocí.“

[186]Poměrně velký rozsah Jakobsonovy stati bohužel nedovoluje přetisknout ji v našem časopise a veřejně — a s hlubokou omluvou — se tak konečně otevřeně přihlásit k tomuto velkému, bohužel už zesnulému, vědci a více než příteli našeho národa. Tuto svou morální povinnost splní redakce Slova a slovesnosti v některém z příštích čísel přetištěním Jakobsonova vzácného „Přípitku české zemi a lidu“ z r. 1969, u nás dosud neuveřejněného.

Masarykův spis „Základové konkrétné logiky (Třídění a soustava věd)“ je z hlediska lingvistiky pozoruhodný tím, že na rozdíl od Comta (o nějž se Masaryk jinak dost opíral) uvádí „jazykozpyt“ jako samostatnou vědu. Později (viz Naše doba VIII, s. 7) Masaryk tuto skutečnost komentoval v tom smyslu, že Comte na jazykozpyt zapomněl, a dodal: „Slovo, řeč je svět zvláštní vedle světa myšlenkového a hmotného; proto jazyk metodicky závisí na psychologii a sociologii, ale závislost ta je jiná, nežli jak biologie visí na chemii.“ V Konkrétné logice (dále jen KL, s. 105) uvádí jazykozpytné bádání do souvislosti s fyziologií (biologií), psychologií a sociologií, jakož i s estetikou a též se studiem písma, poměru slova mluveného a psaného. Nejpotřebnější je podle Masaryka sociologie (srov.: „… mohlo by se ještě tvrditi, že jazykozpyt je ještě nějakou částí sociologie …, s níž skutečně v blízkém styku jest“, s. 105). Ostatně celá KL je podle vlastní autorovy charakteristiky zabarvena sociologicky.

Masaryk tedy přiznává jazykozpytnu metodologickou samostatnost, ale o tehdejším stavu této metodologie se vyjadřuje dost kriticky, leč vcelku výstižně: „Jazykozpyt je příliš mladý, a proto je málo pojednání o jeho logice a metodice, která by logika uspokojovala. Jako při vědě tak mladé ani jinak být nemůže, veliká je logická zmatenice a nejistota, pocházející z nedostatečného věcného a logického vzdělání mnohých jazykozpytcův; lze namnoze pozorovati, jak povrchně se přírodověda a historie napodobuje a přesná metoda jak často nahrazuje nevědeckým sbíráním látky z mnohých jazyků, z jazyků co možná exotických. Ovšemže i základní vědy, na nichž se jazykozpyt buduje, samy ještě nejsou dosti ustáleny a připouštíme, že vzájemný poměr věd vůbec není ještě náležitě promyslen, takže i jazykozpyt o svém poměru k vědám jiným, a hlavně k sociologii abstraktné a konkrétné (k etnologii, částečně k antropologii a k dějinám) není ustálen“ (KL, s. 108).

Poznamenejme k tomu, že Masaryk své znalosti o tehdejší jazykovědě opírá o Whitneyho, Delbrücka, Steinthala, H. Paula a zejména o Martyho, který je mu nejbližší, a jak říká v Čapkových Hovorech (1937, s. 63), kterého poznal přes společného učitele F. Brentana. Masaryk napsal r. 1883, podobně jako Brentano, zajímavý referát o Miklosichově knize o bezpodmětných větách[1] a velmi pozitivně hodnotil práce Martyho o tomto tématu. Paulovy „Prinzipien“ hodnotil Masaryk vysoko, ale jeho historismus plně nepřijímal, a jak ukazuje srovnání KL z r. 1885 s jeho německým přepracováním z r. 1887, stále více se od něho distancoval. — Vliv Brentanův se u Masaryka projevoval zejména důrazem kladeným na otázky vědecké metody; srov. např.: „Ovšem musí jazykověda, má-li býti vědou samostatnou, dbáti o vypracování své vlastní metody a nesmí zapomínati na statické studium svého předmětu“ (KL, s. 108). A právě tímto směrem se vydala pod vedením Mathesiovým moderní česká lingvistika. (Dodejme, že z českých jazykovědců byl Masarykovi blízký Jan Gebauer; jeho Uvedení do mluvnice české cituje v německé [187]verzi KL a v Hovorech o něm mimo jiné říká: „Gebauera jsem měl nejraději, imponoval mně a učil jsem se od něho metodickosti“, s. 90.)

Podle své obecně aplikované zásady dělí Masaryk „jazykozpyt“ na „praktický“ („praktická mluvnice a znalost řečí“) a „teoretický“; ten pak dělí na „abstraktní“ (nazývá jej „jazykověda“ nebo „filozofie řeči“) a „konkrétní“ („mluvnice“ či „jazykopis“).

Zbývá ještě říci, že od „jazykozpytu“ Masaryk ostře odlišuje „filologii“. Jednak ji nezařazuje do „souboru věd teoretických a předně abstraktních“, nýbrž mezi „vědy ustavené historicky a uměle“, a navíc pak shledává některé její nedostatky jak metodologické, tak z hlediska potřeb moderní společnosti, zejména školské výchovy. Masarykovi vadí, že filologie nemá jednotnou metodu, že zahrnuje různé samostatné vědy a „není samo sebou jasným, proč všechny tyto vědy mají se pěstovati od vědce jednoho k určitému účelu“ (KL, s. 139). Zajímavá je Masarykova kritika názorů Brugmannových (jehož spis „Zum heutigen Stande der Sprachwissenschaft“ je z r. 1885, tedy z téhož roku jako KL!): jeho výklady o filologii „nepřesvědčily nás, že by filologie a jazykozpyt byly totožny, ovšem ukázala nám (historické) styky obou věd“ (KL, s. 142, pozn.). Masaryk soudí, že filologie se dokonce stává škodlivou, „dává-li vedlejší kritika celému studiu svůj ráz a metodu, nahrazujíc diletantskou hermeneutikou pravé studium odborné“ (KL, s. 145 — Masaryk, jak víme z Hovorů, choval nemilé vzpomínky na „školské malichernosti slovíčkářské“).

V souvislosti s filologií se najdou u Masaryka i obecnější úvahy o zaměření školské výchovy, i dnes aktuální: „Nemůžeť býti pochybno, že pravé vzdělání na studiu věcí má býti založeno, tedy na studiu moderných věd, a že tedy z tohoto stanoviska humanismus [rozuměj klasická filologie — F. D.] značí konzervatism a často i nerozumné reakcionářství. Proto moderná škola — myslím školu založenou na látce vědy moderné — jednak proti pozitivním církvím, a neméně proti humanismu musí bojovati“ (KL, s. 141n.). Pro úplnost dodejme, že obecně byl Masaryk „pro školu demokratickou, odcírkevněnou, svobodnou, v níž vyučování je individualizováno, ale výchova socializována“ (podle J. Krále, 1937, s. 158).

Už výše jsme se dotkli Masarykova chápání samého jazyka. Nyní si ho všimneme podrobněji. V Konkrétné logice chápe „řeč jakožto projadřovací prostředek našich snah, citův a myšlének a jakožto nejvhodnější prostředek ke vzájemnému sdílení vniterného života“ (s. 105). V německé verzi KL (1887, 188n.) pak nacházíme pojetí překvapivě moderní: pro uživatele není řeč předmětem soběstačným, nýbrž jen reprezentantem předmětného světa, je prostředkem sdělení o předmětech (srov. Jakobson, 1930/31, s. 401).

Rozlišení dynamiky a statiky obecně přejal Masaryk z Comta: „Dle terminologie Comteovy … různíme sociálnou (resp. sociologickou) statiku a dynamiku“ (KL, s. 81). V tomto smyslu pak Masaryk rozlišuje „koexistenci“ a „posloupnost“ jevů (stejně tak i v psychologii — srov. též lišení deskriptivní a genetické psychologie u Brentana) a tyto dvě relace pak doporučuje studovat srovnáváním, které vede k zjišťování „pravidel o koexistenci“ a „nitě příčinné filiace historické“ (KL, s. 83). Aplikaci těchto principů na jazyk a jeho zkoumání formuloval pak Masaryk takto (pro jeho velkou závažnost uvedu citát v úplnosti): „Vyžadovali jsme i na sociologii i na historii … nejen historické, ale i statické studium, totiž studium podstaty každé věci, jejíž vývoj se studuje, abstrahujíc od vývoje samého. Kde je vývoj, …, tam se něco vyvíjí, a v našem případě je tím něčím řeč, jejíž podstata abstraktně a konkrétně se musí poznávati vedle jejího vývoje. Proto i abstraktná jazykověda i konkrétná mluvnice mají dva hlavní úkoly, odpovídající dynamice a statice sociálné: vyložiti nejen vznik a vývoj řeči, ale i podstatu její. Tento druhý úkol jazykozpytný řešil by se tedy nejen v mluvnici, ale i ve všeobecné statice jazykovědné; tou byla [188]by nějaká abstraktná a všeobecná mluvnice, vykládající všecka pravidla, kmenosloví, tvarosloví, syntaxi atd. se přidržuje.“

Neméně významné je i pokračování tohoto výkladu na s. 108n.: „Ale jako v jazykovědě, tak i v gramatice platí všeobecné pravidlo, že studium vývoje věci každé spojeno býti musí se studiem věci samé … Proti tomu nesmí se namítati, že ve skutečnosti jedno druhé podporuje, jen o to jde, že vývoji žádné věci nerozumí, kdo nezná věci samé: jen slepý empirik historií pojmů poznává pojmy samy.“ O vývoji se zajímavě vyjádřil i v Hovorech (s. 201): „Vývoj — v přírodě i člověku — není jen samá změna, je i uchovávání stálého a tvoření nového, budoucího.“

Uvědomme si, že tyto bezesporu průkopné myšlenky byly u nás publikovány už r. 1885, tedy více než před stoletím, a že se staly, byť se čtvrtstoletým zpožděním, prostřednictvím Mathesiovým jednou ze základních idejí pozdější novátorské pražské jazykovědné školy. A nejen to, Masarykův přístup k jazyku a jazykovědě by bylo možno označit — s použitím termínů mnohem pozdějších — jako sociolingvistický a zčásti psycholingvistický. (Jak upozornil Jakobson, 1930/31, s. 399n., na myšlenku chápat jazyk jako sociální instituci byl Masaryk přiveden patrně Whitneyovou knihou z r. 1875, která později významně ovlivnila i de Saussura.)

Dichotomie pohybu a toho, co se pohybuje, vedla Masaryka k pojmům účelu, smyslu. (Proto také odmítl „Darwinovu mechanickou nahodilost“ — Hovory, s. 64, a kladl si otázku „k čemu se to všecko dělo a kam to směřuje“ — tamže, s. 227.) Jinak řečeno, Masarykovo pojetí vývoje má povahu teleologickou (a jak víme, s teleologickým nazíráním je spojena i funkční složka pražského strukturalismu, zejména pokud jde o jazykový vývoj — srov. Daneš, 1987). Jak upozornil Jakobson (1930/31, s. 404), objevoval se u Masaryka problém teleologický už v jeho raných pracích. Nejúplnější formulaci teleologického principu nalézáme pak v jeho práci publikované v Naší době VIII: „Výklad kauzální je jen formální v tom smyslu, že zákony kauzální konstatují pouze jisté pravidelnosti mezi příčinami a účiny; odkud, proč a k čemu ty pravidelnosti a odkud, proč a k čemu ty příčiny, … toho výkladem kauzálním se nedovídáme a dovědět se nemůžeme. Sociolog pro tyto otázky se uchýlí k výkladu teleologickému, třebaže Comte svou pozitivistickou policií přemýšlení a pátrání po účelu zakázal. Ale pozitivistický zákaz je absurdní — sociologie podobně jako vědy přírodní, zejména biologie, bez výkladu teleologického se neobejde. Mnozí přírodovědcové sice o výkladu teleologickém se ničeho nechtějí dovědět, ale myslím, že je to stanovisko překonané. Připouštím ovšem, že dá se teleologie zneužít, že se jí zneužívalo hodně, zejména teology, ale je to pouze důvod proti zneužití, nikoli proti teleologii … Stále se nám otázka po účelu vnucuje … Současnost mnohých jevů jeví se účelnou … Účelným jeví se mnohý jev v souvislosti, jenž o sobě posuzovaný jeví se neúčelným, protiúčelným … Nepoměr mezi účelem dosahovaným jednotlivci a účinem skutečným, nepředvídaným, zjevuje se být účelným a tak dále.“

A opět tu jde o jednu podstatnou konceptuální složku pražské jazykovědné školy, která se u de Saussura nenajde; pro de Saussura jsou změny slepé a beze smyslu a jsou vyvolávány výhradně heterogenními činiteli (srov. Jakobson, 1930/31). Jak známo, teleologickému přístupu byla přiznávána (i upírána) heuristická hodnota už od dob Kantových a ve filozofii novokantovské se teleologické myšlení mnohokrát objevilo. Bylo rozvinuto zejména Rickertem, zdůrazňujícím pojem smyslu (u nás rozpracoval teleologický názor Engliš, 1930). Avšak Masaryk (víceméně časově paralelně s Rikkertem a myšlenkově s Brentanem a Martym) podal zásadní a promyšlené formulace, předjímající Russellovo (1913) neidealistické zdůvodnění a obhájení teleologie. (V sociologii odmítl jednostranně kauzální vysvětlování V. Paretto zhruba souběžně s Masarykem. Paretto rozpracoval pojem funkcionální vzájemné závislosti sociálních jevů a zavedl kvantitativní popis těchto závislostí a je možné, že Parettův přístup, zejména jeho kvantitativní analýza podobností, kolísání a korelací zčásti [189]inspirovala Mathesiovy myšlenky o potenciálnosti jevů jazykových.) Pozornosti si zasluhuje zejména poslední věta citátu z Masaryka: v ní je vlastně skryt pozdější Jakobsonův a Vachkův koncept „terapeutických změn“. Však také Jakobson ji komentoval (1930/31, s. 404) těmito slovy: „Teprv nyní si uvědomujeme, jak plodné může být toto stanovisko pro historický jazykozpyt.“ (Sám k tomu musím s omluvou a politováním poznamenat, že v mém výčtu možných pramenů Jakobsonova teleologismu (viz Daneš, 1987, s. 7) tento, patrně nejpodstatnější, chybí; nevěděl jsem o něm …)

Když už jsme se dotkli otázky funkce, dodejme to, co vyplývá z výše uvedených Masarykových charakteristik jazyka, totiž že Masaryk rozlišuje vlastně funkci vyjadřovací („projadřovací prostředek“, v něm. vydání „Ausdrucksmittel“) a komunikativní („prostředek ke vzájemnému sdílení“, „Mittel zur wechselseitigen Mitteilung“) a konečně staví proti sobě funkci „praktickou“ a „estetickou“ („řeč je uměleckým výrazivem“). (Dodejme k tomu, že Masaryk věnoval mnoho pozornosti a zájmu umělecké literatuře a že si přitom vždy všímal i jejího jazyka a slohu — všímal si slovníku, syntaxe, metafor aj.)

V závěru si povšimneme některých Masarykových sociolingvistických postřehů a jeho postojů k národnímu jazyku. Citáty jsou z různých Masarykových článků i větších prací z různých období.

Uvedu nejprve jednu hlubokou Masarykovu myšlenku z Hovorů (s. 207): „… všechno naše poznání je připraveno duševní prací nesčetných generací. Jsme všichni této práce účastni; vždyť už od matky přejímáme slovo, řeč; dostáváme pojmy zhuštěné zkušenosti miliónů duchů.“ — Vztahu jazyka a národa se Masaryk dotkl ve svých spisech častěji (v České otázce, v Otázce sociální aj.), jak upozornil i Trapl (1947, s. 103). Masaryk se např. zmiňuje o postupném vznikání jednotlivých národních jazyků bohoslužebných a šíře spisovných a o tom, jak v 18. a 19. stol. zároveň s právy národnostními začínají se formulovat i práva jazyková jako nerozlučná součást práva přirozeného; soudí, že rovnoprávnost jazyková je důležitou složkou demokracie politické a kulturní a že uznání práva mateřského jazyka vyplývá vůbec z uznání obecných práv lidské osobnosti. Upozorňuje pochopitelně i na primárně jazykovou povahu našeho národního obrození a z toho plynoucí poněkud jednostranný „filologismus“ tehdejšího českého školství i celé kultury.

Ze sociolingvistických postřehů jsou důležité především ty, které se týkají sociálně-kulturních faktorů při konstituování národních jazyků: „Spor, máme-li před sebou v tom nebo onom případě ‚odlišný jazyk‘, či dialekt, neřeší se ovšem jen gramaticky.“ — Jestliže se chce nějaké společenství konstituovat jako národ a má-li k tomu podmínky, pak „mají jazykozpytci velmi málo do toho co mluvit, vůbec filologické momenty tu nerozhodují“. — Jindy poznamenává, že Angličan těžko chápe otázku českých menšin, neboť „cítí politicky, ne národně a jazykově“.

Ani pokud jde o postoje k národnímu, mateřskému jazyku, Masaryk nezapře svou sociologickou orientaci: Vedle postojů prakticky orientovaných zdůrazňuje postoje etické a citové: „Jazyk mateřský jako prostředek dorozumívací je intimně spojen s myšlením, cítěním a celým duchovním a kulturním životem jednotlivců a národů.“ — „Není nám zajisté hlavním účelem zachovávati jazyk svůj, avšak chceme býti mravnými a vzdělanými, a proto v úctě máme řeč předků svých, neboť nemáme pro tužby prostředku lepšího a milejšího než řeč mateřskou“ (zápis do pamětní knihy Matice srbské v Budyšíně r. 1884). — „… zajisté řeč mateřská pro mravní odchovávání národní důsažnost má největší.“ — „Mluví o nejintimnějších chvílích v rodině duše k duši jazykem mrtvým? Tedy učme se jazyku cizímu později, svému pořád; je to mravní a citový prostředek.“

Zdůrazněním postojů uživatelů jazyka k národnímu jazyku a poukazem na to, že vedle postojů racionálních, instrumentálních je třeba brát v úvahu postoje etické [190]a emocionální (řečeno v sociolingvistických termínech, srov. Daneš, 1968), Masaryk daleko předběhl pozdější sociolingvistiku. Pokud vím, prvním lingvistou, který explicitně formuloval požadavek studovat postoje k jazyku, byl R. Jakobson, který se však netajil tím, že byl inspirován právě Masarykem; srov. jeho výklad v stati z r. 1930/31, s. 412, a konstatování v jeho stati ze sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura (1932, s. 85), že „vedle individuální mluvy a vedle jazyka … je podstatnou složkou řeči též poměr … kolektivu k vlastnímu jazyku“.

Pozoruhodné přitom je, že Masaryk promítá specifické postavení mateřského jazyka do metodologie lingvistického bádání: „Jako v sociologii … tak jest i v jazykozpytu pravá vědecká metoda ta, studovati jevy nám nejbližší a nejpřístupnější, a proto myslím, že i gramatikem vpravdě filozofickým je ten, kdo rozumí řeči jedné velmi důkladně, kdo rozumí ustavičné přeměně jazyka jednoho, s kterým žije, a odtud pak srovnávací metodou vniká v řeči jiné, popřípadě všecky. I rozumí se, že studium živé řeči pro vědu je vydatnější nežli studium řeči mrtvé, dokonce snad nejstarší …“ (KL, s. 108). (Později pak k této zásadě připojil i program pro jazykovědnou bohemistiku: „Po veliké práci Gebauerově mladší generaci čeká úkol vědecky analyzovati jazyk živý, psaný a mluvený“ — Česká otázka, 1895, s. 149.)

Myslím, že nebudeme daleko od pravdy, řekneme-li že Masarykovy metodické principy: vycházet z důkladné znalosti mateřského jazyka v jeho současném stadiu, srovnávat jej s jazyky ostatními (bez ohledu na jejich genetickou souvislost), spolu s dříve zmíněným principem statického studia „podstaty věci samé“, zaznívají z mathesiovského konceptu lingvistické charakteristiky a z něho u nás vzešlého směru konfrontačního studia jazyků (na pozadí češtiny). Pro názornost zde ocitujeme Mathesiovu formulaci lingvistické charakteristiky (zdůraznění klíčových pojmů kurzívou pochází od Mathesia): „Jest to metoda statická, analyzující jazyk po všech stránkách v daném úseku časovém, neboť jen touto metodou dají se zjistit charakteristické jeho znaky a jejich vzájemné vztahy. Jest to dále metoda analytického srovnávání jazyků bez ohledu na jejich příbuznost, směřující k tomu, aby plasticky vynikly zvláštnosti jazykového úzu. Jest to konečně snaha o odvození konstatovaných charakteristických rysů z obecnějších principů jazykové struktury“ (1982, s. 111).

Zdůrazňuje-li Masaryk etické a citové postoje k mateřštině (jemu osobně jistě blízké), neznamená to ovšem, že by snad zároveň souhlasil s iracionálními postoji šovinistického charakteru. Víme přece odjinud (např. z Hovorů, s. 308), jak se díval na vztah nacionalismu a mezinárodnosti: „Národnost a mezinárodnost se nevylučují, ale vyvažují se. Národové nejsou ohroženi mezinárodností, nýbrž druhými nacionalismy, jak jim říkáme, výbojnými.“ Tento postoj je pak vyjádřen v závěrečném odstavci oddílu Konkrétné logiky (s. 109) věnovaném jazykozpytu, obdivuhodně hluboce a krásně formulujícím humanistické poslání naší vědy:

„I prakticky má jazykozpyt veliký význam: poznávajíce vlastní jazyk, poznáváme vlastní národ a poznávajíce jazyky cizí, sbližujeme se s národy jinými, a tak postupně dle mohutnění našich schopností od přirozené lásky k rodné řeči přicházíme k uznání a lásce řečí a národů cizích, a co více váží, k poznání a uznání vymožeností ducha: bez ducha slovo a literatura jsou mrtvy.“

 

LITERATURA

 

BRUGMANN, K.: Zum heutigen Stande der Sprachwissenschaft. 1885.

ČAPEK, K.: Hovory s T. G. Masarykem. Praha 1937.

DANEŠ, F.: Dialektické tendence ve vývoji spisovných jazyků. In: Čs. přednášky pro VI. mezinár. sjezd slavistů. Praha 1968, s. 119—128.

DANEŠ, F.: On Prague School functionalism in linguistics. In: Functionalism in linguistics. Ed. R. Dirven - V. Fried. Amsterdam/Philadelphia 1987, s. 3—38.

[191]ENGLIŠ, K.: Teleologie jako forma vědeckého poznání. Praha 1930.

HAVRÁNEK, B.: Vývoj spisovného jazyka českého. In: Československá vlastivěda, řada II. Praha 1936, s. 1—144.

JAKOBSON, R.: Jazykové problémy v Masarykově díle. In: Masarykův sborník. Svazek pátý. Praha 1930—1931, s. 396—414.

KRÁL, J.: Československá filozofie. Praha 1937.

MARTY, A.: Ursprung der Sprache. 1877.

MASARYK, T. G.: Základy konkrétné logiky. Praha 1885.

MASARYK, T. G.: Versuch einer konkreten Logik. Wien 1887.

MASARYK, T. G.: Česká otázka. Praha 1895.

MASARYK, T. G.: Podstata a metody sociologie. Naše doba VIII (1900/1901).

MATHESIUS, V.: Jazyk, kultura, slovesnost. Ed. J. Vachek. Praha 1982.

PAUL, H.: Prinzipien der Sprachgeschichte. Halle 1880.

RUSSELL, B.: On the notion of cause. In: Proceedings of the Aristotelian society. 1913, s. 1—26.

SPISOVNÁ ČEŠTINA A JAZYKOVÁ KULTURA. Ed. B. Havránek a M. Weingart. Praha 1932.

TRAPL, M.: Vědecké základy Masarykovy politiky. Brno 1947.

WHITNEY, W. D.: Life and growth of language. London 1875.

 

R É S U M É

T. G. Masaryk and linguistics

The author shows (following Jakobson, 1930/31) how certain Masaryk’s ideas and suggestions, published as early as in 1885, anticipated, in some respects, the future development of linguistics and inspired the basic methodological principles of the later Prague School (esp. Mathesius, Jakobson, and Havránek). Masaryk, being a sociologist, applied the sociological distinction of statics and dynamics to linguistics and, in contradistinction to Comte, introduced linguistics as a separate discipline into the system of sciences (strictly separating it from the problematic conglomerate of philology). Though linguistics is based on biology, psychology, and esp. sociology, the special character of language (as “a not self-sufficient object”) makes it an independent science, requiring a methodology of its own. Masaryk’s accentuation of the static aspect of language study not only anticipated by far de Saussure’s concept of synchronic approach, but also went farther by postulating the systemic character of language development (“the study of the development of any thing has to be joined with the study of the thing itself”).

Masaryk advocated also the adequacy of teleological explanatory principle (cf., e.g., the later Jakobsonian principle of “therapeutic change”). Moreover, Masaryk not only distinguished different functions of language (the expressive, communicative, and aesthetic ones), but he also pointed to the importance of different attitudes of the speakers of a speech community to their mother tongue (beside instrumental attitudes, he reckons with ethic and emotional ones). Even though Masaryk acknowledged with full approval the ethical and emotional values of the mother tongue, he, at the same time, pointed, with humanistic emphasis, to the recognition of cultural, cognitive and spiritual values of any human language.

Slovo a slovesnost, ročník 51 (1990), číslo 3, s. 185-191

Předchozí Igor Němec: Historie mateřského jazyka a národní sebevědomí

Následující Marie Těšitelová: Karel Čapek a jazyk