Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Sovětská monografie o typologii reflexív

František Štícha

[Rozhledy]

(pdf)

Советская монография о типологии рефлексивных глаголов / A Soviet monograph on the typology of reflexives

Není náhodné, že autorem ve světové jazykovědné literatuře prvního monografického zpracování typologie reflexívních sloves v jazycích světa je sovětská lingvistka. Jde nejen o to, že tato monografie svým způsobem navazuje na dosavadní u nás dobře známé sborníky obsahující typologické studie příbuzných jazykových jevů (srov. Macháčková - Daneš, 1975; Štícha, 1985), nýbrž i o to, že má solidní empiricko-teoretické zázemí sovětské lingvistiky pro takový badatelský počin. Vždyť v ruské a sovětské lingvistické literatuře existuje dnes již velké množství studií, které pojednávají o reflexívních slovesech v různých jazycích světa a analyzují zejména sémantické vlastnosti těchto sloves. Navíc již v r. 1960 byla v Moskvě vydána monografie Vozvratnyje glagoly v sovremennom russkom jazyke N. A. Jankové-Trinické. V sovětské lingvistice je tedy zcela jiná situace než v lingvistice československé; vždyť u nás dosud postrádáme nejen monografii o reflexívních slovesech v češtině, ale i nové studie dílčí.

Recenzovanou monografií je kniha profesorky vilniuské univerzity Emmy Geniušieneové The typology of reflexives (vyd. Mouton de Gruyter. Berlin - New York - Amsterdam 1987, 435 s.). Publikace vyšla jako 2. svazek edice Empirical approaches to language typology; jejími editory jsou G. Bossong a B. Comrie.

Kniha obsahuje kromě úvodu, příloh a rejstříků čtyři kapitoly, bohatě členěné pomocí desetinného třídění. V příloze je uveden jednak materiál k popisu reflexív v litevštině, lotyštině a v angličtině, jednak seznam autorů studií, z nichž jsou čerpány údaje o ostatních z 52 zkoumaných jazyků indoevropských i neindoevropských. Jako dodatek je připojen jakýsi dotazník (Questionnaire), obsahující rozsáhlý soubor otázek, které je třeba (si) klást při dalším typologickém studiu reflexívních sloves. Nakonec jsou připojeny rejstříky (jazyků, osob a termínů) a bohatý seznam odborné, zvláště speciální literatury. Protože jde o dílo pro lingvistiku mimořádně významné, budeme referovat o jeho obsahu poněkud podrobněji.

Úvodem autorka poznamenává, že mohutným impulsem k výzkumu reflexív se staly výsledky studia verbální syntaxe a sémantiky i typologických studií jednotlivých subsystémů jazyka. Poukazuje v této souvislosti dále na to, že lingvistika v současném stavu svého vývoje má zapotřebí stále více se obracet k dílčím jazyko[231]vým subsystémům jako předmětu empirických výzkumů, neboť dosud převládají deduktivní přístupy s omezenou bází empirických údajů.

V úvodu autorka dále předkládá tři základní postuláty svých typologických šetření: (1.) Tzv. reflexívní ukazatel (reflexive marker, dále RU) má u každého reflexívního slovesa (dále též RS) především sémantickou funkci; obecnou syntaktickou funkcí RS je snížení valence (valence recession), jejímž zvláštním projevem je odvození intranzitivnosti. (2.) RS tvoří v každém jazyce organizovaný systém. Podobnosti a různosti mezi RS v jazycích světa nejsou náhodné; existují univerzální principy řídící jejich uspořádanost a podmiňující rozsah sémantických variací a typů.

V rámci celého díla má zásadní význam kapitola poskytující teoretická východiska. Najdeme v ní po zmínce o existenci obrovské speciální literatury v různých jazycích stručný přehled hlavních trendů při výzkumu reflexív. Přitom se ukazují dva protikladné přístupy: taxonomický a antitaxonomický. Autorka se principiálně řadí k proudu taxonomickému, avšak zároveň je si vědoma toho, že je třeba zastavit protichůdné směřování popisů taxonomických a analýz generativistických (transformačních). V rámci taxonomických popisů bylo v ruštině a ostatních slovanských jazycích rozlišeno 15 významových typů RS (z nichž některé byly popsány nezávisle); zároveň se objevilo mnoho pokusů definovat význam invariantní. V řadě jazyků byly také popsány lexikální restrikce fungování sémantických typů RS; ty se zdají nasvědčovat tomu, že funkce RU je podmíněna lexikálně, tj. významem základového slovesného lexému.

RU autorka definuje jako element slovesa (afix, koncovka etc.) nebo jeho okolí (částice, zájmeno etc.), který má nebo původně měl reflexívní (sensu stricto) význam koreference (subjektu a objektu), který je funkcí jedinou nebo jednou z jeho funkcí. Termín reflexívní (např. ve spojení reflexívní sloveso) poukazuje ovšem i pouze k formě, tj. ke spojení slovesa s RU ve kterékoli jeho sémantické platnosti. Poznamenejme k tomu, že takové užití termínu reflexívní je zcela v souladu s naší i světovou tradicí.

Derivace RS je uvažována na rovině morfologické, sémantické a syntaktické; morfologickou derivací se rozumí připojování RU a speciálně se nazývá reflexivizací, syntaktickou derivací je redukční změna valence. Pojem sémantické derivace RS je analogický pojmu sémantické derivace predikátů užívanému i v rámci našich syntaktických teorií. RU může mít buď pouze funkci sémantickou (např. ve španělštině morir morirse), anebo pouze syntaktickou (např. On zažmuril glaza On zažmurilsja), avšak většinou má funkci obojí.

Změny významu, k nimž dochází při reflexivizaci, jsou dvojího druhu: (1.) pravidelné, podmíněné lexikálním významem základových sloves, jde tedy o změny prediktabilní; RS tohoto typu se nazývají reflexíva reverzibilní; (2.) nepravidelné, jimž odpovídají reflexíva nonreverzibilní.

K popisu „derivativních významů“ RS je třeba třírovinné struktury slovesného významu tvořené strukturou sémantických komponentů (základních, jako je stav, proces, činnost, a derivativních, jako reflexívnost, recipročnost, modálnost), strukturou sémantických rolí (agens, aktor, kauzátor, iniciátor, proživatel; patiens, quazipatiens, obsah; adresát, recipient, beneficient, posesor) a strukturou referentů (tzv. potenty, označované známými zkratkami jako anim, pers, inanim, nonpotenty a partitivy). Reprezentační vztahy prvků roviny referentů, sémantických rolí a syntaktických funkcí jsou pojaty jako třírovinná diateze, jejímiž změnami při reflexivizaci jsou stanoveny typy RS. Změny diateze zahrnují změny ve struktuře referentů (odstranění referentu), ve struktuře sémantických rolí (odstranění role, změna role, zdvojení role) i ve struktuře formálně syntaktické. RS přirozeného jazyka [232]konstituují podle autorky sémantické kontinuum; jeho rozvrstvení v diskrétní typy je tedy jen určením bodů uvnitř tohoto kontinua.

Ve druhé kapitole jsou popisovány typy RS v baltských jazycích. Klasifikace je založena na korpusu 5680 litevských a 3560 lotyšských RS ze slovníku současné litevštiny z r. 1972 a z lotyšsko-litevského slovníku z r. 1977 a 3920 RS ze čtyřsvazkového Akademického slovníku spisovné lotyštiny z r. 1983. Z těchto korpusů jsou vyčísleny procentuální údaje o zastoupenosti jednotlivých morfologických tříd RS v obou jazycích. Jde o tyto morfologické typy RS: (1.) reflexíva tantum (v litev. 1,2 %, v lot. 1,1 %); (2.) RS deverbativní derivovaná pouze reflexivizací (77,2 % a 61,5 %); (3.) RS deverbativní derivovaná reflexivizací a prefixací (7 % a 13,6 %); (4.) RS denominativní (1,5 % a 3,9 %); (5) RS dereflexívní (12,3 % a 17,1 %); (6.) reziduum (0,8 % a 2,8 %).

Nejzastoupenější morfologický typ RS je dále podroben syntaktické klasifikaci: (1.) reflexíva subjektová — subjektům děje označeného základovým slovesem a z něj derivovaným reflexívem odpovídá týž referent, např. mýt se; (2.) reflexíva objektová — subjekt děje označeného základovým slovesem je z děje označeného reflexívem odstraněn, např. zlomit se; (3.) dativní tranzitivní reflexíva (zpívat si); (4.) reflexíva neměnící syntaktickou strukturu věty: (a) od sloves tranzitivních s akuzativním objektem, např. Vaikas apkabino motiną (Dítě objalo matku) — Vaikas apsikabino motiną; (b) od sloves s objektem neakuzativním, např. Jis atkeršijo priešni (doslova: on pomstil nepříteli) — Jis atsikeršijo priešni; (c) od sloves intranzitivních, např. Sāpes norima (bolest polevila) — Sāpes norimas.

Reflexíva subjektová jsou klasifikována do těchto sémantických typů: (1.) reflexíva sémantická; (2.) RS partitivního objektu; (3.) RS absolutní; (4.) RS autokauzativní; (5.) RS reciproční.

Sémantická reflexíva jsou RS jako autis (‚obouvat se‘), susitepti (‚umazat se‘), gintis (‚bránit se‘), taisnoties (‚ospravedlňovat se‘) aj. Autorka zde upozorňuje, že RU (-s/-si-) a reflexívní zájmeno (sabe) nejsou vždy zaměnitelné; zájmena se užívá u sloves označujících děje, která se obvykle neužívají reflexívně, např. kaltiuti sabe (‚obviňovat se‘). Je tedy v litevštině zřejmě jiný vztah mezi RU -s/-si- a zájmenem sabe než v češtině mezi se a sebe (např. Rád se chválí Chválí jen sebe), kde volba je podmíněna aktuálním členěním a důrazem.

Reflexíva partitivního objektu jsou RS jako atsiraitoti (‚vyhrnout se‘, tj. ‚vyhrnout si rukávy‘), čiauptis (‚sevřít se‘, tj. ‚sevřít ústa‘), žargstytis (‚rozkročit se‘), atvilkties (‚svléknout se‘), skalbtis (‚prát‘), tvarkytis (‚uklízet‘), linobtis (‚krmit dobytek‘), publicēties (‚publikovat‘) aj. Domníváme se, že v tomto typu jsou — zvláště z hlediska typologického — neúnosně směšovány různorodé sémantické vztahy: vztah děje k objektu a/nebo jeho části referenčně totožnému se subjektem (rozkročit se) a vztah děje k objektu referenčně různému od subjektu a netvořícímu se subjektem tak či onak pojímaný celek. Vždyť např. uklízet lze i něco, co subjektu nepatří, a takový objekt pak tedy nelze pokládat za jakousi „část“, „součást“ či „sounáležitost“ apod. subjektu. Reflexíva typu rozkročit se vyjadřují komplexně vztah děje k objektu (referenčně totožnému se subjektem) a té či oné jeho části (srov. rozkročit se ‚rozkročit nohy‘; zapnout se ‚zapnout si knoflík‘; analogicky by pak např. uvázat se mohlo mít význam ‚uvázat si kravatu‘, otevřít se význam ‚otevřít oči‘ apod., obdobně jako např. v litevštině sevřít se znamená ‚sevřít ústa, rty‘), kdežto reflexíva typu linobtis (v ruštině např. stroiťsja) jsou formálním výrazem (způsobem formální signalizace, exponence) vztažení děje označovaného základovým slovesem k té či oné podmnožině jeho možných druhů objektů.[1] Zatímco první [233]typ (rozkročit se) je v češtině zastoupen několika slovesy a není nepravděpodobné, že v budoucnu bude rozšířen o další reflexíva (např. zavřít se ve významu ‚zavřít ústa‘), typ druhý (linobtis, stroiťsja) v češtině zastoupen není a je málo pravděpodobné, že bude v češtině někdy realizován (např. Eva se uklízí namísto Eva uklízí). Uvádí-li pak autorka ve 4. kap., ve kterých jazycích je typ reflexív partitivního objektu zastoupen, nelze vyloučit, že v některém či dokonce v mnoha z těchto jazyků je zastoupen pouze typ rozkročit se, nikoli však typ stroiťsja.

Absolutní reflexíva jsou taková, která implikují neurčitý nebo generalizovaný patiens, např. badytis (‚trkat‘), žnaibytis (‚štípat‘ — o huse), kramtytis (‚kousat‘ — o psu), pjantis (‚kousat, štípat‘ — o hmyzu) aj. Tento typ — blízký typu linobtis, stroiťsja — je opět dobře znám z ruštiny (kusaťsja), ale v češtině se nevyskytuje.

Autokauzativní reflexíva jsou RS jako keltis (‚zvedat se‘), lenktis (‚sklánět se, ohýbat se‘) aj. Patří sem i reflexíva vyjadřující intranzitivní akční děje jako mandytis (‚koupat se‘), ruoštis (‚připravovat se‘) aj. Některá RS mohou být užita jako sémantická reflexíva i jako autokauzativa, např. vēdixāties ar lakatinu (‚ochlazovat se kapesníkem‘) — iziet ārā izvēdināties (‚jít se ven ochladit‘). V litevštině existují četné triády formálně příbuzných sloves, v nichž jsou reflexívní formou odlišeny inchoativum a autokauzativum, např.: šaldyti (‚nachladit, vychladit‘) — šalti (‚chladnout‘) — šaldytis (‚nachladit se‘). Podobné triády jsou také v češtině, např. sušit schnout sušit se.

Litevština má také RS s neakuzativním doplněním zachovávající tranzitivnost děje: Petras svaidosi akmenimis (doslova: Petr se hází kameny); Petras kasasi duobeje (Petr se kope v jámě). Tento typ je v češtině zastoupen několika reflexívy (‚shánět se po něčem‘, ‚vytasit se s něčím‘, ‚chopit se něčeho‘, ‚strefit se do něčeho‘).

Reflexíva objektová jsou sémanticky klasifikována na RS dekauzativní, autokauzativní a quazipasívní. Mnohá dekauzativní reflexíva vyjadřují proces neautonomní, autonomní nebo stav; např. větu Durys atsidare lze interpretovat trojím způsobem: (a) ‚někdo otevřel dveře‘; (b) ‚dveře se otevřely samy od sebe‘; (c) ‚dveře se otevřely důsledkem větru‘.

Poněkud nejasný je status objektových reflexív autokauzativních, jsou-li představena ve větách Suns iratraisījies (‚Pes se odvázal‘) a Isisteige nauja draugija (‚Založila se nová organizace‘; anglicky přeloženo: A new association has been founded). Zatímco v první větě jde, jak se zdá, o vztah blízký sémantické reflexívnosti, ve větě druhé bychom spíše usuzovali na vztah děje k nespecifikovanému personickému konateli (tedy na reflexívní formu ve funkci deagentivu).

Ještě méně jasný je status tzv. reflexív quazipasívních, resp. v postulovaném typu jsou smíšeny formy různé systémové úrovně a reprezentující různorodé sémantické vztahy. Např. reflexívní formy predikátu ve větách Durvis riegli slēdzas a Kaulinš norijas se zdají mít málo společného, jestliže první se překládá jako Dveře se snadno zavírají a druhá anglicky jako A small bone got swallowed. V terminologii naší lingvistiky má první věta formu dispozičního deagentivu, kdežto ve větě druhé může jít buď o „prostý“ reflexívní deagentiv, anebo o predikát subjektivně pojímaný jako aktivně tranzitivní, pasívně tranzitivní a intranzitivní zároveň, nemá-li jít o prosté reflexívní pasívum (což je naznačeno tím, že reflexívní forma predikátu, norijas, je přeložena got swallowed, nikoli has been swallowed). Mnohá reflexíva se v platnosti tohoto typu podle autorky vyskytují pouze v tzv. potenciálně pasívním významu, a to jak s adverbiálními kvalifikátory, tak bez nich, např. Dviratis susideda (Kolo se skládá ve významu ‚Kolo lze skládat‘, popř. ‚Kolo je skládací‘). Tzv. rezultativně pasívní reflexíva bychom pomocí terminologie [234]naší lingvistiky interpretovali jako (specifický typ) reflexívního deagentivu, např. ve větě Akmens iesviedās logā, překládá-li ho autorka jako A stone got thrown into the window a komentuje tak, že je tu vyjadřován výsledný stav s modálním významem ‚neočekávaně, náhodou‘.

Objektová reflexíva zakládající konstrukce se subjektem v komplementové pozici rozlišuje autorka na reflexíva konverzní, např. Lubos laikosi aut kolonų, (‚Strop se podpírá od sloupů‘) a RS reflexívně kauzativní (např. registrovat se u někoho; v terminologii F. Kopečného (1954) jde o tzv. podnícené pasívum).

Dativní RS jsou rozlišena na recipientní (Ona nusivilko paltą ‚Anna si svlékla kabát‘), posesívní (Zita prausiasi beidą ‚Zita si myje obličej‘). Formální vyjádření koreference v případech jako mýt si obličej, obout si boty není vždy v baltských jazycích normou, ba někdy je naopak formální nevyjádření této koreference způsobem preferenčním, např. lotyšsky Es auju zābakus (‚Já obouvám boty‘).

Je pozoruhodné, že v litevštině existuje 480 sloves, jejichž reflexivizace nezpůsobuje změnu jejich valence; z toho je 250 reflexív derivováno od sloves intranzitivních. Je ovšem škoda, že v knize nemohlo být uvedeno více než několik málo příkladů.

Dále je v kapitole řešena otázka polysémie a překrývání sémantických tříd, vztah reflexíva a pasíva a jsou charakterizovány typy reflexív nonreverzibilních. Závěr kapitoly je věnován stručnému přehledu typů reflexív derivovaných zároveň reflexivizací a prefixací a reflexív denominativních.

Kapitola třetí obsahuje popis RS v angličtině. Úvodem autorka zřejmě právem konstatuje, že anglická reflexíva jsou nejméně vyvinutým systémem RS v indoevropských jazycích. Snad právě proto je jejich teoretický status nejrozpornějším aspektem jejich popisu: tytéž jednotky jsou označovány jako jednotky lexikální, reflexívní konstrukce, opisné formy reflexívního rodu, a některé jako jednotky frazeologické. Nejrelevantnějším faktorem podmiňujícím rozhodnutí o statusu anglického reflexíva (sloveso + oneself) je podle autorky stupeň sémantické fúze mezi významem slovesa a výrazu oneself; rozlišují se tři stupně této sémantické fúze: (1.) stupeň nulový (dress oneself); (2.) stupeň střední (throw oneself (into a chair)); (3.) stupeň maximální (pull oneself together). Na rozdíl od autorky bychom viděli v případech jako drag oneself, raise oneself stejný (nulový) stupeň sémantické fúze jako v dress oneself, a nehovořili bychom tu tedy o intranzitivizaci; vždyť např. českému reflexívu vléci se např. ve větě Pomalu se vlekl vzadu by v angl. odpovídala spíše nereflexívní forma slovesa drag (He dragged along slowly at the rear). Autorka dále vykládá funkci formálního protikladu v případech jako to plunge into to plunge oneself into jako protiklad neautonomního a autonomního procesu; např. ve větě A knife plunged itself into Gerald’s gut je prý zdůrazněn autonomní charakter procesu. To je ovšem v rozporu s tvrzením, že např. ve větě V místnosti se rozsvítilo světlo reflexívum vyjadřuje neautonomní proces, neboť světlo v místnosti se nemůže rozsvítit (za normálních podmínek — poznámka F. Š.) samo od sebe. Zdá se tedy, že (ne)autonomností procesu rozumí autorka různé vztahy v různých situacích.

Čtvrtá kapitola podává vlastní typologii reflexív. Jejím úkolem je stanovit jednak univerzální principy organizace systémů RS, jednak logicky možné soubory typů RS. Autorka úvodem upozorňuje, že výběr 52 jazyků není typologicky reprezentativní, ani geneticky, ani areálově, nýbrž byl podmíněn dostupností popisů a informantů. Stupeň adekvátnosti a spolehlivosti popisů se přitom různí, a jsou tedy možné omyly nebo nedorozumění.

Důležité je konstatování, že jazyky se méně liší rozpětím sémantických typů RS než způsoby jejich vyjadřování. Zároveň s tímto poznatkem by však bylo žádoucí upozornit i na to, že jazyky se zřejmě také méně liší rozpětím sémantických typů RS než rozpětím jejich lexikálního obsazení; různé typy RS bývají totiž [235]v různých jazycích různě lexikálně zastoupeny. Pokud jde o způsoby formálního vyjadřování recesívních diatezí, pohybuje se podle autorky většina jazyků mezi dvěma krajnostmi: existuje tu buď pouze jeden formální ukazatel, anebo naopak existuje speciální forma pro každou diatezi. Rozdíly mezi soustavami typů RS v jazycích světa jsou podmíněny množstvím faktorů: statusem RU, existencí konkurenčních forem, způsobem vyjadřování sémantických rolí v povrchové struktuře a také existencí slovosledu gramatického nebo volného.

Pokud jde o zastoupení sémantických reflexív,[2] konstatuje se, že v mnoha jazycích je reflexívní význam nikoli hlavním nebo nejproduktivnějším. Má-li jazyk dva RU, ztrácí starší z nich dříve schopnost vyjadřovat sémantickou reflexívnost. V mnoha neindoevropských jazycích ztratil pravděpodobně RU zcela svou primární reflexívní funkci, podobně jako formant -s v jazycích skandinávských. RS partitivního objektu existují téměř ve všech jazycích vzorku, avšak nacházíme tu značné rozdíly v lexikálním rozpětí, tj. rozpětí významů RS, a v jejich počtu. Reflexíva, která vyjadřují jako partitivní objekt část těla, se zřídka derivují od sloves spojujících se s širším okruhem sémantických typů objektů; přesto se vyskytují případy jako sevřít se s významem ‚sevřít rty‘ (viz výše) nebo zvednout se ve významu ‚zvednout oči‘ (v jazyce tula). Autorčino tvrzení, že absolutní RS jsou v češtině zastoupena několika slovesy, je zřejmě mylné; tento typ v češtině patrně vůbec neexistuje. V tureckých jazycích není zastoupen typ reflexív recipročních, neboť reciprocita se zde vyjadřuje speciálním ukazatelem. Lexikální rozsah a počet dekauzativních reflexív v jazycích světa je podmíněn existencí a produktivitou jiných prostředků vyjadřování inchoativních a statických významů (tj. prostředků intranzitivizace — F. Š.). V litevštině je např. tento typ RS podle autorky méně zastoupen než v ruštině.

Vzhledem k problematičnosti existence a statusu typu tzv. quazipasívních reflexív (srov. výše) zastavíme se ještě u tohoto typu. V rámci jednoho postulovaného typu RS autorka neúnosně směšuje různé funkce reflexívní formy. Je to zvláště patrné právě ve 4. kapitole, kde se uvádějí doklady z různých jazyků světa. Autorka totiž zjevně nijak neusiluje o rozlišení reflexívního slovesa jako pojmenovací jednotky (např. opotřebit se) od gramatického tvaru (např. čte se), jak je to běžné v naší lingvistické tradici. Jak jinak si vysvětlit, že tu uvádí doklady jednak jako Książka czyta sie przyjemnie, kde jde o dispoziční typ reflexívního deagentivu (řečeno naší terminologií) s gramatickým tvarem slovesa nereflexívního, jednak jako Die Schuhsohlen haben sich schnell abgenutzt, kde jde zřejmě spíše o reflexívní intranzitivum (tj. formálně sekundární intranzitivum derivované ze základového slovesa tranzitivního reflexívní formou, tj. připojením RU sich). Vedle tohoto rozdílu zásadní povahy by však bylo třeba také — zejména vzhledem k faktům typologickým — rozlišit dispoziční typ deagentivu (v autorčině terminologii potenciálně pasívní reflexívum) s adverbálním kvalifikátorem od dispozičního typu deagentivu bez tohoto kvalifikátoru. Mohli bychom pak např. konstatovat, že v češtině neexistuje dispoziční typ reflexívního deagentivu bez adverbálního kvalifikátoru. Např. věty Ty dveře se špatně zavírají a Ty dveře se zavírají reprezentují v češtině odlišný charakter výpovědního obsahu: zatímco obsah první věty by bylo možno vyjádřit (hovorověji) také formou Ty dveře jdou špatně zavírat, obsah věty druhé lze formulovat jako Ty dveře je třeba zavírat. Forma věty Ty dveře se zavírají je ovšem homonymní; její druhý obsah by bylo možno explicitněji formulovat jako Ty dveře se zavírají samy od sebe (jde tu tedy o děj intranzitivní), její třetí obsah jako Ty dveře právě někdo zavírá. Pouze se zvláštní intonací a navíc ještě většinou s nějakou doplňující částicí (Ty dveře se ale zavírají!)) může tato větná forma reprezentovat dispoziční [236]typ deagentivu. Nelze tedy, jak to činí autorka, uvádět větu Drát se ohýbá jako příklad na existenci potenciálně pasívních reflexív v češtině. Naopak ve francouzské větě L’f dans le mot ‚clef‘ ne se prononce pas, citované autorkou, má reflexívní forma tutéž funkci jako např. v české větě To se nedělá, a jde tu tedy o specifický „modální typ“ reflexívního deagentivu. Pokud jde o příklady z jiných jazyků, status reflexívní formy je v nich někdy, např. v neindoevropském jazyce uzbeckém, nejasný. Anglický překlad věty uzbeckého jazyka A lot of money got spent ukazuje spíše na reflexívní deagentiv (Utratilo se hodně peněz). Pokud jde o terminologii, pokládáme termín reflexívní deagentiv za vhodnější než termín potenciálně pasívní reflexívum nejen proto, že tu nejde o RS jako pojmenovací jednotku, ale i pro nepříliš výstižný výraz „potenciálně pasívní“, zejména v daných souvislostech.

Ve světle těchto faktů je pak značně snížena hodnota některých autorčiných tvrzení o poměru quazipasívních reflexív a reflexívního pasíva v jazycích světa a jejich vývoji. Jde např. o důležité konstatování, že quazipasívní RS je v jazycích více rozšířeno než reflexívní pasívum; z toho se vyvozuje, že quazipasívní funkce se u RS vyvíjí dříve než pasívní. Dále jde o tvrzení, že v neindoevr. jazycích mansi, selkup a fula existuje quazipasívní funkce RS, avšak nikoli reflexívní pasívum; tato situace není podle autorky doložena z ide. jazyků. Tvrdí také, že jí dostupné studie neobsahují žádnou informaci o pravidelnosti a produktivitě reflexívního pasíva a jeho distribuci vzhledem ke specializovaným pasívním ukazatelům.[3] Pozdní vývoj reflexívního pasíva, resp. pasívní funkce RU, podporuje fakt, že existují jazyky s dekauzativními reflexívy, avšak bez reflexívního pasíva (jazyky baltské, němčina), neexistuje však jazyk s reflexívním pasívem, ale bez dekauzativních RS. Další autorčino tvrzení, že v jazycích s konkurenčními formami pasíva se RU stává prostředkem formálního rozlišení pasíva akčního a stavového bohužel neplatí obecně: v češtině protiklad konstrukcí typu Dům byl postaven Dům se postavil nereprezentuje obsahový protiklad stavu a děje, neboť participiální konstrukce je homonymní (srov. Štícha, 1986).

Z dalších typů RS, které autorka probírá, stojí za zmínku dva: V rámci tzv. modálně deagentivních RS se opět směšují různé typy; např. české věty Ta kniha se (mu) čte hezky a Roztrhly se mi šaty představují zcela rozdílné hodnoty dispozičního deagentivu a speciálního typu konstrukce s reflexívním intranzitivem.

Pozoruhodný typ reflexív neměnících syntaktickou strukturu konstituovanou základovým slovesem existuje ve 14 ze 24 jazyků zkoumaného vzorku jazyků neindoevropských. Reflexivizací se přitom buď nemění význam základového slovesa, anebo se připojuje význam iterativnosti, intenzívnosti, durativnosti aj. Z jednotlivých detailů stojí za upozornění, že formální opozice tatarských výrazů kyzaru kyzarynu reprezentuje stejný typ protikladu obsahového jako formální opozice českých výrazů zčervenat začervenat se.

V posledních dvou z 18 tabulek je podána typologická klasifikace systémů RS a jejich sémantických tříd. Z těchto tabulek se dozvídáme, ve kterých z 52 zkoumaných jazyků existují či neexistují jednak syntaktické třídy RS subjektových, objektových a dativních, jednak sémantické třídy RS sémantických, partitivního objektu, absolutních, autokauzativních a recipročních. K důležitým závěrům o typologii reflexív patří zjištění, že typologická vzdálenost mezi jazyky neodpovídá vždy jejich vzdálenosti genetické. V závěru autorka, vědoma si složitosti a rozporuplnosti zkoumaných jevů i nedostatečné spolehlivosti přejímaných údajů, upozorňuje, že její zobecňující soudy mají značně hypotetický charakter a je zapotřebí, aby byly verifikovány.

[237]Je samozřejmé, že rozsáhlá monografická studie, naplněná množstvím empirických údajů, interpretací často rozporuplných a nejednoznačných jazykových jevů i závažnými zobecňujícími soudy a závěry, nemůže se ubránit záplavě polemických argumentů. Upozorňujeme na to také proto, že naše kritické připomínky jistě nezůstanou a ani by neměly zůstat osamoceny. Hodnota recenzované monografie E. Geniušieneové je totiž v rámci běžné lingvistické produkce zcela mimořádná.

 

LITERATURA

 

KOPEČNÝ, F.: Passivum, reflexivní forma slovesná a reflexivní sloveso. In: Studie a práce lingvistické I. Praha 1954, s. 224—247.

MACHÁČKOVÁ, E. - DANEŠ, F.: Sovětské práce o typologii pasívních konstrukcí. SaS, 36, 1976, s. 239—242.

ŠTÍCHA, F.: K problematice významu slovesných reflexívních forem fakultativních. NŘ, 58, 1975, s. 127—133.

ŠTÍCHA, F.: K užívání a významu dvojí formy trpného rodu v současné spisovné češtině. NŘ, 62, 1979, s. 57—72.

ŠTÍCHA, F.: On reflexive verbs in English. PhilolPrag, 64, 1982, s. 173—181.

ŠTÍCHA, F.: Sovětská práce o typologii rezultativních konstrukcí. SaS, 46, 1985, s. 164—167.

ŠTÍCHA, F.: Systémový a funkční status konstrukcí s n/t-ovými participii v současné češtině. SaS, 47, 1986, s. 177—185.


[1] O tomto typu reflexív v ruštině jsme se již zmínili (Štícha, 1975); hovořili jsme tu o „explicitním vyjádření užití objektového slovesa ve významu děje vyjadřovaného slovesy bezpředmětovými (pribiraťsja, stroiťsja atd.)“. Zajímavé je, že v ruštině se zaměřenost slovesného děje na jistý druh objektu někdy formálně vyjadřuje reflexivizací (pribiraťsja pribirať komnatu apod.), jindy nikoli (např. Ona stala gotoviť Ona stala gotoviť obed / zavtrak apod.), aniž se tento druh objektu pojmenovává lexikálně.

[2] Pro stručnost a přehlednost spojíme zde výklady o typech RS v jazycích indoevropských i neindoevropských.

[3] Jisté informace o tom (včetně některých dokladů statistických) jsou obsaženy např. v příspěvku F. Štíchy (1979).

Slovo a slovesnost, ročník 51 (1990), číslo 3, s. 230-237

Předchozí Eva Macháčková, Naďa Svozilová: Slovesná valence ve slovnících

Následující Oldřich Švarný, Marie Těšitelová: Nad frekvenčním slovníkem současné čínštiny