Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Rozmluva s V. K. Škrachem o hovorové řeči Masarykově

[Články]

(pdf)

Interview avec V. K. Škrach sur le langage parlé de T. G. Masaryk

Znáte jistě dobře jazyk Masarykův jako vydavatel jeho spisů. Ale ve spisech jde o řeč psanou a psaná řeč Masarykova se můžе konečně kdykoli stát předmětem odborného studia. Těžší je to s Masarykovou řečí hovorovou, která pozorovateli opodál stojícímu uniká. Měl jste jistě dosti příležitosti i důvodů všímati si jí. Které jsou její podstatné znaky a jaký je její vztah k Masarykově řeči psané?

 

Máte pravdu, všímal jsem si jazyka Masarykova vůbec, jeho drobných individuálních zvláštností i celkové stavby lexikální a syntaktické — tu ostatně dobře osvětlila studie Mukařovského[1] —; poslední dobou zvláště překlad Ludwigových rozmluv s Masarykem[2] nutil mne ujasnit si všechny charakteristické znaky Masarykovy řeči hovorové. Rozmluvy s německým spisovatelem byly vedeny německy, Ludwigem byly stenograficky zaznamenány a úkolem překladu bylo převést hovorovou němčinu do hovorové češtiny, a to do hovorové češtiny Masarykovy.

Chceme-li dobře porozumět hovorové češtině Masarykově, je dobře míti na mysli celý vývoj jeho češtiny: vyšel z rodného nářečí moravskoslovenského; „myslím v dialektě své vesnice“, tvrdí o sobě president dosud. Mluví jako hoch nářečím svého otce, rodáka z Kopčan, pak se přizpůsobuje svým spolužákům, ale toto nářečí, které si nese do života s sebou, má vždy jen funkci jazyka neliterárního, běžného jazyka sdělovacího; jazykem literárním, kulturním je mu od počátku školení němčina, v níž se už s matkou modlí od dětství. Se spisovnou češtinou se v období svých studií seznamuje málo, ještě ve Vídni četl málo česky. Jeho literární počátky české jsou jazykově chabé (známé jsou jeho omluvy z té doby[3]); k tomu si osvojuje na počátku styl vědeckého jazyka oné doby — hodně pathetický, s profesorským kothurnem.

Teprve později za pobytu v Praze zříká se této „vysoké“ češtiny, a zhruba od poloviny let devadesátých se postupně zmenšuje u něho rozdíl mezi slovem hovorovým a psaným; to bylo možné až tehdy, když se mu činností profesorskou a pak politickou stala i čeština v zásadě spisovná běžným mluveným jazykem odborným. Ovšem opustil-li pathetický styl časem v projevech psaných přiblížením k vlastní řeči konversační, je jasné, že tím spíše opouští takový styl v projevech řečnických; činí tak vědomě: „Sám jsem musel v sobě překonat předsudky inteligenta, zvyklého na akademický a divadelní kothurn“, praví o sobě ve Světové revoluci (562).

Základní vlastností jeho řeči psané i mluvené je věcný vztah k řeči, snaha vyjádřit přesně, ale také prostě vlastní myšlení, zkrátka učinit z jazyka dobrý nástroj. „Přes [138]jeho živý kontakt s filosofickými kategoriemi najdeme velkou prostotu výrazu; patnáctiletý může porozumět kterékoliv z těchto stránek“, praví Ludwig v předmluvě k svým rozmluvám s Masarykem.

Od slova psaného se liší u něho slovo mluvené — kromě ovšem obecných a takřka nezbytných rozdílů mezi touto obojí formou řeči, které se projevují zvláště v dialogu, vždy doplňovaném prvky mimojazykovými — především větší mírou znaků jazyka lidového, nespisovného. Nejsou to však vždy znaky „obecné češtiny“ lidové; Masaryk vlivem pražského prostředí i vlastních dětí poznal běžně mluvenou češtinu pražskou, také sám řekne leckterý obrat typicky pražský, ba argotický (jako furt se de, to je vuřt), ale velmi málo užívá základních znaků „obecné češtiny“, jako ej místo ý (hodnej), slov, jako koukám a p. a spíše jen v přizpůsobení k účastníku hovoru, nikdy však neříká do něj, tenhle, támhle, šickni a pod. Lidové prvky jeho jazyka mluveného jsou především moravské, přesněji moravskoslovenské; jsou to jak některé hláskové znaky, na př. asimilace typu zhánět, g obědu (ob. čes. by bylo schánět, k obědu), výslovnost sedn, osn, osnást, negdo, neco, tak tvary, jako donde, lokály na -e (ě), na sjezdě, na dubě, v parlamentě a pod. a jednotlivá slova, jako tož, aji, mord, špekulovat, vypetrachtovat „zpozorovat“ a pod.

Lidový podklad jeho jazyka pomohl mu vybavit se z některých „školsky“ spisovných tvarů, zvláště z infinitivů na -ti a z důsledných tvarů na -i, -í v 1. os. sing. a 3. os. plur., jak u sloves typu píši, -í, tak u sloves na -ji v 1. os. sg., jako pracuji. Působil tu asi i vědomý odpor k jazyku „profesorskému“. Jednou — už před válkou — se o tom -ti mluvilo před ním; zmínil jsem se, že profesor Heveroch (psychiatr) považuje užívání infinitivů na -ti za příznak jakési poruchy ve své diagnostice chorob duševních. Masaryk na to s úsměvem dodal: „profesoritis — já to ani nepíšu“. Ano, Masaryk tyto tvary na -ti ani nepíše, přesněji přestal je psát v období mezi Českou otázkou (1895), kde ještě jsou důsledně, a Otázkou sociální (1898), kde už téměř nejsou.[4] Rovněž píše tvary, jako píšu, píšou, anebo jako připravuju, ale tu už častěji užívá tvarů na -ji.

V souvislosti s tím je jistě snadno pochopitelné, že se Masaryk vůbec v hovoru nevyhýbá slovům a slovním spojením řeči opravdu hovorové, na př. beze všeho rád užije obratů známých z karet, jako přiznat barvu, přebít, dát trumfa, nebo z kopané, jako přihrát někomu. A nestírá takovýto hovorový slovník ani v projevech oficiálních a polooficiálních, nýbrž dovede ho podle situace vhodně využít ke konkretisaci a zpřístupnění i abstraktních myšlenek nyní jako president, jako to dovedl dříve jako řečník a spisovatel. Vidíme to stejně po válce, na př. z jeho jednoho projevu k důstojníkům „Já jsem nikdy nehlásal, že humanita je bačkorářství, já nehlásám, že jen já mám být humanitní, ale také druzí, a kdo nechce, tož ho naučíme“ — jako kdysi, na př. ve sp. О naší nynější krisi (r. 1895) charakterisuje českou politiku slovy „hr ve slovích a doma — zpátky!“ anebo v Havlíčkovi (r. 1896) opravdu názorně vykládá „absolutismus byl revolucí hot, revoluce byla absolutismem čehí — alespoň velmi často“.[5]

Přesto míra hovorového slovníku, stejně jako míra lidových moravských znaků, [139]je v psané řeči u Masaryka značně zeslabena; souvisí to i s tím, že Masaryk velmi nerad diktuje, ale sám píše, jako vždycky psával; při revisi svých vlastních věcí napsaných anebo předložených improvisovaných projevů spíše leckterý znak hovorový opraví; naopak z předkládaných úředních aktů odstraňuje přílišnou papírovost, ba dovede i vrátit byrokraticky zamotaný a šroubovaný přípis s poznámkou „prosím o český text“.

Nemůžeme se zde zdržovati u obecných vlastností jazyka Masarykova, jenom připomínám, že v řeči hovorové se ještě markantněji projevuje základní rys jeho jazyka vůbec: věcný vztah k řeči. Snaha přesně vystihnout myšlenku vede k hledání, mohli bychom říci k ohledávání výrazu, slov na počátku projevu (což se jeví ve vytyčení heslového slova, bez syntaktického zapojení, leckdy opakovaného nebo obměňovaného) a dále vede k jistému spěchu zachytit vrcholy myšlenkového postupu (což se jeví v zanedbávání přechodů, ve volném přiřazování parataktickém, až i prostě syntakticky nespojovaném, v anakolutech). Tím vším heslovitý ráz jeho jazyka, již dříve konstatovaný na jazyku jeho spisů, vystupuje zcela výrazně v hovorech a rozmluvách s Masarykem nyní vydávaných.

 

Jazyk Masarykův se v zásobě slov nikterak neomezuje slovníkem hovororé češtiny a také se podle srych témat nemlje omezovali. Jak souvisí jeho bohatá a leckdy novotářská Zásoba sloviti s uvedenými základními znaky jeho jazyka?

 

Velmi těsně souvisí se snahou co nejpřesněji vystihnout slovy myšlení; řekl jsem už a je to známo, že se Masaryk naprosto nevyhýbá slovům a úslovím hovorové řeči, prosté jazykové formě, ale to neznamená, že by výrazu samému, totiž jeho omezení na slovní zásobu hovorovou, chtěl snad někdy obětovat samo myšlení. Jazyk je mu skutečně jen prostředkem. A jako v obsahu Nové Evropy vědomě nechal přes námitky korektorů heslo „válka světovou“, aby se nesetřel predikativní význam slova „světovou“ (totiž stala se světovou), tak pro rozlišení využívá všech možných jazykových prostředků slovních, zvláště různých odvozenin z cizích slov, na př. diferencuje autoritní (co se vůbec týče autority) od autoritativní (co se zakládá na autoritě), zavádí slova jako kritickost, methodickost a pod.

Slova cizí bývají méně zatížena domácí tradicí a snáze může jejich odvozeniny i jednotlivec specialisovat na jistý význam. Také ojedinělé pokusy rozšířit nebo specifikovat význam slov domácích většinou Masaryk později opouští, na př. výživnost (vzduchu), užité ve smyslu životodárnost ve sp. Moderní člověk a náboženství a j. Vůbec rozmnožuje slovní zásobu vždy spíše přejímáním slov cizích než tvořením nových, zvláště nerad má slova složená. Při přijímání cizích slov sleduje vědomě myšlenku intelektuálního přiblížení k západu, nutnost jistého stupně intelektuální mezinárodnosti. Proto dává přednost původnímu pravopisu u cizích slov a je proti přílišnému jejich počešťování; také po stránce tvarové se více přiklání k vzorům západním, zvláště francouzskému a anglickému než jiní, na př. užívá pravidelně slov na -ism, jako etatism a pod., v této podobě místo obvyklejšího u nás tvaru na -ismus, jako these skloňuje i slova analyse, synthese, diagnose a pod., dříve užíval v nominativě řeckého zakončení na -is (krisis a pod.).

Takto se v jeho vrstvě cizích slov projevuje vliv evropského západu, který byl jistě účinnou složkou jeho jazykové kultury, jako byl důležitou složkou tvoření jeho [140]osobnosti vůbec. Nelze pochybovat o tom, že vliv ten působil i na to, že se vymanil ze stylu profesorsky povýšeného, tak typického pro vědecký styl německý. Projevilo se i tu, jako na jiných kulturních úsecích, jeho duchovní „odněmčení“ české kultury, nikoli v krátkozrakém a duchovně germanisujícím boji proti t. zv. germanismům: klidně sáhne v řeči a písmě k takovým kaceřovaným „germanismům“, jako prosadit, něco odpovídá něčemu a pod.; zavrhuje také německý odpor k latinskořeckým slovům kulturním národům společným, který naši puristé přenášejí i k nám.

 

Chtěli jste, abychom se v dnešním hovoru soustředili na Masarykovu řeč hovorovou. Není to problém lehký: řekl bych, že mluva každého z nás má své vlastní speciální znaky, které jiný těžko postřehuje a také těžko reprodukuje, protože je už při poslechu nahrazuje znaky svými, slyší je už na své basi.

Zachytit hovorovou řeč Masarykovu byl snad nejvíc povolán jeho krajan a žák Jan Herben: společný nebo blízký základní dialekt, podobný vývoj způsobil, že to, co Herben z Masarykových projevů zachytil, je autentické. Jinak u Karla Čapka; ten sice básnickou intuicí a konkretní pamětí pro úsloví, intonaci a odstiňování do velké míry vyrovnal rozdílnost své řeči hovorové a řeči Masarykovy, ale přesto leckde podává Masaryka ve své transposici: používá leckdy prostředků stereotypních, společných hovorové češtině vůbec a pražské zvláště, víc než odpovídá Masarykovi. Vím z vlastní zkušenosti, jak a kolik detailů bylo třeba „odpražštit“ v původním podání Čapkově. Harmonisace je zdařilá, ale právě často spíš čapkovská. Také srovnáváním jazyka lidových typů v jiné Čapkově tvorbě, na příklad v Povídkách z obojí kapsy, by se ukázalo, jak Karel Čapek hovorovou češtinu Masarykovu přiblížil řeči těchto svých postav — a tedy ji zřejmě transponoval.

Trochu jste mě, páni profesoři, překvapili znenadání, nepřipraveného, proto nemohu sypat doklady. K tomu by bylo ostatně třeba studie samostatné.


[1] J. Mukařovský, „Masaryk jako stylista“ ve spisku Masaryk a řeč, vydaném Pražským linguistickým kroužkem k osmdesátým narozeninám Masarykovým. Praha 1931.

[2] Emil Ludwig, Duch a čin, rozmluvy s Masarykem. Praha 1935.

[3] Z r. 1875, kdy nabízí článek do Osvěty, a j.

[4] Ve svém exempláři brožury „V boji o náboženství“ (1904) sám několik -ti opravil na -t; stejně v některých úředních konceptech opravuje infinitivy v tomto smyslu.

[5] Srovnej i jiné doklady v uvedené studii Mukařovského.

Slovo a slovesnost, ročník 1 (1935), číslo 3, str. 137-140

Předchozí B. Hk. (= Bohuslav Havránek): Prameny spisovné češtiny

Následující František Novotný: O překládání z filosofického jazyka Platonova