Michael Shapiro: The Sense of Change, Language as History

Oldřich Leška

[Book reviews]

(pdf)

Michael Shapiro: The Sense of Change, Language as History

Michael Shapiro: The Sense of Change, Language as History. Advances in Semiotics. Indiana University Press, Bloomington – Indiana 1991. 145 s.

 

Téma knihy musí být českému čtenáři obeznámenému s pražskou školou blízké: pojednává o teleologickém pojetí jazyka. Jak autor dobře vykládá v úvodu, bylo zásluhou pražské školy, že se problém teleologičnosti jazyka a jazykových změn objevuje jako aktuální problém v nastupující moderní jazykovědě; zaznívá již v prvních vystoupeních členů Pražského lingvistického kroužku, jejichž originalita vedla k tomu, že se ve světě brzy začalo mluvit o pražské škole. Funkcionalismus a teleologie jsou věci neoddělitelné a to se přenáší i na strukturu, protože struktura a funkce – i když odlišitelné – jsou osudově spjaté. Již proto čteme autorovu novou publikaci se zvláštním zájmem.

Na 1. lingvistickém sjezdu v Haagu tvůrci pražské fonologie Jakobson a Trubeckoj se správně ohradili proti převládajícímu názoru, že jazykové (hláskoslovné) změny jsou náhodné; byl to názor mladogramatiků a také de Saussurovy vyhrocené formulace o poměru synchronie a diachronie takový pohled podporovaly. Oba dobře postřehli, že již pojetí jazyka jako systému je s náhodností změn v rozporu; nebyli však věci právi ve svých formulacích. Podle nich jazykové změny tvoří systém. Domnívali se, že tak překonali de Saussurovu antinomii mezi synchronií a diachronií. V takovém případě by ovšem výraz systém v diachronii musel označovat něco jiného než výraz systém v synchronii; synchronní fakta tvoří systém ve smyslu vzájemné vázanosti a podmíněnosti koexistujících elementů (A~B), diachronní fakta (A→B) vedou od jednoho stavu (jednoho systému) k jinému stavu (k jinému systému), nekoexistují. Jejich námitka – přes nedostatečnou přesnost formulace – však přece jen byla produktivní a v tomto smyslu mířila správným směrem: byla založena na dobrém postřehu, že změny tvořící posloupnost diachronie nezřídka vytvářejí v určitých úsecích řetězec, který má svou vnitřní logiku, vede odněkud někam, jeho články dávají tedy smysl právě v daných souvislostech. V pozdějších formulacích v pražské škole se teleologičnost/účelovost vývoje internalizovala v tom smyslu, že systém směřuje k rovnováze. Modulární představa systému (abychom užili trefného označení Uhlenbeckova) nebo – jak se u nás běžně říká – představa o jazykovém systému jako o systému podsystémů by ukazovala na zásadní možnost internalizovat i ty změny, které vedou k porušení rovnováhy určitého podsystému, tj. vidět je a vykládat je ze samého celku jazyka, nikoliv z činitelů vnějších. Náznak toho vidíme u Jakobsona, který ve svých Remarques (1929) předpokládá vliv stylistické aktualizace (ozvláštnění) např. v případě zániku slabých jerů, k němuž vedla allegrová výslovnost, zprvu příznaková, pak zevšeobecněná, neutralizovaná.

Je škoda, že se Shapiro nezmínil o A. Martym (např. 1940), o němž jistě – při té sčetlosti, kterou jinak prokazuje – dobře ví. V době počátků Kroužku se Marty četl, Mathesius dokonce navštěvoval v roce 1904/5 jeho uvedení do filozofie jazyka, když jako student využíval příležitostí, které poskytovala německá pražská univerzita. Podle Martyho je jazyk povahy účelové/nástrojové a narůstá bez plánu podobně jako se bez plánu vynořují vyjadřovací potřeby, na něž musí mluvící komunita reagovat. Ale tato neplánovitost na úrovni elementárně funkční neznamená, že jazykové změny jsou náhodné; ne všechno, co se v úzu objeví, se v něm také udrží, natož ovlivní strukturní utvářenost celku. Dochází k selekci výběru, který se řídí určitými preferencemi. Není to daleko od představ V. Skaličky, které již nebyly bohužel napsány: předpokladem jazykové různosti je možnost synonymických výrazů v jazyce; charakteristické výrazové [144]rysy daného jazyka jsou výsledkem selektivního procesu, který členy synonymické řady hierarchizuje a již v tomto smyslu některé omezuje; dominantní výrazové (formálně strukturní) typy pak působí jako faktor vnitřně jazykové modelace. Z toho je také jasné, že je zásadně možné, aby ve vývoji jazyka byly hierarchie různě stabilní a případně se měnily.

Druhý důvod, proč Shapirovu knihu bereme do ruky s takovým zájmem, je snad ještě důležitější než ten, který jsem uvedl. Shapiro je jedním ze současných lingvistů, kteří pochopili – a také ukázali –, jaké možnosti otevírá sémiotizace lingvistiky. A byla to právě sémiotizace, kterou si jako svůj cíl kladl Kroužek, když vstupoval do druhého desetiletí své existence a mohl již s oprávněným uspokojením přehlédnout výsledky, jichž dosáhl. O tom, jak se bude další jeho snažení orientovat, píší zakladatelé Slova a slovesnosti v úvodní redakční stati (1. roč.). Nezůstalo však jen při programových prohlášeních. Základ k sémiotizaci estetiky položil J. Mukařovský svou koncepcí, kterou lze snad nejlépe nazvat pražským funkčním strukturalismem; zbývalo však žalostně málo času, aby jeho výkon byl plně uvědoměn a rozvinut. Po válce již na to nebylo ani pomyšlení. Mukařovský se opravdu dostal tam, odkud nevedla žádná cesta k cílům, které vytýčila oficiální ideologie; to, že to sám napsal, lze chápat i jako varování před pokusy spojit nespojitelné, pokusy, k nimž se on nikdy nesnížil.

Sémiotizace lingvistiky začíná mnohem později, a to i tam, kde jí nestály v cestě důvody ideologické. Abychom měli sémioticky orientovanou lingvistiku, nestačí uznat s de Saussurem, že jazyk je systémem znaků a jako takový patří do širšího rámce sémiotiky (sémiologie); je třeba jazyk chápat právě jako takový a tak ho studovat. K tomu bylo nutné si vyjasnit všechny implikace, které obsahovaly formulace samého de Saussura, unikající běžně pozornosti. Veškeré představy o statičnosti de Saussurovy koncepce padají, všimneme-li si (tak jako to udělal Shapiro) takových míst, kde de Saussure mluví o tom, že jazyk se vyvíjí prostě proto, že je to systém znakový. To znamená – dodáme odjinud z de Saussura –, že se neprezentuje jako hotový (tím méně jako nomenklatura „věcí”), nýbrž předpokládá – jako každý znakový systém – interpretaci a ta představu systému dynamizuje: přestáváme např. konstruovat vývoj ze synchronních průřezů, naopak synchronní průřez si lze představit jen jako momentku nepřetržitého vývojového proudu. To již je představa, která de Saussura značně spřízňuje s C. S. Peircem, z jehož koncepce vychází Shapiro.

Na první pohled je podivné, proč se iniciátorem sémiotizace v oblasti jazykové stavby nestal R. Jakobson, když jím přece v Slově a slovesnosti programově byl. Byl přece velkým obdivovatelem filozofa a pansémiotika ve své době nedoceněného a pro lingvistický svět byl z velké míry Peirceovým objevitelem.

Každý pozorný čtenář Jakobsonova díla musí obdivovat jeho neuvěřitelnou schopnost si v odborné literatuře všimnout věcí, které by sám s velkou pravděpodobností přehlédl. Myslím, že v tom je Jakobson dobrou ilustrací ruského přísloví na lovca zver’ bežit. Současně ale Jakobson uměl i nevidět, aby ho nezmátlo něco, co křižuje sledovanou stopu. Tu určovaly, jak se mi zdá, dvě věci. Jednak jeho vlastní dílo, jehož okouzlující eleganci těžko odolávali všichni, kdo se s ním setkali: teorie invariantních významů/sémantických distinktivních rysů. Druhou okolností je skrytý dialog, který cítíme v jeho díle a který se občas objeví zjevně na povrchu: dialog s de Saussurovými „antinomiemi”, který započal na zmíněném sjezdu v Haagu a který měl vyvrcholit – jak se říkalo – popřením arbitrérnosti jazykového znaku. Proto ho zaujal na Peirceově díle zvláště problém ikoničnosti, který sice není nedůležitý (pro Peirce), ale je to přece jen jistý komponent celkové koncepce, neoddělitelný od celku. Dobře to vidíme na Jakobsonových amerických reprízách témat, o nichž pojednal již ve svém pražském období (struktura ruského slovesa – 1973, s. 3–15; soustava ruských pádů – 1973, s. 154–183). V amerických verzích Jakobson užívá peirceovské inspirace, především aby dokázal realitu svých sémantických distinktivních rysů: tu jim propůjčí spojení s plánem výrazovým, nemohou to být prostě konstrukty, jsou-li korelovány s výrazem. Tak např. v ruské deklinaci substantiv koncovky okrajových pádů v plurálu obsahují ve svém [145]výrazu /–a–/, objemový okrajový pád charakterizuje koncové /x/ (na rozdíl od neobjemových I D pl), neobjemový nezaměřený I pl charakterizuje dvouslabičnost a alternace /m/m/ (tvary I pl –’mi jsou frazeologizované, srov. leč’ kost’mi, nebo projevem lexikálních idiosynkrazií, srov. I pl ljuďmi, deťmi). Složitější je jeho práce Shifters (1971), kde bychom mohli peirceovskou inspiraci tušit (ve srovnání s Zur Struktur – 1971, s. 3–15) i ve způsobu definice a klasifikace slovesných kategorií, ale všude se Peirceův vliv zastavuje před sémantickým invariantem, který zajišťuje jednotu tvaru v poměru k různým jeho použitím jako typům a také jako událostem v řeči. Ale přesto je třeba říci, že to byl právě Jakobson, jehož neúnavný a všestranný zájem o vztah mezi výrazovou a obsahovou stránkou přispěl k tomu, že právě z jeho okruhu vyšli ti, kdo v Americe iniciovali sémiotizaci lingvistiky. Jakobson zas vděčí za hloubku uvědomění a nutkavost daného problému svému geniálně podivínskému příteli V. Chlebnikovovi; problém vpisování dalších významů do textu již o sobě významového připomíná záhadný de Saussurův zájem o anagramy.

Shapiro stojí plně na půdě Peirceovy pansémiotické filozofie a sémiotiky a čtenář je mu zavázán již za to, že ho uvádí do poměrně nesnadného Mistrova pojmosloví. Není možné odkázat na jeden základní souvislý text, který by byl předpokladem porozumění aplikacím na konkrétním materiálu. Peirceovským badatelům dá ještě hodně práce, aby uspořádali, vydali a okomentovali rozsáhlou pozůstalost a zpřístupnili ji. Pro Shapira – jako je tomu u Peirce – znak žije a proměňuje se. Cíle jazykového vývoje jsou pro Shapira v jazyce samém, v jeho funkční podstatě a strukturní utvářenosti; nejde např. o snažení o ekonomičnost umístěnou v budoucnosti, jak se často – zvlášť dlouho v popularizacích – dříve o teleologii mluvilo. Teleologičnost je – jak jsme řekli – implikací funkcionalistického pohledu na jazyk a jeho strukturu. Nesedí v nás žádný homunkulus, který řídí naše jazykové chování v čase s jistým zřetelem. Za účelově kauzální můžeme považovat možnost danou v současnosti, přítomnou, není třeba ji vidět v budoucnosti (srov. Mathesiovu (1982) potencialitu, kterou nejlépe pochopil Skalička a očistil ji od nahodilostí, které vyznačují Mathesiův text). Kauzální působení přítomných možností se projevuje ovšem retrospektivně, v zobrazení ochuzeném o konkurentní možnosti, které se neuplatnily. Zdá se na první pohled paradoxní dávat pouhé možnosti sílu ovlivnit aktuální výsledek. Paradoxnost však mizí, jakmile vycházíme ze strukturovaného celku, kterým je jazyk: různé možnosti řešení nemají stejné vyhlídky; to však neznamená, že tím se výsledek stává prediktabilní.

Typ – říká Shapiro (a v tom vlastně opakuje Skaličkovu (1935) definici, kterého opomněl) – je ideálem toho, pro co slouží jako typ. Platí to samozřejmě také pro jazykový typ: účelově kauzální je přibližování k tomuto ideálu; různé typy jsou však ideály – a tedy i cíli (nedostižnými jako vše ideální) – různými. Měřítkem přiblížení je koherence systému. V tomto procesu se do naznačených kontur celku vtahují jeho nové komponenty a s určitostí celku se zvětšuje jeho atrakční síla asi jako se směrem ke středu víru zvětšuje rychlost vířivého pohybu. To, co bylo dynamicky účelově kauzální, se stává – řekněme alespoň na nějakou dobu – efektivně kauzálním – zcela podřízeným pravidlům celku: komponenty, které si celek svou atrakční silou vytvářel, se stávají jeho skladebnými částmi, tvoří ho.

Zvláštní pozornost věnuje Shapiro otázce vztahu výrazu a obsahu/funkce, v němž má speciální úlohu princip výběru, který bychom mohli heslovitě vyjádřit „k příznakovému – zas příznakové”. Pojem příznakovosti je zde však pojat jinak ve srovnání s tím, jak jsme ho zvyklí chápat. Vychází z toho, že příznakový je ten člen dvojice, který ji reprezentuje v normálním lingvistickém povědomí (tedy např. ve dvojici /t/ :: /t,/v ruštině to bude /t/ – odvolání na poznámky a dopisy Trubeckého); jinde Shapiro říká, že příznakový je ten člen dvojice, který je konceptuálně komplexnější, složitější. Když považuje přízvučnou slabiku v ruštině za nepříznakovou, je možné s tím souhlasit v tom smyslu, že v rytmice je plný vokalismus možný jak v polohách těžkých, tak v polohách lehkých, kdežto vokalismus neplný (máme na mysli akající podobu ruštiny jako ve spisovném jazyce) je možný jen v polohách lehkých. Tak – ve smyslu distribučního [146]omezení – je třeba chápat také Shapirovu interpretaci (s odvoláním na Andersena) příznakovost :: nepříznakovost jednotlivých ruských vokálů (/a/ je nepříznakové, z nezaokrouhlených je příznakové /e/, nepříznakové je /i/, ze zaokrouhlených je příznakové /o/, nepříznakové – /u/). Je na první pohled nezvyklá, dokud si neuvědomujeme, že se v ní projevuje imanentní přístup k pořádání v systém (srov. opozici členu intenzívního :: extenzívního v dánské škole), který překryl u nás zcela přístup substanciální zavedený Jakobsonem–Trubeckým (přitom je zajímavé – jak ukazuje Shapiro –, že ve věci příznakovosti měl Trubeckoj své pochybnosti, které přehlušil ve svých Grundzüge (1939) ve prospěch substanciálního popisu: rozhodl se jít snadnější a efektivnější cestou, ovšem za cenu čistoty teorie). Shapiro má pravdu, když říká, že ta fonologie, jíž se on přidržuje, je lingvisticky produktivní. Nemyslím však, že tím lze škrtnout význam zkoumání distinktivní relevance rysů fonické substance, je jen třeba si uvědomit, k jakým cílům co slouží. Nač je dobrá substanciální fonologie, snad dostatečně jasně ukázal M. Halle (1965) ve svém rozboru ruského fonologického systému. Musíme připustit, že nejde jen o rozdíl mezi fonetikou a fonologií, ale také mezi různě orientovanými fonologiemi: imanentní a substanciální.

Shapiro mimo jiné ukazuje, jak se ve vývoji diagramatizoval systém ruského jmenného skloňování v plurálu, tj. jak se význam vepsal v podobě indexů do roviny výrazové a nadto i jak se vztahy významové vepsaly do vztahů náležících rovině výrazové; vznikl koherentní systém: koncovky tvarů nepříznakových substantiv mají nepříznakové /a/, koncovky tvarů adjektiv (příznakových v poměru k substantivům) mají /i/, koncovky tvarů zájmen (příznakových v poměru k adjektivům) mají /e/, koncovky tvarů číslovek (na opačném pólu v poměru k substantivům co do příznakovosti) mají /u/, příp. /o/. O poměru vokálů co do příznakovosti viz zde výše.

Mohli bychom dále vystopovat, kde vývojově leží předpoklady k této diagramatizaci (morfofonematické změny v deklinaci substantiv, zánik duálu). Význam jazykového typu, který se obráží v tomto vývoji, by mohlo ilustrovat porovnání s češtinou; připomeňme jen z toho, co by sem patřilo, že se v kodifikované podobě zachovalo paradigma číslovky dva, dvě beze změny.

Nosnost své koncepce sémiotizované gramatiky autor ověřuje na mnoha případech a předkládá výsledky analýzy čtenářově pozornosti: od pozorování embryonálních procesů v běžném jazyce přes řadu exkursů do ruské akcentologie, ruské a anglické morfologie, do jazyka psaného (rozebírá také pravopisnou reformu Husovu) a jazyka tištěného až do oblasti literární teorie a mytologie.

Důležitý je důraz, který Shapiro klade na humanizační aspekt Peirceovy pansémiotiky.

Dodejme, že Peirceova koncepce nebyla jedinou možností sémiotizace lingvistiky. Vývoj např. ukázal, že možnosti dánské školy byly mnohem větší, než se za to mělo. Připomínám to proto, abychom si znovu uvědomili perspektivnost posledního programu Kroužku, který i po více než padesáti letech zůstává aktuální.

Vítám Shapirovu knihu a doufám, že tato recenze bude podnětem, abychom se seznámili s jinými jeho pracemi a také s pracemi jeho kolegů a přátel ve Spojených státech i v Evropě.

 

LITERATURA

 

Halle, M.: Sound Pattern in Russian. The Hague 1965.

Jakobson, R.: Remarques sur l’évolution du russe … TCLP, 2, 1929.

Jakobson, R.: Zur Struktur des russischen Verbums. In: Selected Writings 2. Paris 1971, s. 3–15. Dále SW.

Jakobson, R.: Beitrag zur allgemeinen Kasuslehre. SW 2, s. 23–71.

Jakobson, R.: Shifters, verbal categories and the Russian verb. SW 2, s. 103–114.

Jakobson, R.: Morfologičeskije nabljudenija nad slavjanskim sklonenijem. Sostav russkich padežnych form. SW 2, s. 154–183.

[147]Marty, A.: Grundfragen der Sprachphilosophie, Psyche und Struktur. Bern 1940.

Mathesius, V.: O potenciálnosti jevů jazykových. In: Jazyk, kultura, slovesnost. Praha 1982.

Skalička, V.: Zur ungarischen Grammatik. Praha 1935.

Trubeckoj, N. S.: Grundzüge der Phonologie. TCLP, 7, 1939.

Slovo a slovesnost, volume 53 (1992), number 2, pp. 143-147

Previous Jana Hoffmannová: Časopis Text po deseti letech

Next Oldřich Uličný: Hadumod Bussmann: Lexikon der Sprachwissenschaft