dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Petr Sgall etc.: The Meaning of the Sentence in its Semantic and Pragmatic Aspects

Tomáš Hoskovec

[Recenze]

(pdf)

Petr Sgall etc.: The Meaning of the Sentence in its Semantic and Pragmatic Aspects

Petr Sgall – Eva Hajičová – Jarmila Panevová: The Meaning of the Sentence in its Semantic and Pragmatic Aspects. Academia, Praha – D. Reidel, Dordrecht 1986; XII + 354 s.

 

Kniha shrnuje zásady jedné vyhraněné lingvistické školy a její teorie, známé pod názvem „funkční generativní popis jazyka” (FGP). Navazuje přitom na sborník, redigovaný P. Sgallem, „Contributions to Functional Syntax, Semantics, and Language Comprehension” (Praha/Amsterdam 1984), kde se lze v 16 samostatných pracích od celkem 12 autorů seznámit s výsledky, jichž tato teorie při popisu rozmanitých jazykových jevů dosáhla. Monografii „The Meaning of the Sentence…”, jež některé partie sborníku přejímá, nabízejí autoři jako pojítko mezi odborníky, kteří tak či onak s jazykem pracují: lingvisty, logiky, psychology, badateli v informatice a umělé inteligenci. Lingvisty chtějí vybídnout k diskusi o metodách popisu jazyka, nelingvisty pak přesvědčit, aby se vždy znovu nepokoušeli o vlastní „empirické” řešení problémů dobře zvládnutelných standardními lingvistickými postupy. Tento záměr četbu rozhodně neulehčuje: autoři neoznačují dost jasně, kdy budují lingvistickou teorii a kdy most k jiným oborům. My se omezíme jen na složku obecně jazykovědnou.

Nejprve bude nutno předeslat objasnění pojmu empirismus. Je pro celou knihu klíčový a souvisí s ním mnohá nedorozumění a výtky autorům, že přes neustálé zdůrazňování, jak budují lingvistickou teorii na empirických základech, předkládají aparát sestrojený a priori; i že nadužívají adjektiva „tentative”, uvádějíce bez uzardění, že to či ono je jenom náznak řešení, které se teprve bude muset empiricky ověřit na (rozsáhlejším) jazykovém materiálu.

Pro správné porozumění autorům bude dobré si na takových místech připomenout empirický princip (EP), který ve 40. letech formuloval L. Hjelmslev. Po nezávislé, neslužebné lingvistické teorii se žádá, aby byla: 1) bezesporná (ve svém vnitřním uspořádání); 2) vyčerpávající (vzhledem k popisovaným faktům); 3) nanejvýše jednoduchá (při splnění požadavků prvních dvou bodů). Je zřejmé, že teorii pojatou v tomto duchu nelze budovat induktivně (tj. zobecňováním vypozorovaných jevů), nýbrž deduktivně, rozvíjením předem přijatých axiomů, a tedy, vzato do důsledků, na faktech nezávisle. (Celé tvrzení lze samozřejmě změkčit poukazem, že každá deduktivně stavěná teorie vyžaduje jistý induktivní předstupeň – přinejmenším k tomu, aby se vyjasnilo, čeho bude vůbec teorií.) Před empirickým principem nese nicméně lingvista zodpovědnost pouze za to, že jím navržený aparát bude bezesporný (požadavek 1). Že svůj teoretický popis jazyka ponechá s otevřeným koncem, může svědčit v jeho prospěch: jedině sběr dalšího materiálu a poměřování, nakolik se rozvíjenou teorií dá pokrýt (požadavek 2), zaručí, že o jeho práci bude mezi kolegy zájem. Požadavek 3 se uplatní, až budeme jednu teorii srovnávat s jinými, stejně konsistentními a stejně exhaustivními. Vymezuje-li se Sgallova škola jako matematická lingvistika (a matematika je deduktivní věda par excellence), domníváme se, že je to mnohem spíš pro důsledné přijetí empirického principu než pro hojnost formalismů či spojení s počítači.

Úvodní, nultou kapitolu věnují autoři vyjasnění svých východisek. Činí tak obzvláště (a značně kriticky) vůči americké (či obecněji anglosaské) lingvistice, proti níž vyzdvihují tradice kontinentální Evropy. Výslovně se brání (1) odvozovat lingvistiku z nějaké obecnější teorie komunikace a (2) třídit jazykovědné disciplíny výlučně podle sémiotického trojúhelníku syntax – sémantika – pragmatika.

[216]K prvnímu bodu namítají, že teorii komunikace je teprve nutno vytvořit, ba požadují po ní naopak, aby lingvistické znalosti (včetně aktuálního členění) měla již zabudovány ve svých základech. Poukazují, že při studiu komunikace je ústředním pojmem porozumění, a to přináší v lingvistice značné obtíže. Vždyť porozumění sahá od rozpoznání dobře utvořené věty, přes situační ujasnění jejího obsahu až po pochopení, co ten druhý „vlastně” sleduje, když mi to „vůbec” říká. Nutno rozlišovat přinejmenším mezi způsobilostí jazykovou (schopností správně tvořit věty) a způsobilostí ke komunikaci, tedy situačně správnému užívání vět, což je záležitost povýtce kulturní.

U druhého bodu pak upozorňují, že „sémantickou” (řeč – pojmy) a „pragmatickou” (řeč – situace řeči) složku nacházíme v těsném propojení již na nižších úrovních popisu jazyka, ať už v morfologii (indexické a lexikální prvky ve slovech dne–s, leto–s) nebo v syntagmatech (okřídlený příklad švestkových a bramborových knedlíků, kde rozdíl neplyne ze znalosti českého jazyka, nýbrž české kuchyně). Na úrovni větné pak autoři studují jak „sémantické” role větných členů, tak „pragmatické” aktuální členění.

Připomeňme, že zřejmě nejdůslednějším odmítnutím bezprostřední platnosti sémiotického trojúhelníku je pohled strukturní lingvistiky, která chce zkoumat jazykový výraz (označující), vymezený oproti jiným výrazům, ve vztahu k jazykovému obsahu (označovanému), charakterizovanému vzhledem k jiným obsahům uvnitř téhož jazyka. Podobně totiž postupují i autoři: porovnávají dvojice vět a sledují, zda se liší svým významem.

Terminologická odchylka není náhodná. Význam věty, ústřední pojem FGP, chápou autoři jako to, co je na označovaném obsahu jazykově strukturováno, a dichotomií význam obsah se výslovně hlásí k tradici Mathesiových úvah o jazykovém uspořádávání skutečnosti i de Saussurova (a Hjelmslevova) protikladu obsahové (zde ve smyslu označovaného) formy a substance. Zdůrazňují, že žádným studiem označované mimojazykové skutečnosti nelze rozbor větného významu nahradit. Rozlišují pak u věty nejednoznačnost, což znamená, že jí odpovídá významů několik, a vágnost, kdy jí označovaný význam jasně nevymezuje vše, co jsme schopni v mimojazykových kategoriích postihnout.

Čtenář se o tom dozví více v oddíle 2. 11, kde autoři poukazují na vnitřní spory (hledisko EP!) přístupů, které podobně jako Fillmorova teorie hloubkových pádů chtějí třídit slovesné participanty jen podle jejich kognitivních rolí, tj. výlučně vzhledem k obsahu věty. (Jde o rozlišování typu Dveře otevřel Jan (konatel) oproti Dveře otevřel paklíč (nástroj).)

Pro (nejen lingvistický) strukturalismus je příznačné, že porozumění znaku se bere za přirozený, dále nerozebíraný předpoklad. Porozumění rozdílu ve významu dvou vět autoři nicméně podmiňují schopností předvést situaci, kdy (po případných morfologických či lexikálních změnách provedených na obě věty zároveň) jejich užití dá vzniknout dvěma různě pravdivým výrokům. To je základní myšlenka jejich logického kritéria totožnosti významu (úplné synonymie vět).

V první kapitole se toto kritérium předvádí na důkazech nesynonymie vět rozlišených stupněm závislosti (Ten velký stůl je žlutý Ten žlutý stůl je velký), postavením argumentů ve valenčním rámci (Karel od Jana koupil auto Karlovi Jan prodal auto; kognitivní role jsou v obou větách stejné) a aktuálním členěním (Jan čte tuto knihu Tuto knihu čte Jan). Čtenáři nebude dělat potíže dokázat si významotvornost pojmenování Petr přišel Pavel přišel, či morfologie Petr přišel Petr přijde.

Autoři vycházejí ze zásady, že každý jazykový jev, který dokáže zabránit větné synonymii, musí při popisu větného významu dostat své vlastní vyjádření. Na druhé straně ale synonymie nějaké dvojice vět pro ně musí zůstat pouhou pracovní hypotézou, která je přijímána tak dlouho, dokud se ji nepodaří vyvrátit. I to je důsledek jejich logického kritéria: důkaz nesynonymie je konstruktivní, dokázat synonymii ale znamená, že nelze předvést situaci, která by vyšetřovanou dvojici vět rozlišila v jejich pravdivosti, což je [217]úkol vyššího řádu. Připuštění synonymie nicméně neznamená popření rozdílu mezi výrazy. Pokládáme za přínos autorského přístupu, že při komutačním testu odlišují rozdíly „významotvorné” (tj. takové, které jsou schopny změnit pravdivost užité věty) a „jiné” (třeba stylistické).

Pro popis větného významu zavádějí autoři tektogramatickou reprezentaci (zkráceně TR), což není žádný „logický model” či jinak řečeno „sémantická interpretace” věty, nýbrž právě struktura schopná zachytit významový rozdíl dvou výrazů. Pojem „větná sémantika” pak zůstane vyhrazen pro vztah věty a její TR. První kapitolu shrneme: TR sestává ze složek, které jsou k větě z hlediska rozlišování významu v podobném vztahu jako fonémy ke slovu; významotvornost složek TR se při užití v jednotlivých větách může co do jejich logické relevance neutralizovat; rozdíl v TR je jemnější, než jak jej dokáže postihnout i složitá intenzionální logika, jež by aparátem možných světů modelovala ne jednotlivá, ale vůbec všechna možná výpovědní užití věty.

Ve druhé kapitole se dovídáme, že TR se znázorňuje větvící se grafovou strukturou (stromem), ve které uzly odpovídají autosémantickým nebo indexickým slovům věty a hrany závislostem mezi nimi; že TR má dvě dimenze: syntagmatickou, ohodnocující hrany grafu, a paradigmatickou, ohodnocující uzly; přičemž napříč tímto rozdělením jde ještě aktuální členění větné.

V paradigmatické dimenzi se mluví o morfologii (např. čas a modalita slovesa, určenost a generičnost substantiva), v syntagmatické o valenci (slovesa, substantiva, adjektiva, adverbia). Syntagmatický vztah (například doprovod) může být doplněn gramatémy sémantické variace (doprovod kladný a záporný: „s” a „bez”). Ne všechny gramatické kategorie patří do větné morfologie. Nepatří tam třeba číslo slovesa ani rod substantiva, jimž se FGP věnuje na jiné úrovni. Na úrovni TR zato autoři předkládají originální rozbor souslednosti časové v českých souvětích (s. 166–170).

Lze jen litovat, že autoři, kteří tolik zdůrazňují výhody závislostních gramatik oproti složkovým, závislost samu definují značně neformálně (s. 136). Rozumíme-li jim dobře, pak se směr závislosti mezi sémantickými slovy (či jejich syntagmaty) ve větě určuje dvojím způsobem – přímo (i) a nepřímo (ii) – podle otázek:

(i) Vypustím-li slovo (syntagma) z věty, zůstane zbylý výraz větou?

(ii) Je nevypustitelné slovo (syntagma) ve své větě umístěno stejně, jako je v jiné větě umístěno slovo (syntagma) vypustitelné?

Takto volně podaná pracovní (operational) definice závislosti, jak ji najdeme v oddíle 2. 13, ostře kontrastuje s oddílem 2. 3, kde se abstraktní struktura TR definuje s veškerou matematickou přísností. Rozdíl v úrovni výkladu odráží rozdíl úkolů. Na jedné straně jde o axiomatické budování formální teorie, jež nesmí obsahovat nic jiného, než co lze vyvodit z výchozích předpokladů, na druhé straně pak o praktickou úlohu, jak ve vyšetřované větě rozeznat základní obrysy její TR. EP nám může připomenout, že dvojí definice – formální a pracovní – nalézáme i u glosématiků. Neformální vymezení se tam však týkají pojmů intuitivně sice jasných, leč těžko uchopitelných, a co je hlavní, s formálními pojmy se nepřekrývají. Autoři by své vlastní dělení měli blíže vysvětlit.

Nejvyšší místo v závislostní hierarchii zaujímá sloveso. (Vzpomeňme na minimální věty typu Sněží.) Sloveso je rozhodně nejsložitějším uzlem TR a hlavně na něm předvádějí autoři svůj způsob práce.

Slovesné morfémy lze na úrovni TR rozdělit do několika kategorií, prvky různých kategorií se mohou navzájem kombinovat. Kniha uvádí kategorie vidu, času, násobenosti, dosahu (aktuální a neaktuální: is sleeping sleeps) a modality. Modálních kategorií je několik: modalita postojová (oznámení, rozkaz, připouštěná možnost (potential), vyloučená možnost (counterfactual)) a vlastní modalita slovesná, u níž se ještě rozlišuje její povaha (nutnost, žádanost, možnost – zřejmě jako různé příznaky oproti nějakému nezmiňovanému tvaru bezpříznakovému) a zdroj (agens, jiný osobní zdroj, okolnosti).

[218]Tento výčet slovesných morfémů z TR berme jako ukázku, s jakými druhy pojmů FGP pracuje. Náplň jednotlivých kategorií se v různých autorských publikacích do jisté míry liší. V popularizačním Úvodu do syntaxe a sémantiky, vydaném v témže roce 1986, se jako postojové uvádějí modality oznamovací, rozkazovací, tázací a přací.

Na rozboru slovesné valence je důležité (a je hodno ocenění), že se nesměšuje (větně)sémantická role slovesného argumentu s jeho (výpovědně)sémantickou obligatorností a že se připouštějí pouze ty sémantické role, které jsou rozlišitelné již jazykem, a nikoliv teprve naší znalostí světa. (Sémantickou obligatornost postihuje otázka, zda jsem oprávněn použít sloveso, neznám-li některá jeho doplnění.)

Slovesné argumenty se v knize dělí na aktanty a volná doplnění, a to podle dvou kritérií:

(i) Může se argument vyskytovat se všemi slovesy (a ne pouze s některými)?

(ii) Může se argument vyskytovat u téhož slovesa opakovaně, aniž jde o koordinaci či apozici?

Aktanty dávají na obě otázky odpověď zápornou, volná doplnění kladnou. Aktantů je pouze 5 druhů (agens, patiens, adresát, původ, výsledek; jejich distribuce ve větě je navzájem provázána), počet volných doplnění není předem omezen a lze u nich zavádět i subkategorie. Distribuce aktantů se řídí následujícím vzorcem:

jediný aktant v rámci = agens;

pouze dva aktanty = agens + patiens;

tři a více aktantů = agens + patiens + (adresát/původ/výsledek).

S tím souvisí ohodnocení obdaroval (někdo (agens) – někoho (patiens)) vedle daroval (někdo (agens) – něco (patiens) – někomu (adresát)). Strukturu agens – patiens přisuzují autoři i větám Louka je zelená, nebo Chce se stát lékařkou.

Definice agentu naznačená na s. 126 je dalším případem volné pracovní definice ve smyslu návodu, jak v dané větě agens najít. Říká se v ní, že agens je (i) jediný aktant slovesného rámce, a má-li (ii) rámec aktantů víc, pak je to ten z nich, který je jazykem vyjádřen obdobně jako agens v případě (i). Tento návod se bohužel nevyjadřuje k pozorováním zmiňovaným v textu bezprostředně předcházejícím i na jiných místech knihy, že totiž pasívum (složené i zvratné) dokáže syntaktickou realizaci aktantů změnit a může též z věty vypustit agens všeobecný.

Musíme upozornit na jeden rozpor v textu, který je z hlediska EP mnohem závažnější. Na s. 126 se výslovně tvrdí (a o stránku dřív je i schematicky znázorněno), že v TR se aktant původu může vyskytnout pouze tehdy, má-li již sloveso u sebe agens i patiens, a na s. 134 se bez dalšího komentáře uvádí příklad slovesa s valencí agens – původ a nic víc. Rozvedeme-li onen příklad, dostaneme Z malého semínka (původ) vyrostl veliký strom (agens).

Ve třetí kapitole pojednávají autoři o aktuálním členění větném (dále jen AČV), přičemž pracují s přísnou dichotomií věty na základ (topic, téma) a ohnisko (focus, réma). V tektogramatické reprezentaci věty (což je, připomínáme, graf o uzlech a hranách) se její aktuální členění odrazí v obou dimenzích: paradigmaticky, přítomností nebo nepřítomností příznaku kontextové zapojenosti u jednotlivých uzlů, což budeme zapisovat (KZ+) a (KZ–), a syntagmaticky, v lineárním uspořádání uzlů, které závisí na společném uzlu řídícím, jmenovitě: (KZ+) vlevo, (KZ–) vpravo.

Formální definice aktuálního členění uvnitř TR (oddíl 3. 4) zaručuje, že (i) každý uzel grafu (tj. každé autosémantické slovo věty) leží buď v základu, nebo v ohnisku; (ii) na úrovni slovesa a jeho argumentů znamená příznak (KZ+) příslušnost k základu, (KZ–) k ohnisku; (iii) leží-li uzel (jiný než hlavní sloveso věty!) v základu (ohnisku), leží v základu (ohnisku) i všechny uzly na něm závislé, ať už jsou (KZ+) nebo (KZ–); (iv) zvlášť se pak uvádí případ, kdy (KZ+) je zároveň sloveso i všechny jeho argumenty.

Definice je velmi jemná a způsobuje, že mnoho vět (výrazů) se kvůli možnostem drobných posunů hranice mezi základem a ohniskem chápe jako nejednoznačné. Oceňujeme na ní, že překonává zjednodušující chápání „téma = co je (KZ+), réma = co [219]je (KZ–)” tím, že do predikačního pohledu „říkám o tématu, že platí réma” zahrnuje i větnou závislost jakožto predikaci o tom, který větný člen rozvíjí který.

Otázka distribuce příznaku kontextové zapojenosti není přísně vzato lingvistická. Autoři varují před přímočarým ztotožňováním (KZ+) = známé, (KZ–) = neznámé. Srovnejme jen věty Řeknu ti (KZ+) to a Řeknu to tobě (KZ–).

Pragmatická stránka motivovanosti příznaku (KZ+) se v knize rozebírá velmi podrobně, my se ale zaměříme na jiný jev. Jde o systémové uspořádání (SU), tj. o pořadí uzlů, které všechny rozvíjejí jeden společný uzel řídící. Podle knihy je SU to jediné pořadí stejně závislých uzlů, které umožňuje, aby se všechny daly použít jako kontextově nezapojené. V tom případě též toto uspořádání odpovídá rostoucí stupnici výpovědní dynamičnosti ve smyslu Firbasově. Každá odchylka od SU znamená, že některý uzel přibírá příznak (KZ+). Srovnejme jen (příklad je náš) Spal voják (KZ–) od desíti (KZ–) do půlnoci (KZ–) a odchylku Voják (KZ+) spal do půlnoci (KZ+) od desíti (KZ–).

V knize se rozebírají různé skupiny slovesných argumentů (příklady mají vesměs agens v tématu, tedy (KZ+)) a na s. 198–199 se předkládá jednotně očíslovaná škála systémového uspořádání. Najdeme tam vedle sebe doplnění sloves (2–28), substantiv (1, 30, 31) i adjektiv (29). Přechod od dílčích příkladů k jednotné řadě je velmi náhlý a speciálně v knize předložené k diskusi o zásadách FGP by měl být blíže vysvětlen. Tím spíše, že zde uvedené pořadí se v různých jednotlivostech liší od pořadí uváděných ve starších publikacích. Z hlediska axiomatické výstavby FGP svědčí tato jednotná škála o pevném přesvědčení autorů, že SU platí univerzálně. Ve FGP může mít podstatné jméno u sebe skutečně i doplnění primárně slovesné. Ve výrazu (pevné) přesvědčení (autorů), kde do závorek uzavíráme členy závislé, by se první doplnění označilo jako obecný vztah a druhé jako agens.

Kapitola o AČV je velmi rozsáhlá, autoři navíc sledují jeho stránku logickou (elegantní rozbor větné negace, presupozice a alegace); psychologicko–komunikativní (větná presupozice v jiných souvislostech, výpovědní dynamičnost, otázkový test); i textově lingvistickou (zásobník společných znalostí, textová koherence). Při výkladu AČV vysvětlují autoři i své pojetí nadvětných jazykových útvarů:

– Text (promluva) se skládá z výpovědí, což jsou jednotlivá situačně konkrétní užití věty.

– Zatímco věta má význam a obsah, výpovědi jakožto větě doplněné o to, co v daném užití pojmenovává (reference), lze připsat smysl.

– Textová koherence (souvislost promluvy) není záležitostí jazykového systému, nýbrž sdělovací dovednosti.

Pokusme si o předběžné shrnutí:

– Autoři soustavně studují relevantní složky větného významu.

– Aby se vyhnuli nekontrolovatelné subjektivitě, že mezi dvěma větami „prostě nějaký rozdíl cítíme”, stavějí si jasné kritérium: cítíš-li mezi nimi rozdíl, předveď situaci, ve které užitím jedné z nich vznikne pravdivý, kdežto užitím druhé nepravdivý výrok.

– Protože nezkoumají věty, ale jejich významotvorné složky, připouštějí u vyšetřovaných vět jisté standardní úpravy (otázky, rozkazy i zvolání budou zřejmě zkoumat pomocí odpovídajících vět oznamovacích), aby se, jak je to běžné ve fonologii, vyhnuli neutralizacím a aby předvedli minimální distinktivní páry.

– Studium významotvorných složek obnáší jejich vymezení a utřídění. Autoři nepředpokládají, že jednou získají uzavřený, dále nerozšiřitelný repertoár, a při třídění se opírají též o sémantickou prototypičnost. To je vede třeba k takovémuto ohodnocení aktantů:

Učil (agens, v TR přítomný, na povrchu naznačený pouze tvarem slovesa) syna (adresát) hebrejštině (patiens), kde se při rozhodování, který z aktantů bude patientem a který adresátem, nedrží analogie syntaktické (akuzativ – dativ), nýbrž sémantické (živé bytosti či alespoň něčemu, co je obdařeno osobností – odosobněnou věc).

[220]– AČV provazuje individuální rys kontextové zapojenosti / nezapojenosti členů TR (autosémantických slov) s jejich větnou závislostí a větnými rolemi. Všimněme si, že výše uvedené ohodnocení aktantů zachovává systémovost uspořádání adresát – patiens. Případnou inverzí Učil hebrejštině syna dostaneme větu o stejném aktuálním členění jako Dal učebnici synovi.

Takový postup je v lingvistice ojedinělý a velmi záslužný. Bylo vypracováno několik strukturních fonologií, hodně se udělalo ve strukturní morfologii, dochovalo se rozsáhlé torzo stukturní syntaxe, sotva však najdeme podobný strukturní rozbor významu věty. Z naznačených zásad výstavby TR je zřejmé, jak výrazně se recenzovaná práce liší od čistě distribučního strukturalismu Z. S. Harrise i jak má blízko ke kombinaci imanentní a substanciální analýzy v duchu Trubeckého Základů fonolgie. Autoři se dobře poučili z neúspěchů glosématického programu a svůj komutační test provádějí v pevně vymezeném rámci logicky prokazatelné relevance.

Výše uvedené zásady mají ještě širší zázemí: FGP je generativní stratifikační teorie. Generativní v tom smyslu, že popisuje nejen větný význam, nýbrž i procedury, jimiž lze od něho přejít k výrazu, větě; stratifikační proto, že přitom postupujeme v několika rovinách větné reprezentace. Roviny vlastně představují různé úrovně lingvistického pohledu na větu: fonémy, morfémy, (syntaktické) větné členy, větný význam. Kniha je věnována poslední, nejhlubší z nich, o ostatních se dozvídáme jen základní charakteristiky. Každá rovina má svou vlastní strukturaci (vesměs se syntagmatickou dimenzí a s možností koordinovat své jednotky do větších celků), vyšší rovina svými prostředky odráží to, co je přítomno na hlubší. Mezi dvěma sousedními rovinami tedy jsou, nahlíženo shora dolů, vztahy formy a funkce, s homonymií a synonymií. Pro úplný popis – teď už nejen věty, ale jazyka – nestačí znát pouze inventář jednotlivých rovin a vztahy mezi jednotkami rovin sousedních, důležité je též prostudovat podmínky, za kterých se k jedné funkci vybírá ta či ona forma. Tak autoři také rozumějí jazykové typologii. Ve čtvrté kapitole knihy své pojetí typologie objasňují jednak srovnáváním různých možností nominalizace (tj. přechodu od roviny tektogramatické k větněčlenské) v češtině (ruštině) a angličtině, jednak rozborem české gramatické shody, což je otázka volby forem morfematických vzhledem k funkcím syntaktickým.

 

O celkovém rámci FGP shrňme:

– Ačkoliv je předváděná teorie generativní, není generativistická v duchu Chomského. Jazyk se nepojímá jako množina vět, kterou by generativní aparát měl za úkol nějakým inteligentním způsobem popsat, totiž přečíslit. Znalost jazyka je mnohem spíš komplexní znalostí cest, jak vyjádřit daný význam. (Jiná věc je pak ještě vědět, kdy je vhodné komu co a jak říct.)

– Pohled FGP je funkcionalistický a víceúrovňový, mezi jednotkami různých úrovní se mohou vyskytovat vztahy formy a funkce. Na větu se ale nenahlíží, jako by sestávala ze znaků, tj. z jednotek majících každá svůj význam. Zvláštním důsledkem toho je, že autosémantická slova tektogramatické reprezentace jsou primitivní pojmy, které se uvnitř teorie dále nerozebírají.

– Pohled FGP je vědomě jednosměrný: od funkce k formám, od větného významu k jazykovému útvaru, větě. Takové omezení je nezbytné. Empirický (ve smyslu EP) postup nelze bezprostřeně kombinovat s fenomenologií jazyka, nechceme-li upadnout do pojmů zaváděných a ověřovaných kruhem. Má to za následek, že se uvnitř teorie některé otázky nekladou. Narážíme na to na dvou místech:

– Pro FGP je věta, výsledný produkt jazyka, určena k tomu, aby se vypověděla při nějakém sdělení. Jevová stránka výpovědí uvnitř sdělení se ale nezkoumá.

– Typologie FGP srovnává uskutečňování téže výchozí TR různými cestami. Nesrovnává TR vět, které vzniknou vzájemným překládáním (téhož významu? téhož obsahu?) do různých jazyků.

[221]V kratičké kapitole páté, jíž se kniha uzavírá, uvažují autoři o tom, v čem spočívají hlavní rozdíly mezi logickým a lingvistickým přístupem k větným predikátům, a co tedy musí lingvisticky poučená logika brát v úvahu, chce-li postihnout větný význam. Jako nejdůležitější body uvádějí:

(i) Jazykový význam nepopisuje pouze syntaktické vztahy lexikálních položek (jakoby pojmenovávacích indexů). Vedle syntagmatické dimenze má TR i dimenzi paradigmatickou.

(ii) Slovesný predikát nemá jednou provždy pevně daný počet argumentů, jako je tomu u predikátu logického, formálního, nýbrž má valenci, jejíž rámec se může zaplňovat různě (argumenty povinnými i nepovinnými, opakovatelnými i neopakovatelnými).

(iii) Přirozený jazyk nemá prostředky na vymezování dosahu různých logicky relevantních operátorů, jakými jsou negace či kvantifikace; namísto toho má aktuální členění, popřípadě výpovědní dynamičnost.

(iv) Přirozený jazyk představuje též svůj vlastní metajazyk, umožňuje citaci a nebrání se tvoření paradoxů.

The Meaning of the Sentence in its Semantic and Pragmatic Aspects není učebnice podávající ucelený výklad FGP. Je to kniha mnohovrstevná, a abychom jí prošli, dali jsme se vést jistým předem přijatým principem. Vědomě jsme přitom pominuli dva rozsáhlé formální aparáty, jež by si oba zasluhovaly zvláštní pojednání. (Jde jednak o hierarchii vztahů vedoucích od lingvistikou zkoumaného větného významu k výroku jakožto předmětu logiky, jednak o psycholingvistický model jazykového chování při hledání reference a při distribuci příznaku kontextové zapojenosti.) Mohli jsme se tedy při četbě zastavit na jiných místech, pokračovat jinou cestou a dojít jinam. Chceme tím dosvědčit, že kniha při vší obtížnosti své výstavby skýtá čtenáři mnohé dobrodružství poznání. A to je kvalita, jakou u každé vědecké publikace nutno zvlášť zdůraznit.

Pozn. red.: Otiskujeme tuto recenzi porušujíce zásadu posuzovat jen ty publikace, které vyšly během posledních tří let. Vede nás k tomu vědomí, že jde o knihu závažnou a že reagovat na ni aktuálně nebylo z mimolingvistických důvodů možné.

Slovo a slovesnost, ročník 53 (1992), číslo 3, s. 215-221

Předchozí Miloslava Knappová: K funkčnímu pojetí systému vlastních jmen

Následující Alena Macurová: Deborah Tannen: You Just Don’t Understand