Slovo psané a mluvené

Světla Čmejrková

[Rozhledy]

(pdf)

Written and spoken word

Nežijeme v době, kdy mluvené slovo, jakmile bylo vyřčeno, nenávratně mizí, uchováno pouze v naší paměti, a neplatí ani to, že trvalý záznam poskytuje slovu jen záznam rukopisný nebo stránka vytištěná třeba v knize. Žijeme v době, která podle sémiotiků kultury představuje třetí fázi v kulturní historii řeči a písma, přičemž první fází byl vynález písma předpísemnými společenstvími, druhou fází vynález knihtisku a třetí fázi, kterou zažíváme, lze chápat jako částečné nahrazení písma novými audiovizuálními médii (srov. Havelock, 1976). Takto chápou vývojová stadia psanosti a mluvenosti sémiotikové kultury i sami lingvisté. Jakých rozmanitých podob nabývá psaný a mluvený text v závislosti na materiálu, prostředku, jímž je přenášen, vypočítává František Daneš ve své typologii současných manifestací psanosti a mluvenosti (1989, s. 49–56). Článek se jmenuje Existenzmodi des Textes a ukazuje, s čím máme v případě dnešní mluvenosti a psanosti co činit. Tento obraz se rok od roku mění spolu s tím, jak se technologická média rozvíjejí, takže dnes už by možná typologie musela brát v úvahu zase další fakta.

Dalo by se namítnout, že písmo a řeč lze uchopit v jeho aktuálních vazbách k rafinovaným způsobům manifestace, ale i jinak, totiž jako konstanty lidského bytí. Obojí se pokusím ilustrovat. Co z obou jazykových podob, tedy mluvení a psaní, se zdá být více dotčeno nástupem nových technologií, je psaní. Dotčeno tu znamená jak ohroženo, tak dříve nepředvídaným způsobem rozvíjeno a podporováno.

Nejprve naznačíme osud psaní z toho méně příznivého zorného úhlu, který ukazuje na jeho ohrožení. Abych nemusela možný děsivý úděl psaní a analogicky i čtení formulovat sama, opřu se o stať Robin Lakoffové ze sborníku Spoken and Written Language (Tannenová, 1982). Článek se jmenuje Some of my favourite writers are literate. Lakoffová rasantně formuluje to, co máme zábrany připustit si jako fakt, i když se jím někdy jako možností začínáme také ve svých myšlenkách zabývat: Že totiž knižní gramotnost jakožto všeobecný kulturní ideál byla přechodnou fází v kulturních dějinách lidstva. Autorka explicitně pojmenovává klesající prestiž psaného slova s jeho připraveností a zprostředkovaností, a na druhé straně stoupající prestiž mluveného slova s jeho spontánností a bezprostředností, jemuž vycházejí vstříc nová audiovizuální média a jejich možnosti i požadavky. Autorčin přístup k této proměně je nepředpojatý, směřující k porozumění a interpretaci. Autorka reflektuje situaci americkou, a říká-li, že vrátit hodiny prostě nelze, je dobré mít na paměti, že pokud jde o přechod k jinému typu kultury, předchází se americká kultura před evropskou. (Pohled Lakoffové není v americkém kontextu ani zdaleka ojedinělý. Názor, že všeobecná gramotnost byla přechodným kulturně sociálním ideálem, který zaniká, aniž byl kdy naplněn, vyslovuje rovněž jiná americká lingvistka, literární vědkyně a teoretička psaní Mary Louis Prattová, mj. vynikající znalkyně Pražské školy.)

Vraťme se k R. Lakoffové. Ztráta knižní vzdělanosti, k níž spějeme (a příliv miliónů do výuky psanosti nemůže způsobit významnější obrat), neznamená podle autorky v žádném případě ztrátu kultury a civilizace, pouze určité její podoby. Lakoffová argumentuje tak, že v jazyce žádná změna nenastává dříve, než existuje možnost vyjádřit totéž jinak a že jazyk nikdy nemění nic předčasně. Nastává-li nyní taková komunikační změna, znamená to, že vše je připraveno a jazyk má k dispozici náhradu, aby nic nezů[52]stalo nenávratně ztraceno. Neblahé průvodní jevy skutečnosti, že audiovizuální média nabývají na síle na úkor knižní kultury, mají svá vyvažující pozitiva. Knižní vzdělanost je sice propracovaná co do lineárního zachycení temporální sukcesívnosti a logické kauzálnosti, ale je chladná a rezervovaná, protože jí chybí fyzický a emocionální kontakt. Naproti tomu audiovizuální média preferující mluvenost mohou vrátit do života spontánnost, bezprostřednost a kontakt, díky intonaci, mimice a gestu. Je proto zcela přirozené, že šance psanosti pro 3. tisíciletí spočívají v napájení se z principů mluvenosti a ústnosti. Přístup R. Lakoffové jsem uvedla jako jeden doklad pokusu porozumět současnému rozdání karet mezi psaností a mluveností.

Jiným takovým pokusem zhodnotit vpád nových technologií do zóny jazyka je přístup Ecův. Literární noviny (1992, č. 12, s. 10) přetiskly rozhovor Elizabeth Schemlové s Umbertem Ecem na téma postavení psaného slova v civilizaci na sklonku 2. tisíciletí. Rozhovor se uzavírá takto: „Vám tedy vývojová proměna civilizace nevadí?” „Strávil jsem celý život psaním. Žiju v prostředí psaného slova a vydávání knih. Vyrábím psané slovo, můj obzor je tvořen písemnostmi, sbírám staré knihy a píšu knihy nové. Nemusel bych se ve své době cítit dobře. Jediný pro mě existující způsob, jak z toho vybřednout, je snažit se pochopit, oč jde.”

Ecovo pochopení spočívá v uplatnění druhého z hledisek, o němž jsem se zmiňovala na začátku: Že totiž nové technologie psaní rozvíjejí. „Otázku, zda psané slovo prohrálo válku s audiovizuálními vjemy, si kladete přesně ve chvíli, kdy poprvé v historii psané slovo slaví naprosté vítězství. A to díky počítači … Počítač, to je civilizace alfabetická …” Eco si slibuje, že nastupující éra knižní kulturu zachrání, tím, že ji převede na trvanlivější média, a doufá i v to, že audiovizuální informace knihu nevystrnadí, naopak podnítí zájem o tištěné slovo. Co je z hlediska proměny chápání psanosti nejzajímavější, je ale to, jak Eco charakterizuje počítačové rozvíjení procesu psaní. „Poprvé v historii písemnictví je možné psát téměř stejně rychle, jako myslíme. A nestarat se o chyby. Je to stejně významná změna, jako kdyby byl umožněn automatický záznam snů … Na obrazovku počítače píšete současně všechny své nápady na dané téma. Automatické psaní surrealistů je konečně na světě! K čemu vlastně dochází? Stojíte tváří v tvář své myšlence v surovém stavu … V tomto smyslu je nástrojem ducha.” (Všimněme si, jak se tu rys spontánnosti a bezprostřednosti, přisuzovaný mluvené podobě jazyka, přesouvá k pólu psaní. Je to proto, že do počítače můžeme psát řeč needitovanou). Vraťme se k Ecovi: „Především dává počítač možnost využít věcí napsaných již dříve (toho, čemu se říkávalo poznámky, kartičky), různě je spojovat, přenášet celé bloky: tím se rázem dostanete do intertextuality jazyka, která je jádrem soudobého filozofického uvažování i literárních přístupů.” Počítač ovšem vnáší změny nejen do procesu produkce textu, ale i do jeho recepce. Připomeňme si, že recepce psaného textu, na rozdíl od recepce mluveného textu, umožňuje návrat k předchozím částem textu. Počítač ovšem tuto možnost znásobuje. „Zrodí se takzvaný hypertext, který umožňuje mít na monitoru současně různé informace z různých sektorů disku. Je to asi tak, jako kdybyste měli knihu, v níž se můžete vrátit zároveň ke kapitolám 1, 3 a 17 a mít je všechny najednou před očima.”

Netroufám si ovšem zatajit, že Eco je nejen pln nadšení nad triumfem psaného slova, ale i pln obav z jeho přemíry: „Nevyvolává přemíra písemností (… neurotické plýtvání fotokopiemi, zdrcující záplava samizdatů, které chrlí xerox) nové choroby, jako se může z dlouholetého, staletí trvajícího nadbytku potravy vyvinout hladomor?” Jaké má pro to Eco argumenty? „Xerox zabíjí četbu, a tedy poznání. Dřív jsem chodil do knihoven a dělal si výpisky z knih, které mne zajímaly. Teď jsem tak spokojený, že si nesu domů celý fascikl vědomostí, které jsem si ofotil – vždyť je to tak jednoduché –, že jej ani neotevřu.”

Tento argument je dnešnímu lingvistovi, zavalenému kopou xerokopií, které by si rád přečetl, dobře srozumitelný. Argument vnějšího způsobu uchovávání vědění, u Eca vyslovený v souvislosti s technologiemi, které způsobily takový rozmach psaní a čtení, [53]že je zároveň ohrožují, nám nemůže nepřipomenout situaci dvaapůl tisíciletí starou, totiž Platónovu obavu z vlastního faktu písma jakožto vnějšího způsobu uchovávání a předávání vědomostí. Svědčí o tom, že přelom mezi ústní a psanou kulturou byl prožíván stejně vypjatě a dramaticky jako dnešní přelom mezi kulturou knižní a elektronickou. Platón sám užíval písma, ale zároveň vyjádřil svou obavu z něj v dialogu Faidros, rozebíraném řadou teoretiků řeči a písma, jako je Havelock (1963), Derrida (1970) aj. Písmo je tu kritizováno za to, že vnáší do duše těch, kdo se ho učí užívat, zapomnětlivost. Lidé si nebudou cvičit paměť spoléhajíce na vnější znaky, které nejsou součástí jich samých, a jejich paměť tak bude ochabovat. Proti psanému textu se klade dílo, které se s postupem získávání znalostí píše v duši žáka, které vzniká v živé a oduševnělé řeči znajícího člověka. Sokrates tu má na mysli rození poznání v živém rozhovoru, mající podobu rozvzpomínání dialogickou metodou eironickou. Naproti tomu psané texty vytvářejí dojem, že mluví jako rozumné bytosti, ale když se jich někdo na něco z toho, co říkají, zeptá, protože si to chce osvojit, říkají vždy jedno a totéž. Platón tedy ctil mluvenou řeč, protože je spjata s vnitřním osvojováním, a přezíral psanost za to, že odděluje paměť a znalosti od člověka. To jistě dává samo o sobě smysl. Jenže: Platónovi vykladači a sémiotikové jazyka a kultury se shodují v tom, že když Platón idealizoval mluvenou řeč, měl už vlastně na mysli živou ústní řeč, která je plodem ne ústní, ale psané kultury. To je důležitý paradox, který provází naše soudy o psanosti a mluvenosti vždy: Jakmile se totiž mluvenost a psanost jednou dostaly do vzájemného vztahu, už je od sebe nikdy neoddělíme tak, abychom je jako předmět zkoumání zrekonstruovali v čisté podobě.

Lze uvažovat o čisté ústnosti předpísemných společenství, k níž se dostáváme skrze folklór, většinou ale skrze písemný záznam folklóru. Jak sémiotikové kultury ústní slovesnost charakterizují? Ústní kultura má vlastně omezené možnosti rozvíjení textu: může to být vyprávění nebo katalog. Ostatní prvky ústní kultury jsou klišé, rčení a přísloví nevytvářející textovou posloupnost. Množství textů v kultuře založené na ústním tradování je víceméně konstantní, nové texty vytěsňují z paměti staré. Podržení a kontinuita ústní kultury se děje prostřednictvím neustálé reprodukce existujících textů, a protože tato reprodukce není nikdy absolutně přesná, nese reprodukce zároveň i rysy variování a je vlastně pokaždé i novou tvorbou. Nepřítomností prostředků vnější fixace vědění lze podle sémiotiků kultury vysvětlit rozdíl mezi tradičním mytologickým myšlením a věděním vědeckým, včetně proměny vědomí historického. Teprve písmo dovolilo diskrétní záznam historických událostí, jejich lineárního časového sledu, zatímco předpísemné pojetí dějin má znaky cykličnosti, neboť jednotlivé události se kontaminují bez ohledu na jejich časové rozestupy, zaměňují jedna druhou. Historické pověsti trpí historickou amnézií, protože staré události méně významné pro společnost se nahrazují pozdějšími, přičemž obecné strukturní schéma pověsti organizující materiál zůstává stejné. Např. v bylinách zůstává totožný model syžetů kolem postavy knížete Vladimíra a jeho družiny, ale jednotlivé motivy se proměňují, kontaminují. Tak např. v postavě Vladimíra Jasného Slunéčka se kontaminuje Vladimír Svjatoslavovič z rozhraní 10. a 11. stol., Vladimír Monomach z rozhraní 11. a 12. stol., a když kníže Vladimír v bylině posílá do boje bohatýry proti Tatarům, jsou mu připisovány události ještě pozdější (srov. Mathauserová, 1988, s. 18). Představa lineárnosti a diskrétnosti je tedy spjata teprve s nástupem vnější fixace vědění písmem, a stejně tak je s nástupem psanosti spojován i vznik logické argumentace. Teprve psaný text umožňuje krok za krokem rozvíjet úvahu, vracet se dozadu a prověřovat výchozí teze. Uvidíme ovšem, že to, co vyzdvihuje na psaném textu Derrida, je zase něco úplně jiného, ale takto vypadá klasická kulturologická projekce principů mluvenosti a psanosti, v níž jsem se opírala o interpretaci Havelockovu (1963). Šlo mi mj. o to doložit, že obhajoval-li Platón mluvené slovo proti psanému a o písmu se vyjadřoval tak přezíravě, nešlo tu už v žádnému případě o ústnost v podobě předpísemné, nýbrž o takovou mluvenost, kterou písmo uvolnilo z norem a tradic ústního podání. Platón při své kritice písma hájil [54]právě nové oblasti komunikace, vědy a filozofie, které písmo otevřelo. Přes tuto rozporuplnost vešel Platón do kulturních dějin řeči a písma jako představitel fonocentrismu.

Za moderního představitele fonocentrismu je považován Ferdinand de Saussure, zakladatel lingvistického strukturalismu. Vracíme-li se skokem zpět k modernímu pojetí jazyka, je třeba alespoň mimochodem poznamenat, že de Saussurův fonocentrismus souvisí s reakcí na předchozí filologii, s jejím primárním zájmem o psaný jazyk, a hlavně je třeba připomenout, že sledujeme-li nyní v pojetí psaného a mluveného slova linii fonocentrismu, necháváme vlastně stranou řadu starověkých i středověkých podob grafocentrismu, spočívajících na víře v magickou moc psaného slova a emanaci magického smyslu psaným textem. Ale to by nás zavedlo dále od lingvistiky.

Ferdinand de Saussure tedy založil svým důrazem na studium mluvené řeči v moderní lingvistice tradici fonocentrickou. V Cours de linguistique générale říká, že jediný důvod, pro který psaní existuje, je ten, aby reprezentovalo řeč. O písmu se vyjadřuje takto: „A tak třebaže je písmo samo o sobě vnitřnímu systému jazyka cizí, nelze abstrahovat od postupu, jímž je jazyk nepřetržitě reprezentován. Užitečnost, nedostatky a úskalí písma je třeba znát” (čes. překlad Františka Čermáka, s. 44). Hledisko sekundárnosti, substitutivnosti a odvozenosti psaní od řeči bylo dále rozvíjeno. Leonard Bloomfield varuje před spojováním písma s jazykem samým a charakterizuje psaní jakožto externí prostředek, který náhodou slouží uchování některých rysů řeči pro budoucí náhled. Jinde u Bloomfielda zase najdeme: „Psaní není jazyk, ale pouhý způsob záznamu jazyka prostřednictvím vizuálních znaků” (Bloomfield, 1933, s. 21). A u Edwarda Sapira se dokonce setkáme pro vyjádření vztahu psanosti a mluvenosti s metaforou oběživa, tedy peněz, a zboží: „Dokonce ti, kdo čtou a myslí, aniž užívají zvukové obrazy, jsou na nich závislí. Mají co činit s oběživem, penězi, s vizuálními symboly, které substituují zboží a služby základních sluchových symbolů” (Sapir, 1949, s. 20).

Proti tomuto dráždivě fonocentrickému pohledu na jazyk postavil Jacques Derrida tezi, že nová sémiotika se má zakládat na studiu písma, psanosti a psaní, které pojímá jako nesekundární, nesubstitutivní a neodvozenou konstantu lidského bytí. Není divu, že v době tak vypjatého a dramatického osudu psaní, jednak ohroženého, jednak triumfujícho, vzniká Derridova teorie écriture (Derrida, 1967). Derridova écriture je hrou rozdílů nepřipouštějící závěrečnou interpretaci, nalezení definitivního smyslu textu, poslední slovo. Derridova dekonstrukce je neustálým odsouváním konečného řešení, neustálým členěním textu, vystihovaným pojmem differance, tedy rozdíl, ale ne ledajaký, nýbrž Derridův, psaný s a, aby se i tento rozdíl odlišil od všech dosavadních (srov. Derrida, 1984). A právě differance se cítí v psaném textu, jak uvidíme, jako ryba ve vodě. Za vším, co Derrida říká, můžeme jako lingvisté cítit inspiraci de Saussurem, jehož strukturalismus je pro Derridův poststrukturalismus inspirací i východiskem kritického navázání. Derrida bývá někdy označován i jako hyperstrukturalista, aby se vyjádřilo, že poststrukturalismus není překonáním strukturalismu, spíše jej podrobuje dekonstrukci, když se chce záměrně vyhýbat takovým sugestivním pojmům, jako je primární, centrální, podstatné, vnitřní, které samy o sobě navozují představu, jako by to, co je označeno jako sekundární, periferní, přídatné, vnější, bylo z nějakého samozřejmého důvodu méně hodnotné. Derrida uznává strukturu, ale odmítá její pevné ontologizované centrum. I jazykověda dnes navrací do svého zorného úhlu to, co dříve nechávala na periférii svého zájmu.

De Saussure inspiruje Derridu především svým zaujetím pro jazyk jako síť diferenčních vztahů. Znaky jsou znaky nikoli díky svému pozitivnímu určení, nýbrž díky své diferenci vůči ostatním znakům. Z ontologického rozdílu (difference) vzniká Derridovi rozdíl interpretační (differance). Znak lze donekonečna interpretovat, dekonstruovat, protože každý znak v sobě nese stopu všech ostatních sémiotických prvků a struktur, v podobě vepsání (i zde je ještě zřejmá inspirace de Saussurem). Tato stopa nás vždy vede ještě někam jinam, nikdy nejsme u cíle, ten se před námi stále posouvá. Stopa je [55]absolutní počátek smyslu, rozdíl, který zajišťuje neukončenost interpretace, její otevřenost. Interpretace je prostě další psaní, pokračování psaní. Psaní je trvalou institucí znaku (tady může jít o inspiraci Peirceovou myšlenkou neukončené semiózy, neboť podobně jako Derridova stopa navazuje i Peirceův interpretans nekončící řetězec semióz). Z toho je ale také patrné, že psaní je Derridovi také něčím jiným než grafemickou variantou fonetického jazyka, je metaforou obecného pojmu znaku, jak říká W. Nöth (1990, s. 266). V intencích svého differance mluví Derrida o své écriture jako o psaní zahrnujícím substanci výrazu, jindy – v radikálnější variantě – jako o psaní před substancí výrazu, které se pak vztahuje i na mluvenost, subsumuje ji. Derrida charakterizuje svou Gramatologii jako vědu o psaní před řečí a v řeči. Oč mu jde především, je to, aby jedno nebylo nadřazováno druhému, a zvláště pak o to, aby mluvení nebylo hierarchicky nadřazeno psaní. Derrida je totiž proti každému monismu, totalitě, centrismu, a jednou podobou tohoto monismu je podle Derridy i logocentrismus, jehož nejvyšší hodnotou je slovo myšlené, poté sestupně slovo mluvené a teprve jako odvozenina odvozenin slovo psané. Derridovo psaní, écriture, je v této radikální variantě ideální model, který ovládá všechny znakové systémy, tedy i ústní řeč. Je to archepsaní, předpoklad, členicí myšlení. Je určováno záporně, tím, co není: nemá centrum, nemá zpřítomnění, prezenci, nemá metafyzickou podstatu. Jako se Derrida staví proti fonocentrismu jakožto jednomu projevu monistického principu, kritizuje i grafocentrismus ve formě dogmatické víry v psané texty, např. scholastické.

Teď už tedy k vlastní Derridově kritice fonocentrismu. Budu ji demonstrovat na Derridově dekonstrukci Platónova Faidra. Derrida se zaměřuje na protikladnost Platónova textu, např. už na takovou hru rozdílů, jako že na počátku se staroegyptskému králi a bohu Thámovi vzdává hold za to, že dal Egypťanům písmo, pak se teprve písmo začíná hanět, a nakonec se zase Sokrates proříkává, že chvála mluvené řeči se vztahuje k té podobě mluvenosti, která se už opírá o psaného předchůdce. Tato hra rozdílů je pro Derridu zajímavá, neboť svědčí o hloubce textu a možnostech jeho nekončící interpretace. Pak následuje velmi zajímavá pasáž: Když se písmo haní, říká se v textu, že písmo je prostředkem ne pro paměť (vnitřní), ale pro připomínání (vnější), přičemž tento prostředek se pojmenovává v textu jako pharmacon. Derrida tu využívá dvojí význam slova pharmacon a interpretuje je jednak jako ‚lék’, ale jednak také jako ‚jed’. Ale tato hra rozdílů mu ještě nestačí a slovo pharmacon ho vede k slovu pharmacos, které interpretuje jednak jako ‚obětní beránek’, jednak jako ‚travič’, nebo i ‚kouzelník’. Slovo pharmacos v Platónově Faidrovi vůbec není, ale to Derridovi nebrání v tom, aby s ním počítal, protože chybějící prvek může vyzařovat energii na dálku. Výslovně chybějící prvek může být významotvorný, říká Derrida, zapadá-li do systému významů. Lingvisticky řečeno, Derrida si počíná inferenčně, což koresponduje se současnou lingvistickou teorií interpretace. Pharmacos pak znamená Derridovi písmo, které je obětováno jako obětní beránek, ale nechce se vzdát, hlásí se o svá práva, počíná si jako kouzelník, který se vždycky někde nečekaně vynoří a mstí se za své potlačení. (V Derridově filozofii jazyka hraje svou roli také inspirace Freudem, jak o tom svědčí představa potlačování a vyplouvání na povrch.) Vždycky, když někde vyplyne psanost na povrch a hlásí se o svá práva, má z toho Derrida obrovskou radost a vysloveně po takových momentech baží. Např. když se písmo vysmívá ideálu fonetického pravopisu, když se mu brání, vysílajíc zoufalé signály. Takovým vzorem písma je vlastně i sama Derridova differance, kterou lze vlastně odlišit jen v písmě.

Derridova teorie écriture je teorií zrozenou v evropské kultuře. Není manifestem psanosti, a rozhodně není kampaní za psanost. Je však pozoruhodné, že vzniká a nachází ohlas v době masového nástupu mluvenosti, jejíž monopol odmítá. Proti mluvené řeči s její blízkostí individuálnímu subjektu, jedinečné situaci promluvy, sepětí s konkrétním chronotopem, obecně s její prézentností podporující autentičnost smyslu klade hodnoty své écriture.

Recepce Derridovy filozofie v lingvistice, jak se zdá, je komplikována tím, že ač se moderní lingvistika počínající de Saussurem tak hlásila k primárnosti mluvenosti, [56]donedávna ji nebyla s to uchopit v podobě, která by tomuto atributu náležela. Jednak dlouho nestudovala mluvenost v její vazbě k aktuální situaci, ke konkrétnímu chronotopu, a k vázanosti k individuálnímu subjektu, takže nereflektovala takové rysy mluvenosti jako mimika, gestika, kinezika, proxemika, a jediné, čeho si z těchto rysů soustavněji všímala, byla intonace. Mluvenou řeč zkoumala v její editované podobě. Příznačný je pro tento fakt výrok Hockettův. Charles A. Hockett, ač se při vymezení jazyka, mluvenosti a psanosti jeví jako naprostý fonocentrik, jazyk mu splývá s mluveností a psaní definuje jako zcela sekundární, nakonec nazývá mluvenou řeč (impromptu speech) „hemming and hawing”. „It’s uh … it’s uh not … I mean he … (throat cleared) actually we he he we we had just sort of …” O osobě, říká Hockett, se můžeme hodně dozvědět, když se zaměříme na její needitovanou řeč. Ale „tyto jevy nejsou projevy lingvistických způsobů (linguistic habits) mluvčího, a proto je rozumné je ignorovat při studiu jazyka, které se má zakládat na studiu výhradně editované řeči” (Hockett, 1958, s. 143–144).

Navíc se mluvená řeč studuje na základě psaných záznamů, a i když jde o přepis fonetický, i ten zbavuje mluvenost jejích specifik. V době, kdy víme, že zkoumání mluvené řeči by se mělo dít na základě jejích videozáznamů, se vtěsnání mluvené řeči do fonetické transkripce jeví jako dost nečasové. Největší paradox přístupu k mluvenosti asi spočívá v tom, že psaná řeč se definuje na pozadí mluvené, ale mluvená řeč se posuzuje na pozadí parametrů plynoucích z analýzy řeči psané, totiž na pozadí parametrů gramatických. Mluvená řeč se pak jeví jako útvar, kterému se stále něčeho nedostává nebo který něco nedodržuje, něco v něm chybí nebo přebývá. I když lingvisté vědí, že se mluvenost nedá posuzovat strukturními parametry psanosti a že má svou strukturu vlastní, alespoň zase v té míře, v jaké je sama nezávislá na psanosti (pokud takovou čistou mluvenost dnes najdeme), model mluvenosti se teprve rýsuje.

Tartuský sémiotik Jurij Gasparov, autor knihy Semiotika ustnoj reči (1960), se domnívá, že pro mluvenou řeč je třeba postulovat zcela jiný typ struktury než pro řeč psanou, totiž typ struktury fungující na základě sepětí slova a jevů paralingvistických. Poměřovat mluvenou řeč parametrem gramatiky je podle Gasparova neadekvátní, neboť kultura gramatik je příznačná teprve pro kulturu psanou. Teprve při extenzívním narůstání neomezeného souboru nestabilních textů se gramatika začíná vyčleňovat jako něco odděleného od textů. Když kultura spočívá na reprodukci stabilních textů, gramatika se nevyčleňuje jako samostatný fenomén, neboť generování je zajištěno znalostí výchozích textů. Osvojení ústní kultury je spontánní, osvojení psané kultury je explicitní. Psanost je tedy kulturou kodifikujícího typu, kulturou gramatik, ústní kultura je naproti tomu kulturou textů. Tady se Gasparov opírá o práce Lotmanovy a Uspenského. V této souvislosti se ovšem otevírá celé pole otázek kolem kultury gramatik a kultury rétorik.

Tradice rétorik překlenovala určitým způsobem ústní a psanou variantu jazyka. Ač se v našem povědomí asociuje spíše s variantou ústní, je známo, že ve středověku a renesanci zahrnovala vedle mluvené podoby jazyka, o kterou se antická rétorika zajímala především, i psanou podobu jazyka. Podobně je tomu vlastně i s novodobu lingvistickou teorií zvanou writing (psaní), konstituovanou především v Americe a navazující na lingvistiku textu, diskursu, komunikace. Writing v jednom svém významu zase odkazuje k psaní ve vlastním slova smyslu, v druhém významu k pojetí modelovějšímu, které bychom do češtiny mohli neohrabaně převést jako „produkce (a interpretace) textu, diskursu, komunikátu apod.”. Srov. k tomu článek N. E. Enkvista, který nese název Linguistics, writing and ”writing”, 1991. Lingvistika psaní na tradice rétoriky nepochybně navazuje a někdy se na ně výslovně odvolává. Je to teorie, kterou od jiných teorií psanosti a mluvenosti odlišuje její výrazné pedagogické zaměření. Jejím korelátem v československé lingvistice je téma produkce a interpretace textu, rozvíjené u nás spíše ve směru teoretickém. Lingvistická, ale nejen lingvistická disciplína zvaná writing (a analogicky i reading) má řadu podob, které se v Americe dnes rychle rozvíjejí (bibliografie je uvedena v článku Čmejrková, 1992). Tak jako je rozmanitá současná teorie [57]komunikace např. svým rozdílným důrazem na autora, adresáta, téma či kód, anebo rozdílným zapojením interdisciplinárních zřetelů, tak jsou rozmanité i pedagogické aplikace, které na těchto teoretických předpokladech spočívají. Při přerušené tradici rétorické výuky na našich školách má pro nás pedagogicky aplikovaná teorie psaní (jež chce často obsáhnout zároveň i nácvik mluvení) značnou inspirativní hodnotu.

Lze tedy psaní a mluvení chápat jako konstanty lidského bytí? Má vyvážené schéma rysů psanosti a mluvenosti, vytvořené Josefem Vachkem a vstoupivší do obecného lingvistického povědomí, svou trvalou platnost, anebo se manifestace psanosti a mluvenosti natolik změnily, že je potřebné toto schéma adaptovat? Píšeme-li dnes na obrazovku počítače, děláme něco zásadně jiného než naši předkové píšící na ruční papír husím brkem? Anebo, abychom šli ještě dále, je něco společného mezi způsobem, jakým se domlouváme v době nástupu moderních technologií, a typem komunikace v období ústní slovesnosti? Zdá-li se to být interval příliš dlouhý, uvažme kratší: co se četlo v generaci našich otců a co čte generace našich dětí? To je několik otázek z těch, které se ze soudobých analýz psaní a mluvení vynořují.

 

LITERATURA

 

Bloomfield, L.: Language. New York 1933.

Copperman, P.: The decline of literacy. In: Journal of Communication, Philadelphia 1980, vol. 30, No 1, s. 116–122.

Daneš, F.: Existenzmodi des Textes. In: J. Kořenský – W. Hartung (Hrsg.), Gesprochene und geschriebene Kommunikation. ÚJČ ČSAV, Praha 1989, s. 49–56.

Eco, U.: Počítač je nástrojem ducha (rozhovor). Literární noviny, 1992, č. 12.

Derrida, J.: L’écriture et la différence. Paris 1967.

Derrida, J.: Differance. In: An Anthology of Aesthetic Theory. New York 1984, s. 410–436.

Enkvist, N. E.: Linguistics, writing and „writing”. Semiotica, 86, 1991, s. 325–343.

Gasparov, B. M.: Semantika nominacii i semiotika ustnoj reči. Lingvističeskaja semantika i semiotika. Acta et commentationes Universitatis Tartuensis 442. Tartu 1978.

Goody, J. – Watt, I.: The consequences of literacy. In: Literacy in Traditional Societies. Cambridge 1968, s. 26–68.

Havelock, E. A.: Preface to Plato. Oxford 1963.

Havelock, E. A.: Origins of Western Literacy. Toronto 1976.

Hockett, Ch. F.: A Course in Modern Linguistics. New York 1958.

Hogger, B.: Schriftliche Sprache, Schrift (–System) und Orthographie. München 1984.

Kořenský, J. – Hartung, W. (Hrsg.): Gesprochene und geschriebene Kommunikation. ÚJČ ČSAV, Praha 1989.

Lakoff, R. T.: Some of my favourite writers are literate: the mingling of oral and literate strategies in written communication. In: D. Tannen (ed.), Spoken and Written Language: Exploring Orality and Literacy. Volume IX in the Series advances in Discourse Processes. Norwood – New Jersey 1982, s. 239–259.

Lotman, Ju. M.: Problema „obučenija kuľture” kak tipologičeskaja charakteristika. In: Statji po tipologii kuľtury, I. Tartu 1970.

Lotman, Ju. M. – Uspenskij, B. A.: O semiotičeskom mechanizme kuľtury. Trudy po znakovym sistemam, 5, Tartu 1971.

Mathauserová, S.: Drevnerusskije teorii iskusstva slova. Praha 1976.

Mathauserová, S.: Cestami staletí. Praha 1988.

Nöth, W.: Handbook of Semiotics. Indiana University Press, Bloomington 1990.

Olson, D. R.: Some aspects of meaning in oral and written language. In: The Social Foundations of Language and Thought. Essays in Honour of J. S. Bruner. New York 1980, s. 90–108.

Ong, W. J.: Orality and Literacy. The Technologizing of the Word. London – New York 1983.

Pratt, M. L.: Arts of the contact zone. In: Profession 1991. MLA, New York 1991.

[58]Sapir, E.: Language. New York 1949.

Saussure, F. de: Kurs obecné lingvistiky. (Čes. překlad F. Čermák.) Praha 1989.

Tannen, D. (ed.): Spoken and Written Language: Exploring Orality and Literacy. Vol. IX in the Series Advances in Discourse Processes. Norwood – New Jersey 1982.

Tannen, D. (ed.): Coherence in Spoken and Written Discourse. Vol. XII in the Series Advances in Discourse Processes. Norwood – New Jersey 1984.

Vachek, J.: Written Language Revisited. Amsterdam 1989.

Slovo a slovesnost, ročník 54 (1993), číslo 1, s. 51-58

Předchozí Klaas-Hinrich Ehlers: Vývoj pojmu a metaforiky systému u Jurije N. Tyňanova

Následující Jana Hoffmannová: Koherence, koheze, konexe…?