dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Fonologie v myšlenkové struktuře moderní jazykovědy

Oldřich Leška

[Články]

(pdf)

Phonology within the framework of modern linguistics

Moderní jazykověda se zformovala v intelektuálním klimatu, které se šířilo v závěru minulého století, a samozřejmě pak sama k jeho určitosti zpětně přispívala. Fenomenologická psychologie pěstovaná v Brentanově okruhu ukázala neudržitelnost dobového psychologismu. Ten – jak dovodil Husserl – mohl přísně vzato vést k poznatkům pouze statistického rázu; proto také synchronní stav se svými charakteristickými rysy musel tonout v toku diachronních proměn. Proti přesvědčení, že jediným legitimním vědeckým způsobem zkoumání je zkoumání historické, se klade nyní požadavek vědeckého zkoumání synchronního, zachycujícího zákonitosti (tj. aranžmá) celku. Význam poznání synchronního stavu – i jako předpokladu zkoumání diachronního – byl celkem snadno pochopen, třeba jen proto, že odpovídal zdravému rozumu. Zřetel k účelu, k funkci, nutil brát vážně fakt, že jazyk je elementárně nástrojem komunikace; to, co se zdálo triviální, se postupně ukázalo jako zásadně důležité. Teleologické pojetí jazyka – dříve anatéma – se stalo aktuálním. Účelovost, nástrojovost jazykových prostředků nutila také chápat synchronní stav jako inherentně dynamický. S účelovostí se přirozeně dostávala do středu pozornosti významovost. Brentanův žák Anton Marty, který většinu svého díla věnoval otázkám jazykovým, to formuloval poněkud vyostřeně takto: jazykové je jen to, co má vztah k významu, co je významové (Marty, 1908).

To, co se rýsovalo v rovině obecného uvažování, si ovšem muselo nacházet svou cestu do praxe lingvistické profese, a proto není divu, že se v moderní lingvistice setkáváme se značnou rozmanitostí, která může při povrchním pohledu vyvolávat dokonce pochybnosti o její podstatné jednotě.

Fonologie je obor, který se zrodil z moderního lingvistického uvažování, a již proto je zvlášť vhodná k tomu, abychom si na ní ozřejmovali, co moderní lingvistiku v jejím rozvíjení vyznačuje. Kromě toho je obor fonologie poměrně snadno přehlédnutelný; nekomplikují ji nedorozumění vznikající kolem významu, takže je také celkem průhledná. Z hlediska pedagogického je třeba ji považovat za důležitou disciplínu propedeutickou. Poznamenám, že základ zmíněných nedorozumění spatřuji v tom, že se nerozlišuje význam jako způsob, pravidlo užití (funkce) a významová hypostáze (hypostatické nazírání), v níž se mluvčí soustřeďuje na jistý výraz (např. slovo) a snaží se verbalizovat svou uživatelskou zkušenost (lingvista se od něho liší úsilím o konceptualizaci – Pike, 1972). Vztah činnostního, funkčního aspektu a hypostatického osamostatňování se ovšem netýká jen významové roviny, ale existuje zcela obecně a je v tomto smyslu elementární (Pike, 1971).

Zdá se snad, že mluvit v Praze o fonologii je jako nosit sovy do Atén, vždyť se ve světě na počátku 30. let začalo mluvit o Pražské škole právě jako o škole fonologické. Snad se mi podaří ukázat, že právě v Praze pro značnou určitost jejího systému má dobrý smysl o problémech fonologie mluvit, ozřejmovat si její místo v dynamickém celku moderní lingvistiky a tím vidět její perspektivy.

Vraťme se na počátku dalšího výkladu k výroku Antona Martyho o tom, že jazykové je jen to, co má vztah k významu, co je významové. Můžeme ho učinit východiskem obecných úvah, především východiskem pro ozřejmění rozdílu mezi fonickými vlastnostmi hlásek a jejich stránkou funkční. Dobře to ukáže tento laboratorní příklad:

Představme si dva jazyky A a B, které se shodují uvedeným repertoárem souhlásek v aspektu fonickém:

 

[p]

[t]

[k]

[K]

[pc]

[tc]

[kc]

 

[82][b]

[d]

[g]

[G]

[f]

[s]

 

 

[v]

[z]

 

 

 

Rozdíl mezi těmito jazyky je v tom, že v jazyce A se řada aspirovaných vyskytuje jen na počátku slova před samohláskou n([#pc]), velarizované [K], [G] se vyskytují jen před samohláskami zadními ([K _/ o, u]); na rozdíl od toho jsou v jazyce B znělé jen v poloze intervokalické ([VGV]). Uvedená syntagmatická podmíněnost (syntagmatické vztahy, kontextualizace) vede k různým repertoárům jednotek distinktivně funkčních, protože nepodmíněných pro jazyky A a B:

 

 

A

 

 

B

 

 

/p/

/t/

/k/

/p/

/t/

/k/

/K/

/b/

/d/

/g/

/pc/

/tc/

/kc/

 

/f/

/s/

 

/t/

/s/

 

 

/v/

/z/

 

 

 

 

 

 

Z této ilustrace vidíme, že fonická stránka/fonická substance je nutný manifestační modus, kdežto funkční platnost/funkce je zadávána strukturními vztahy. Poznamenejme, že to lze zobecnit pro vztah „formy a substance”, tedy i substance sémantické. Podle toho, co jsme řekli, jsou elementy jazyka podmíněny sítí relací, systémem, v němž – jak řekl de Saussure – tout se tient.

Dále se na tomto příkladu přesvědčíme, že paradigmatický protiklad a syntagmatická strukturace jdou ruku v ruce, jsou neoddělitelné. Něco chápeme jako např. syntagmaticky dvoučlenné, jen když alespoň jeden z členů je substituovatelný členem s ním paradigmaticky spojeným. Paradigmatické vztahy se třídí (charakterizují) poměrem k rovině syntagmatické na vztahy jednotek nepodmíněných (srov. Č /n/ám : : /d/ám) a vztahy jednotek, v nichž podmíněnost má úlohu (srov. Č [n]~[ŋ]: Hana ~ Hanka). Jen jednotky syntagmaticky nepodmíněné jsou distinktivní.

Pražská fonologie byla společným dílem především R. Jakobsona a N. S. Trubeckého; Trubeckoj jí dal kanonickou podobu ve svých Grundzüge (Trubeckoj, 1939), Jakobsonovi bylo dopřáno jít ve fonologii dál. Vytvořili fonologickou analytickou a deskriptivní techniku, jejíž produktivnost jí snadno získávala četné stoupence. Současně – jako základ této techniky – propracovali pojmy, které svým dosahem překračovaly hranice fonologie: generalizovaly se jako principy strukturní analýzy a popisu, jak to dokládá zvláště Jakobsonova strukturní morfologie (Jakobson, 1971, s. 130–147, 154–183). Byly to především pojmy invariantu : : variantu a binární privativní opozice (tj. opozice členu příznakového a nepříznakového).

Abychom mohli pokračovat, musíme si v hrubých rysech naznačit, jak pražská analyticko–deskriptivní technika vypadala (Trubeckoj, 1935). Prvním krokem bylo zjištění repertoáru hlásek, které mají v daném jazyce funkci distinktivní; jsou to ty, které – jak víme – nejsou podmíněny svým okolím. Druhým krokem bylo uspořádání zjištěného repertoáru (uspořádání do systému). Přitom bychom mohli postupovat stejně, jako jsme zjišťovali příslušnost k repertoáru distinktivních jednotek, tj. vycházet z chování v různých pozicích; tak např. hlásky [t], [p], [d], [b], … spojuje v Č ve dvojice /t/ : : /d/, /p/ : : /b/, … to, že se z nich před pauzou vyskytují jen /t/, /p/, … Člen /t/, … je v těchto dvojicích extenzívní, člen /d/, … je intenzívní; jejich hierarchie je založena na syntagmatických vztazích. Tak zachováme v celé analyticko–deskriptivní proceduře jeden princip – princip imanence.

Pražská fonologie však pořádala zjištěný repertoár fonémů jinak; vycházela při tom z jejich popisu v termínech zprvu artikulačních, později akustických a tak v této fázi princip imanence opouštěla. Všimneme si, jaké důsledky má toto porušování čistoty postupu.

[83]Systémové pořádání vycházející ze substanciálního popisu buduje hierarchie na distinktivních rysech (distinktivním rysem /d/ proti /t/ je v Č znělost); vytčením distinktivního příznaku se opozice strukturuje (dostá[TEXT CHYBÍ] příznakového a nepříznakového). Foném přestává být celostným útvarem, mění se ve svazek distinktivních rysů; zůstává sice minimální segmentní jednotkou, ale není již jednotkou prostě minimální, kterou se stal distinktivní rys. Tím pražská fonologie dostala ráz paradigmatický.

Toto zaměření se projevuje v této praktické nevýhodě: takto uspořádané systémy mohou odpovídat různým distribučním schématům (různým syntagmatickým poměrům), a tedy různým jazykům. Snadno pochopíme, oč jde, vrátíme-li se k našim laboratorním jazykům. K systému A mohou vést také zcela jiná syntagmatická omezení než uvedeno pro jazyk A.

Omezme např. výskyt hláskového typu [pc] pozicí intervokalickou [VpcV] a typu [K] počátkem slova před [u] ([#Ku]). Dostaneme tak jazyk (Á) se stejným systémem distinktivních jednotek jako A, ale s různým fonickým habitem. Dejme tomu, že v obou našich jazycích A, Á máme fonematicky shodné výrazy [patkokap], [kuka]; jejich habitus bude různý: 

 

A

 

Á

 

[pcatKokap]

[patkokcap]

[Kuka]

[Kukca]

 

Izolace paradigmatických vztahů odsunula stranou otázky neelementárních výrazových jednotek a vedla – obecně vzato – k zastření principu kontextualizace intuitivně pociťovaného v anglosaské tradici, formulovaného J. R. Firthem (1964) a jeho pokračovateli v tzv. Londýnské škole, zastávaného Ženevskou školou (Bally, 1944) a nezávisle uplatňovaného v americkém Bloomfieldově směru. Abychom si tento princip obecně, živě uvědomili, stačí si všimnout, jak si situační kontextualizace „aprílová” dovede hrát se vztahem pravdivosti a úspěšnosti výpovědi (Austin, 1962).

Říkáme někomu „na apríla”, 1. dubna, aby se šel podívat, že po ulici jde slon, že musel asi přijet cirkus, což je nepravda; výpověď je úspěšná, můžeme-li vítězoslavně zvolat „apríl!”. Naopak 1. dubna do místnosti, kde panuje veselí pánské zábavy, vchází někdo, kdo si odskočil, a říká: „Franto, venku je manželka”, což je pravda. Jestliže náš Franta odpoví „apríl!”, byla výpověď jeho druha neúspěšná, jak se asi Franta brzy přesvědčí.

Vraťme se k strukturaci fonematické opozice. Funkční relevanci fonicky různých hlásek (např. Č [t]~[d]) hodnotí mluvčí sám; distinktivnost /t/ : : /d/ mu znovu a znovu dotvrzuje jeho mluvní praxe (srov. tým : : dým). To, že mluvčí tyto hlásky bezpečně rozlišuje, neznamená ovšem, že je rozlišuje jako neznělou a znělou. Přirozená fonologická perspektiva je tedy tato: od globální fonické různosti k funkčnímu hodnocení. Tvrzení, že opozice /t/ : : /d/ je opozice „neznělá : : znělá”, že se /d/ jako člen příznakový liší znělostí od /t/, tuto přirozenou perspektivu obrací: směřuje od funkce k stránce fonické. Mluvčí zachovává i ty fonické rozdíly, které pro něho distinktivní nejsou, např. rozdíl mezi Č [n] a [ŋ]; neznamená to ovšem, že je rozliší i v situaci hypostatické. Např. při otázce „které hlásky jsi vyslovil ve slově branka, vyslov je jednu po druhé” se na rozdíl mezi [n] a [ŋ] s velkou pravděpodobností „zapomene”; otázaný pak vysloví [b] – [r] – [a] – [n] – [k] – [a].

Mylně se říká, že mluvčí takové rozdíly neslyší; kdyby je opravdu neslyšel, šetřil by je v praxi opravdu jen zázrakem, protože v nich nic přirozeně nutného není. Jde o něco jiného než o slyšení; otázka, na kterou má odpovídat, vede k deformaci přirozených činnostních automatismů a zanedbání např. rozdílu mezi [n] a [ŋ] je toho důsledkem.

Tím se dostáváme k problému přirozeného prahu psychologické relevance. Je zřejmé, že činnostní automatismy zadávají určitý její práh, v zásadě tento práh ale není [84]nepohyblivý a může se posunovat směrem nahoru (k celkům vyšším) i dolů (k jednotkám nižším). Dobře to dokládají potenciální segmentační řezy (tedy potenciální syntagmatická strukturace), které se aktualizují, jakmile jsou podpořeny paradigmatickým protikladem.

Když se objevily dvoudílné dámské plavky s tehdy aktuálním názvem bikini, byla segmentace bi–kini čistou potencialitou. Měla ovšem dobré důvody; kdybychom vycházeli z češtiny, je trojslabičný syntagmaticky nečleněný základ netypický; to je strukturní důvod, proč se možnost členění elementárně aktualizuje. Tato perspektiva je posilována tím, že komponent bi– je velmi přijatelný pro svou jednoslabičnost jako element prefixální. Toto čistě strukturní uvažování je posilováno možností sblížení s takovými výrazy jako bifokální (brýle); tato interpretace se může aktualizovat v jazykovém vtipu. To, co bylo naznačeno původně čistě strukturně, se realizovalo okamžitě, jakmile se objevily jednodílné plavky, odvážnější než jednodílné plavky, které bikini předcházely: začalo se jim říkat – pokud se nosí – monokini. Nad komponentem -kini se vznáší od té doby sémantický opar, který má – při troše fantazie – jisté vyhlídky, že se srazí v určitější krůpěj. Ve speciálních systémech, jako v jazyce básnickém, může být ohnisko pozornosti na stránce zvukové; za syntagmatikou zvukosledného aranžmá poetického textu se vytváří paradigmatické pozadí aktuálních ekvivalencí s kumulačním efektem sémantických rezonancí, které se převalují nad určitým úsekem poetického díla. Je jasné, že zřetel k psychologické relevanci nás přibližuje k vystižení inherentní dynamiky jazyka; vrátili jsme se v této souvislosti k problému elementární hypostáze, který jsme již na začátku naznačili.

Ve výkladu o pražské fonologii viděné v širších souvislostech se nám nahromadila řada věcí, které by mohly vyvolat dojem, že její systém byl omylem. Jsou ale omyly nešťastné a – řekli bychom – celkem šťastné; totiž takové, které při troše zamyšlení nevedou do slepé uličky, neuzavírají cestu dál.

K čemu byla pražská paradigmatičnost nesporně užitečná? Ukáže se to, jakmile vyhlédneme za hranice fonologické analyticko–deskriptivní techniky. Byla dobrá tehdy, když nešlo o plné vystižení individuality jazyka. Není nesnadné si představit případy, kdy nezáleží na rozdílech toho typu, které jsme zjistili mezi našimi laboratorními jazyky A, Á. Souvisí s otázkami, které si Jakobson a Trubeckoj kladou: existují univerzální strukturní zákonitosti, které omezují rozmanitost fonematických systémů? Na tuto otázku najdeme v jejich pracích pozitivní odpověď.

Jakobson rozvíjel – jak jsme řekli – svůj systém dál; navrhl univerzální soubor akustických distinktivních rysů. Perspektivu otvírá pojetí struktury jazyka jako hypotézy formulované N. Chomským (1957); empiricky toto pojetí není vůbec protismyslné, je dáno elementárním hermeneutickým přístupem k jazyku, který je zdrojem invariantní potenciality a nefixovaného prahu psychologické relevance. Takové pojetí Jakobsonových akustických distinktivních rysů předvedl ve své generativní fonologii ruštiny M. Halle (1959). Relativizace fonických vlastností vzhledem k struktuře jazyka je v souladu se zmíněným vztahem formy a substance. Tím vychází ze slepé uličky i Jakobsonova strukturní morfologie. Jestliže jsme pražské paradigmatické fonologii leccos vytkli, musíme nyní při troše smyslu pro spravedlnost naopak přiznat, že při řešení univerzálií nám imanentní analýza nepomáhá.

Takto by však náš výklad zůstal neuzavřený. Začali jsme otázkou významovosti, tedy značně zeširoka. Problémy fonologie nám zorné pole značně zúžily. Obzor se znovu otvírá sémiotizací lingvistiky v Jakobsonových pracích z amerického období, které jsou jinak reprízou témat pražských. Je to vnitřní polemika s de Saussurovou tezí o arbitrérnosti jazykového znaku, inspirovaná Peirceovou sémiotickou filozofií. Jakobson vyšetřuje přiřazování znaku a významu a postupně zužuje oblast arbitrérních znaků, zajímá ho izomorfie mezi rovinami výrazovou a obsahovou, problém, který byl již naznačen ve škole ženevské a kodaňské (Hjelmslev, 1970). Názornou ilustrací může být ikonická diagramatičnost ve skloňování ruských maskulin: každý pádový tvar plurálu je delší než [85]odpovídající tvar singuláru. Jakobson se vrací k pracím svého mládí: na básnickém jazyce ho lákalo především přiřazování zvuku a významu a možnosti jeho aktualizace. Toto přiřazování je základem neapriorní analýzy struktury jazyka, problém geniálně rozpoznaný Baudouinem de Courtenay, zopakovaný de Saussurem, rozvedený Hjelmslevem a zajímavě aktualizovaný v generativní gramatice. V tomto kontextu se fonologie aktualizuje; rýsuje se nový horizont problémů, které fonologie řeší.

Bylo nutné ponechat stranou celou řadu zajímavých věcí, bohužel také fonologii Mathesiovu, která odstiňuje dobře fonologii Jakobsonovu a Trubeckého.

 

LITERATURA

 

Austin, T. L.: How to Do Things with Words. Oxford University Press 1962.

Bally, Ch.: Linguistique générale et linguistique française. 2. vyd. Paris 1944.

Battistella, E. L.: Markedness. The Evaluative Superstructure of Language. University of New York Press 1990.

Firth, J. R.: Papers in Linguistics 1934–1951. Oxford University Press 1964.

Halle, M.: Sound Pattern of Russian. Mouton, The Hague 1959.

Hjelmslev, L.: Essai d’ une théorie des morphèmes. In: Essais linguistiques. 2. vyd. Copenhagen 1970.

Husserl, E.: Logische Untersuchungen 1. 2. vyd. Halle 1913.

Chomsky, N.: Syntactic Structures. Mouton, The Hague 1957.

Jakobson, R.: Remarques sur l’évolution phonologique du russe comparée à celle des autres langues slaves. TCLP 2, Praha 1929.

Jakobson, R.: Russian conjugation. In: Selected Writings II. Word and Language. The Hague – Paris 1971, s. 119–129 (dále SW II).

Jakobson, R.: Shifters, verbal categories and the Russian verb. In: SW II, s. 130–147.

Jakobson, R.: Morfologičeskije nabljudenija nad slavjanskim sklonenijem. Sostav russkich padežnych form. In: SW II, s. 154–183.

Jakobson, R.: Efforts toward a means–ends model of language in interwar continental linguistics. In: SW II, s. 522–526.

Koerner, K.: Practicing Linguistic Historiography. Studies in the history of the language sciences 50. John Benjamins, Amsterdam – Philadelphia 1989.

Marty, A.: Untersuchungen zur Grundlegung der allgemeinen Grammatik und Sprachphilosophie I. Halle 1908.

Pike, K. L.: Language in Relation to a Unified Theory of the Structure of Human Behavior. Mouton, The Hague – Paris 1971.

Pike, K. L.: Meaning and hypostasis. Monograph 8. Georgetown University, The Institute of Languages and Linguistics 155, s. 134–141, reprint in: Kenneth L. Pike, Selected Writings (Ruth M. Brend ed.). Mouton, The Hague – Paris 1972, s. 100–105.

Saussure, F. de: Cours de linguistique générale. Lausanne – Paris 1916.

Shapiro, M.: The Tense of Change. Language as History. Indiana University Press 1991.

Trubetzkoy, N. S.: La phonologie actuelle. Journal de Psychologie, 30, 1933, s. 227–246.

Trubetzkoy, N. S.: Anleitung zu phonologischen Beschreibungen. Brno 1935.

Trubetzkoy, N. S.: Grundzüge der Phonologie. TCLP 7, Praha 1939.

 

[86]R É S U M É

Phonology within the framework of modern linguistics

Modern linguistics was taking shape in the intellectual climate pervading Continental Europe at the turn of the century. Phenomenological psychology as practiced by Franz Brentano and his followers made clear that the traditional mechanistic psychology could not possibly provide a firm basis for viable theories; thus synchrony was emering from the amorphous flow of evolutionary changes revealing the object under scrutiny as a structured whole. This direction in research was not only legitimized as against the once all pervasive historicism, it was recognized as a precondition for meaningful historical studies (synchrony : : diachrony). Interest in function introduced a teleological conception of the phenomena. It is with this goal–orientedness that problems of meaning unavoidably moved into the focus of attention. A hightened interest in questions of language (A. Marty) – quite natural in the phenomenological way of thought – created a favorable atmosphere for developments in linguistics that became a pilot discipline.

Phonology is a discipline borne in the fold of modern linguistics. For this reason phonology may very appropriately serve as a model featuring its main characteristics and reflecting like a mirror essential changes in its development. Because its domain is relatively transparent and not so difficult to handle as a whole phonology has a very important place as linguistic propaedeutics.

Quite some time before phonology became a constituted discipline A. Marty wrote that only what is content related can be considered as linguistically relevant. His words are easily understood as a program in nuce for a phonological analysis and description. On the basis of what Marty says we must distinguish the phonic aspect of speech as a manifestation mode from the functional aspect of its sounds defined by their structural relationships (distributional mode). This can be generalized as capturing the relationship of form (valeur) and substance. Syntagmatic relations (distribution) and paradigmatic relations are mutually dependent. Thus elements of language are defined by a relational net, by a system où tout se tient (de Saussure).

The Praguian phonology was created basically by R. Jakobson and N. Trubetzkoy; its worldwide renown is due to its productivity as an analytical and descriptive technique. Insofar its basic notions are concerned their phonology formed part of structural analysis / description (variant : : invariant; binary structuring in privative oppositions; cf. Jakobson’s structural morphology). Jakobson’s and Trubetzkoy’s phonology followed the principles of immanence in setting up repertories of distinctive elements, it departed from these in ordering the established repertories into hierarchically structured systems: the hierarchies were based on a substantial / phonic description. The phonemic opposition becomes structured by indicating a distinctive feature characteristic of one of its members (the marked one). This gives the Praguian phonology a pronounced paradigmatic character with problems of nonelementary expression units (prosodies in J. R. Firth’s terminology) overshadowed or disregarded by its main thrust. An important principle – that of contextualization – typical of the Geneva school and of the Anglosaxon linguistics – is to be reckoned indispensable. One of the consequences of structuring phonemic oppositions is a reversal of the natural phonological perspective which runs as follows: (global) sound character – functional / phonological evaluation. In this connection there emerges the problem of distinguishing between speech–activity automatism and hypostasis (this distinction must be generally viewed as goal–oriented activity versus hypostatic perception of its components). One may put it in a different way as a problem of a natural threshold level of psychological relevance.

The paradigmatic onesidedness of the Praguian phonology proved however useful in search for universal structural patterns limiting potentialities of linguistic variety. It was Jakobson and Trubetzkoy who gave a positive answer to the question posed. Jakobson’s universal set of acoustic distinctive features was conceived by M. Halle in the context of generative phonology – in the footsteps of N. Chomsky – as a structural hypothesis whose adequacy has to be tested. Thus it was put in proper place within the framework of linguistic theory.

Phonology – as stated at the beginning – emerged with the functional relativization of the phonic manifestation of speech vis–à–vis the level of content. This semantic orientation in phono[87]logical research had its limitations; other aspects of the „sound–meaning” correspondence were remaining without the field of vision. New vistas in this respect were opening with the semiotic turn in linguistics. Generally speaking it was a quest for isomorphism between the planes of sign structure – those of expression and content. In Jakobson’s reprise in his American period of old Praguian topics (structural morphology) one can witness successful attempts at establishing new relationships between sound and meaning revealing an inspiration by Peirce’s semiotic philosophy. In this undercurrent polemic with de Saussure’s conception – of the arbitrariness of the linguistic sign Jakobson demonstrated the essential role of diagrammatic iconicity in structuring language. In this new context phonology appears revitalized, a widened horizon allows to see its problems in a new light.

Slovanský ústav AV ČR
Valentinská 1, Praha 1

Slovo a slovesnost, ročník 54 (1993), číslo 2, s. 81-87

Předchozí Ingrid Němečková: Vlastimil Vávra: Mluvíme beze slov

Následující Ladislav Nebeský: Místo a znak