dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Petr Sgall – Jiří Hronek – Alexandr Stich – Ján Horecký: Variation in Language. Code Switching in Czech as a Challenge for Sociolinguistics

Jiří Kraus

[Recenze]

(pdf)

Petr Sgall – Jiří Hronek – Alexandr Stich – Ján Horecký: Variation in Language. Code Switching in Czech as a Challenge for Sociolinguistics

Petr Sgall – Jiří Hronek – Alexandr Stich – Ján Horecký: Variation in Language. Code Switching in Czech as a Challenge for Sociolinguistics. Johns Benjamins Publishing Company, Amsterdam/Philadelphia 1992. 368 s.

 

Diferenciace národního jazyka i stav a proměny jeho útvarů patří k tématům, při jejichž zkoumání se jen zřídkakdy uplatňují hlediska výlučně lingvistická. Užité argumenty a tvrzení tu totiž většinou zahrnují nebo alespoň implikují i obecnější problematiku kulturní, filozofickou, politickou – a zároveň bývají v těchto souvislostech interpretovány. Postavení národního jazyka i vzájemné ovlivňování jeho útvarů vzniklých podle kritérií územních (diatopických), sociálních (diastratických) či jiných totiž vyvolávají živý zájem jazykovědců i veřejnosti, umístění komunikátů na ose spisovnost – nespisovnost současně vypovídá o jejich prestižnosti, oficiálnosti, závažnosti, soukromém nebo veřejném charakteru atp. A co se možná zdá překvapivé, se zaujatým prožíváním postojů k variantám národního jazyka se nesetkáváme pouze v národních společenstvích nepříliš početných a pociťujících obavy z ohrožení cizojazyčnými vlivy, ale i jinde. Např. pro situaci angličtiny ve Spojených státech je příznačná nejen usilovná snaha o zrovnoprávnění variet stojících za hranicemi tradičně chápané spisovnosti a prestižnosti (zejména v souvislosti s Labovovými výzkumy černošské angličtiny), ale také pravý opak těchto tendencí – připomeňme alespoň vyhroceně formulované [146]záporné kritiky v odborných časopisech i v denním tisku, s nimiž se setkalo dříve nezvyklé zařazení familiárních, vulgárních a slangových výrazů do třetího vydání Websterova slovníku (Webster’s Third New International Dictionary) z r. 1961 (srov. k tomu Finegan, 1980; Rodby, 1992). K tomu je ovšem třeba poznamenat, že zvýšený zájem o studium jazykových útvarů nespisovných a z hlediska převažujícího lingvistického zkoumání marginálních v sobě odráží současný (pro postmoderní dobu charakteristický) příklon k hodnotám spojeným s autentičností, osobními prožitky, s odmítáním autoritativních příkazů, oficiálnosti, byrokratického nátlaku, preskripcí.

Publikace Variation in Language, jejímž ústředním tématem je postavení a funkce obecné češtiny v soustavě útvarů národního jazyka, je pozoruhodným příspěvkem k poznání dynamiky a vzájemného ovlivňování těchto útvarů. Co tuto dynamiku nejvíce ovlivňuje? Podle našeho názoru – a v tom se také od základní tendence posuzované knihy odlišujeme – je to vzrůstající úloha těch žánrů veřejné mluvené komunikace, v nichž se uplatňuje – a také je většinou uživatelů jazyka očekávána – čeština spisovná. Do politického života i do vedoucích hospodářských funkcí vstupují noví lidé, kteří si uvědomují prestižní a nadnářeční (nepragocentrickou) povahu spisovné češtiny a ve své většině jsou také schopni ji v souladu se svým záměrem užívat všude tam, kde to okolnosti a funkce projevu vyžadují. K tomu nyní přistupuje i skutečnost, že spisovný jazyk bývá v očích veřejnosti spojován s potřebou návratu k hodnotám humanistického vzdělání a s překonáváním vulgarizací minulého politického období. Díky těmto názorům se také funkční rozpětí moderní češtiny prohlubuje. Uživatel jazyka, který v každodenní komunikaci užívá běžně mluvený jazyk (nejčastěji obecnou češtinu), považuje za naprosto obvyklé, že ve veřejných vystoupeních, a to i v těch, v nichž se mluví spontánně a živě, se běžně vyskytují podoby knižní (dokonce také tam, kde spisovná čeština disponuje i variantou, která je shodná s obecněčeskou). Zkušenosti ze zkoumání posluchačských reakcí totiž ukazují, že veřejná vystoupení důsledně založená na nespisovné varietě (na obecné češtině) se posuzují nikoli jako tematizace obsahu řeči, ale jako tematizace osobnosti (výjimečnosti) mluvčího. (Mám tu ovšem na mysli důsledné, vědomé užívání obecné češtiny v oficiálních veřejných projevech – v rozhlase, televizi, jak se s ním občas setkáváme u některých umělců –, nikoli příležitostný odklon od spisovnosti motivovaný záměrem přidat určitým úsekům textu emocionálnější nebo důvěrnější odstín, popř. jinak je stylisticky odlišit.) V této souvislosti jsou stále aktuální slova B. Havránka, která napsal na závěr diskuse o spisovné a obecné češtině v r. 1963: „Tedy nějaké široké přijetí jevů obecněčeských jako rovnoprávných, a tím i neutrálních by … vedlo k nivelizaci jazyka a zbavovali bychom i jazyk literatury, ale i ostatní jazykové projevy potřebného stylově funkčního rozvrstvení, k tomu ovšem nelze dobře sáhnout a takovýto teoretický zásah by jistě nebyl krokem dopředu” (Havránek, 1963). Nicméně aktuálnost publikace Variation in Language vystupuje do popředí i vzhledem k tendencím působícím v opačném směru. Zahraniční bohemistika, od průkopnických prací Veyových až po současné studie a učebnice Townsendovy, Hammerové, Micklesonovy a dalších evropských a amerických autorů, oprávněně zdůrazňuje nezbytnost užívat jako materiálu pro mluvnické a lexikální výklady především češtinu obecnou (i za cenu toho, že je útvarem územně i generačně velmi diferencovaným). I tady je možné hledat argumenty pro výzkum běžné komunikace, jehož úlohu autoři publikace vyzdvihují. Ostatně i na tomto poli se v posledních letech v domácí lingvistice leccos udělalo (nejnověji srov. Hoffmannová – Müllerová – Schneiderová, 1992) a další výsledky lze očekávat spolu s rozvojem počítačové techniky ulehčujícím hromadné zpracování jazykových dat. Čtenář by ostatně neměl přehlédnout poznámku z úvodu publikace, že byla psána v letech 1987 až 1988 a že ani v květnu roku 1990 při závěrečných redakčních úpravách její autoři v textu již nic neměnili.

Svůj výklad autoři rozdělili do pěti kapitol, které se pomocí desetinného třídění přehledně dělí do kratších úseků. První kapitola (Styles, varieties, and language formations) vymezuje výchozí pojmy, s nimiž se při zkoumání sociální a funkční diferenciace jazyka pracuje. Připomínají se tu základní variety národního jazyka – spisovná, dále tzv. [147]standard jako útvar sloužící polooficiálnímu dorozumívání a vyznačující se specifickými rysy lexikálními (neologismy, okazionalismy, zkratkami) a gramatickými; k pólu nespisovnosti se řadí substandard, užívaný v běžné komunikaci, a konečně místní nářečí. Vzniká ovšem otázka, zdali oddělení „standardu” od spisovného jazyka neotvírá cestu k užšímu chápání spisovnosti, která není jen prostředkem vyjadřování oficiálních a „vyšších” témat, ale která poskytuje dost prostoru i projevům neoficiálním, citově a důvěrně zabarveným atp. Chápeme-li pak spisovnost jako něco nadřazeného standardu, jsme potom logicky vedeni k názoru, že řeč nenucená, přirozená a živá se musí obracet „i mimo spisovnou normu, především ovšem k prvkům společným většinové obecné češtině i moravským interdialektům (nebo alespoň jejich části)” (Hronek, 1992). Obracet se k nim pochopitelně může, rozhodně to však není ani v mluveném, ani v psaném jazyce nezbytné. – Základní schéma diferenciace národního jazyka (spisovný jazyk, standard, substandard, dialekt) je pro autory východiskem pro jemnější klasifikaci, která je schopna postihovat specifické vlastnosti jednotlivých národních jazyků, spolu s tím – na základě pečlivého kritického rozboru současné sociolingvistické literatury – si všímají i odlišností terminologických a pojmových (srov. např. literary language, prescriptive standard, standard, literary standard). – Podrobně zkoumají i pojem diglosie, který ve shodě s Fergusonem chápou jako koexistenci funkčně komplementárních útvarů v rámci jazykového společenství, z nichž jeden považují za vyšší (prestižnější, kodifikovaný, zaujímající ústřední postavení v národním písemnictví, osvojovaný ve škole), druhý za nižší, převažující v běžné a soukromé, převážně mluvené řeči. – Pro situaci v češtině za závažný považují pojem přepínání kódu (code switching), který v souhlase s Gumperzem charakterizují jako přecházení z jednoho gramatického (jazykového) systému do druhého v řeči. Přepínání kódu může mít povahu interlingvální (tak je tomu např. při střídání ruských a francouzských pasáží ve Vojně a míru) nebo intralingvální (při přechodu od úseků spisovných k nespisovným a naopak). – Významnou úlohu publikace oprávněně přisuzuje postojům, které vůči jazyku uživatelé zaujímají, a pojmům, které jsou s těmito postoji spojovány (jazyková správnost, hyperkorektnost, jazyková kultura aj.). Z výkladu vyplývá důležitý poznatek, že má-li být zkoumání jazyka opravdu výstižné, musí vycházet nejen z popisu jazykových prostředků, ale mělo by brát v úvahu i jejich hodnocení ze strany uživatelů jazyka. Totéž lze říci i o kodifikačních rozhodnutích. Předpokladem jejich úspěšnosti je jak spolehlivý popis jazykového systému, tak posouzení jejich společenské přijatelnosti, návaznosti na tradici apod. – Dalším tématem, které úvodní kapitola v obecnější poloze přejímá (a v závěrečné, páté kapitole podrobně probírá), je charakteristika společenské úlohy jazykovědců a školního i mimoškolního vzdělávání (výchova v mateřském jazyce je jádrem tohoto vzdělání, ale současně se na něm podílí spolu s ostatními humanitními i úzce odbornými předměty). Se souhlasem je třeba přijmout názor, že cílem a smyslem jazykové kultury není předkládat návody k správnému (spisovnému) vyjadřování, ale všestranně informovat uživatele jazyka o funkci jeho prostředků, o zákonitostech jeho stratifikace aj. Je tomu tak zejména proto, že uplatnění (a střídání) prostředků příznačných pro jednotlivé jazykové útvary má v současné komunikaci úlohu zřetelně stylistickou. V této souvislosti bychom si měli uvědomit, že autoritativní a přímočará preskripce jazykových jevů je v dlouhodobé historické perspektivě zakotvena hlavně v očekávání veřejnosti. Tomuto očekávání nejčastěji vycházejí vstříc komerčně úspěšné pomůcky (a někdy i v některých redakcích nebo na školách ad hoc zhotovované seznamy obtížných jevů), často napsané nepříliš poučenými autory. Zvláště v současné době víc než v minulosti totiž platí, že jazyková kultura a instrukce o jazykové správnosti nejsou záležitostí monopolu lingvistických institucí nebo vysokých škol, ale mohou se tu prosazovat hlasy a postoje opravdu dost různorodé.

Druhá kapitola (The two language formations in Czech) se zamýšlí nad vzájemnými vztahy dvou ústředních jazykových útvarů současné češtiny – jazyka spisovného a obecné češtiny. Jejím východiskem je popis geneze Havránkových názorů, další výklad se však přidržuje stanovisek spíše polemických. Autoři zejména kritizují skuteč[148]nost, že kodifikace spisovného jazyka přijímá obecněčeské jevy pouze v malých dávkách, že relevantní hodnocení jazykových prostředků v základních pomůckách, jako je Slovník spisovné češtiny z r. 1978 nebo Mluvnice češtiny II z r. 1986, je formulováno příliš vágně, že práce řešící naléhavé problémy stratifikace národního jazyka smějí být publikovány jen v cizině a totéž platí i o možnostech provádět empirický výzkum v této oblasti a diskutovat o něm (sic!, s. 75). Některá z těchto tvrzení si podržují svůj konfliktní odstín i v současné době. Vágnost, neostrost je vlastní většině jazykových jevů a o jejich hodnocení to nepochybně platí v míře daleko větší, zvláště proto, že hodně tu záleží na situaci dorozumívání, na funkci jazykového projevu apod. Stížnost „small sets of newly accepted forms emerge in such an unsystematic way that teachers and editors never know for sure what the momentary valid evaluation of a given form is” může být vyložena jako výzva k důslednějšímu preskriptivnímu chování ze strany jazykovědců, ale současná kodifikační a poradenská praxe se ubírá směrem spíše opačným. Ostatně užitý výraz „to know for sure” ve spojení s inovacemi ve spisovné normě poněkud překvapuje.

Podrobný a materiálově podložený výklad, opírající se o konfrontaci se spisovnou češtinou, věnují autoři obecné češtině a její územní diferenciaci. Dílčí úseky výkladu zahrnují fonologii, morfologii, syntax a slovník. Za zvláště zajímavý lze považovat popis vybraných syntaktických vlastností obecné češtiny (v termínech závislostní syntaxe). Právě při osvětlování specifických rysů syntaxe se projevují potíže, které vyplývají ze složitých vztahů mezi jazykem mluveným a psaným na straně jedné a obecnou a spisovnou češtinou na straně druhé, zejména proto, že dominantní charakteristikou mnoha žánrů mluvené řeči není přepínání kódu (už sám termín navozuje představu ostré hranice), ale oscilace mezi póly spisovnosti a nespisovnosti. Na rozdíl od výkladů fonologických a morfologických se syntaktické pasáže vztahují více k mluvenému jazyku vůbec než k obecné češtině zvlášť. Chápeme-li spisovný jazyk dostatečně široce (a kodifikující formulace v oblasti syntaxe to vesměs připouštějí), můžeme mnohé specifické vlastnosti mluveného jazyka, související např. s emocionalitou, eliptickým způsobem vyjadřování, korekcemi, apoziopezí, prvky kontaktu s partnerem řeči aj., chápat jako plně spisovné. Celkové pojetí syntaktických výkladů (jak tomu ostatně nasvědčují i ukázky dialogických textů v závěru knihy) převážně vychází z představy mluvené řeči jako domény soukromého dialogu a domény obecné češtiny. Zřetel k rozdílům žánrovým a k celé sféře projevů, v nichž vystupují do popředí značné diference mezi stylizací spontánní a připravenou (promyšlenou, naučenou v různé míře nazpaměť, inspirovanou psanými texty apod.), by pochopitelně úvahu o vzájemném prolínání spisovných a nespisovných příznaků ještě více zkomplikovaly. Autoři si tuto skutečnost uvědomují (srov. kap. 4. 2. Common Czech in public use), jejich závěry se však opírají pouze o žánry a projevy z oblasti umělecké, vyhraněně stylizované (Suchý, Werich).

Třetí kapitola (The origin of the oppositions of Standard and Common Czech) se zabývá sociologickými, historickými, kulturními a lingvistickými předpoklady, které vedly k vzniku obecné češtiny a k její koexistenci s češtinou spisovnou. Autoři tu formulují odpověď na otázku, proč Dobrovský (na rozdíl od Rosy a některých ostatních gramatiků) nepřijal za základ své kodifikace převládající soudobý úzus, ale obrátil se, především v rovině fonologické a morfologické, k již tehdy archaizované češtině humanistické. V kapitole se soustřeďují argumenty na podporu názoru, že barokní čeština se svými jazykovými změnami byla v období národního obrození odmítnuta hlavně z mimojazykových důvodů politického a náboženského charakteru. K nim zároveň patřily i obavy z přílišného odcizení slovenské kulturní koiné a slovenské bibličtině, významnou úlohu tu sehrála i snaha o duchovní návrat k období, kdy čeština byla jazykem kulturně vyspělým a její vliv se prosazoval i za hranicemi státu. Smysl výkladu tu zároveň odpovídá novým pohledům na češtinu 17. a 18. století, která zdaleka nebyla jazykem žánrově a funkčně omezeným, jak se někdy zdůrazňovalo. Lze jen litovat, že i v [149]této kapitole výskyt některých neosobních vazeb (it is assumed that …, it is claimed that …) adresnost argumentace poněkud oslabuje (srov. str. 179: „it is assumed that Dobrovský’s solution was the only possibility …”(!)).

Čtvrtá kapitola (Code switching between Standard and Common Czech), v mnohých závěrech se opírající o materiál z počátku šedesátých let, se soustřeďuje na střídání spisovných a nespisovných úseků textu; termín code switching (přepínání kódu) však autoři poněkud překvapivě vztahují i na střídání spisovných a nespisovných prvků v rámci jednoho výrazu, např. velkýma (instr. pl.), ohromnej (o– + –ej); v tomto případě bychom dali přednost termínu jinému, např. oscillation, code oscillation. Vývoj kodifikace i žánrové proměny mluveného jazyka vnášejí do řešení těchto otázek hodně dynamiky. Autoři mají nepochybně pravdu v tom, že právě v této oblasti je třeba hledat zdroje poučení pro adekvátnější jazykový popis i pro teorii a praxi jazykové kultury.

Smysl publikace autoři shrnují v závěrečné kapitole Conclusions and perspectives. Zdůrazňují zejména nezbytnost opírat kodifikační rozhodnutí o empirický výzkum jazykového materiálu. Jádrem kapitoly je prognóza budoucího vývoje spisovné češtiny a přehled jevů, které se nejvíce podílejí na jejím knižním charakteru (bychom vs. bysme; instr. pl. –i, –y, –ami vs. –ma; ta malá města byla vs. ty malý města byly; ti dobří sportovci vs. ty dobrý sportovci). Obecněčeské varianty těchto jevů, v různé míře celkem přijatelné i pro mluvčí z Moravy, by měly být podle autorů považovány za součást hovorové variety spisovné češtiny; tomuto kroku by měla předcházet etapa vysvětlovací a přesvědčovací. Podobně se uvádějí i další obecněčeské rysy, které pronikají do projevů stylizovaných a celkově přijímaných jako spisovné. Právě v těchto případech by nemělo být sporu o tom, že kodifikace spisovného jazyka, má-li být současné dorozumívací situaci adekvátní, musí na podobný vývoj perspektivně reagovat. V této souvislosti však považujeme za potřebné poznamenat, že důležitá je kvalifikace lingvistických aktivit. Důraz, který autoři publikace kladou na proces přesvědčování uživatelů jazyka, naznačuje, že tu nikdy nejde o věc zcela jednoduchou a že rozdíl mezi „informováním” a „intenzívním přesvědčováním” na straně jedné a „autoritářským chápáním kodifikace”, „striktním vyžadováním jazykové správnosti” (srov. Hronek, 1992) na straně druhé nemusí být všemi uživateli jazyka (a ani všemi lingvisty) pochopen vždy stejně. Podobně také vývoj spisovné normy bude záležet na funkční a žánrové diferenciaci jazyka. Existence žánrů, a to i žánrů mluvené řeči, pro něž bude širší pronikání obecněčeských rysů mluvčími i posluchači chápáno jako stylisticky silně příznakové, je v současné češtině zcela zřejmá. Proto také čtenáře publikace může překvapit tvrzení (str. 251), že úzus odlišný od prognóz některých lingvistů a od představ, které je ovšem nutné „intenzívně popularizovat”, je územ „pokulhávajícím za kodifikací”.[1] Domníváme se totiž, že užití knižního nebo jiného než nastupujícího jevu zdaleka nemusí být pouze důsledkem neznalosti pohybu v normě; podrobnější rozbor mnoha spontánních rozhovorů veřejného i soukromého charakteru, reportáží (zejména sportovních) aj. o tom přesvědčuje velmi názorně.

V této recenzi ještě považujeme za potřebné upozornit na jeden aspekt publikace, který je závažný zvláště proto, že je psána anglicky. Zahraniční čtenář totiž musí z mnoha explicitních i implicitních polemických poznámek dospět k závěru, že výzkum běžně mluveného jazyka a studium obecné češtiny (a také respektování jejích vlivů při rozhodování o kodifikaci) je činností téměř ilegální, která je ze strany autoritářských kodifikátorů a většiny ostatních lingvistů téměř pronásledována. Je ovšem pravda, že současný stav podobných výzkumů má mnohé dluhy a mezery. Širší uplatnění počítačové techniky a vidotechniky je tu skutečně v počátcích, i když zejména v posledních letech se mnohé změnilo k lepšímu. Statistický výzkum mluveného jazyka – bohužel také žánrově dost omezený – se např. v Ústavu pro jazyk český rozvíjel již od šedesátých let a jeho výsledky byly publikovány (Těšitelová, ed., 1983). K výčtu výzkumů mluve[150]ného jazyka prováděných v tomto ústavu patří také práce o městské mluvě v rámci popisu nářeční stratifikace češtiny. Není vinou lingvistů, že publikování výsledků v Atlase českého jazyka postupuje tak pomalu. Aplikace faktorové analýzy porovnávající psaný a mluvený (v té době stenograficky zachycený) materiál byla pomocí samočinného počítače zpracována v oddělení matematické lingvistiky Ústavu pro jazyk český téměř dvacet let před autory doporučovanou prací Biberovou z r. 1985 (srov. Kraus – Polák, 1967).

Nicméně tyto výhrady nic nemění na skutečnosti, že publikace autorského kolektivu P. Sgall, J. Hronek, A. Stich a J. Horecký je dílem soustavným, promyšleným a materiálově i teoreticky cenným. Díky dobré znalosti zahraniční i domácí literatury zasazuje dynamiku vztahů mezi jazykovými útvary současné češtiny do kontextu moderní sociolingvistiky ve světě a stává se tak skutečnou výzvou, na niž je nutno reagovat.

 

LITERATURA

 

Finegan, E.: Attitudes toward English Usage: The History of a War of Words. New York 1980.

Havránek, B.: Na závěr dvouleté diskuse o obecné a hovorové češtině. SaS, 24, 1969, s. 254–262.

Hronek, J.: Poznámky k mluvené češtině. , 75, 1992, s. 120–129.

Kraus, J. – Polák, J.: Text factors and characteristics. PSML 2, Praha 1967, s. 155–167.

Müllerová, O. – Hoffmannová, J. – Schneiderová, E.: Mluvená čeština v autentických textech. Praha 1992.

Rodby, J.: A polyphony of voices: The dialectics of linguistic diversity and unity in the twentieth–century United States. In: T. W. Machan – Ch. T. Scott (ed.), English in Social Contexts. Oxford University Press 1992, s. 178–203.

Těšitelová, M. (ed.): Psaná a mluvená odborná čeština z kvantitativního hlediska (v rámci věcného stylu). Linguistica IV, Praha 1983. Interní tisk ÚJČ ČSAV.


[1] Up to now, the propagation of the changes which were made in codification of Standard Czech lacks intensity and completeness, so that the usage often lags behind.

Slovo a slovesnost, ročník 54 (1993), číslo 2, s. 145-150

Předchozí František Štícha: Danuta Rytel-Kuc: Niemieckie passivum i man-Sätze a ich przeklad w języku czeskim i polskim

Následující Jana Bartůňková, Jiří Zeman: Jan Chloupek a kol.: Stylistika češtiny