Robert H. Robins – Eugenius M. Uhlenbeck (ed.): Endangered Languages

Jiří Homoláč

[Recenze]

(pdf)

Robert H. Robins – Eugenius M. Uhlenbeck (ed.): Endangered Languages

Robert H. Robins – Eugenius M. Uhlenbeck (ed.): Endangered Languages. Berg, Oxford – New York 1991. 273 s.

 

Existuje-li v současné lingvistice problém aktuální nikoli počtem lingvistů, kteří se jím zabývají, ale svou naléhavostí, je to problém ohrožených jazyků. O významu, který mu přikládá světové lingvistické společenství a jeho reprezentant Comité international permanent de linguistes (CIPL), pak svědčí jak jednání XV. mezinárodního lingvistického kongresu, konaného v srpnu 1992 v Quebecu, tak i recenzovaná kniha. Ta ostatně posloužila účastníkům kongresu jako zdroj faktografických informací a přednášejícím umožnila věnovat se metodologickým problémům a především mimojazykovým okolnostem, které jejich práci často velmi podstatně ovlivňují.

Obraz, který se editorům sborníku podařilo vytvořit, je neobyčejně komplexní a krajně znepokojující. Ve studiích věnovaných situaci v Africe, Jižní Americe, Mexiku, Jihovýchodní Asii, Austrálii, Oceánii, Spojených státech, Kanadě a bývalém Sovětském svazu se totiž mění jen počty ohrožených či mrtvých jazyků. To, co se opakuje nezávisle [154]na regionu, jsou výčty faktorů negativně působících na daný jazyk sám nebo na jeho mluvčí a neradostné vyhlídky do budoucnosti.

O příčinách ohrožení či zániku jazyků uvažuje v úvodní stati sborníku australský lingvista S. A. Wurm. Podle jeho názoru mohou být tyto procesy způsobeny: 1) smrtí všech mluvčích, způsobenou genocidou, epidemií nebo přírodní katastrofou; 2) změnami v ekologii jazyka –jazyk stejně jako rostlinné či živočišné druhy ztrácí životaschopnost, ztratí-li svoji lokalitu nebo je-li konfrontován s jazykem společenství, které je v tom či onom ohledu silnější; 3) kontaktem nebo srážkou dvou kultur.

Setkání nebo srážka dvou kultur sice samy o sobě k zániku nějakého jazyka nevedou, ale výrazně ovlivňují postoje komunity k jejímu jazyku. Protože znalost jazyka majority často umožňuje získat lépe placené zaměstnání, vzdělání, případně společenské postavení, členové minority začnou sami považovat svůj jazyk za podřadný (ekonomickým jazykem je např. indonézština, dříve nazývaná trade malay). K zániku jazyka však dochází teprve tehdy, je-li ekonomický tlak doprovázen tlakem kulturním a politickým (viz např. Čína nebo bývalý Sovětský svaz). Jazyky vystavené soustředěnému tlaku pak mohou: a) zcela zmizet nebo být modifikovány, resp. kreolizovány – jako příklad mohou posloužit jazyk ainu v Japonsku, který nemá psanou podobu, nebo angličtina australských domorodců; b) být omezeny na kulturně podřadné nebo nedůležité funkce, jako např. komunikaci v rodině; c) být dalekosáhle ovlivněny zvl. ve slovní zásobě a částečně i ve své struktuře – zde je možné připomenout vliv, který měla arabština jako jazyk islámu na turečtinu, perštinu, svahilštinu nebo uzbečtinu; d) ztratit rysy zakořeněné v tradiční kultuře, přestat reflektovat originální pohled na svět a začít imitovat „kulturně silnější” jazyk. V některých papuánských jazycích na Nové Guineji např. existují odlišné slovesné formy pro odkaz k události, akci, jichž byl mluvčí svědkem, a pro ty, o kterých byl jen informován (tam ovšem ještě záleží na tom, zda zprávu považuje za pravdivou či nikoli), a konečně pro události, akce, na jejichž konání usuzuje mluvčí podle jistých indicií. Pod vlivem okolních jazyků však tento komplikovaný systém bohužel upadá v zapomnění.

Politický vliv silnějšího společenství však může přerůst v přímou agresi a násilné podrobení, které představuje pro jazyk podrobených obzvláštní nebezpečí. V této souvislosti každého jistě napadne letos aktuální výročí objevení Ameriky. Wurm však připomíná někdy opomíjený fakt, že také Inkové vytvořili svoji říši pomocí násilí a násilím vnutili podrobeným národům svůj jazyk quechua. Po příchodu Španělů tyto jazyky sice zaznamenaly jisté oživení, ale pro dobyvatele bylo výhodnější využít univerzálnějšího jazyka Inků, který teprve časem nahradila španělština. V dějinách však nejsou řídké ani případy, kdy útočníci přijali jazyk a kulturu dobyté země. Nejznámějším příkladem je samozřejmě Čína, která dokázala kulturně asimilovat všechny své dobyvatele.

Tolik k faktorům ovlivňujícím existenci menšinových jazyků negativně, autor úvodní studie se však snaží zvážit i momenty pozitivní. Od kuriózního příkladu domněle mrtvého jazyka, který dnes funguje jako tajný jazyk australských domorodců přestupujících tamní protialkoholní zákon, dospívá Wurm k úvaze o jazyku jako důležitém integrujícím symbolu.

Autoři studie o ohrožených jazycích v Africe (M. Brenzinger a kol.) uvádějí svoji práci terminologickou úvahou, ve které dávají přednost zavedenému sociologickému termínu language replace nebo language suicide. Tento termín je podle jejich názoru užíván pro označení sociolingvistických procesů (charakterizovatelných opozicí užíván – neužíván) a zároveň i pro procesy ovlivňující samu podstatu jazyka, jeho strukturu a slovník.

Zánik jazyka není nikdy způsoben jazykovou interferencí, ale změnami v jazykovém chování daného společenství. Sociální procesy pak ovlivňují nejen rozsah jazykové interference, ale do značné míry určují i povahu rysů přenášených z jednoho jazyka do druhého. Ať je tedy konkrétní výzkum věnován prostředí, které daný ohrožený jazyk [155]obklopuje, nebo postojům dané komunity k jejímu jazyku, základní otázkou vždy je, jak změny v jazyce korelují se změnami kulturní a etnické identity toho kterého společenství. Ne vždy je ovšem možné – ať již pro nedostatek jazykového materiálu nebo demografických údajů – tuto otázku zodpovědět uspokojivě.

Při popisu situace v jednotlivých afrických zemích hovoří autoři o jazycích: 1) mrtvých – do této kategorie řadí vedle mrtvých jazyků např. i jazyk ge’ez, který je užíván v dnešní Etiopii jen při bohoslužbách; 2) umírajících – sem patří obecně jazyky, jejichž užívání je generačně nebo funkčně omezeno. Symptomy ohrožení jsou především vysoký věk mluvčích a jejich malý počet, neznalost nebo jen pasívní znalost jazyka u mladších mluvčích atd.; 3) ohrožených zánikem – u této skupiny se autoři nesnaží o výčet, ale jde jim o vnější okolnosti ovlivňující životaschopnost jednotlivých etnolingvistických skupin. Uvažují při tom o faktorech ekonomických (v Africe je např. stále aktuální přechod od jazyků lovců-sběračů k jazykům chovatelů dobytka) a demografických (tj. především počet mluvčích daného jazyka, homogenita osídlení, městský či venkovský charakter komunity).

Jakkoli však zmíněné faktory hrají v životě jistého společenství a v jeho jazyce převážně negativní roli, jejich přítomnost nutně ještě neznamená smrtelné ohrožení nebo zánik daného jazyka. Autoři tento důležitý moment dokládají např. existencí jazyka bayso, kterým se mluví v Etiopii nejméně 1000 let, přestože počet jeho mluvčích nepřesahuje 500 lidí, nebo příkladem národa Waata (Keňa, jazyk oromo), který se sice adaptoval na farmářský způsob života svých sousedů, ale zachoval si svůj jazyk i kulturu, a to i přesto, že jeho příslušníci netvoří homogenní osídlení. Příklad národa Serer (Senegal), který sice přejal jazyk wolof, ale kulturu wolof považuje za zcela podřadnou, pak zpochybňuje představu o přímém vztahu jazyka a etnické identity. Jak se ukazuje, o životě, či zániku nějakého jazyka primárně rozhoduje to, zda jej jeho mluvčí považují za prestižní, nebo naopak inferiorní.

V závěru studie autoři věnují pozornost postavení evropských jazyků, které zdaleka neodpovídá tomu, že jde v mnoha afrických zemích o jazyky úřední. Jejich zavedením se totiž nepodařilo dosáhnout jazykové jednoty, která byla jedním z hlavních důvodů, proč se pro ně jednotlivé africké státy rozhodly, a navíc zůstávají dodnes omezeny pouze na elitu (odhaduje se, že je ovládá asi 10 % venkovské populace). Pro malé africké jazyky proto nepředstavují hlavní nebezpečí bývalé koloniální jazyky, ale jazyky africké, zvláště ty, které v dané oblasti slouží jako lingua franca.

Pro nedostatek místa nemůžeme bohužel věnovat stejný prostor i ostatním studiím. Obecně lze říci, že jejich autoři volili víceméně stejný postup, tj. spojili popis jazykové situace a stavu bádání s úvahou o obecných příčinách zanikání jazyků. V každé studii pak najdeme výčet úkolů, které je třeba vykonat co nejdříve, a otevřená konstatování, že situace je natolik vážná, že vyžaduje stanovení priorit. Pokud jde o metody práce, je kladen důraz nejen na kvalifikovanou práci v terénu (zde se badatelé budou setkávat vždy s mnoha nejrůznějšími obtížemi), ale i na práci teoretickou, např. na zpracování starých rukopisů. Jak totiž ukazují slovník a gramatika inckého jazyka quechua (1560, 1607-8) nebo Hervásovo dílo z konce 18. stol., jezuité a ostatní řády měli detailní přehled o jazykové situaci téměř v celé Jižní Americe.

Kdybychom se na závěr měli pokusit o celkovou charakteristiku recenzované knihy, mohli bychom říci, že imponuje nejen množstvím podávaných informací (pozornost jsme bohužel nemohli věnovat ani úspěšnému bilingvnímu programu pro příslušníky indiánského kmene Hualapai v Peach Springs v severní Arizoně, ani tomu, zda jsou menšinovému jazyku věrnější muži či ženy), ale již tím, že jde o bytí a nebytí stovek jazyků, a tedy i o nás a naše jazyky, protože, jak říká v úvodní studii S. A. Wurm, se zánikem každého z nich je navždy ztracena nenahraditelná část lidského myšlení a porozumění světu.

Slovo a slovesnost, ročník 54 (1993), číslo 2, s. 153-155

Předchozí Jana Bartůňková, Jiří Zeman: Jan Chloupek a kol.: Stylistika češtiny

Následující Miroslav Komárek: Za profesorem Karlem Horálkem