Sabina v Arbesových „Posledních dnech lidstva“

Vojtěch Jirát

[Články]

(pdf)

-

Na sklonku let šedesátých vstoupil Arbes natrvalo do „Národních listů“ a zastával tam příležitostně i místo odpovědného redaktora; to však nevadilo, aby nepřispíval současně i do novin jiných, do „Obrany“ a do Barákovy „Svobody“.[1] Ve „Svobodě“ uveřejnil r. 1869 dvě pojednání z politické minulosti rakouské, Kliment Metternich a Povstání haličské, jež obě převzal ze Springrova Dějepisu Rakouska.[2] Obsah Barákova časopisu mu byl tedy dobře znám a zvlášť se as neminuly s jeho pozorností Sabinovy paměti, které tam předchozího roku 1868 vycházely; lákalyť příštího životopisce Máchova i Sabinova již osobou autorovou a nadto mohly přinést milovníku záhadných povah a nevšedních osudů jakož i malíři pražského života za desítiletí nedávno uplynulých nejedno poučení. Kolikrát se Arbes zaujal jen událostmi roku osmačtyřicátého: v Sivookém démonu, v Ukřižované, v Episodách z r. 1848!

Také v „Posledních dnech lidstva“ (z r. 1895) ožívají aspoň ve vzpomínkách dvou generací účastníků pohnuté dni svatodušní; do popředí je přitom posunuta originální postava obrozenské Prahy, Jiří Fr. A. Longueval hrabě Buquoi. V ději tohoto románu, jejž dnešním čtenářům oživilo nové jeho vydání,[3] je příběh učeného šlechtice toliko episodou, ale episodou nezbytnou pro porozumění hlavnímu ději. Názory Ondřeje Vambeřického jsou do značné míry ohlasem myšlenek Buquoiových; k nečitelným traktátům svého bývalého pána uchyluje se někdejší hraběcí tajemník i o radu, jak vyléčit šílenou paní, jejíž chorobu byl nevědomky zhoršil. Ač pokus vycházející z nesprávných předpokladů nesetká se s úspěchem, přec nesmíme se domnívat, že Arbesovi záleželo na tom, aby dokázal tím nevhodnost nauky samého mistra. Naopak! Buquoiovi do úst je vloženo přesvědčení o samospasitelnosti vědy — názor to, jehož oslavou chce být celý román; z jeho rukopisu prý čerpal Arbes i představu o blaženém konci lidstva, jenž nastane z nadbytku kyslíku v zemském ovzduší. Podle toho dodaly by Buquoiovy zápisky stěžejní nápad celého díla.

[200]Ale mnoho známek nasvědčuje tomu, že jde jen o výmysl důvtipného romanopisce, jak soudí i vydavatel K. Polák. Kolem r. 1815, kdy hrabě dospěl prý k názoru, že strach z hrozícího zániku světa vede ke vzrůstu náboženského šílenství v soudobé Francii, nezaměstnávaly hrůzy budoucnosti mysli širokých vrstev tou měrou jako na konci století, kdy utopické romány zhusta se objevovaly na knižním trhu; dokonce pak nebylo by již hraběte zaměstnávajícího se matematikou napadlo, aby zrovna o tom přednášel v pařížské akademii. Spíše se zdá, že tu Arbes, nedbaje historické věrnosti, učinil z Buquoie mluvčího svých vlastních názorů, jež nesly pečeť strohého a poněkud zlidovělého positivismu i s jeho průvodnými znaky, s bigotní věrou ve vědu ztotožněnou s výzkumem přírody, s požadavkem popularisace, jež není bez rysů takřka agitátorských, a s neochvějným optimismem, který nerudovsky dovoluje lidstvu, aby před konečnou záhubou probádalo svým rozumem vesmírná tajemství. Nelze jistě omezovat školometsky volnost romanopiscovu a předpisovat, jak smí nakládat s osobami vzatými ze skutečnosti, leč na pováženou je přece, že se mluví o rukopisných pramenech a také jinak se budí dojem hodnověrnosti: v závěru dokonce rehabilituje Arbes pověst zapomenutého badatele právě poukazem na modernost a odvahu jeho smýšlení. Nuže, nebudeme asi daleko od pravdy, když z toho vyvodíme, že anachronismů v svém románě si nebyl dosti vědom a že tedy nepronikl k jádru Buquoiova zjevu a vzdělání.

Jména odborníků, jež uvádí, nedokazují opak; vždyť je mohl přejmout z pramene, z něhož měl své vědomosti životopisné. Ty zřejmě čerpal z karakteristiky Buquoiovy, kterou přinášejí Sabinovy paměti, otiskované ve „Svobodě“.[4] A tam najdeme i jména všech odborníků, o nichž se zmiňuje Arbes, krom jediného Oersteda, jejž skutečný hrabě nemohl znát ani v r. 1825, kdy psal svůj vlastní životopis, z něhož se poučoval Sabina, ani v r. 1847, kdy, podle románu, na něj upozorňoval literáty — prostě proto ne, že dílo, na něž se hodí Buquoiova slova, vyšlo až po třech letech.[5] Zdá se tedy, že Arbesovým hrdinům je vlastní dar předvídat nejen budoucí objevy, nýbrž i budoucí knihy, ale to jen tak mimochodem. Důležitější je, že v Sabinově studii musíme vidět jediný pramen Arbesova líčení. Držel se ho, co se týče faktů, docela věrně: str. 185—198 je parafrází Sabinových stránek. 74—94.

Tu i tam čteme totéž o Buquoiově mládí, o jeho studiích a cestách, o jeho stycích s francouzskými akademiky, o jeho slohových zvláštnůstkách, o nepříjemnostech, které ho potkaly po r. 1848, ba dokonce také o způsobu života za stáří: podivný výjev, který uzří student vniklý do paláce je u Sabiny sice stručně, ale věcně úplně popsán. Ze suché zmínky pramene vytvořil arci romanopisec vypravěčskou technikou, o níž nehodláme tu podrobněji mluvit, která však je příznačná jak pro Arbesa samého, tak pro celý druh napínavého románu, vzrušující scénu, jejíž výklad se podá teprv později. Chybí zato u Sabiny, rozumí se, přednáška o náboženském šílenství.[6]

Toto vše, může se namítnout, obsahuje i autobiografie Buquoiova, a co se týče Sabinových dodatků, není vyloučeno, že Arbes věděl o tom z vlastní zkušenosti nebo z pražských klepů. Opravdu je pochodňový průvod v r. 1848 popsán s názor[201]ností očitého svědka; ale stěží as máme co činit se vzpomínkami chlapce, jakkoli vnímavého, spíše jen tu spisovatel rozvinul Sabinovu zprávu, doplniv ji ze své místní znalosti. Závislost na Sabinovi je však nade vší pochybu prokázána scénou v Melzrově kavárně (str. 157 sl.):

Mladý Ondřej tam zavítá ještě se dvěma literáty, s Fr. Bachem a J. Seidlitzem, se starším jedním studentem a — s Karlem Sabinou. Je to z jara, pozdě v noci, a kavárna, „první a v tu dobu jediná slušnější kavárna pražská“ je prázdná; jen v koutě sedí jakýs host, zahalený v dlouhý plášť a s širokým kloboukem na hlavě, maje před sebou velkou láhev punčoviny. Je to, jak se ukáže, hrabě Buquoi.

Tutéž scénu popisuje i Sabina. Sejde se u Melzrů s Bachem, Grünwaldem, Seidlitzem, L. v. Loehnerem (to je zřejmě ten starší student Arbesův) a některými jinými. Doba, prázdnota místnosti, označení kavárny za „první poněkud ozdobnější kavárnu pražskou“, ústroj Buquoiův (mimo klobouk), jeho nápoj — to vše se shoduje. V obou případech se rozmluva točí kolem politických teorií i kolem literatury.

Leč najdeme tu i zajímavé odchylky: u Sabiny probírají mladíci jazykové otázky a zabočují do psychologie řeči — Bach soudí, že mozek se pohybuje snadno jen v navyklém kruhu, a proto že mu působí básnění v nezvyklém českém jazyce potíže — a přitom se vmísí do rozmluvy hrabě stručným výkladem, v němž, ne zrovna jasně, vysvětlí, že mozek podléhá vůli ředitelově a vše se prý dá matematicky vypočítat. U Arbesa však žertuje Bach o romantice, pak se hovoří o vlivu přírodních věd na poesii; všichni souhlasí, „že pěstováním a zpopularisováním věd přírodních přibudou básnictví živly, o jakých se dřívějším věkům ani nesnilo“. Pak se řeč obrátí na filosofii — tu podává Arbes přehled tehdejší situace v Čechách, jak jej vylíčil Sabina v jiné souvislosti — konečně na politiku. Mezitím zpozoruje Ondřej podivný zjev: nad kloboukem osamělého návštěvníka se vznášejí zamodralé jiskérky a jeho tvář přijímá střídavě rysy Fausta i Mefistofela z obrazu, zavěšeného na stěně místnosti. Není to halucinace i ostatní to vidí a Sabina — v románě! — zašeptá: „Toť hrabě Buquoi! Možná, že nás podivín překvapí ještě něčím nepředvídaným z oboru přirozené magie.“ Překvapení je však jiného druhu: hrabě se k nim přiblíží a pronese dlouhou řeč, v níž jim nejprve doporučí méně vášně a víc logiky, potom přejde na to, že všechny i nejzáhadnější pravdy lze vyjádřit několika málo slovy, když překonáme potíže plynoucí z povahy lidské řeči, která nemá přiměřených a naprosto přesných výrazů, a skončí výklady o politice a literatuře. Soudí, že jádro čtenářů se napříště nespokojí „primitivními básnickými výtvory, jež by odpovídaly názorům a vkusu dávných dob“; básníci se prý ponenáhlu chopí iniciativy a „třeba celé generace čtenářstva předstihnou“; „poesie a literatura, ba umění vůbec zakotví časem na žulovém podkladě věd a bude se snažiti vystihnout pravdu se stanoviska nejnepředpojatějšího“. Arbes tu má na mysli dvojí věc: jednak — to si vyvodil ze Sabiny (88) — alegorické básně, jaké se psaly před rokem 1800 a o jaké se hrabě sám pokoušel, jež mu však v povědomí splynuly s moderní „vědeckou poesií“ a romány à la Flammarion a Verne; jednak směr realistický, „školu naturálnou“, jak říká, kterou mu ztělesňuje Gogol. A při zmínce o českých poměrech věstí učený hrabě zřejmě i příchod Arbesův…

Zdrželi jsme se u této scény déle, než si toho její význam žádá. Arbes tu nepoužil svého pramene snad vydatněji než v životopise vlastním — spíše je tu jaksi svobodnější. Leč právě pro tyto odchylky musíme si místa všimnout: ukazujíť nám způsob Arbesovy práce. Vidíme, že namnoze rozvíjí beletristickými prostředky podněty, jež mu dalo Sabinovo líčení. Tak se na př. dočetl, že hrabě žádal přísnou logičnost od svých tajemníků; proto románový Buquoi doporučuje hned v prvých slovech proucím se literátům logiku, a jako by to nestačilo, vykládá jeden z nich o něco dále Ondřeji, že hraběte rozčiluje i nejvšednější rčení „jako na příklad, že slunce vychází nebo zapadá, nebo že rozlétlo se něco do všech čtyř úhlů světa a podobně“ — což je trochu prostoduchý doklad hraběcí nechuti. Také pasáž o vztahu mezi řečí a myšlením jakož i o nutnosti, vyjádřit pravdu málo větami, opírá se o skutečnost; Sabina mluví o Buquoiově podivínském slohu a nově tvořených slovech, když mu běžné termíny nestačily. Tato vlastnost filosofova slohu je později popsána Arbesem [202]důkladněji a značně fantasticky: hrabě prý „vymýšlel pro nové pojmy nová slova a nové obraty, vypomáhal si různými předložkami a všemožnými flexemi, přibíral ze všech možných jazyků slova, vyjadřující přesně ten onen pojem“. A aby ještě zvýšil záhadnost Buquoiova rukopisu, líčí nám Arbes jeho spisy, jako by byly psány písmeny arabeskovitě k nepoznání zhyzděnými (str. 245). Tohle věru připomíná Jean Paulova kantůrka Wuze, který se domníval, že Klopstockova nesrozumitelnost tkví v nečitelnosti liter!

Vzdělání, jehož šíři nechceme podceňovat, nezachránilo tedy, jak vidět, Arbesa před naivnostmi. Vysvětlíme si to snadno pracovním chvatem, ale pravdou zůstane, že občas zhrubil údaje své předlohy, až je to nedůstojné lidí, kteří ve skutečnosti i podle románu se vyznačují nevšední inteligencí. Tak hned výjev u Melzrů! Arbes zaslechl cosi o úloze „magie“ v romantickém myšlení, ale domýšlel se podle všeho, že jde jen o jakýs druh salonní magie. Proto se jeho šlechtický přírodovědec chová jako malý bosco a překvapí kavárenskou společnost pěkným varietním kouskem. Nebo ta Buquoiova přednáška v akademii! Jsou v ní skryté nemožnosti, ale všechny převýší celková nízká úroveň výkladů, pro niž byli akademikové věru v právu, když elaborát odmítli.

Tento náš dojem by však byl Arbesovi pramálo vítán: akademikové mají působit jako pošetilci, a také jsou to pošetilci k pohledání. Neboť odmítnou přijmout do akademických análů prvé Buquoiovo pojednání, protože „bylo původně sepsáno v jazyku — nefrancouzském“ (190). Hraběte zarazí, že „francouzská akademie neotiskuje nových vymožeností vědeckých, nebyly-li původně sepsány v jazyce francouzském“; nás však nezaráží skutečný důvod, který přináší Sabina (str. 81): stanovy akademie totiž zakazovaly přijetí předmětu, který již byl tiskem vydán — a Buquoi jen předčítal rozpravu, kterou vyňal ze svých spisů a toliko francouzsky přepracoval. Nepromyslil Arbes věc či překroutil vědomě pravý stav. A proč?

Hrabě mluví o ní zle již u Sabiny, pravda, hněvá se na její copařství a na racionalistické oddělování umění od vědy, jež se protivilo romantickému synthetikovi, leč u Arbesa obrací se proti ní z příčin docela jiných. „Velebená instituce“, tak čteme, „není vlastně nežli zastaralým cechem stejně nebo podobně smýšlejících interesentů, kteří vládnouce dostatečnými fondy, pečují přede vším jiným o svou slávu, o své zájmy, o svou vědu a o své umění, nemajíce skoro žádného smyslu pro umění a vědu, tím méně pro zájmy a slávu jiných“. Samolibí a ješitní, dovolují si dávat direktivu samostatným badatelům nebo umělcům vynikajícím naprostou originalitou a hrabě častokrát jako pouhý host mlčky přihlížel, jak „šosácky pohodlným, bezduchým a nespravedlivým způsobem vyráběni a fabrikováni vědečtí a umělečtí premianti“. Nuže, ponechejme stranou, zda kolem r. 1815 byli ve Francii umělci, „vynikající naprostou originalitou“, kteří by byli nadto Akademií umlčováni — takové pochmurné barvy si autor vypůjčil spíše od francouzských současníků, od Daudeta na př., o jehož „Nesmrtelném“ (1880) se mohl dočíst i v české studii Vrchlického — ale nezdá se vám, že běží méně o dům Richelieuův a víc o dům Hlávkův? Ta zlost na udílení cen, o nichž rozhoduje výlučně počet hlasů, ta samolibost a ješitnost akademiků, kteří se starají jen o sebe, to vše nám zní nějak známě, s tím se setkáváme ne v restaurační Paříži, nýbrž v Praze za let devadesátých… Tak také dostaneme odpověď na to, proč se přičítá francouzské akademii zákaz uveřejňovat práce napsané původně v jazyce francouzském; i tím míří do Prahy.

[203]Nepochybně vnesl tím Arbes do svého románu pamfletické rysy: zpřítomňující snaha, která proměnila romantického přírodního filosofa v nadšeného positivistu, v těchto řádcích vrcholí. Hrabě je nejen vyznavačem Arbesových obecných názorů — víry v moc vědy a touhy po zvědečtění poesie — a nejen fiktivním otcem zvláštní ideje, kterou hlásá román, nýbrž i spisovatelovým blížencem v antipatiích, velmi osobně zabarvených. Jak odlišný je tento Buquoi od Sabinova hraběte, v němž se neustále sváří vědecké poznání s přáním uchovat si víru svého mládí, až dojde k vnitřnímu rozvratu; od člověka, jenž, viděn očima uvyklýma hledat po mladoněmeckém způsobu všude „rozervanost“, před námi vyrůstá na typický zjev odchovance katolického osvícenství a racionalistické vědy, jenž pak na chvíli podlehl romantické touze po synthese a snaží se o kompromis, přibližující ho lidem biedermeieru. A přes tento základní rozdíl vzal Arbes všechen materiál k svému obrazu ze Sabiny a nic k němu nepřidal!

Leč nepůsobil snad Sabinův Buquoi na Arbesa ještě v jiném smyslu? Aby prokázal přechodnou povahu Buquoiovu, uvádí Sabina jeho článek „Kterak by s námi stálo, kdyby nás opustily iluse, člověka oblažující“, v němž se hájí iluse, protože bez nich by člověk klesl na pouhé zvíře. Toto nepřešel asi Arbes bez povšimnutí; nápad odporoval jeho přesvědčení, ale vábil ho, aby jej včlenil, s nezbytnými obměnami, do svého myšlenkového světa. A stalo se tak skutečně. V dedukcích románu pozorujeme jakýsi vnitřní rozpor: brojí se tu proti pověrám, věda je má vyvrátit, ve skutečnosti však Arbes jen pověru děsivou nahrazuje pověrou utěšenou; starou domněnku domněnkou novou, byť se nazývala vědeckou hypothesou; zkrátka jednu ilusi ilusí druhou. Zvlášť logické to není; románový Buquoi, kdyby zůstal důsledným, musil by tento pokus zatratit, ale historický, t. j. Sabinův Buquoi, ten by porozuměl touze, která Arbesovi představu o blaživém skonu pozemšťanů vnukla, která ho přivedla k hlavní ideji „Posledních dnů lidstva“!

Slovo a slovesnost, ročník 6 (1940), číslo 4, s. 199-203

Předchozí Dmytro Čyževśkyj: Nová komeniana hallská

Následující Bohumil Trnka: O současném bádání o fonologii. II.