… protože já bavím spolu vypravovat (Komunikace v dopisech českých neslyšících)

Alena Macurová

[Články]

(pdf)

How the Czech deaf communicate in Czech

V českém komunikačním prostoru se česky dorozumívají nejen rodilí mluvčí jazyka, ale i skupiny menšinové (národnostní, etnické, kulturní);[1] čeština je pro ně v nějakém – různém – ohledu jazykem cizím, potřebují ji však přinejmenším proto, aby ve většinové společnosti komunikačně přežily.

Pro kulturní menšinu českých neslyšících je čeština jazykem cizím jinak než pro „české“ Němce, Poláky, Slováky či Romy. Jejich „vlastní“ jazyky se totiž stejně jako čeština „slyší“ a „mluví“, „vlastní“ jazyk neslyšících se oproti tomu „vidí“ a „ukazuje“ – existuje tedy na rozdíl od (audioorální) češtiny ve způsobu vizuálněmotorickém.[2]

Teoreticky by bylo možné předpokládat, že většinový jazyk slouží menšině především k dorozumění s většinou a že komunikaci uvnitř menšiny dominuje jazyk jí „vlastní“, „domácí“.[3] Pro menšinu neslyšících to ale platí jen v jisté, omezené míře: znakový jazyk neexistuje v psané podobě. Chce-li tedy (český) neslyšící komunikovat „na dálku“, nezbývá než užít jazyka, jehož psaná podoba je nejvíc po ruce, a to obvykle bývá jazyk většinový, u nás čeština. Do sféry psaného (českého) jazyka vstupuje ovšem český neslyšící způsobem, který je z hlediska jeho smyslové vybavenosti poněkud zvláštní: prostřednictvím jazyka mluveného.[4]

Jaká tímto způsobem osvojená psaná čeština je, jaké funkce jí neslyšící přiřazují (mohou přiřazovat), jaké komunikaci slouží (může sloužit)?

Je taková:

7. 8. 91
	Milá Renato!
Úvodem mého tě nejsrdečnější zdravím posílám ti pozdrav z byli Prahy. Jak se máš a co děláš? Docela jsem dobře. U nás je pěkně počasí. Jsi moc hodná. Já se napis byla dostala tebě dopis. Brzy fotbal ne až vypravuje Renata a Světlana střín co? Velkou radost. Co děláš ti Švýcarsku, ale kamarádka nebo rodiče co? Mě se tam moc líbilo. Světlana a Ďurovič stále Láska. Byla jsem a pojedu ne dovolenou rodiče se spokojený moc pěknu vzpomínku. Rok Itálie rodiče můžeme Světlana a kluk, velké radost. Já mám nové věci. Prosím Renata jsem sám čekat přijedu v Světlana autobus už 1915 HOD, v nedělí metro Rokytka. Já nevím asi bude Renata, Řozumí! Až do září bude vypravovat a byli dovolenou praznin. Já moc tobě vzpomínku tebě ty opravdu líbilo od Renata a Světlana. Až do září podívat. Renata jsi moc hodná nejlepší ty opravdu. Co děláš ti Renata?
[24]P.S. Napiš mi dopis nebo pohled!
		Ahoj – CIAO
		Světlana
		pusku

Nebo taková:

 

	Milá Renatko!
Posílám ti pozdrav z Budějovicích. Jak se máš? Já se mám docela dobře. Chodíš v deváté třídy? Renatko, prosím napiš papír ušní vložky vážení,……jó já jsem ztratila, prosím napiš papír. Napiš mi já psát dopis Paní Čermákové BRNO psát nevím prosím napis dopis. Vzpomínám na tebe. Ty jsi hodná. Prosím jednu dopis. Venku je málo svítí slunce. Piš jednu. Martin Denk + Renata Denková byla svatbu 1. července to je krásná. Já píšu tobě legraci papíru jó. Piš prosím jednu. Pozdravuje tě. Dává tě srdce (kresba srdce, A. M.).
LEGRACE PÍŠU JÓ!!
Renata a Martin šly na koupališti. Renata chce plavat daleko vídí žraloka. Renata křičí. Martine tam má žraloka Martin boj. Žralok je mrtvé. Renata tě pusu.
			Ahoj tvá kamarádka
				Dana
				Švejdová
P. S.		PROSÍM JEDNU.
		Dopis prosím.

(Proložený text je v rukopise psán malými tiskacími písmeny.)

Už ze dvou vzorků materiálu, který mám k dispozici,[5] je doufám zřejmé, že výše uvedené otázky mapují šíři a hloubku problematiky jen na povrchu, že zodpovězení ani takto „povrchových“ otázek nebude jednoduché a že příp. odpovědi budou pravděpodobně uspokojivé jen zčásti a pravděpodobně jen z jistého hlediska. Dáno je to především specifičností komunikace, jejíž texty – rezultáty jsou východiskem úvah i specifičností těchto textů samých.

Soukromá korespondence vůbec tvoří centrum toho textového typu, v němž je adresát (tj. textem projektovaný receptor) výrazně individualizovaný (adresátem je právě tento jediný, ne jiný jedinec): vstup do jeho role „zvnějšku“, z pozice „pozorovatele“, „popisovatele“, „lingvisty – analytika“, bývá komplikovanější než v jiných případech.

[25]Podobně individualizovaná je v soukromé korespondenci i textová projekce produktora a individualizované jsou také sdílené znalosti (shared knowledge) obou komunikantů. Tato „skutečnost žánru“ nepochybně situaci pozorovatele značně komplikuje, zvl. pokud jde o (jeho) porozumění textu. I když i tady zřejmě platí (srov. Daneš, 1990), že hledisko lingvisty analytika je jen zvláštním případem hlediska receptora (interpretátora) textu, je zde „zvláštnost“ rozdílu obou hledisek jiná než v jiných textových typech: vypovídá-li text i „o původci pro příjemce“, i „o původci pro badatele“ (Janoušek, 1988), je v případě soukromé korespondence víc než jinde nutno předpokládat, že tyto „výpovědi“ mohou být i značně různé. Z jiného úhlu pohledu: i když připustím, že analýzou a interpretací textu dopisu mohu dospět k obrazu jeho pisatele (Nekvapil – Šoltys, 1988), musím zároveň připustit, že tento „obraz“ není ničím víc než obrazem mým a že příjemce dopisu buduje (může budovat) svůj obraz pisatele od mého i značně odlišně. Přitom v obou případech platí, že ptám-li se „Co tím tento člověk míní, či vyjadřuje?“, je hledisko původce aktivity „pouze fenomenologicky podloženou hypotézou pozorovatele“ (Janoušek, 1968, s. 76).

V případě soukromé korespondence neslyšících popisované zvnějšku slyšícím pozorovatelem se problematika komplikuje ještě v dalších, vyšších patrech: sdílené znalosti komunikantů jsou nejenže nahlíženy (analyzovány, hodnoceny) zvnějšku jiným než v textu projektovaným subjektem, ale navíc ještě jsou nahlíženy subjektem příslušejícím jiné kultuře (není asi v této souvislosti podstatné, že kultuře majoritní). Do hry zde tedy vstupuje nejen 1) rozdíl ve „znalostech“ individuálních, ale také 2) rozdíly „znalostí“ kulturních (rozdílné kulturní „koncepty“), a ještě – jak bylo vidět na citovaných dopisech – 3) rozdílné způsoby, jimiž se „znalosti“ vyjadřují a vnímají.

Nicméně i pro příslušníka jiné kultury dopisy českých neslyšících něco vypovídají, a to navzdory bariérám,[6] jež před něj – jako specifický text, rezultát specifické komunikace – staví.

Rukopisy dopisů hned na první pohled zaujmou svým soustředěním na „výraz“ grafického záznamu, na ztvárnění materiálního nositele znaku:

Užívá se různého typu písma, písmen různých barev, text je prokládán vlastními malbami (převládá srdce rozličného typu a provedení, často i na místě diakritik), dopisní papír je umně skládán do nejrůznějších tvarů, obálky jsou zdobeny obrázky (samolepicími i jinými), často módními (v mém materiálu převládají doboví Šmoulové), používá se zdobného dopisního papíru, jehož potisk je často aktualizován (např. v „bublině“ připojované k obrázkům se uvádívá monogram adresátky spolu s monogramem jejího „vyvoleného“) apod.

Bylo by zřejmě unáhlené spojovat tyto rysy jen se soukromou korespondencí žáků, příp. učňů neslyšících. Znalci školní kultury zaznamenávají obdobné tendence i v prostředí škol slyšících (ústní sdělení M. Kučery): významy nesené „výtvarnými“ výrazy ostatně jsou (mohou být) sdíleny interkulturně.[7]

[26]Poněkud jinak tomu je, jak je dobře známo, s výrazy a významy (konkrétního) přirozeného jazyka. S ním se zde zachází – z hlediska „slyšící“ kultury a z hlediska rodilého mluvčího češtiny – v lecčems specificky. Projevuje se to v několika ohledech. Zase už na první pohled jsou nápadné především dvě věci: 1) do jaké míry a jak četně se v dopisech užívá těch „ustálených obratů“, jež bývají považovány za konstitutivní pro tzv. rámcové složky žánru soukromého dopisu:[8] 2) jak se v těchto dopisech (kontextově nezapojeně) citují texty „odjinud“.

Jistý model obratů typu Předem/úvodem mého dopisu přijmi/ti posílám (co nejsrdečnější/srdečný) pozdrav a stálou vzpomínku na tebe apod. je v podloží sledovaného materiálu vlastně pravidelný: nevyskytuje se jen v jediném případě (14): pravidelná je i nápadná ornamentálnost, s níž se k němu odkazuje, srovnatelná s ornamentálností stránky výtvarné. Stejně pravidelné jsou ovšem i jeho různé deformace, zvl. četné kontaminace modelových, „normovaných“ struktur, elize jejich částí apod.

Srov.: Předem mého dopisu tak tě srdečný pozdrav ze Z. Co ty děláš a ják se máš? Mě se dobře ale zatím (1); Posílám ti nejsrdečných pozdravů z pionýrského tábora v S. P. Myslím, jak se máš a co děláš (6); Velmi tě srdečný pozdrav z Č. T. Jak se máš a co děláš? Já se mám docela dobře a spokojená (11); Předem mého za dopis. Moc měla velikou radost a za díky. Jak se máš? Mám se docela dobře a jsem měla smutná (16); Předem tvého dopisu Tě co nejsrdečnější a posílám ti pěkný pozdrav z K. n/O. (23) apod.

Četnost výskytu těchto a podobných obratů v pozici na začátku textu (bezprostředně po oslovení) svědčí o tom, že v komunikaci tohoto typu[9] jsou pokládány za patřičné a potřebné. Funkčně jsou přitom nepochybně na místě, a to jak pokud jde o jejich funkci navázat kontakt, tak o jejich funkci tvořit hranici textu, prostředkovat přechod text vs. „netext“.

Ojedinělé pak nejsou případy, kdy tyto funkce „bytní“, obraty tohoto typu suplují celé sdělení, které není ničím jiným než výrazem kontaktu (např. Předem mého dopisu Tě velmi zdravím a posílám Ti pěkný pozdrav z H. posílá Anča, 3 – tím dopis končí) nebo opakovaným, zmnožovaným „otvíráním“, započínáním textu, srov. Srdečný pozdrav z Ř. Já jsem velmi dobře. Já tobě vzpomínám. Sobota 25. 9. 93 zábavu spokojená. Co děláš ti práce? Co nevím. Moc se těším. Chtěla bych ti napsat dopis. Předem mého dopisu tě srdečně zdravím. Jak se máš a co ti stále děláš? Já se tu normálně dobře a pořaď stále protože smutná, od Renata (18).

Oproti tomu spíše výjimečně je „citována“ vlastně jen „patřičnost“ modelu: v textu se sice objevují jednotlivé výrazy, jež k modelu odkazují (zde předem), funkce těchto výrazů i celků, do nichž jsou zapojeny, je však sporná, srov. Posílám Ti pozdrav ve D. K. n/L Já se máš? Brzy bude končí škola. Já mám radost bude pryč s rodinou do Jugoslavii. Przy budeme o prázdninách. Já se mám docela dobře. Já jsem ještě dopisovat na tebe Pavlo (jméno pisatelky, A. M.), ještě ráda spolu kamarádka na tebe. Co děláš ve škole? Pavlo, bude za týden brzy vysvědčení. Tak budeš dělat ty Renata Hanákovou. Předem mého [27]dopis. Co dělá doma nebo dovolenou? Pavla měla fotbal a potom nakupovala chodila do H. atd. (15).

Ty složky textu, jež jsou náležité, „noremní“ funkčně, nelze ovšem pokládat za náležité, „noremní“ strukturně. Jejich strukturní model je v textu jen signalizován, odkazuje se k němu prostřednictvím jakýchsi jeho „reprezentantů“, převážně lexikálně (výrazy jako předem, pozdrav, dopis, posílám, srdečný, vzpomínka atd.); gramatická struktura se přitom téměř pravidelně (výjimky jsou jen ojedinělé) modelu více či méně značně vzdaluje.

Výrazně jiné než takovéto „citace funkcí“ jsou – v sledovaném materiále nejsou řídké – „citace struktur“; naprosto „patřičných“, noremních, gramaticky i jinak „správných“ konstrukcí, do celku textu ovšem kontextově zapojených velmi volně, popř. nezapojených. Srov. např. Máte doma psa nebo kočku? Doma nemáme psa ani kočku v kontextu: Narodila jsem se 26. 4. 1975 v T. a svátek: 23. 3. Máte doma psa nebo kočku? Doma nemáme psa ani kočku. Co děláš doma? Jak se máš, atd. (13); podobně např. U nás je polojasno v kontextu Pozdravujeme tvoje rodiče do S. U nás je polojasno. Psala jsem ti dopis, čekám, že vím bylo pohled ti protože nemám dopis (23). Nebo: Moje babička se jmenuje Jarmila a je jí 66 roků, ještě pracuje, není důchodkyně (12) aj. Není zde snad třeba rozvádět, že vedle své kontextové nezapojenosti jsou tyto konstrukce v celku dopisů nápadné právě svou „noremností“, „gramatičností“ a „bezchybností“, tedy vlastnostmi, jež jsou s ostatním textem většinou v příkrém kontrastu. To, že jde o „citáty“ (struktur češtiny), bývá v dopisech někdy i vyjevováno – buďto tím, že jsou položeny mimo vlastní text (připojeny na závěr, vyděleny do samostatného výrazněji odsazeného odstavce), anebo tím, že bývají přímo označovány jako „vzor“. Srov. v (15) text vydělený jako samostatný odstavec před prosbou o odpověď a před podpisem: vzor. na co se ráda díváš? Já se těším na vánoce. Budou dárky. Bylo pěkně. Tady je již vázanost textu (soukromého dopisu!) na „já“, „zde“ a „nyní“ pisatele a na jeho „příběhy a události“ velmi volná zcela programově; víc než čím jiným jsou tyto partie dopisů demonstrací zvládnutí (struktur) češtiny.[10]

Za „citování z češtiny“ lze považovat i případy, kdy se jedno slovo objevuje nápadně často – u různých pisatelů – právě v jediném tvaru, a to bez ohledu na svou pozici ve větě. Tak např. slovo kino nejčastěji ve tvaru kině, a to i v kontextech jako Všichni byli šli do kině (15), podobně o prázdninách (Brzy budeme o prázdninách, 12), návštěvu, dovolenou (Co děla dovolenou, koupaliště, výlet a navštěvu, 11; Já s maminkou jsme byly na dovolenou do jižních krajů, 21; S. bude u nás návštěvu, 10; V pondělí byla návštěvu u tety, 11), městě (Šli jsme se podívat ve městě, 9) aj. „Cituje“ se tady a v podobných případech očividně (bez vědomí funkce gramatických morfémů) ten tvar, který je pro neslyšící uživatele češtiny jakýmsi „reprezentantem“ i lexikálního významu, tvar, který si v procesu řízeného učení [28]češtiny osvojují v souvislostech frekventovaných a komunikačně potřebných struktur jako jít na návštěvu, jet na dovolenou, být/dělat něco ve městě, o prázdninách apod. Gramatické kategorie češtiny, jak jsou prezentovány v psané češtině českých neslyšících, by si samozřejmě zasloužily podrobného rozboru, zvl. s přihlédnutím k funkcím (strukturační, kognitivní, komunikační), jež se s nimi pojí (o tom srov. podrobně Kořenský, 1994). Zajímavé by v této souvislosti bylo nepochybně i srovnání této češtiny s češtinou slyšících cizinců.

Vymanění výrazu z vazby na význam a významu z vazby na výraz, „emancipaci“ funkcí a struktur, je možno považovat za rys, jenž je pro „zacházení“ neslyšících (daného vzorku neslyšících) s psanou češtinou typický. Zajímavé je, že v dopisech je takové zacházení s češtinou i tematizováno, byť nepřímo. Nezřídka se tu totiž spolu s reflexí schopnosti/neschopnosti komunikovat právě takto (tedy česky a písemně) vyjadřuje vědomí, že texty – rezultáty této (neoficiální intrakulturní) komunikace jsou jiné, než aby mohly obstát v komunikaci oficiální a interkulturní – tj. že nejsou po všech stránkách náležité, bezchybné a fungující. To dokládají časté žádosti o zaslání textů „vzorových“ (ty by mohly být v oficiální interkulturní komunikaci „citovány“ jako celek, jejim náležitým strukturám by se přiřazovala náležitá funkce a dosáhlo by se jimi žádoucího cíle, tj. fungovaly by ve většinové společnosti tak, jak psané české texty obvykle fungují). Srov. např. (naléhavá, několikrát opakovaná) prosba o zaslání textu objednávky v dopise citovaném zde vcelku výše nebo jinde: Já chci ještě chodit do školy (STUDENT) a taky chce Standa, prosím tě pomůže napiš – přihlaška. Já neumím, ty víš – chápu? (24).

Náklonnost k „jistotě hotového“, k textu užitelnému jako citovatelný celek známe jistě dobře všichni z vlastní zkušenosti s komunikací v cizích jazycích, zvl. jde-li o psanou komunikaci (nějak) prestižní. A např. „vzorové“ texty cizojazyčné obchodní aj. korespondence nejsou vlastně ničím jiným než obdobou těch typů textů, o nichž je tady řeč.

K „jistotě hotového“ však sahají pisatelé i v textech, které mám k dispozici. Podle sdělení adresátky v nich figurují celé partie převzaté beze zbytku z některého jejího předchozího dopisu. Takové citování vzorů z intrakulturní komunikace v intrakulturní komunikaci může být jen těžko motivováno snahou dorozumět se s většinou a obstát v jejím světě (tak jak tomu je např. v případě přihlášky ke studiu). Těžko rozhodnout, zde důvodem je neschůdnost češtiny (zvl. pokud jde o „skládání“ jednotek ve vyšší celky), důvěra v adresátčinu schopnost psát česky a obdiv k tomu, jak píše, kombinace obého nebo ještě důvody další (srov. níže o dopisu jako výrazu kontaktu). V každém případě ale tato skutečnost vysvětlí, proč se v dopisech tak často objevuje jméno pisatele ve vokativu, např. když Anča píše: Ančo jsi, nebyla dostala dopis od tebe, proč se ják? čekám, Tě (23) nebo když Pavla píše: Já jsem ještě dopisovat na tebe Pavlo, ještě ráda spolu kamarádka na tebe. Co děláš ve škole? Pavlo, bude za týden brzy vysvědčení (15). Nevysvětlí ovšem časté případy, kdy 1) pisatelé k sobě odkazují ve 3. osobě (např. když Pavla píše: Pavla měla fotbal a potom nakupovala chodila do H., 15; nebo Marjánka píše: Marjánku sám doma se mě nemoci. Marjánka u mám Aleš mě je mi smutno, že dlouho neuvidíme (…) Marjánka je čas domů, 18), ani případy, kdy 2) pisatelé odkazují ve 3. osobě k adresátce (typ Renata je moc fajn a prima holka). Tyto otázky bude (též s přihlédnutím k povaze českého znakového jazyka) zapotřebí v budoucnu vyložit z širšího hlediska psycholingvistického. I když „slova sama nemohou být svědkem vnitřní reality“ (Příhoda, 1963, s. 176), o něčem zřejmě přece jen svědčí.

[29]Schopnost/neschopnost užívat (psané) češtiny tak, jak je náležité, tj. „dobře“, se samozřejmě tematizuje i přímo, většinou odkazy typu víš já neumím moc dobře a hezky psát (8); Promiň špatně píše, já to neumím, píše (11) aj.[11] Odkazy tohoto typu se přitom očividně vztahují jen k jedinému útvaru češtiny, totiž k češtině spisovné (k té, kterou si v procesu řízeného učení neslyšící osvojují ve škole) – a také jen tento jediný útvar je v dopisech využíván (nespisovnou obecně českou morfologii jsem nezaznamenala). Na rozdíl od soukromých dopisů slyšících (srov. např. Nekvapil – Šoltys, 1988) nereflektuje tedy čeština zde užitá své útvarové rozvrstvení, nevypovídá nic ani o teritoriální či jiné příslušnosti svého uživatele (výjimkou je jednou užité obl. rýna), nebývá užívána ani pro umocňování sdělovaných obsahů (výjimkou je – snad obrazné – být spolu jak slepice). Zcela výjimečné jsou její aktualizace či aktualizace jejího užití: všechny se přitom vyskytují v dopisech jedné pisatelky (6) – jsou tedy vlastně záležitostí idiolektickou.

Vedle „šifrování“ známými způsoby, náležejícími ke školní kultuře daného věku („zrcadlový“ text přiložený na zvláštním papíru v dopisu a pojednávající o „tabu“ tématech, DEVOPDO AN MAKEC na zadní straně obálky), se tu jednou aktualizuje lexikální rovina (výraz kamarádkospolužačka je přitom možné pokládat za aktualizaci zvl. proto, že se vyskytuje v dopise té pisatelky, která je práci s jazykem očividně nakloněna), jedinkrát se odkazuje k morfologii češtiny (v dopise určeném pravidelně adresátce plus její přítelkyni, srov. Měj-te se moc hezky).

Táž pisatelka projevuje zájem o češtinu i slovy, srov. Reni, Reni pamatuj si to řeknej mamince, které slovo vůbec neznám. Tak napiš nová slova do papíru jaké to je. Táž pisatelka posílá adresátce zvláštní papír (v dopise na něj odkazuje slovy Nová slova já neznám: já to napíšu do starého papíru) a na něm v slovníčkovém uspořádání slíbené.

Sám fakt slovníčku snad není tak zajímavý jako neznámá „slova“, která jsou v něm obsažena. Nebudu povahu tohoto soupisu analyzovat, uvedu jen příklady jednotlivých „hesel“. Jsou různého druhu; abych představu nezkreslila výběrem, uvedu všechny položky alespoň jednoho ze 14 sloupců: Sbohem – vlídná – neloučíme – dunení děl a rachot bombardovacích – táhli – mého – sešel – Sl’nko – spev – pult – bledý – rozsudek – hnul (v sloupečku jsou ještě dvě položky škrtnuté: píšťala Eva ví a cigarety).

Zájem o češtinu, a to zvl. právě o nová slova (nikoli už o způsoby, jakými se spojují do vyšších celků), je ovšem širší a nemůže být spojován jen s jedinou pisatelkou. V materiále se objevují dotazy po významu slov (např. A co to je tramp, já tu slova neznám, 19), objasňuje se význam slov, jejichž neznalost se předpokládá u adresátky (a to obvykle „nevýkladově“, prostřednictvím obrázků – ke slovům rýna a známka, srov. 20).

Ještě častěji než prostředek komunikace, čeština, se v textech dopisů tematizuje komunikace sama, potřeba komunikovat, smutek z ne-komunikace.

Jen částečně a „vnějšně“ potřebu komunikace tematizují závěrečné „normované“ obraty jako Napiš dopis (2), Brzy napiš (3), Zatím ahoj a piš (7), Čekám. Napiš. Napiš (8), Prosím napiš až budu čekám vrátit dopis (11), Brzy mi napiš, co děláš a jak se máš (15) apod. Těm se – analogicky k ustáleným obratům úvodním – přiřazuje spíše funkce jako celku (ukončení písemného kontaktu, uzavření textu). Jsou tak vlastně jen výrazem „vědomí žánru“, méně už výrazem situace pisatele a jeho naléhavé potřeby komunikovat.

[30]Potřeba (alespoň) písemného kontaktu se však tematizuje a „individualizuje“ i přímo v textech dopisu, jednak výroky jako Napiš mi dopis, dlouhý dopis, 7; Moc ráda dostávám dopisy, 13; Renatko prosím mi napiš, mám ráda dopisy, 12; aj., jednak komplexněji v delších partiích textu, které o radosti z komunikace tohoto typu pojednávají (např. 8, 12, 13 aj.). Přitom – většinou na druhé, skryté rovině – se vyjadřuje představa, že písemná komunikace (v češtině) je jen jakousi formou náhražkovou (explicitně srov. Já chci vypravovat pro tebe, ale bude píšu dopis, 12).[12] Nahrazuje komunikaci nezprostředkovanou písemně, tedy komunikaci, kde lze sebe sama, své „zde“ a „nyní“ a své „příběhy“ a „události“ sdělit – bez bariér, které klade čeština. Je zajímavé, že jen v jednom případě se reflektuje tato komunikace jako komunikace vedená rukama a očima: Jsem málo zprávu nezlobí aby lepší ráda viděla vypraví ruka jo (16). Také jen jednou je užit výraz „mluvení“ právě jen pro komunikaci audioorální: R. L. mě řekla, že se mnou nebude mluvit, protože já neumím mluvit (zdůraznila A. M.) a já jsem brečela (4). V ostatních případech lze předpokládat, že výrazy jako „popovídat si“, „vypravovat“, „mluvit“ apod. vztahují pisatelé ke komunikaci vedené ve znakovém jazyce. A absenci právě této komunikace reflektují ve svých dopisech velmi naléhavě, např. Já jsem trochu dobře. Nespokojená ve škole, protože já jsem sama a vůbec vypravuje mně a jsem byla smutná. Robert Rýsler řekl Pavle Vaculové pojď vypravovat s Danou, Zdenka povídala ne. Já jsem pořaď smutná (12); Ve škole na H. jsem smutná, protože si se mnou nikdo nevypravuje (4) aj. Jistá výjimečnost, která je adresátce ve všech dopisech připisována, je dána nepochybně právě tím, že je nakloněna komunikaci – srov. Čekám až přijeďte a otevřu ústa a my kecáme (6); Já bych tě tak strašně ráda viděla dobře popovídala (8); Těším se, ale nevím kdy budeme spolu zas jak slepice; To si pak promluvíme (14); (…) tobě moc hodně vypraví jo (16); Já budu setkání s Renatou, hodné vypravět (24) aj. Postavení adresátky v dané komunitě[13] je ovšem zřejmě dáno nejenom ochotou komunikovat intrakulturně (povídat si s vrstevníky a psát jim dopisy). Souvisí jistě i s tím, jak adresátka dokáže komunikovat se světem většiny (srov. výše prosby o „vzorové“ texty) a jak se v něm – následně – dokáže prosadit (srov. ne řídké tematizace adresátčina účinkování v televizi, jejího studia na vysoké škole apod.).

Pokud jedinec s většinovým světem komunikovat nedokáže, komunikuje s potěšením uvnitř „své“ menšinové komunity – a vyjadřuje sebe sama způsoby, které jsou této komunitě vlastní. Komunikuje-li takto na dálku, a tedy v češtině, předpokládá [31]zřejmě, že specifické způsoby, které pro vyjadřování svých znalostí (knowledge) užívá, jsou uvnitř této komunity sdíleny, že jeho texty jsou v jejím rámci srozumitelné. Takovým představám by byl logicky nakloněn i pozorovatel těchto textů „zvnějšku“, příslušník cizí kultury; jemu se ovšem čeština zde užitá jeví jako komunikační bariéra.[14]

Na základě posouzení textů českými neslyšícími (tedy „kulturními“ adresáty textů)[15] i na základě konzultací s adresátkou se však situace jeví poněkud jinak – i adresáti z téže kultury včetně „pravé“ individuální adresátky celého materiálu označili některé z textů přinejmenším za víceznačné (a často bylo i pro ně velmi obtížné, ne-li nemožné, zodpovědět prostinké otázky týkající se jejich obsahu jako „Kdo přijede?“, „Kdo bude koho čekat?“ atp.). Předmětná stránka sdělování je tak v česky psané komunikaci neslyšících odsunuta do pozadí (o věcné obsahy, které jsou sdělovány, o podávání informací či řešení problémů jde až v druhé řadě – jde-li o ně vůbec). Do popředí vystupuje stránka intersubjektivní (vztah mezi tím, kdo sděluje, a komu je sdělováno), komunikace, jejímž vlastním „tématem“ jsou vztahy komunikantů, udržení a rozvíjení těchto vztahů, udržení a rozvíjení kontaktu.[16]

Kontakt je to ovšem v lecčems specifický. Protože se jeho potřeba uspokojuje prostřednictvím komunikace právě tohoto druhu (jinak na dálku nelze), vystupují do popředí především vnější, svým způsobem demonstrativní atributy této komunikace: snad ani dokonce ne psaní dopisů a jejich čtení pro jejich psaní a čtení (obdobné onomu „hovoru pro hovor“ či „konverzaci pro konverzaci“ známým z úvah o komunikaci mluvené), ale spíše akt posílání a „obdržování“. Jim se přiřazuje jednoznačný význam: chci, abys věděla, že existuji, a dej mi najevo, že to víš, tím, že mi pošleš dopis. Příslušnost k společenství těch, kteří si posílají dopisy, je v dané komunitě záležitostí nepochybně prestižní už sama o sobě (jsou totiž jiní, kteří to nedělají).[17] [32]Jinou otázkou ovšem je, co tyto dopisy vypovídají o šancích jejich pisatelů vyznat se ve světě a ve světě (i mimo rámec komunity neslyšících, ve světě většiny) obstát. Nejen komunikačně, samozřejmě také kognitivně a sociálně.[18]

 

LITERATURA

 

Appel, R. – Muysken, P.: Language Contact and Bilingualism. London etc. 1987.

Conrad, R.: The Deaf Schoolchild. Bristol 1979.

Daneš, F.: Stylistický aspekt koreferenčních (izotopických) řetězců v textu. JazAkt, 27, 1990, s. 126.

Chloupek, J. a kol.: Stylistika češtiny. Praha 1990.

Janoušek, J.: Sociální komunikace. Praha 1968.

Janoušek, J.: Metodologické problémy psychologického výzkumu významové struktury textu. AUC. SlavPrag, 32. Praha 1988, s. 35–41.

Kolínská, L.: Analýza dětských dopisů s postižením sociolingvistických a psycholingvistických aspektů. Dipl. práce FF UK. Praha 1994.

Kořenský, J.: Morfologické kategorie a procesuálně-komunikační přístup k řeči a jazyku. SaS, 55, 1994, s. 81–89.

Kraus, J.: Jazyk a styl ve společenské interakci. SaS, 36, 1975, s. 257–265.

Kraus, J.: O jazyce a stylu pro informační pracovníky. Praha 1987.

Kučera, M.: Láska v jedenácti a dvanácti. Pedagogika, 44, 1994, s. 68–79.

Lotman, Ju. M.: Kul’tura kak subjekt i sama-sebe-objekt. Wiener slawistischer Almanach, Band 23, 1989, s. 187–197.

Macurová, A.: Bilingvální vzdělávání neslyšících: pro a proti. Speciální pedagogika, 4, 1993/1994, č. 5, s. 12–19.

Müllerová, O. – Hoffmannová, J.: Kapitoly o dialogu. Praha 1994.

Nebeská, I.: Úvod do psycholingvistiky. Praha 1992.

Nekvapil, J.: Kontaktsprachen und Minderheiten in der Tschechischen Republik: Versuch einer enzyklopädischen Zusammenfassung. Univ. Bielefeld 1993.

Nekvapil, J. – Šoltys, O.: Analýzou a interpretací textu k obrazu jeho pisatele. AUC. SlavPrag, 32. Praha 1988, s. 263–268.

Pražská skupina školní etnografie: Co se v mládí naučíš… Zpráva z terénního výzkumu. Praha 1992.

Příhoda, V.: Ontogeneze lidské psychiky. Vývoj člověka do patnácti let. Praha 1963.

[33]Žáčková, E.: Analýza dopisů dětí a mládeže z hlediska jazykového – s přihlédnutím k tematické stránce dopisů. Dipl. práce FF UK. Praha 1985.

 

R É S U M É

How the Czech deaf communicate in Czech

The present article calls attention to questions not yet addressed by Czech linguistics and analyse the Czech written language used in private letters of the deaf youth. A description is given of a number of problems, in particular those concerning the function of that type of communication among deaf people.

Slovo a slovesnost, ročník 56 (1995), číslo 1, s. 23-33

Předchozí Jaroslava Hlavsová: Funkce a adekvátnost vzájemné interpretace mluveného a psaného textu

Následující Miroslav Komárek: František Martin Pelcl jako kodifikátor mluvnické normy spisovné češtiny a lingvista