Otázky predikátové: inference, implicitnost a explicitní výrazy ilokučních funkcí I.

František Štícha

[Články]

(pdf)

Predicative questions: inference, implicitness and explicit expressing illocutionary functions

0. Úvod

Tato studie je rozvržena do dvou částí. V části obecné je vymezen pojem otázky predikátové (OP),[1] zdůvodňuje se volba nového termínu, je nastíněna polyfunkčnost formálně vymezeného otázkového typu výpovědi a je definován vztah mezi inferencí, implicitností a explicitností ilokučních funkcí (IF) dané výpovědní formy. Zároveň je provedena formální typologie OP včetně statistických údajů získaných z korpusu originálních českých textů (tab. 1) i textů překladových (tab. 2). Specifický podíl partikulí s nepevnou slovoslednou pozicí a částic přídatných na formálním ustrojení OP dokumentují tab. 3 a 4 ve II. části. U vybraných jevů se poukazuje na totožný nebo rozdílný status formálních exponentů (FE) OP v angličtině, němčině a francouzštině.

Část speciální je pokusem o detailní klasifikaci a popis IF korpusu 424 OP s příznakovou otázkovou formou (OF) získaných úplnou (manuální) excerpcí pěti her Václava Havla a dvou knih Ivana Klímy.[2]

 

I. Část obecná

1. Slovo otázka patří podobně jako slova věta, slovo, přízvuk a mnohá jiná k oněm slovům přirozených jazyků, jichž se užívá jak v neodborné komunikaci, kde význam těchto slov se zdá být jasný a zpravidla nečiní nijaké potíže při dorozumívání, tak i v komunikaci odborné jako termínů, kde zcela naopak (a nejinak je tomu i v jiných oborech) jejich význam či smysl činívají potíže enormní a bývají předmětem neustálých sporů, polemik, nedorozumění a omylů.

Je myslím samozřejmé, že tím či oním termínem můžeme v lingvistice poukazovat jak k hodnotě čistě obsahové, tj. nějaké sémantické či pragmatické kategorii, tak naopak k relaci čistě formální, tj. té či oné souvztažnosti mezi jednotkami jazykového systému, jako jsou např. vazby morfémů v rámci slovního tvaru nebo vazby slovních tvarů v rámci syntagmatu atd. Vyjdeme-li však z toho, že centrální hodnotou systémů přirozených jazyků je bilaterální znak jakožto vztah reprezentace [99]mezi jazykovou formou a jejím obsahem či komunikativní funkcí (KF),[3] pak budeme preferovat termíny poukazující k těmto bilaterálním hodnotám a slova, která máme k dispozici pro terminologické použití, budeme nejčastěji rezervovat pro tyto hodnoty.

Právě tak je tomu se slovem otázka, jež se terminologicky obvykle vztahuje k výpovědím s jistými FE (stoupavá intonace a/nebo tázací adverbia kdo, kde, kdy atd.) s KF něco zjistit (o něčem se informovat, něco se dozvědět). Značné potíže definovat odpovídající bilaterální jazykovou hodnotu označovanou termínem otázka[4] ovšem působí extrémní asymetrie mezi otevřenou množinou IF a relativně uzavřenou množinou jejich FE. Naším záměrem ovšem není teoreticky řešit rozmanité aspekty této asymetrie; nehodláme vzhledem k asymetrickému vztahu otázkové formy a KF zjišťování nově definovat v dané oblasti jazykových jevů různé hodnoty unilaterální či bilaterální, z nichž jen jediné, vymezené buď pouze formálně, nebo pouze sémanticky, anebo bilaterálně, bychom přisoudili tradiční termín otázka. Náš cíl byl z tohoto hlediska méně náročný:

Z daného souboru literárních textů jsme (manuálně) excerpovali všechny výpovědi s předpokládanou otázkovou stoupavou intonací obsahující verbální predikát (stranou tedy zůstaly výpovědi typu Pivo?) a neobsahující tázací adverbium, zpravidla označené otazníkem, i některé jiné formální typy výpovědí se zřetelnou tázací funkcí (viz níže). Východiskem textové analýzy byla tedy hlediska formální. Na bázi získaného korpusu výpovědí jsme se snažili reflektovat jejich jisté vyhraněné formální typy, těmto formálním typům přisoudit jejich IF, tak jak se vyrozumívají buď ze sémantiky věty, nebo inferují z kontextu a/nebo situace, a statisticky dokumentovat postavení daných formálních a komunikativních typů v systému jazyka.

 

2. Analyzovaný korpus výpovědí, které označujeme termínem otázka predikátová, je složen z textových jednotek s KF zjišťovací a/nebo s odpovídající otázkovou formou. Otázková forma daného typu OP je v analyzovaném korpusu reprezentována FE antikadence[5] a/nebo partikulí: a) v začátkovém větném postavení (to, že, viď že, tak, prý, copak, jestli, jestlipak); b) ve středovém, popř. koncovém postavení (snad, vůbec, tedy/teda, přece); c) výhradně v koncovém postavení (ne, viď, co, že jo, jo, že ne). Otázkami intonace včetně speciálního vztahu intonace a partikulí se zde soustavně nezabýváme. Speciální pozornost by si rovněž zasloužil vztah intonace a kladení otazníku v psaných, zejména beletristických textech. Není totiž [100]zvláštní výjimkou, setkáme-li se v takovém textu s tečkou tam, kde je funkční antikadence, a naopak s otazníkem, kde bychom spíše očekávali kadenci konkluzívní. Ani tyto otázky zde soustavně neřešíme.[6]

Termín otázka predikátová jsme zvolili proto, že tradiční termín otázka zjišťovací je pro účel taxonomie korpusu výpovědí dané OF nevhodný;[7] jím označujeme pouze jednu ze čtyř základních, obecněji pojatých IF výše definované OF. Atributu predikátový je třeba rozumět jako relačnímu adjektivu znamenajícímu ‚ve vztahu k predikátu’; v daném případě jde o to, že OP je otázkou tázající se na platnost predikátu. Tradiční otázky doplňovací bychom pak mohli nazývat např. komplementové.

V základním, úctyhodném a rozsáhlém díle našeho soudobého mluvnictví, v akademické Mluvnici češtiny, jsou OP popsány dosti podrobně a přesně, i když z našeho „korpusového“ taxonomického hlediska poněkud nesoustavně, a hlavně, jak je dosud v teoreticko-empirické lingvistice obvyklé (srov. Štícha, 1994b), bez jakýchkoli sebeméně statisticky podložených soudů o úzu a jím do značné míry (ne-li zcela) determinovaném systémovém statusu té či oné výpovědní formy a jejích IF, implikovaných tím či oním FE nebo inferovaných z kontextu a situace.[8]

 

3. Provést taxonomii IF OP není snadné a každý pokus musí do jisté míry zůstat jen více či méně vhodnou možností, jak sémanticky[9] tyto otázky klasifikovat. Co se nám zdá nepochybné, je to, že tato taxonomie by měla být vícevrstevná (jinak bychom vystačili s termínem klasifikace).[10] Nemůže ovšem samozřejmě (jak se nám zatím v éře předkorpusové lingvistiky zdá) zacházet do takových detailních subkategorizací, jak je tomu např. v botanice či zoologii.

[101]Nevýhodou lingvistické taxonomie je ovšem to, že stanovené druhy lingvistických entit nelze vždy podložit objektivními údaji a v případě taxonomie hodnot sémantických je dokonce jakákoli objektivita prakticky vyloučena; jediným relativně objektivním faktorem je verbálně potvrzený konsenzus společenství lidí užívajících téhož jazyka o verbálně definované sémantické hodnotě (významu, smyslu, denotaci, referenci atd.). Zde je opět potíž (která do značné míry motivuje lingvistickou práci a dává smysl jejím výsledkům) jednak v tom, že se obtížně hledá a zjišťuje identita sémantické hodnoty, jednak v tom, že „tato identita“ (jsme-li přesvědčeni, že jsme ji rozpoznali) může být verbálně vyjádřena (definována) mnoha různými způsoby (Štícha, 1994a), jejichž počet snad ani není konečný. Proto není nepřirozené ani nežádoucí, vznikají-li nové a nové studie a celé knižní monografie o pasívu, vidu, modalitě atd., pokud se v nich většina údajů a tvrzení nepřebírá z dřívější produkce.

Vzhledem k výše řečenému nepřekvapuje, že různé sémanticko-pragmatické klasifikace OP, např. Restan (1972),[11] Bolinger (1978), Běličová (1983), Štícha (1984), MČ (1987), Freed (1994) a taxonomie provedená v této studii se odlišují nejen terminologicky,[12] ale i v postulovaných IF, jejich taxonomizaci a verbálních způsobech jejich prezentace.

 

4. Detailní analýza korpusu ukázala, že IF „dovědět se, zda platí propoziční obsah kladný nebo záporný“ (MČ, s. 323) zdaleka není u tohoto formálního typu otázek funkcí nejčastější; zjistili jsme ji pouze u zhruba jedné desetiny OP našeho korpusu. Je tomu tak ovšem jen tehdy, užíváme-li výrazu ’dovědět se, zda obsah predikátu platí, nebo neplatí’ pouze o těch komunikátech, v nichž mluvčí (M) nemá zjevnou možnost (ta je nebo není implikována sémantikou věty nebo inferována z kontextu a/nebo situace) předpokládat tu či onu alternativu jako dosti či značně pravděpodobnou. Např. také o otázkách typu Ty mě budeš fotografovat? Spíte spolu ještě vůbec? aj. lze říci, že jimi M chce něco zjistit. Avšak co chce takovou otázkou M zjistit, není platnost samého predikátu, nýbrž platnost předpokladu M o něm (v první OP je tímto předpokladem, že obsah predikátu platí, ve druhé OP naopak že neplatí). V otázkách typu A ty to dokážeš? je záměrem M přesvědčit se, zda jeho inference o platnosti obsahu predikace (tj. že predikace ty to dokážeš platí) je správná. Ani v takových otázkách tedy M nejde výhradně o to, dozvědět se, která z alternativ platí. Zdá se nám proto výhodné terminologicky rozlišit funkci ’něco zjistit’ od funkce ’něco se dozvědět’. O záměru M něco se dozvědět bychom pak hovořili jen tehdy, nejde-li o zjišťování toho či onoho předpokladu M, ani o jeho záměr být zbaven pochybností o platnosti alternativy, která jím může být inferována. Všechny tyto KF lze ovšem subsumovat pod pojem-termín zjišťování. Kteroukoli OP, jejíž zřejmou KF je buď dozvědět se, zda platí ta či ona alternativa, nebo ověřit si platnost té alternativy, která je více či méně nasnadě, která je tak či [102]onak otázkou implikována či kterou M inferuje, nazýváme otázkou zjišťovací (OZ).

Otázky v tomto širokém smyslu zjišťovací by bylo možno vzhledem k přítomnosti nebo absenci presupozic[13] dichotomizovat na OP „čistě zjišťovací“ (např. Ještě prší?) a OP v širokém smyslu „ověřovací“ (např. Neprší tam?).[14]

KF mnohých OP se ovšem v různé míře překrývají či na sebe navrstvují, popř. zůstávají do jisté míry vágní. Bude proto vhodné v některých případech specifikovat KF jako primární, resp. centrální, někdy též jako komplexní.[15]

Centrální KF mnohých OP není však něco zjistit ani v naznačeném širším smyslu. Např. otázka Nemáš kousek papíru? či Neměl bys chvilku čas? zpravidla není kladena s primárním, natož výlučným záměrem zjistit platnost jedné z alternativ, nýbrž její indirektní KF je o něco požádat (o papír či chvilku času věnovaného tazateli). Otázky typu Neudělala bys mi kafe? Nezatančíme si? Nepojedeme raději vlakem? Neřekneš mi o tom něco? atd. mají obecnou IF žádosti, návrhu atd. Pro tento typ IF OP užíváme střechového termínu otázka apelová.[16]

Reaguje-li M výpovědí s OF na to, co právě vidí, nebo o čem byl právě informován, a co ho překvapilo, udivilo svou neočekávaností, nemá taková OP funkci primárně ani zjišťovací ani apelovou; M jí jen právě reaguje na něco neočekávaného a vyslovuje nad tím podiv. OF takové výpovědi patrně implikuje otázku, která směřuje ke komunikačnímu partnerovi (KP), ale i k sobě samému: Jak je to možné? Např. Ty už jsi tu? Ty už jsi hotov? Takové otázky (v našem korpusu nečetné, [103]i když v systému češtiny zdá se pevně zakotvené[17]) označujeme termínem otázka podivová. Psychická reaktivnost a vyslovení podivu, údivu, překvapení je zde KF primární a centrální. Mluvčí pravděpodobně zpravidla očekává nějaké vysvětlení od KP (Např. Já jsem se jen vrátil pro deštník. Ono začalo pršet na otázku Ty už jsi tu? nebo Vždyť jsem to psal celý den na otázku Ty už jsi hotov? apod.)

Větší či menší míra podivu je ovšem vyslovena i otázkami, jejichž centrální funkce je jiná, např. ověřit si předpoklad či domněnku vyvozovanou jako očekávaný důsledek toho, co M právě vidí, např. Ty už se chceš vrátit?, vidí-li, že společník jedoucí na kole před ním se na silnici obrací a vrací se zpět. Zde je centrální KF OP zjistit, zda platí, co se M jeví jako pravděpodobné a jde tedy o specifický druh otázky zjišťovací. Zároveň však v podobných případech bývá vyslovena i ta či ona míra podivu nad skutečností, která se M jeví jako neočekávaná; právě tato neočekávanost a jí vyvolaný podiv bývají motivem k položení otázky.

Posledním ze čtyř základních taxonomických typů OP, které zde postulujeme, je otázka, jejíž funkcí je apelovat na KP, aby tazateli potvrdil a přiznal, resp. (mlčky) připustil, že obsah predikátu platí i přesto, že s touto platností adresát OP (jakoby) nepočítal či ji jen nebral na vědomí; OP této funkce tak „oslabuje nebo vyvrací něčí tvrzení, názor, návrh nebo stanovisko (skutečné nebo předpokládané)“ (MČ, s. 334). Např. Anebo snad nežijeme, hergot, v novověku? (Havel). Tyto otázky se tradičně nazývají řečnické; avšak tento termín nepoukazuje k jejich IF a zdá se nám proto málo vhodný. Zvolili jsme termín otázka asertivní.

 

5. Důležitým a dosud pro češtinu soustavně nepopsaným aspektem OP je jejich stránka formální.[18] V této studii jsme se zaměřili jen na vybrané formální vlastnosti OP, které se jevily jako nejzávažnější z hlediska jimi reprezentovaných IF.[19]

Přestože existuje řada gramatických prostředků uplatňovaných při tvorbě OP, ani jeden z nich není explicitním FE některé z množiny rozlišitelných IF. Je to jeden z nutných důsledků obrovské polysémie přirozených jazyků, neboť repertoár formálních prostředků kteréhokoli živého jazyka (jakkoli obrovský a jen stěží v absolutní úplnosti kdy prozkoumatelný) je pochopitelně nesrovnatelně omezenější než je repertoár rozlišitelných a v komunikaci uplatnitelných hodnot sémantických.

Za centrální gramatické prostředky OP, jak je vyjevila analýza korpusu, pokládáme tyto jejich formální vlastnosti:

 

1. kladná nebo záporná forma predikátu;

2. predikát v začátkovém nebo nezačátkovém větném postavení;

[104]3. prezence nebo absence zájmenného subjektu personického:

a) zájmenný subjekt v antepozici;

b) zájmenný subjekt v postpozici.

K lexikálním a lexikálně syntaktickým prostředkům OP patří některé partikule v začátkovém, středovém nebo koncovém větném postavení. Všechny tyto gramatické, lexikální a lexikálně gramatické prostředky OP jsou na jedné straně široce polysémní, na straně druhé však žádný z nich není absolutně polysémní (v takovém případě by existence rozdílných prostředků ztrácela smysl, jestliže by jí nemohlo být využito stylisticky), to znamená, že každý z nich pokrývá jen část spektra rozlišitelných IF.

Některé IF jsou pro danou větnou formu OP její funkcí centrální, jiné více či méně periferní. Je-li ta či ona specifická IF nejčastěji reprezentována určitou větnou formou (např. určitý slovosled + určitá/určité partikule), i když tato forma může okazionálně implikovat i jiné IF, hovoříme o formální exponenci dané IF. Formální exponenci specifické ilokuční funkce však neztotožňujeme s jejím explicitním vyjádřením (k tomu viz dále u rozlišení inference a FE implicitních a explicitních). Rovněž rozlišujeme mezi formální exponencí otázkové formy (viz výše) a formální exponencí ilokuční funkce.

Jestliže intonace, tázací adverbia a/nebo některé otázkové partikule reprezentují obecnou OF, pak různé kombinace syntaktických a lexikálních exponentů OP představují různé úrovně OF specifické. Analogické taxonomické vztahy existují mezi obecnějšími a specifičtějšími IF OP.

Kombinace výše definovaných gramatických prostředků produkují několik centrálních formálních prototypů OP:

 

1. kladná forma + začátkové postavení predikátu 3. os.:

Četl Standa ten dopis?

2. kladná forma + začátkové postavení substantivního participantu:

Standa (už) přišel?

Ten dopis Standa četl?

3. kladná forma + začátkové postavení predikátu 1. a 2. os. + absence subjektového zájmena personického:

Znáš Standu?

Umíš francouzsky?

4. kladná forma + antepozice predikátu + prezence subjektového zájmena personického:

Ty umíš francouzsky?

5. záporná forma + začátkové postavení predikátu 3. os.:

Nepřišel Standa?

6. záporná forma + začátkové postavení substantivního participantu:

Standa nepřišel?

7. záporná forma + začátkové postavení predikátu 1. a 2. os. + absence subjektového zájmena personického:

Neumíš francouzsky?

Neřekl jsi mu to?

Nedokázal jsi to?

[105]8. záporná forma + prezence subjektového zájmena personického:

Ty jsi to nedokázal?

Všechny tyto základní rozdíly ve formální struktuře OP jsou vázány nejen na rozdílné IF, ale i na s nimi spjaté rozdílné specifické presupozice, které jsou pro M motivem k položení otázky. Rozmanité vztahy mezi specifickými IF, které se někdy v jediné OP kumulují, odpovídajícími presupozicemi a formální reprezentací těchto funkcí tou či onou specifickou OF jsou velmi komplikované. V této studii se snažíme zachytit pouze vybrané, centrální FE postulovaných IF.

V rámci predikačního vztahu, jehož subjektem je buď pouze KP (ty, vy), popř. M spolu s KP (tj. my), nebo někdo/něco jiný/jiného, označený/označeného substantivem, získáme čtyři centrální OF, z nichž každá má jinou centrální KF a jí odpovídající OP vychází z rozdílných presupozic.

Jestliže jsme například čekali návštěvu přítele v době, kdy jsme nebyli doma, můžeme se po příchodu domů zeptat někoho v té době doma přítomného těmito čtyřmi základními způsoby: Byl tu Standa? Nebyl tu Standa? Standa tu byl? Standa tu nebyl? Avšak každá z těchto čtyř centrálních forem OP je implicitním vyjádřením rozdílných kombinací IF a jejich presupozic: Chceme-li pouze zjistit, zda nastala událost, která byla očekávána oběma KP, užijeme obvykle prvního způsobu. Pokládáme-li danou událost za možnou, aniž byla tato událost oběma KP předem očekávána, užijeme zpravidla způsobu druhého; ten lze v této KF pokládat za obligatorní. Vyjadřujeme-li jistý podiv nad tím, že nastala událost, kterou jsme si sice přáli, ale příliš nedoufali v její uskutečnění, užíváme obvykle třetího způsobu.[20] Čtvrtého způsobu užíváme tehdy, chceme-li tento podiv vyjádřit nad tím, že taková událost nenastala. Viděno obecněji, první dvě OF nevyjadřují žádný předpoklad M o tom, která z alternativ platí, druhé dvě OF naopak takový předpoklad implikují.[21]

 

6. Analýza korpusu ukázala, že čistě zjišťovací OP, s „čistou“ IF zjišťovací neobsahující „příměsi“ té či oné KF sekundární, mohou mít pouze kladnou formu OP[22] (v našem korpusu jsme ze 147 OP záporné formy predikátu neidentifikovali [106]čistě zjišťovací IF ani u jedné otázky – viz část speciální této studie) a zpravidla počátkové postavení predikátu,[23] s některými výjimkami, jako jsou např. OP s počátkovým už (Už přišli?). Takových otázek je v našem korpusu pouhých 11,3 %,[24] z toho 14,4 % u Václava Havla a 8,5 % u Ivana Klímy. Např.: Spala jsi? (Klíma, Čekání, s. 187); Chytli ho? (Klíma, Čekání, s. 88); Chodíš sem často? (Klíma, Čekání, s. 24); Slyšel jste někdy o velkém třesku? (Klíma, Řemesla, s. 183); Jste ženatej? (Havel, s. 214); Znáš mou starou? (Havel, s. 224); Máte na chalupě také magnolie? (Havel, s. 293); Už tu byli? (Havel, s. 375, 408); Už jste to odeslal? (Havel, s. 303); Rozumíte evidenci? (Havel, s. 219); Měli jste předem nějaký plán? (Klíma, Čekání, s. 28).

Zaměníme-li v kterékoli z těchto otázek kladnou formu za zápornou, získá tato OP v mnoha případech zcela specifickou KF; ta spočívá nikoli v předpokladu M, že platí spíše jedna alternativa než druhá, nýbrž v tom, že tazatel má jisté pochybnosti o platnosti dotazu, avšak přeje si, aby platil a mohl ho využít k té či oné potřebě; zároveň se tak M obrací na KP s nepřímo vyslovenou prosbou o nějakou službu. Je přitom dosti pozoruhodné, že v mnohých otázkách je tato KF zjevnější než v jiných; souvisí to nepochybně s charakterem predikace. Otázku Umíte francouzsky? položí např. zaměstnavatel uchazečce o místo sekretářky i tehdy, nemá-li na kladné odpovědi zvláštní zájem (dokonce si může v duchu přát, aby neuměla, nebo počítá s tím, že francouzsky neumí). Naproti tomu otázkou Neumíte francouzsky? se implicitně vyjadřuje přání M, aby věcný obsah dotazu platil, neboť chce např. po osloveném přeložit francouzský dopis do češtiny nebo naopak. Otázka z Havlovy hry „Protest“ Máte na chalupě také magnolie? je otázka čistě zjišťovací a její převedení do záporu by dalo zcela jiný smysl: M by nezjišťoval, zda tázaný také jako on pěstuje magnolie, nýbrž by se nejspíše zajímal o to, zda kromě jiných květin pěstuje i magnolie, které on sám zatím nemá, ale zajímá se o ně (a chtěl by třeba získat sazenice) apod. To platí ovšem za předpokladu, že větný důraz je bezpříznakový na posledním slově ve větě, nikoli např. na slově také.

Některé OP čistě zjišťovací se záměnou kladné formy za zápornou změní z hlediska míry zjišťování ještě výrazněji, a otázka nabude funkce OP předpokladové (viz část II. této studie), popř. s odstínem OP omluvných či obavových (viz část II.): Nespala jsi?

OP čistě zjišťovací lze označit za sémanticky i formálně bezpříznakový typ OP, zatímco OP s jevy jako negace, přítomnost subjektového zájmena, substantivní subjekt v antepozici nebo partikule lze pokládat za typ příznakový (viz tab. 1–4 v II. části).

 

7. Kromě primární IF zjišťování reprezentuje bezpříznakový typ OF OP s kladnou formou a počátkovým postavením predikátu běžně a často i nejrůznější spe[107]cifické IF, např. žádost či prosbu, návrh atd., KF ověřování atd. K identifikaci příznakové KF je ovšem u bezpříznakové OF OP zapotřebí toho či onoho ozřejmujícího kontextu; např. IF prosby je v otázce přivedeš ji? implikována následujícím kontextem: Uděláš to pro mě? Viď, že to pro mě uděláš? Na jedinej večer – pak mi už bude dobře – pak už bude všechno jiný – pak už budu vědět, že jsem nežil nadarmo – že ten můj posranej život nebyl tak úplně posranej – přivedeš ji? (Havel, s. 229).

Bezpříznakového typu OF OP se užívá dosti běžně i k vyjádření návrhu: Zatančíme si? Půjdeme? Pustíme si desku? apod., avšak FE otázky návrhové je záporná forma predikátu: Nezatančíme si? Konkurence kladu a záporu OP je tedy neutralizována nikoli u IF zjišťování, nýbrž pouze u specifické IF návrhu.[25] Rozdíl mezi kladnou a zápornou formou OP se specifickou IF návrhu je v tom, že zatímco zápornou formou je IF návrhu formálně exponována (i když má záporná OP i jiné KF), kladnou formou není ani implicitně vyjádřena a příslušná IF je pouze inferována ze sémantiky věty nebo ze situace. Z hlediska úzu lze kladnou formu hodnotit jako méně běžnou a stylově příznakovou, zápornou formu jako základní, obvyklý a bezpříznakový způsob otázkového vyjádření návrhu.

Bezpříznaková forma OP je obligatorní otázkovou formou jistého typu zjišťovacích otázek předpokladových (viz část II.), např. Kde se tu proboha bereš? Utekla jsi? (Havel, s. 426); Kouslo tě něco? (Havel, s. 427); Bolí? (Havel, s. 420).

 

8. Jak jsme již uvedli výše, není žádná ze specifických, příznakových syntaktických forem OP sama o sobě explicitním výrazem té či oné specifické IF. Za explicitní vyjadřování (reprezentaci) komunikovaného obsahu jazykovou formou pokládám pouze takovou relaci nejméně dvou slov či morfémů, jejíž sémantiku komunikant dokáže identifikovat pouze na bázi této relace samé. Za plně explicitní vyjádření (v MČ se hovoří o „příznakové signalizaci“) specifické IF otázkou predikátovou lze pokládat pouze OP s některými partikulemi,[26] např. prý, copak, tedy: Prý už ho pustili? Copak ještě nepřišel? Vy mi tedy nepomůžete? (viz část II.).

O implicitním (srov. Štícha, v tisku) vyjádření specifické IF hovoříme tehdy, je-li určitá OF centrálním a příznakovým otázkovým prostředkem vyjadřování určité specifické IF, avšak užívá se, v závislosti na charakteru predikace, i ve výrazně odlišných KF. Např. OF s nesubjektovým to a zápornou formou predikátu je centrálním prostředkem otázkové formy pro vyjádření IF výtky: To nemůžeš pozdravit? To si ještě nezatopil? Má-li však nesubjektové to funkci vyvozovací, OP této formy může fungovat jako OP dubitativně podivová, ověřovací, předpokladová apod.: To nikam nepojedeme? (M z dané komunikativní situace (KS) vyvozuje, že platí obsah jeho dotazu a ověřuje si svůj předpoklad; může se zároveň nad touto pro něj neočekávanou skutečností podivovat, vyslovovat námitku, protest apod.).

V obou případech vyjadřování, explicitního nebo implicitního, užíváme též výrazu formální exponence IF (srov. Grepl, 1978).

[108]Jestliže ta či ona specifická, resp. komplexní komunikativní funkce dané OF se buď jen okazionálně vyvozuje ze sémantiky predikátu, nebo je vázána na konkrétní sloveso, popř. jeho některé kategorie, jako je osoba, čas, modus, nejde o vyjadřování explicitní ani implicitní, nýbrž příslušná specifická KF je pouze inferována, jde o její inferenci sémantikou věty, kontextem nebo situací. Např. ze sémantiky OP Rozhodl ses mě urážet? lze inferovat KF námitky, záměru ohradit se vůči tomu, co M pokládá za urážku. Tato OP nemá zjevně ani ověřovací funkci zjišťovací, nýbrž je indirektním vyjádřením apelu (Neurážej mě!) s podtónem ironie a nadhledu. Otázka Slyšel jste? bude často fungovat jako (čistě) zjišťovací, avšak v kontextech typu Opusťte okamžitě můj byt…Slyšel jste? (Havel, s. 383) má zjevně funkci apelu: důrazné žádosti o uposlechnutí výzvy.

 

9. Kontrastivní korpusová analýza OP v češtině, němčině, angličtině a francouzštině prokazuje značné rozdíly ve způsobech formální reprezentace IF otázkovou formou. Můžeme se zde dotknout pouze několika zásadních a markantních jevů.[27] Výrazně se odlišují zmíněné jazyky například v užívání záporu. Např. angličtina neužívá záporu v OP žádacích, nabídkových aj. (You want another? – Nechceš ještě?), ale naše statistika přitom vykazuje oproti češtině o 3,5 % vyšší výskyt záporných OP v literárních textech. Naopak v textech německých jsme zjistili o 5 % záporných OP méně. Němčina např. neužívá záporu (kromě sloves modálních) k vyjádření návrhu: německá OF typu Fahren wir nicht mit dem Zug? odpovídá české My nepojedeme vlakem? s KF záporného předpokladu, nikoli „návrhové“ Nepojedeme vlakem?

Ve francouzštině odpovídá české bezpříznakové OP (Znáš ho?) OF se subjektovým personickým zájmenem v antepozici (Tu le connais?). Specificky francouzská forma OP est-ce que tu/vous…? nemá v ostatních jazycích paralelu a do češtiny se překládá různě.

Tyto rozdíly se promítají různým, někdy protikladným způsobem i do jazyka překladů: rozdíly ve frekvenci určitých forem v různých jazycích, které se týkají jevů dostatečně známých i z učebnic cizích jazyků, vedou někdy k tomu, že formě centrální ve výchozím jazyce, ale periferní či méně centrální a sekundární v jazyce cílovém se překladatelé vyhýbají a může pak dojít k paradoxnímu jevu, že nějaký jev se vyskytuje méně často v literatuře překladové než originální. To potvrzuje i naše statistika (viz tabulky 2–4 v II. části). Na druhé straně tam, kde jde o jevy nejen učebnicím neznámé, ale málo známé či zcela neznámé i speciálním studiím, dochází k interferenci „pozitivní“, tj. do jazyka překladu se přenášejí vlastnosti jazyka originálu. Např. jestliže jsme v překladu z angličtiny zjistili vyšší procento záporu (20,0) a v překladu z němčiny nižší procento (13,3) než v textech originálních, ukazuje to na vliv originálu, neboť v anglických originálech nalézáme vyšší procento záporu (19,0) a v německých naopak nižší (10,6) než v českých originálech (15,5 %).

Také u nekoncových partikulí a přídatných částic je, jak ukazují tabulky 3 a 4, patrný vliv originálu: koncové partikule že jo, jo, viď, že jo, že ne se v překladu z němčiny vůbec nevyskytují, zato pouze v něm se objevuje není-liž pravda? a výrazně zde převládá nebo ne? V překladech Sartrových her zase výrazně nad českými originály dominuje částice snad, jež se často užívá v překladech OP s výrazem est-ce [109]que…. Specifický formální typ německých reflexívně dubitativních otázek Ob er das schafft? nepochybně ovlivnil překladatele Simmelova románu k značně neobvyklému tvaru českých OP začínajících partikulí jestli (Jestli jsme to stihli?), pokud nejde o smysl Ptáš se, jestli… Podobných vlivů by se dalo vysledovat mnohem více.

Složitá asymetrie forem a funkcí otázek predikátových by si bezesporu zasluhovala dalšího výzkumu. Avšak teprve velké počítačové korpusy budoucnosti nám umožní pronikat za omezené obzory dosavadních poznatků o hranicích gramatiky přirozených jazyků.

 

LITERATURA

 

BEHNSTEDT, P.: Viens-tu. Est-ce que tu viens. Tu viens. Formen und Strukturen des direkten Fragesatzes im Französischen. Tübingen 1973.

BĚLIČOVÁ, H.: Modální báze jednoduché věty a souvětí (K porovnávací syntaxi české a ruské). ÚJČ, Praha 1983.

BOLINGER, D.: Yes-no questions are not alternative questions. In: H. Hiz (ed.), Questions. D. Reidel Publishing Company, Dordrecht – Boston 1978, s. 87–105.

DAVISON, A.: Indirect speech acts and what to do with them. In: P. Cole – J. L. Morgan (ed.), Syntax and Semantics, 3. Speech Acts. Academic Press, New York et al. 1975, s. 143–185.

DUŠKOVÁ, L.: Negative questions in English. IRAL, 19, 1981, s. 181–194.

DUŠKOVÁ, L.: Some contrastive notes on interrogative sentences in Czech and in English. PhilPrag, 1984, s. 72–82.

FREED, A. F.: The form and function of questions in informal dyadic conversation. Journal of Pragmatics, 21, 1994, s. 621–644.

GIVÓN, T.: On Understanding Grammar. New York et al. 1979.

GREPL, M.: O větách tázacích. NŘ, 48, 1965, s. 276–291.

GREPL, M.: K formálním exponentům větné sémantiky. SaS, 39, 1978, s. 274–277.

KŘÍŽKOVÁ, H.: Tázací věta a některé problémy tzv. aktuálního (kontextového) členění. NŘ, 51, 1968, s. 200–218.

Mluvnice češtiny, 3 (Skladba). Academia, Praha 1987 (v textu MČ).

MÜLLEROVÁ, O.: Mluvený text a jeho syntaktická výstavba. Academia, Praha 1994.

OOMEN, U.: Kommunikative Funktionen und grammatische Strukturen englischer Fragesätze. Folia Linguistica, 1975, s. 43–59.

RESTAN, P.: Sistaksis voprositel’nogo predloženija. Universitetsforlaget, Oslo et al. 1972.

SEARLE, J. R.: Indirect speech acts. In: P. Cole – J. L. Morgan (ed.), Syntax and Semantics, 3. Speech Acts. Academic Press, New York et al. 1975, s. 59–82.

STEMPEL, W.-D. – FISCHER, R.: Die französische Intonationsfrage in alltagsrhetorischer Perspektive. In: E. Gülich – Th. Kotchi (ed.), Grammatik, Konversation, Interaktion. Max Niemeyer, Tübingen 1985, s. 239–268.

ŠMILAUER, V.: Novočeská skladba. SPN, Prah 1969.

ŠTÍCHA, F.: Konkurence kladu a záporu v otázkách zjišťovacích. NŘ, 67, 1984, s. 76–83.

ŠTÍCHA, F.: Acceptability and the scope of grammar. In: S. Čmejrková and F. Štícha (ed.), The Syntax of Sentence and Text. A Festschrift for František Daneš. J. Benjamins, Amsterdam 1994a, s. 341–357.

ŠTÍCHA, F.: Čas korpusové lingvistiky. SaS, 55, 1994b, s. 141–145.

ŠTÍCHA, F.: Intonatorische Wiedergabe der impliziten Thema-Rhema-Gliederung beim Lesen. In: S. Čmejrková – F. Daneš – E. Havlová (ed.), Writing vs Speaking. Language, Text, Discourse, Communication. Gunter Narr, Tübingen 1994c, s. 227–235.

ŠTÍCHA, F.: On implicitness in language and discourse. In: E. Hajičová – O. Leška (ed.), Travaux du Circle Linguistique de Prague. J. Benjamins, Amsterdam, v tisku.

Slovo a slovesnost, ročník 56 (1995), číslo 2, s. 98-109

Předchozí Oldřich Leška: Vilém Mathesius (1882–1945)

Následující Jana Jančáková: Dnešní stav mluvy českých reemigrantů ze Žitomirska na Ukrajině