Ludmila Zimová: Způsoby vyjadřování větných členů v textu: konkurence pojmenování, pronominalizace a elize

Eva Koktová

[Recenze]

(pdf)

Ludmila Zimová: Způsoby vyjadřování větných členů v textu: konkurence pojmenování, pronominalizace a elize

Ludmila Zimová: Způsoby vyjadřování větných členů v textu: konkurence pojmenování, pronominalizace a elize. Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, Ústí nad Labem 1994. 198 s.

 

Recenzovaná kniha přináší ucelenou a zajímavou teorii odkazovacích prostředků v textu a cenný empirický materiál. Autorka se zabývá konkurencí pronominalizace, elize a pojmenování jakožto odkazovacích prostředků („způsobů vyjadřování větných členů v textu“). Hlavní body jejího přístupu jsou tyto:

(1) Autorka vychází z propozičního pojetí analýzy textu, kde text se chápe jako „statický“, v čase nečleněný útvar, jenž je jednotou formálně syntaktických, [229]sémantických a pragmatických stránek (s. 10). Toto pojetí kontrastuje s pojetím komunikativním, které vychází z teorie jednání.

(2) V teorii odkazování vychází autorka z Danešova pojetí „izotopických řetězců“ a pracuje s jeho pojmem „předmět řeči“ (modifikuje jej na pojem „objekt řeči“).

(3) Ve své práci zkoumá autorka konkurenci tří odkazovacích prostředků, pronominalizace, elize a plnovýznamového pojmenování. Výběr při obsazování syntaktických pozic některým z těchto výrazů nechápe jako prostředek stylistický, ale jako prostředek textové koheze (s. 22). V některých případech je možná volba jen jednoho z těchto výrazů, v jiných se jednomu z nich dává přednost, a v dalších je možno použít několika těchto výrazů jako rovnocenných.

(4) Základní úlohu hraje pojem kontextu, kde autorka uvažuje tři komponenty: jazykový kontext, řečovou (komunikativní) situaci a kontext zkušenosti (s. 23).

(5) Autorka definuje pronominalizaci jako „proces substituce a výsledek tohoto procesu, který spočívá v tom, že je v této pozici místo plnovýznamového pojmenování užito zájmenného výrazu, a to v závislosti na kontextu“ (s. 11).

(6) Elize (nulová realizace) syntaktických pozic je definována jako „kontextově podmíněný proces substituce, a to nulové, a zároveň jako výsledek tohoto procesu“ (s. 15). Autorka hovoří o elizi jen v případě osobního zájmena 3. osoby, nikoli v případě zájmen 1. a 2. osoby.

(7) Třetí způsob kontextově pozměněné realizace syntaktické pozice je plnovýznamové pojmenování. Autorka zkoumá jen taková pojmenování, která mají konektivní (v naší terminologii odkazovací) funkci. Do této skupiny zařazuje autorka případy, kdy se pojmenování vyskytuje s delimitátorem (ten, tento) i bez něho.

Kapitola I. (s. 10–24) je věnována popisu teoretických východisek a vymezení zvoleného přístupu (viz výše).

Kapitola II. (s. 25–58) se zabývá prostředky obsazování syntaktických pozic. K těmto prostředkům patří osobní zájmena, ukazovací zájmena, zájmenná příslovce, pojmenování a elize. Osobní zájmena 1. a 2. osoby autorka považuje za specifické odkazovací prostředky: jsou exoforická, ukazují mimo text, k mluvčímu a posluchači, nemají zástupnou funkci a nemohou být víceznačná (na rozdíl od zájmen 3. osoby).

Pokud jde o ukazovací zájmeno, autorka rozlišuje čtyři funkce: vlastní deixi, endoforickou odkazovací funkci, funkci vytčeného větného členu (šlo mu o to, aby …; Virginie, to byl pěkný zelenáč) a výskyt u superlativu (neměl ani to nejmenší tušení, že …). Jen jako podtyp čtvrté funkce vyčleňuje funkci zdůrazňovací a navazovací (To ale mrzne! To ani nepřijdeš večer domů?). Lze argumentovat, že oba poslední zmíněné případy lze sloučit (jde pokaždé o funkci navazovací) a že tato funkce by měla být vyčleněna jako výrazná samostatná funkce. Můžeme rozlišit různé způsoby výskytu navazovacího zájmena to: přízvučná pozice na počátku věty (v tomto případě mohou být k tomuto zájmenu prozodicky přičleněny příklonky, srov. To se to sáňkovalo), nepřízvučná (předklonná) pozice na začátku věty, za níž následuje kontrastivní či jinak důrazný element (srov. To KAREL je jiný pašák! To CIZOTA ji tak omámila), a konečně pozici po tázacím zájmenu (Kam to jdeš?), kdy je toto zájmeno příklonné a odděluje tázací zájmeno od zbylé části věty.

Autorka dále rozlišuje ukazovací zájmeno ve funkci adjektivní (jako delimitátor ve spojení se substantivem) a substantivní (jako přímý odkazovací prostředek) [230]a upozorňuje na pragmatický rozdíl mezi zájmeny ten a tento: tento odkazuje k objektu, který se vyrozumívá z bezprostřední souvislosti (a neutralizuje se jako bezpříznakový odkazovací prostředek), kdežto ten sugeruje spíše distanci denotátu, ke kterému se odkazuje. Lze však ukázat, že distinkci mezi těmito dvěma zájmeny lze popsat i jinak: tento vyjadřuje přímou textovou perspektivu (perspektivu aktivované části společné zásoby znalostí), kdežto ten vyjadřuje podle našeho názoru spíše perspektivu jednajících osob, srov. Karel se znovu podíval na cizince. Ten člověk se mu vůbec nelíbil. Výraz ten by byl užit Karlem i v přímé řeči, srov. Karel řekl: Ten člověk se mi nelíbí. Rozdíly mezi těmito dvěma zájmeny vyniknou, umístíme-li příslušné výrazy do dosahu operátoru přímé řeči, např. podle jeho slov: Podle jeho slov se mu ten (tento) cizinec vůbec nelíbil. V této větě je zájmeno ten, vyjadřující Karlovu perspektivu, zcela přijatelné, kdežto tento je téměř nepřijatelné. (Podobná situace je i v ruštině, kde po operátoru přímé řeči lze užít zájmena on, ale ne zájmena tot: Maša ljubit Mišu. Po jej slovam on (*tot) očeň talantlivyj.)

Dále upozorňuje autorka na zvláštnost univerzálního odkazovacího prostředku to, který nerozlišuje rod a číslo, a navrhuje vyčlenit jej jako zvláštní odkazovací prostředek. Ukazuje, že tohoto výrazu lze – na rozdíl od ukazovacího zájmena ten – užít i jako příklonky.

Dále se autorka stručně zabývá ukazovacími zájmennými příslovci vyjadřujícími místo (kde) (7 příslovcí, např. tam, tamhle, tady), směr (kam) (4 příslovce, např. tam, sem), směr (kudy) (3 příslovce, např. tamtudy) a směr (odkud) (4 příslovce, např. odtamtud, odtud). Tato příslovce mají primárně (v přímé řeči) funkci exoforickou, některá z nich (zejména tehdy) mohou mít i funkci endoforickou. Autorka navrhuje přiřadit k daným zájmenným příslovcím některá další: tenkrát, tentokrát, potom, poté, přitom, předtím, mezitím, prozatím, vtom, hned, nato, která fungují jako endoforické odkazovací prostředky. Existují také zájmenná příslovce s významem způsobovým: tak, takhle, takto.

Problematiku plnovýznamových pojmenování jako odkazovacích prostředků uvádí autorka pod titulem „Prostředky lexikální koheze“. Rozlišuje čtyři typy těchto odkazovacích prostředků: identifikátor (ten, tento) a totéž pojmenování jako v antecedentu (např. dům – tento dům), totéž pojmenování bez identifikátoru (např. dům – dům), identifikátor a jiné pojmenování (např. dům – tato budova) a jiné pojmenování bez identifikátoru (např. dům – budova) (tyto čtyři příklady doplnila recenzentka). Dále se autorka stručně zabývá sémantickými vztahy mezi pojmenováními, zejména synonymy, a přiklání se k užšímu pojetí synonymie, kdy dvě pojmenování mají všechny „pojmové sémy“ společné (s. 51). Tuto synonymii rozlišuje od tzv. pseudosynonymie (denotační synonymie), kdy synonymy mohou být za jistých jazykových a nejazykových podmínek kterákoli dvě pojmenování (srov.: voskovka – tato vznešená dáma mezi pokojovými květinami). Pseudosynonymie stírá rozdíly mezi synonymií v užším slova smyslu a hyperohyponymickými vztahy.

Autorka upozorňuje na to, že u pojmenování bez identifikátoru je nutno zkoumat, zda takové pojmenování má implicitní identifikační schopnost.

Dále autorka stručně charakterizuje „nulové opakování“ (elizi postcedentu) a rozlišuje elizi obligatorních a potenciálních větných členů (potenciální pozice může zůstat nerealizována „díky systémovým vlastnostem predikátu bez zřetele k jejímu fungování v izotopickém řetězci“ (s. 57).

[231]Prohlašuje, že zájmena 1. a 2. osoby a pojmenování jakožto odkazovací prostředky mají mnoho společných vlastností, a navrhuje považovat je za dva v zásadě shodné projevy téhož způsobu realizace syntaktických pozic. (Dále uvidíme, že tato generalizace je jen částečně oprávněná: hlavní distinkce by měla být činěna mezi nulovou a realizovanou formou odkazovacího prostředku, přičemž zvláštní pozici zaujímají identická pojmenování bez delimitátoru – jsou základním odkazovacím prostředkem k předmětu v rématu, srov. Našel jsem malého psa. Pes seděl na okraji chodníku a byl zřejmě vyhladovělý, jakož i mnoho dalších příkladů excerpovaných z beletrie samotnou recenzentkou i samotnou autorkou recenzované knihy.)

Kapitola III. (s. 59–67) pojednává o vyjádření podmětu zájmeny 1. a 2. osoby v kontrastu k nevyjádřenému podmětu, který autorka implicite považuje za bezpříznakový. Nehovoří o elizi osobních zájmen 1. a 2. osoby, nýbrž jen o užití nulové formy (zatímco u zájmena 3. osoby o elizi hovoří). Uvádí řadu faktorů ovlivňujících užití realizovaných forem zájmen 1. a 2. osoby, které lze uspořádat do tří typů: aktuální členění a kontrast, gramatické důvody, pragmatické důvody (emocionální kontext apod.).

Kapitola IV. (s. 68–91) pojednává o užití osobního zájmena 3. osoby v protikladu k užití nulové formy (nevyjádřeného podmětu). Zde je nutno zdůraznit (dle našeho vlastního výzkumu), že podmínky pro užití realizovaných forem všech osobních zájmen, tedy zájmen 1., 2. i 3. osoby, jsou v podstatě identické – jde vždy o zdůraznění v nejširším slova smyslu, o výskyt v rématu, explicitní či implicitní kontrast či zdůraznění jakéhokoli typu (objektivní či subjektivní, emocionální) a důvody gramatické, jako je nevyjádření kategorie osoby slovesem, modifikace odkazovacího výrazu přívlastkem či přístavkem apod. Nevyjádřený podmět je vždy primárním odkazovacím prostředkem, a tudíž by se nemělo hovořit o elizi osobního zájmena. Rozdíly mezi zájmeny 1. a 2. osoby na jedné straně a mezi zájmenem 3. osoby na druhé straně by měly být považovány podle našeho názoru za druhotné (jde o exoforickou funkci zájmen 1. a 2. osoby proti endoforické funkci zájmena 3. osoby a o možnou víceznačnost zájmena 3. osoby). Při užití nevyjádřeného podmětu ve 3. osobě nejde o snahu mluvčího sdělení zkrátit a vyhnout se opakování pojmenování, nýbrž o přímé užití nulové formy jako základního a bezpříznakového odkazovacího prostředku. Autorka sama uvádí, že mnoho důvodů pro užití zájmen 1. a 2. osoby a zájmen 3. osoby je společných. Tento paralelismus důvodů pro užití zájmen 1. a 2. osoby a zájmena 3. osoby lze sledovat podle autorčina výčtu konkrétních důvodů: rozvití podmětu přístavkem (on, muž, puntičkářsky přesný), výskyt zájmena v koordinaci (on a Strandová), diferenciace objektů řeči, výskyt v rématu, zdůraznění vymezovacím zájmenem nebo zdůraňovací částicí (ani on sám, právě on), rozlišení dvou objektů řeči (opakovaný argument – jde o kontrastivní zdůraznění, srov. příklady 5d/72 a 11/73), přímý kontrast (15/74, 20/75), elipsa predikátu, spontánní jazykový projev. Další činitele uvádí autorka v další části práce (IV. – 2, s. 77n.) pod titulem „Konkurence pronominalizace a elize“: zdůraznění objektu řeči (provázené často výskytem zdůrazňovacích částic, srov. 26/78), rytmické důvody (zájmeno se vyskytuje po spojce a (19/78) a individuální úzus autora (34/80). K výčtu podmínek pro realizovaná zájmena 1., 2. a 3. osoby lze dodat, že jedním z důvodů je výskyt odkazovacího prostředku v dosahu operátorového výrazu (re[232]matizátoru, částice apod.), a to i tehdy, stojí-li tento výraz v tématu, srov. Jen on přinesl JEN JABLKA apod.

Na základě autorčina výzkumu i na základě našeho vlastního výzkumu by bylo tedy možno navrhnout, aby byla rozlišována dvě paradigmata zájmenných odkazovacích prostředků (společně pro zájmena 1., 2. i 3. osoby), a sice slabé a silné paradigma. Slabé paradigma by mělo nulovu formu (nevyjádřený podmět) pro 1. pád a „krátké“ tvary (mě, mi, tě, ti, ho, mu) pro ostatní pády, kdežto paradigma silné by mělo realizovanou formu (já, ty, on …) pro 1. pád a „dlouhé“ tvary (mne, mně, tebe, tobě, jeho, jemu) pro ostatní pády.

Ještě v této kapitole (kapitola IV., s. 88n.) se autorka dodatečně zabývá závaznou realizací podmětu opakovaným pojmenováním (o pojmenování souhrnně viz kapitolu VII.). Jako důvody pro opakování jména uvádí zamezení víceznačnosti a změnu subjektu (tento případ lze však považovat za podtyp zamezení víceznačnosti). Příklady: 59/89 S babičkou přicházívala zároveň panímáma … a lecky ještě některá kmotra ze Žernova … Panímáma nosila dlouhé šaty s kabátem a stříbrný čepec. 61a/89 Robert Jordan byl také dobrý chlapec, ale chodil se starcem už od svítání a poznal, že by ho stařec utrmácel k smrti.

V kapitole V. (s 92–122) se autorka zabývá pronominalizací a elizí předmětu a příslovečného určení. Správně poukazuje na to, že u nepodmětových určení jsou možnosti elize menší než u podmětu.

V úvodu této kapitoly uvádí autorka tři důvody pronominalizace zájmenem ten: zdůraznění (vytčení postcedentu na počátek věty), kontaktní postavení postcedentu (antecedent bezprostředně předchází postcedentu) a nutnost jednoznačné interpretovatelnosti při distantním postavení antecedentu a postcedentu.

Lze však navrhnout i jiné zobecnění: zájmena ten se užívá, když je antecedent v rématu, nebo pro odkaz k předmětu, pokud jako možné antecedenty existují dva konkurující výrazy. Jinak se zájmena ten užívá jen po spojkách ale, a a jenže a v emocionálně zabarvených kontextech.

Zajímavou problematikou je elize podmětu. Chtěli bychom předeslat, že v češtině – na rozdíl od ruštiny a angličtiny – není elize (obligatorního) předmětu ve vedlejší větě možná. Autorka uvádí tyto druhy elize: elize potenciálního větného členu (zde příjemce: 20/15 Nemohla jsem už jezdit na chatu, a tak ji matka prodala), elize vzniklá z koordinací části slovesné fráze (slovesa a např. příslovečného určení místa), elize aktuální v odpovědi na otázku (lze zobecnit: elize v bezprostřední reakci), elize v případě, je-li antecedent v tématu Cibulu nakrájíme a zpěníme na omastku (v autorčině formulaci je zřejmě tisková chyba: 76a/117 je příkladem na pronominalizaci rematického antecedentu), elize charakterizovaná jistými sémantickými typy sloves a elize při vyrozumění antecedentu z kontextu (seskočit – vyrozumívá se seskočit s koně).

Dále se autorka zabývá pronominalizací příslovečného určení zájmennými příslovci v konkurenci se zájmeny (osobním a ukazovacím). Pro konkurenci zájmenného příslovce a zájmen obecně platí, jak autorka ukazuje, že zájmen se používá tehdy, je-li třeba vyjádřit jemnější sémantické odstíny, které je možno vyjádřit předložkami (např. během ní, uprostřed něho), nikoli však zájmennými příslovci jako tehdy nebo tam, a v jistých speciálních případech, např. neimplikuje-li antecedent lokální význam (36/107 Přichází primář. Vedle něho (* tam) …) nebo při postupném [233]uplatnění odkazovacích výrazů v izotopickém řetězci (truhlu … tam … v ní). Pro konkurenci osobního a ukazovacího zájmena (např. od ní – od té) platí to, co bylo řečeno výše: zájmena ten se užívá, jsou-li antecedent a postcedent kontaktní (v naší formulaci: je-li antecedent v rématu). Autorka navrhuje zahrnout do mluvnice češtiny několik dalších druhů zájmenných příslovcí.

V poslední kapitole (s. 128–161) se autorka zabývá realizací větných členů plnovýznamovým pojmenováním. Dělí tyto případy do čtyř skupin: odkazovací pojmenování je stejné nebo jiné než antecedentní pojmenování, a u pojmenování je delimitátor (ten, tento) nebo je pojmenování bez delimitátoru. Autorka však neuvádí, že stejné pojmenování bez delimitátoru je v češtině bezpříznakovým odkazovacím prostředkem k předmětu v rématu. Uvádí nejprve případy, kdy realizace pojmenováním je jedině možná (nebezpečí dvojznačnosti) a kdy je užití delimitátoru nutné (změna delimitačního rysu při užití pojmenování bez delimitátoru: 3/129 Když vytáhla ruku, držela v ní malý revolver. Nikdy dřív jsem ten revolver neviděl).

Tato kapitola má dvě části: realizace větných členů implicitně jedinečným pojmenováním (vlastní jména, vlastní názvy, implicite jedinečná pojmenování jako husitství, individuální popisy jako hlavní město Slovenské republiky a relačně jedinečná pojmenování jako manželka) a realizace obecným pojmenováním. Ukazuje případy, kdy antecedent je vyjádřen vlastním jménem a postcedent obecným jménem a naopak (V. Jaruzelski – polský host, v hlavním městě VSR – v Hanoji), kdy se antecedent a postcedent liší přítomností delimitátoru (Čistá – tahle Čistá, Picasso – tenhle Pablo) apod. V příkladu 6/129 lze však podle našeho mínění delimitátor tuto vypustit (podle autorky není vypustitelný): Cenu za nejlepší výkon převzala V. Galatíková. Je členkou Městských divadel pražských a (tuto) cenu získala za roli ředitelky v televizním seriálu … Totéž platí o příkladu 6/145, kdy postcedentem je výraz ta Jelínkova hospoda. Zajímavým poukazem je autorčino pozorování, že jako postcedentu není možno použít kategoriálního jména bez delimitátoru, aniž by se nabízela generická interpretace: 72c/156 Šli hledat mrtvolu Hamleta. *Muž bez pout je velice nebezpečný. Obecně autorka rozlišuje dvě skupiny příkladů: užití delimitátoru (v její terminologii: identifikátoru) je závazné, přičemž se delimitátor prosazuje s různou „silou“. Jak však bylo výše ukázáno, je třeba upozornit na příklady, kdy se intuice recenzentky a čtenářů může rozcházet s intuicí autorčinou.

Celkově zasluhuje recenzovaná kniha velmi pozitivní hodnocení. Znamená výrazná krok vpřed v bádání o odkazovacích prostředcích v češtině. Bohatství empirického materiálu, který autorka přináší, může být východiskem k dalšímu výzkumu.

Slovo a slovesnost, ročník 56 (1995), číslo 3, s. 229-233

Předchozí Milan Jelínek: Zdeňka Sochová – Běla Poštolková: Co v slovnících nenajdete

Následující Jan Králík: Reinhard Köhler – Burghard Rieger (ed.): Contributions to Quantitative Linguistics