Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Iskra Angelova: Sintaksis na bălgarskata razgavorna reč (V săpostavka s ruski, češki, polski ezik)

Olga Müllerová, Ludmila Uhlířová

[Recenze]

(pdf)

Iskra Angelova: Sintaksis na bălgarskata razgavorna reč (V săpostavka s ruski, češki, polski ezik)

Iskra Angelova: Sintaksis na bălgarskata razgovorna reč (V săpostavka s ruski, češki, polski ezik). Universitetsko izdatelstvo Sv. Kliment Ochridski, Sofija 1994. 130 s.

 

Monografie bulharské lingvistky Iskry Angelové plní dvojí úkol: popisuje některé z typických syntaktických konstrukcí a jevů mluvené bulharštiny a srovnává je s konstrukcemi a jevy analogickými v mluvené ruštině, češtině a polštině. V tom je její práce výzvou k soustavnému porovnávacímu zkoumání syntaxe mluvených [297]projevů ve slovanských jazycích, jak ho ve svých pracích nejednou propagovala J. A. Zemská.[1] Právě její způsob popisu syntaktických jevů, termíny pro jejich označování, do jisté míry i metoda výkladu i jeho uspořádání byla pro I. Angelovou, zdá se, jedním z důležitých inspiračních zdrojů. Je to pochopitelné, protože ze všech porovnávaných jazyků je právě ruština nejlépe zpracována a spolehlivé srovnání zajišťuje i obsáhlý publikovaný korpus textů hovorové ruštiny (Zemská a kol., 1978). Pro češtinu bylo v době vzniku monografie k dispozici jen omezené množství publikovaného materiálu.[2] Proto také nejpodrobněji a nejvěrohodněji vyznívá právě srovnání s ruštinou.

Autorka užívá dvojici termínů hovorová bulharština (razgovorna reč) a spisovná bulharština (knižoven ezik).[3] Snaží se vymezit místo mluvené variety (raznovidnost) národního jazyka neboli mluvené „jazykové formace“ na škále mezi spisovným jazykem a dialekty a porovnává z tohoto hlediska bulharskou jazykovu situaci se situací českou, polskou, ruskou a bulharskou, jak se s ní seznámila jednak z příslušné literatury, jednak z vlastní zkušenosti. Srovnání je obtížné, zdá se však, že i její výzkum potvrzuje názor, že jak hovorová a spisovná ruština, tak i hovorová a spisovná bulharština jsou si bližší než český spontánní mluvený projev na jedné straně a projev připravený, formální na straně druhé; v češtině je to ovšem z velké části způsobeno markantním rozdílem v jejich stránce hláskoslovné a morfologické. Mluvená bulharština se ve srovnání s češtinou a ruštinou jeví jako méně funkčně strukturovaná – pokrývá, dle autorčina názoru (s. 32), jak „formaci“ české spisovné hovorové variety, tak i (běžně) mluvenou češtinu a odpovídá dokonce třem „formacím“ ruštiny (počítáme-li jako jednu z nich tzv. prostorečije). Celkové srovnání jazykových situací (viz zejména tabulka na s. 31 a komentář k ní na s. 32) nemůže vyznít nijak jednoznačně, zato srovnávání týchž nebo obdobných jevů syntaktických je zajímavé a přínosné, i když je podloženo nestejně bohatým materiálem z každého jazyka.

Jedna z kapitol monografie je věnována informacím o stavu zkoumání mluvených projevů v ruské, české, polské i bulharské lingvistice. Přehled literatury je úplný, charakteristika je sice stručná, ale velice výstižná a svědčí o autorčiných obdivuhodných schopnostech orientovat se v situaci každého ze zkoumaných jazyků i v jeho popisech. Mluvená bulharština se jeví jako nejméně prozkoumaná ze všech čtyř jazyků; zvláště mluvená syntax dodnes zůstává prakticky „bílým místem“ (s. 95) v popisu jazyka. Dodejme však, že autorka recenzované knihy začala toto „bílé místo“ zaplňovat velmi efektivně.

Pro vlastní syntaktickou charakteristiku hovorové bulharštiny pořídila autorka materiálový korpus, přepisy magnetofonových záznamů rozhovorů v soukromém prostředí, v neformálních situacích. Účastníci rozhovorů, většinou lidé s vyšším [298]vzděláním, z větší části o natáčení nevěděli. Součástí korpusu jsou i záznamy rozhlasového pořadu Dobrý den (pravděpodobně obdoba ranního bloku Českého rozhlasu). Rozdíly mezi texty získanými pomocí skrytého mikrofonu a projevy, jejichž účastníci o natáčení věděli, se nijak markantně neprojevují, zejména v syntaxi. Způsob přepisu odpovídá nejspíše přepisům textů ruských, ze zvukové stránky jsou zaznamenány jen některé pauzové a intonační předěly. Na konci jsou uvedeny ukázky souvislých textů.

Při analýze spontánního mluveného textu ze syntaktického hlediska je vždy nutné vyrovnat se s problémem jeho segmentace (členění na věty je problematické a pro některé úseky textu nemožné) a s terminologií, protože v mnoha případech se termíny užívané pro syntax textů psaných pro texty mluvené nehodí. S tím také souvisí i dvojí z možných metod práce s tímto textem. Je možno postupovat tak, že se identifikují a vyexcerpují určité (vybrané, vytipované) konstrukce, popíší se jejich vlastnosti a provede se eventuálně klasifikace jejich různých variant a modifikací. Druhý přístup tkví v tom, že se analyzuje přepis souvislého textu (jeho části) a popisují se všechny jevy ve vzájemné souvislosti, v jejich navrstvení a propletení. První přístup rezignuje do jisté míry na vznikovou situaci textu, zato je více gramatický; je uplatněn v pracích Zemské i jiných ruských autorů (zejm. Laptěvová, 1976) a zvolila ho i autorka této monografie. Druhý přístup má blízko k metodám konverzační analýzy, vystihuje více povahu mluveného textu, jeho linearitu, postupné vznikání, všímá si i míst syntakticky „nejasných“, konstrukcí přerušených, nedokončených, zdánlivě defektních; jejich vysvětlování je zajímavé také z hlediska psychologického, interakčního i z hlediska produkce textu. Je zde ovšem daleko menší možnost gramatického zobecňování.[4]

Jádro monografie tvoří dvě kapitoly, ve kterých se popisují vybrané typické syntaktické jevy, které jsou frekventované v mluvených varietách všech konfrontovaných jazyků, ale které se v jednotlivých jazycích částečně různí, a to nejen „povrchovými“ formami realizace, ale – a to je podstatné – i systémově (systémových rozdílů si je autorka plně vědoma a opakovaně na ně upozorňuje). Platí to zejména o zdvojování předmětu. V bulharštině je zdvojování předmětu částečně gramatikalizováno a patří k nejvýraznějším syntaktickým balkanismům. Funkčně jsou bulharské reduplikované konstrukce blízké českým, ruským a polským konstrukcím s vytčeným tématem, protože reduplikující zájmeno, v bulharštině ovšem zájmeno osobní, v nich rovněž má (v závislosti na poloze) anticipační nebo reprizující roli. Na rozdíl od vytýkacího typu však reduplikace v bulharštině není zpravidla doprovázena intonačním osamostatněním a postavením mimo vlastní větu. Reduplikace slouží především jako prostředek aktualizace tématu – proto v bulharštině zpravidla nedochází k reduplikaci objektu, který u sebe nemá člen nebo jiný exponent určenosti (naopak to neplatí: ne každý objekt, který je nějak určený, musí být reduplikován). Vedle funkce v aktuálním členění má reduplikace v analytické bulharštině ještě podpůrnou funkci gramatickou – napomáhá zřetelnému syntaktickému členění, zejména při iniciální pozici předmětu.

Konstrukce se zdvojeným předmětem jsou klasifikovány podle vzájemného pořadí objektového substantiva nebo zájmena a jeho zájmenného ekvivalentu a podle jejich vzájemné kontaktní či distantní pozice. Jsou interpretovány v termínech funk[299]ce konkretizační, vysvětlující, usnadňující percepci (tak zejména u substantivního objektu postponovaného za jeho zájmenným korelátem) či jako zdůraznění určitého komunikačního momentu (v případě zájmenného objektu postponovaného za antecedentním substantivním). Čtenář, který není rodilým bulharským mluvčím, lituje, že v příkladech není označováno místo intonačního centra; v některých případech si totiž přece jen není tak zcela jist, jak interpretovat tematicko-rematické členění reduplikačních konstrukcí. V kterých příkladech např. na s. 37 (a dále na s. 44n.) je možná jen interpretace T-R, v kterých naopak jen R-T a kdy lze připustit více než jediné čtení? Srovnání s češtinou ukazuje, že např. v typu, kdy substantivní korelát bezprostředně předchází před zájmenem (filma go gledachme v „Serdika“), by v českém ekvivalentu nebylo zájmeno osobní, ale ukazovací, to by stálo také před substantivem film (ten film/ten sme viděli …), mezi oběma by byl pravděpodobně intonační, event. i pauzový předěl a skupinu ten film bychom interpretovali jako téma vyčleněné z věty a předsunuté před ni (a tím aktualizované).

V souvislosti s výkladem o reduplikaci předmětu v bulharštině je rovněž, patrně poprvé v bulharské lingvistice, podán zdařilý funkční výklad reduplikačních konstrukcí typu az me e strach (místo očekávaného spisovného mene me e strach) jako projev splynutí („kumulace“, s. 39) tematické a podmětové funkce zájmena v iniciální pozici.

Vedle zdvojování předmětu jsou předmětem analýzy dále konstrukce s dvojím vyjádřením podmětu a konstrukce s opakováním nějakého prvku (slova) (jejich charakteristickým, společným syntaktickým rysem je to, že obsahují – řečeno s autorkou – „syntakticky irelevantní“ prvek; jde tedy o jistý druh pleonastičnosti či redundance), dále konstrukce s tzv. jmennými skupinami (tj. konstrukce bez slovesa), konstrukce s dvojí syntaktickou závislostí jednoho prvku (slova) a konstrukce s asyndetickým způsobem spojování prvků (jejich společným rysem je to, že v nich naopak nějaký syntakticky relevantní prvek chybí; dalo by se uvažovat o jistém druhu redukce). Dále se probírají některé jevy slovosledné, a to v atributivních skupinách, v samostatných („větných“) konstrukcích i v delších úsecích textu (takových, jimž v psaných textech odpovídají zpravidla podřadná souvětí).

Při charakteristice těchto jevů a při jejich klasifikaci uplatňuje autorka především gramatická hlediska; připouští však, že mnohé z konstrukcí mluveného textu vznikají tak, že určité spojení, určitá konfigurace slov se užije náhodně, například v důsledku „změny syntaktické strategie mluvčího“ (s. 39), může se však v praxi opakovat a ustálit; to by mohlo platit např. pro tzv. rámcové konstrukce (konstrukce s dvojí vazbou jednoho prvku) a pro konstrukce s dvojím vyjádřením podmětu.

Analogicky jako případy zdvojeného předmětu se popisují čtyři typy dvojího vyjádření podmětu, v bulharštině velice časté: zájmenný podmět stojí před substantivním korelátem jednak v kontaktní pozici (č.: von Jirka už zase přišel pozdě), jednak v distantní pozici (č.: von už zase přišel pozdě Jirka); naopak substantivní korelát stojí před zájmenným podmětem jednak v kontaktní pozici (č.: Jirka von už zase přišel pozdě, obvyklejší je varianta se zájmenem ten: Jirka / ten už zase přišel pozdě), jednak v distantní pozici (v souvětí). Všechny typy dvojího vyjádření předmětu a podmětu se vyskytují v mnoha modifikacích, zejm. ve slovosledu, ve vzdálenosti zájmena a substantivního korelátu v distantní pozici, v míře výskytu osobního zájmena a ukazovacího zájmena ten a také ve zvukovém průběhu kon[300]strukce, srov. bulh. toj beše matematik djado ti (s. 45) a č. von byl matematik tvuj dědeček, von byl tvuj dědeček matematik a von tvuj dědeček byl matematik. V těchto všech charakteristikách mohou být mezi zkoumanými jazyky rozdíly; na několika místech se naznačuje blízkost bulharštiny s ruštinou v tom, že oproti češtině a polštině zesiluje využití zájmene osobního na úkor ukazovacího.

Konstrukce, v nichž se některé z prvků (částí) opakují, jsou typickým mluvenostním jevem, který je mimo případy emfatického zmnoženého užití (ne ne, da da, dobre dobre) a užití hezitačního spjat s procesem opravování, korekce.[5] Ta se může týkat stránky čistě výslovnostní, gramatických forem vyjádření i jeho významu. I tento jev lze posuzovat z obdobných hledisek jako dvojí vyjádření předmětu a podmětu, kromě toho je zde další aspekt signalizace opravy, zpřesnění, konkretizace, zobecnění apod. v druhém komponentu opakování. Tento jev je nepochybně příznačný pro produkci spontánního mluveného textu v kterémkoli jazyce.

Slovosledu v mluvené bulharštině je plným právem věnována samostatná kapitola. I bulharština si sice v zásadě uchovala onu slovoslednou „volnost“, charakteristickou pro slovanské jazyky, ale vzhledem k tomu, že během historického vývoje pozbyla morfologické kategorie pádu, je tu slovosled přece jen celkově méně variabilní. Některé v ostatních slovanských jazycích běžné příznakové varianty nejsou bulharštině vlastní nebo mají výrazně menší funkční zatížení. Dosavadní bulharistické slovosledné práce se soustřeďovaly právě na popis stabilizujících, gramatikalizujících tendencí ve vývoji bulharského slovosledu a na popis základních, bezpříznakových slovosledných variant, dobře doložitelných na bulharštině psané, avšak mnohem větší slovosledná uvolněnost v mluvené varietě zůstávala téměř nepovšimnuta. Platí to především o postponovaných adjektivních atributech, frekventovaných v mluvené bulharštině (njakakva reka malka, špaklovkata gipsovata), avšak chybějících v bulharštině psané. Autorka ukazuje, že jejich využití je nicméně i v mluvené bulharštině vázáno na omezení týkající se jednak místa postpozitivního členu (u adjektiva, u substantiva, popř. u obou), jednak na omezení větněčlenská, přičemž pro syntakticky přijatelné varianty špaklovka gipsova pokriva stenite, špaklovaka gipsovata izleze dobra se nabízejí přirozené interpretace členění na téma a réma, zatímco syntakticky nepřijatelné varianty, jako *napravichme gipsova špaklovkata, jsou obtížně interpretovatelné i z hlediska aktuálního členění.

Pokud jde o slovosled „větný“ (řečeno s autorkou: slovosled „autonomních konstrukcí“), patří k nejčastějším variantám na jedné straně přesouvání objektu do preverbální pozice, často do pozice iniciální, a na druhé straně přesouvání nerematického verba finita do postrematické finální pozice. Tyto i další tendence, stejně jako různé příznakové slovosledné varianty v polypredikativních konstrukcích, jsou velmi dobře materiálově dokumentovány a velmi zřetelně a přesvědčivě interpretovány.[6] Nedefinován zůstává pojem „nejkomunikativnější pozice“ na s. 88 (snad iniciální pozice rématu?) a poněkud zkratové je vztažení Givónova „nejarchaičtějšího“ pragmatického slovosledu SOV (s. 90) na konkrétní situace v slovanských jazycích.

Kniha Iskry Angelové vyšla v edici Debuty. První knihy mladých bulharských vědců. Je to debut vyzrálý, originální, otevírající dosud téměř nedotčenou oblast [301]výzkumu bulharštiny, a to s usilovnou snahou odhalit a popsat jak obecné „mechanismy mluvenosti“ (s. 107), tak jejich realizaci ve slovanském jazyce, který v rámci slovanské jazykové rodiny vykazuje mnoho specifických rysů.

 

LITERATURA

 

LAPTEVA, O. A.: Russkij razgovornyj sintaksis. Nauka, Moskva 1976.

MÜLLEROVÁ, O.: Mluvený text a jeho syntaktická výstavba. Academia, Praha 1994.

MÜLLEROVÁ, O. – HOFFMANNOVÁ, J. – SCHNEIDEROVÁ, E.: Mluvená čeština v autentických textech. H + H, Praha 1992.

SKREBNĚV, J. N.: Vvedenije v kolokvialistiku. Saratov 1985.

ZEMSKAJA, J. A. a kol.: Russkaja razgovornaja reč’. Teksty. Nauka, Moskva 1978.

ŻYDEK-BEDNARCZUK, U.: Struktura tekstu rozmowy potocznej. Wydawnictwo Uniwersitetu Sląskiego, Katowice 1994.


[1] Srovnáváním některých syntaktických jevů mluvených textů v několika jazycích se zabýval Skrebněv, 1985; jako materiál mu posloužily příklady z umělecké literatury, tedy ne texty primárně mluvené.

[2] V současné době lze pro výzkum českých mluvených textů využít publikaci Müllerové – Hoffmannové – Schneiderové, 1992, jednou z nejnovějších polských prací je monografie Żydek-Bednarczukové, 1994.

[3] Srov. ruské termíny razgovornyj a (kodificirovannyj) literaturnyj jazyk. V české lingvistice, kde termín hovorová čeština má jiný význam, se poměrně často užívá ne příliš vhodná dvojice termínů běžně mluvený jazyk a jazyk spisovný. Označení běžně mluvený jazyk je poněkud neurčité, pojem spisovnost se zase nehodí pro označování syntaktických rysů a konstrukcí spontánní mluvené řeči.

[4] Tento přístup je uplatněn v monografii Müllerové, 1994.

[5] O typech oprav v českém mluveném textu srov. Müllerová, 1994.

[6] Pokud jde o české příklady na s. 90, je třeba poopravit, že koncové postrematické verbum finitum, běžné v češtině 19. století, je dnes sice archaické, ale nelze ho považovat za „nespisovné“.

Slovo a slovesnost, ročník 56 (1995), číslo 4, s. 296-301

Předchozí Jana Hoffmannová: Josef Hrbáček: Nárys textové syntaxe spisovné češtiny

Následující Jiří Homoláč: Folia Linguistica: Discourse Analysis and Racist Talk