Ke klasifikaci českého souvětí

Eva Koktová

[Články]

(pdf)

On the classification of Czech complex sentence

V pojetí souvětí je třeba pracovat se třemi úrovněmi klasifikace. Jsou to 1. klasifikace kognitivně logická, 2. klasifikace funkčně syntaktická, 3. klasifikace komunikativně pragmatická (ve které spočívá těžiště mé stati).

Ve svém pojetí navazuji na Hlavsův funkční přístup (1994) a vycházím z akademické Mluvnice češtiny, 3 (1987), z přístupu Běličové a Sedláčka (1990), dále pak z Bauera a Grepla (1980), Grepla a Karlíka (1986), Svobody (1972), Šmilauera (1966) a z dílčích studií k jednotlivým problémům (Hudson, 1988, 1989; Panevová, 1980, 1986; Poldauf, 1972).

V akademické Mluvnici češtiny autoři rozlišují tyto vztahy propozic: (1) mezipropoziční vztahy externí: (a) sémantická (obsahová) paralelnost propozic, (b) mezipropoziční sémantická (obsahová) závislost; (2) inkorporace participantu jedné propozice do participantu propozice jiné; (3) křížení propozic; (4) splývání propozic; (5) propozice ve vztahu k obsahu výrazu nominálního (propozice determinující).

Domívám se však, že vztahy (3) (křížení propozic) a (4) (splývání propozic) jsou v popisech redundantní. Křížení (srov. Viděl Karla vcházet) jakožto výskyt jednoho referentu v roli dvou různých participantů ve dvou větách (hlavní a vedlejší) je zcela obecným jevem a vyskytuje se u sloves „kontroly“ (srov. Panevová, 1986) jako nařídit, slíbit i u jiných sloves, zejména u sloves dicendi et cogitandi, srov. říkat o osobě X, že osoba X … apod. U křížení jde o inkorporaci propozic.

U splývání propozic (Karel vešel do místnosti bledý. Karel se vrátil takový, jakého jsme ho znali před lety) jde o fakultativní doplněk (který lze chápat jako případ závislosti propozic) nebo o obligatorní doplněk (který je nutno chápat jako případ inkorporace propozic).

Totéž platí pro vztah „analytická (souvětná) forma jedné propozice“ (s. 536–538): zde jde o pozici obligatorního participantu, autosémantické části sponového predikátu, a tudíž o případ inkorporace propozic.

Další relevantní prací je studie Běličové a Sedláčka Slovanské souvětí (1990). Autoři předkládají hluboký vhled do problematiky souvětí nejen na empirické, ale i na teoretické úrovni. Těžiště jejich teoretického přístupu je v originálním pojetí parataxe a hypotaxe, koordinace a determinace a v třídění jejich druhů, založeném na pojmech uspořádanosti a motivovanosti.

 

1. Klasifikace kognitivně logická

Klasifikace kognitivně logická je hierarchicky nejvyšší klasifikací. Zde rozlišuji tyto (hyper)typy souvětí:

(A) Sémanticky motivovaná koexistence (paralelnost, souvýskyt) samostatných propozic. Nejtypičtějším příkladem koexistence propozic je konjunkce (hlavních) vět v souřadném souvětí (souvětí slučovací). Vycházím zde ze svého pojetí implicitní predikace (srov. Koktová, 1976), která je charakterizována jako možnost parafráze dotyčného souvětí souvětím souřadným. Moje pojetí implicitní predikace se uplatňuje zejména u souvětí s větami nerestriktivně přívlastkovými, které zřetelně odpovídají samostatným propozicím: lze je převést na hlavní věty připojené [9]ke zbylé části souvětí poměrem slučovacím, nebo parenteticky, a svou samostatnost (oznamovací modalitu) si uchovávají i tehdy, vyskytují-li se ve větě tázací.

(B) Sémanticky motivovaná závislost propozic. Nejtypičtějším příkladem je souvětí s větami časovými a podmínkovými.

(C) Inkorporace propozic. Nejtypičtějším příkladem je souvětí s větami obsahovými.

 

2. Klasifikace funkčně syntaktická

Tato klasifikace specifikuje klasifikaci 1.

A. Koexistenci propozic dělím na tyto typy:

(a) Vztah slučovací (Klečí před dědou, ten mu klade ruku nad hlavu a žehná ho balíčky kadidlového prášku).

(b) Vztah vylučovací (Odejít ze svazku československé armády, přejít k Angličanům, anebo jít bojovat ve funkci, kterou nám přidělí československé velení?).

(c) Vztah odporovací. Tento vztah se dále dělí na tyto typy:

(ca) Popření očekávání. Adverzativní konjunkt stojí sémanticko-pragmaticky v rozporu proti očekávání (Drnčely telefony, plánovalo se, leč s celní bariérou, za kterou odpočívala naše zavazadla, nic nehnulo).

(cb) Omezení platnosti prvního konjunktu (Stejnokroj byl stejný jak anglický, jenom na ramenou měl nápis Czechoslovakia).

(cc) Substituce obsahu prvního konjunktu (Naše Sumaco není opředeno bájemi, má však několik zvláštností a dominujících událostí).

Bylo by možno vyčlenit i další sémantický typ odporovacího vztahu, který má blízko k přípustce (srov. spojování odporovacích spojek a přípustkových spojovacích výrazů, např. přesto však). Alternativně lze řadit tento vztah k přípustce (paratakticky vyjádřené).

(d) Vztah konfrontační (Dole, na vodě, teprve svítá, ale tady nahoře už je světlo).

(e) Vztah gradační (Z této strany je však kráter těžko přístupný: nejen že je zarostlý džunglí, ale výškový rozdíl mezi jeho dnem a podhůřím, do kterého je otočen, je dva tisíce metrů).

(f) Vztah příčinný a důvodový (příčina (objektivní): Protože pršelo, jsou mokré ulice; důvod (subjektivní): A zpátky na nádraží by s ní poslali sluhu, který by kráčel dva kroky za ní, protože není vhodné, aby dáma chodila samotná po ulici).

(g) Vztah odůvodňovací (vysvětlovací) (Mýlili se, neboť Francouzi dohodu splnili).

Odůvodňovací vztah lze odlišit od vztahu příčinného podle toho, že odůvodňovací vztah nejde parafrázovat pomocí vztahu důsledkového, srov. Karel nepřijde do školy, protože má rýmu (příčina-důvod) – Karel má rýmu, a následkem toho nepřijde do školy proti Musí být pod nulou, protože mne zebe (odůvodnění, vysvětlení) – *Zebe mne, a následkem toho musí být pod nulou.

(h) Vztah důsledkový (Nedostali jsme nocleh, a tak jsme přespali pod širým nebem).

(i) Vztah účelový (Abychom se necítili příliš zakřiknutí, zpívali jsme si celou cestu naše oblíbené písničky).

(j) Vztah přípustkový (Neuměla spát déle, i když probděla noc).

(k) Souvětí s nerestriktivními větami přívlastkovými (Zebry, které svou chůzí připomínaly habešské mezky, neklidně zavětřily).

(l) Vztah apoziční (zobecňující, konkretizující, rektifikační) (apozice konkretizující: [10]Pak začala znovu slavná hra: z Basileje mě postrkem znovu poslali přes hranice, Švýcaři mě vrátili, Francouzi mě na jiném místě převedli zpět, zase jsem byl zavřen).

Tato klasifikace je klasifikací funkční, jde skutečně „napříč“ klasifikací formálně syntaktickou: např. vztah slučovací a vylučovací jsou typicky vyjádřeny paratakticky; vztah příčinný je vyváženě vyjadřován hypotaxí (protože) a parataxí (vždyť, totiž); totéž platí o vztahu přípustkovém (i když – a přesto).

 

B. Závislost propozic dělím na tyto typy (jde o souvětí podřadné):

(a) Souvětí s větami časovými (Zatímco jsem jedl, pozoroval jsem Schwarze).

(b) Souvětí s větami podmínkovými (Zatkl mě, a byl bych býval ztracen, kdyby mě o několik hodin později nepropustil milosrdný ředitel věznice).

(c) Souvětí s dalšími adverbiálními typy vět, zejména s větami způsobovými a měrovými, kde se způsob a míra vyjadřují přirovnáním nebo účinkem (způsob přirovnáním: Loď se připravovala k plavbě, jako by to byla archa Noemova; míra srovnáním: Pastelové domy, které podřimovaly jako motýli v noci, byly ještě příliš daleko, než abych k nim mohl doběhnout; míra účinkem: Byl jsem tak lehkomyslný, že jsem se začal cítit člověkem).

(d) Souvětí s větami místními a směrovými (místo: Při zkoumání nitra planety začíná velké neznámo už tam, kam jsme schopni na vodorovné rovině dorazit během několika hodin pěšky a ještě se vrátit).

(e) Souvětí s větami zřetelovými (zřetel skutečný: Vzhledem k tomu, že stěna kráteru je na jedné straně protržena a kráter je vyplněn dómem, zdá se mi velmi pravděpodobné, že přímý výbuch bude směřovat do té části okolí Pichinchy, která je dnes neobydlena; zřetel tematizující: Pokud jde o tvou práci, jsem spokojen; zřetel subjektivně omezující: Pokud vím, mamutí sekvoje se dožívají až několika tisíc let věku).

(f) Souvětí s větami restriktivně přívlastkovými (Geofyzikální disciplína, která zkoumá zemětřesení (seismologie), je jedním z nejúspěšnějších vědeckých oborů, které přispívají k porozumění stavbě našeho mateřského tělesa).

 

C. Inkorporaci propozic dělím na tyto typy:

(a) Souvětí s větami obsahovými, fungujícími jako předmět sloves faktových (vědět, litovat) a nefaktových (domnívat se, předstírat) (Tu jsem cítil, jak se ve mně cosi sevřelo).

(b) Souvětí s větami fungujícími jako jiné typy obligatorních větných členů argumentového charakteru (podmět, různé druhy předmětů) (Kdo odtud nemohl dospět do zaslíbené země Ameriky, byl ztracen).

(c) Souvětí s větami fungujícími jako autosémantická část sponového nebo polosponového predikátu, tj. jako větný člen, který nazývám predikativní komplement (Vědci se shodují na tom, že aktivní sopka je taková, o jejíž činnosti existuje záznam v historicky známé době).

(d) Souvětí s adverbiálními větami fungujícími jako valenční (obligatorní nebo fakultativní) určení (Choval se tak, jak byl zvyklý).

 

[11]3. Klasifikace komunikativně pragmatická

Každý z výše uvedených klasických typů souvětí lze ještě jemněji charakterizovat pomocí dalších kritérií, která souvisejí s komunikativně pragmatickou složkou jazyka. Zde se budu zabývat kritérii větosledu v souvětí.

 

3.1. Kritérium ikonicity a prototypičnosti. Pořadí vět v podřadných souvětích (ať už vyjadřují koexistenci, nebo závislost propozic, ať jsou tedy svou podstatou implicitně predikační („skrytě koordinační“), či nikoli) lze charakterizovat kombinací opozic:

(a) Ikonicita vs. neikonicita, tj. časové pořadí obsahu propozic odpovídá, nebo neodpovídá lineárnímu pořadí vět (srov. dále (1) vs. (2)).

(b) Typ prototypického (základního) pořadí: prototypické pořadí je buď ikonické, nebo neikonické (srov. (3) vs. (4)).

(c) Pořadí vět v souvětí je buď prototypické, nebo neprototypické (srov. (1) vs. (2) a (5) vs. (6)).

Kritériem prototypičnosti je frekvence v okolí bez kontextu, kde prototypické postavení vět příčinných je za hlavní větou a vět podmínkových a časových (resp. vět časově-podmínkových) před hlavní větou. Co se týče vět podmínkových a časových, našla jsem v literatuře více vět s pořadím neprototypickým, tj. s pořadím věta hlavní – věta vedlejší. To však bylo způsobeno specifickým kontextem, kde obsah postponované věty vedlejší byl známý či vyvoditelný z kontextu, tj. daná vedlejší věta byla v širším slova smyslu kontextově zapojená, jako např. VYDECHL, když dosedl na tři body. V tomto kontextu šlo o přistávání letců při obtížném výcviku, kde bylo všeobecně známo, že přistání „na tři body“ znamená jistotu, bezpečí a úspěšně absolvovaný výcvik. Podobně ve větách jako Musel by utéci až do AMERIKY, kdyby se něco stalo má věta vedlejší tak obecný význam, že ji lze vypustit, aniž by to bránilo ve srozumitelnosti (člověk obvykle utíká, když se něco (špatného) stane).

I přes větší frekvenci postpozice časově-podmínkových vět v beletrii lze postulovat jako prototypické, základní pořadí vedlejší věta – hlavní věta díky vyšší frekvenci v okolí bez výrazného kontextu.

(1)	Když o půldruhého roku později pak přišli skutečně Němci, bylo sebevražd méně.
(2)	VYDECHL, když dosedl na tři body.
(3)	Slyší-li Francouz toto jméno, olízne se.
(4)	Letecky nám to nevycházelo, protože letadla se musela předat okupantům a byla střežena.
(5)	Jirka sklání nos bombardéra, aby si odkryl prostor před sebou.
(6)	Abychom nezakrněli tělesně, založili jsme si malý kroužek pro pěstování přízemní akrobacie.

Pořadí vět může být neprototypické, ale přesto ikonické: to je případ vedlejších vět příčinných; pokud příčinná věta s protože předchází větě hlavní: nejprve existuje příčina, pak důsledek, srov. (7).

(7)	Protože v Polsku nebyla náborová kancelář, chtěli jsme se zavázat africkému peklu až ve Francii.

U vět časových, podmínkových a účelových je prototypické pořadí vět v souvětí časově ikonické, kdežto u vět příčinných je tomu naopak, jak ukazuje kontrast (6) a (7). U vět časových a podmínkových je prototypické pořadí takové, že vedlejší [12]věta předchází před hlavní, kdežto v souvětí účelovém, příčinném a přípustkovém je tomu naopak.

U vět časových a podmínkových se v textech vyskytuje převážně pořadí neprototypické a současně neikonické, tj. věty časové, časově-podmínkové a podmínkové následují většinou za větami hlavními. Lze to zdůvodnit tím, že vedlejší věta časová nebo podmínková je chápána jen jako jakýsi dovětek, jako něco, co lze obvykle odvodit z kontextu, kdežto věta hlavní s vrcholem intonace představuje hlavní informaci (jde o souvětí obecného obsahového typu „něco se stane, když bude dobře nebo zle v dané situaci (okupace, pronásledování, bojový úkol)“).

To je dobře ilustrováno větou (2), kde je naznačen vrchol intonace.

O prototypickou postpozici jde i u vět obsahových; tato postpozice však není ikonická. Výjimečně se vyskytuje i prepozice. To lze zachytit tabulkou (s čísly příkladů):

	+ikoničnost	-ikoničnost
+prototypičnost	1, 3, 5	4
-prototypičnost	7	2, 6

Zajímavým jevem je interpozice vedlejších vět. Interponovány jsou obvykle věty přípustkové a metakomunikativně-podmínkové.

Interpozice však není vždy možná (Palek, osobní komunikace, srov. *Maminka, aby jí došla pro mléko, požádala Marii). Restrikce na interpozici je však třeba zřejmě hledat na rovině povrchové, v oblasti typické a prozodické. Z tohoto hlediska by zřejmě nebylo zcela adekvátní považovat věty jako výše uvedený příklad za plně negramatické.

Pokud zvolíme neutrální, široký pojem „uspořádanost“ (propozic vyjádřených konjunkty; srov. Běličová a Sedláček, 1990), můžeme rozlišovat tyto typy uspořádanosti:

(a) Uspořádanost základní (povrchová): věta vedlejší buď následuje, nebo předchází před větou hlavní. Obecně platí, že u většiny typů vedlejších vět následuje věta vedlejší za větou hlavní.

(b) Uspořádanost ikonická s opozicí ikonické vs. neikonické pořadí propozic (konjunktů). Ikonické pořadí odpovídá časovému (nebo motivačnímu) faktickému pořadí, kdežto neikonické pořadí je opačné. To odpovídá sloupci +ikoničnost v tabulce výše.

(c) Uspořádanost prototypická s opozicí prototypické vs. neprototypické pořadí propozic (konjunktů). To odpovídá řádce +prototypičnost v tabulce výše. U některých typů vztahů nemusí být prototypické pořadí specifikováno, např. věty přípustkové nemají svůj prototyp výskytu v prepozici nebo v postpozici vzhledem k větě řídící.

 

3.2. Uspořádanost z hlediska aktuálního členění větného. Jsou dvě možnosti:

(a) Vrchol intonace celého souvětí je ve větě, která je na konci souvětí: to je bezpříznakové pořadí vět v souvětí a odpovídá bezpříznakové intonaci v jednoduché větě, kdy vrchol intonace je na jejím konci.

(b) Vrchol intonace celého souvětí je ve větě, která je na počátku souvětí: to je pořadí příznakové a odpovídá příznakové intonaci v jednoduché větě, kdy vrchol intonace je uvnitř věty.

[13]Zde mám na mysli pořadí hlavní věta – vedlejší věta, protože v pořadí vedlejší věta – hlavní věta k příznakové intonaci, tj. s intonačním vrcholem na vedlejší větě, obvykle nedochází.

 

3.3. Uspořádanost přirozená vs. metakomunikativní. Tento druh uspořádanosti se týká koordinace. Uspořádanost přirozená je ikonická, odpovídá časovému sledu obsahů propozic, kdežto uspořádanost metakomunikativní je dána subjektivní důležitostí propozic (může být ikonická i neikonická).

Metakomunikativní uspořádanost je obvykle vyjádřena explicitně, pomocí textově orientačních spojovacích výrazů jako především/za prvé, .. pak, za druhé. Jisté adverbiální výrazy (pak, potom, nakonec …) jsou dvojznačné: primárně vyjadřují přirozené, ikonické uspořádání a sekundárně uspořádání metakomunikativní, subjektivní.

Příkladem na přirozenou uspořádanost (s konektorem pak₁) je Horolezci zlezli vrchol hory a pak₁ si odpočinuli. Příkladem na metakomunikativní uspořádanost je Karel je přitažlivý muž a pak₂, je taky bohatý. Metakomunikativnost může náhodně koincidovat s ikonicitou (Proč je Karel spokojen? – Dostal prestižní místo a pak₂, má tím pádem taky hodně peněz), nebo naopak subjektivní pořadí důležitosti je opačné, než je přirozené (ikonické) pořadí konjunktů: v tomto případě může dojít k souvýskytu metakomunikativního konektoru, vyjadřujícího původně následnost (pak₂) a konektoru přirozeného vyjadřujícího předčasnost (předtím): Jana to měla těžké: vzala si darmošlapa a pak₂ ještě předtím měla za svobodna dítě.

Hierarchizaci těchto opozic lze popsat takto:

Nejvyšší hierarchií je hierarchie ikonické – neikonické pořadí konjunktů.

Navrstvenou hierarchií je prototypické – neprototypické pořadí konjunktů.

Třetí hierarchií je hierarchie podle aktuálního členění. Uplatňuje se u pořadí neprototypického a neikonického, kdy věta vedlejší následuje za větou hlavní (jde o věty podmínkové a časové vyjadřující předčasnost). V tomto případě je vrchol intonace většinou ve větě hlavní, jde tedy o intonaci příznakovou. Tato příznaková intonace činí celé souvětí synonymní opačnému, tj. ikonickému a prototypickému pořadí.[1]

 

LITERATURA

 

BAUER, J. – GREPL, M.: Skladba spisovné češtiny. Praha 1980.

BĚLIČOVÁ, H. – SEDLÁČEK, J.: Slovanské souvětí. Praha 1990.

GREPL, M. – KARLÍK, P.: Skladba spisovné češtiny. Praha 1986.

HLAVSA, Z.: K některým základním problémům funkční mluvnice češtiny. SaS, 55, 1994, s. 161–167.

[14]HUDSON, R.: Coordination and syntactic relations. Journal of Linguistics, 24, 1988, s. 303–342.

HUDSON, R.: Gapping and syntactic relations. Journal of Linguistics, 25, 1989, s. 57–94.

KOKTOVÁ, E.: Implicitní predikace. Doktorská disertace. UK, Praha 1976.

Mluvnice češtiny, 3. Skladba. Praha 1987.

PANEVOVÁ, J.: Formy a funkce ve stavbě české věty. Praha 1980.

PANEVOVÁ, J.: The Czech infinitive in the function of objective. In: J. Mey (ed.), Test and Protest. The Hague 1986, s. 123–142.

SVOBODA, K.: Souvětí spisovné češtiny. Praha 1972.

ŠMILAUER, V.: Novočeská skladba. Praha 1966.

 

R É S U M É

On the classification of Czech complex sentence

In this article, I offer a proposal of an alternative, functional and grammatically based conception of the complex sentence in Czech. This conception is presumably extendable also to other languages.

My basic classification of the complex sentence (coordination and subordination) is functional. In my pragmatic account, I am concentrated on the linear sequence of the sentences of the complex sentence, esp. its iconicity and prototypicality.

Slovo a slovesnost, ročník 58 (1997), číslo 1, s. 8-14

Předchozí Ladislav Nebeský: Nejasné jevy a jejich vyjasnění

Následující František Čermák, Petr Sgall: Výzkum mluvené češtiny: jeho situace a potřeby