Vícejazyčnost v korespondenci Boženy Němcové (Sonda první: němčina)

Alena Macurová, Jaroslava Janáčková

[Články]

(pdf)

Multilingualism in the correspondence of Božena Němcová (Probe No. 1: German)

(…) vidím, že z toho povstala hodná směsice, píše Němcová v závěru svého dopisu z 21. října 1857 Matiju Majarovi (III, s. 149–151).[1] Co výrazem hodná směsice pisatelka komentuje, není při čtení edice dopisu úplně jasné. Plně se to ale ozřejmí konfrontací s autografem – anebo, alespoň, na pozadí informace podané ve vysvětlivkách: Celý dopis je psán azbukou, pro češtinu přizpůsobenou připisováním háčků a délek, některá slova nebo i písmena jsou však napsána latinkou. Slova německá jsou psána kurentem (III, s. 345). Autorský komentář obdobného typu (hodná směsice) se v dochované korespondenci objevuje spíše výjimečně; v různé míře a různým způsobem vícejazyčné texty zde naproti tomu nijak výjimečné nejsou: autorka dopisů hojně užívá různé jazyky – nebo jejich (dílčí) prostředky (vedle češtiny často němčinu, také slovenštinu, slovinštinu, srbštinu, polštinu, bulharštinu, maďarštinu, latinu, francouzštinu), různé prostředky či podoby jazyka jednoho (např. prvky českých – řidčeji i německých – nářečí, češtinu „obyčejnou“ i „obřadní“), různé grafické systémy (latinku, azbuku, kurent). Na místě bude položit otázku, zda to vše s různými záměry a se zaměřením k různým funkcím.

Jisté je, že ne celá škála užívání všech těchto jazyků a/nebo jejich dílčích prostředků je beze zbytku vyložitelná na pozadí Havránkova (1963, s. 201) zjištění, že Němcová „jako žena typu velmi senzitivního a vnímavého živě reagovala ve svém osobním jazyce na každé jazykové prostředí, s nímž se sblížila“. To je jen jeden aspekt pohledu na věc objasňující jen jednu rovinu užití jiných jazyků než češtiny, resp. jednu rovinu užití různých podob jazyka českého: motivace jazykovou situací vnějšího prostředí snad vysvětlí, i když ne úplně beze zbytku, např. slovakismy, resp. slovakizování v dopisech ze Slovenska nebo nářeční prvky v korespondenci z Chodska. Dopisy B. Němcové ale vícejazyčnost exponují i v případech, kdy není „diktována“ komunikační situací (autorčiným „zde“ a „nyní“), a ne zřídka se „situace vícejazyčnosti“ stává vlastním předmětem sdělení, více či méně tematizovaným.

Výše představená vícejazyčnost je ovšem jen jedním z typů textové heterogennosti; ta pokrývá ještě širší rejstřík jevů, projevuje se na různých rovinách stavby textu – a viděna může být různými zornými úhly. V jejím rámci se vydělují (srov. Macurová – Mareš, 1995) přinejmenším tři typy (různě) heterogenních textů: „vedle sebe“, „místo sebe“, resp. „proti sobě“ v nich stojí (1) přímo typově odlišné znakové systémy; (2a) různé typy znakového systému přirozeného jazyka, různé jazyky národní; (2b) různé variety jazyka jediného; (3) různá stanoviska, názory, „ideologie“.[2]

[87]V textu mívá vícejazyčnost různé podoby, projevy a funkce.[3] V žádné z dorozumívacích oblastí přitom nebývá volba (prostředků) jednoho či druhého jazyka, resp. (prostředků) jedné či druhé variety jazyka jednoho náhodná: vždy k něčemu odkazuje a/nebo vždy něčemu slouží. Ve sféře neuměleckých textů je receptor nakloněn spojovat proces volby i její (textový) rezultát[4] spíše s „odkazem“ k autorovi (pisateli či mluvčímu) textu[5] než s úlohou tohoto rysu textu „při plnění úhrnné významové intence“ celku – to bývá spojováno primárně s oblastí uměleckou (srov. Červenka – Jankovič, 1978, s. 246; Červenka, 1996, zvl. s. 15–25, 366–373). Soukromý dopis[6] ale do sféry „neuměleckého“ spadá jen zčásti a jen některými svými rysy.

Jeho postavení ve sdělovacím procesu je v tomto ohledu nevyhraněné, nejednoznačné: jistá (potenciální) oscilace mezi póly neumělecký x umělecký je zakotvena už v samé podstatě žánru. Zvl. soukromá korespondence zveřejněná, a prezentovaná v kontextu komunikace literární (např. jako dvanáctý až patnáctý svazek Spisů Boženy Němcové), se totiž v řadě svých vlastností a rysů přehodnocuje, texty se vyvazují z praktických souvislostí svého záměru a účelu a oprošťují se od svých (primárních) funkcí (informační, apelativní či interaktivní, expresivní). Čtení zvnějšku, „odjinud“ než úhlem pohledu osloveného adresáta, přiřazuje textům jiné, třeba i nové kvality; jiné kvality text čtením zvnějšku, často zároveň z jiného času a prostoru (i v širokém slova smyslu jazykového), zase ztrácí. V proměně času, prostoru a konkrétního čtenáře pak nabývá (může nabývat) jiných dimenzí i vícejazyčnost textu – zvl. pokud jde o vztahy opozic srozumitelné vs. nesrozumitelné, známé vs. neznámé, cizí vs. vlastní.

Z „cizích“ jazyků (na pozadí češtiny jako jazyka „našeho“) se v korespondenci B. Němcové nejvýrazněji uplatňuje němčina.

Nemyslíme, že by bylo nutné zde nějak zvlášť zdůrazňovat potřebu celostního pohledu na věc: je podle našeho názoru sdostatek zřejmé, že izolovat a akcentovat (jen) některé způsoby užívání a hodnocení němčiny (i ve vztahu k „německému“) a jiné smlčet znamená jistou manipulaci, škodlivou v každém případě, a falešnou – nepravdivou.

[88]V potřebně širokém kontextu vzato odkazuje vztah čeština – němčina bezpochyby k dobovému bilingvismu,[7] v rámci toho i k bilingvnosti samotné Němcové a nepochybně také, nejšíře, k dobové české jazykové situaci (k ní Weingart, 1918, s. 42–44; Havránek, 1936, zvl. s. 107–110).

Převážně (jen) odkazovací funkce se pojí s jednotlivými německými výrazy do češtiny již – v různé míře – adaptovanými (třeba i zkomoleně). V textech dopisů jsou takové výrazy uváděny pravidelně bez signálů autorské distance (tedy bez uvozovek či jiného grafického vyznačení z textového okolí), např. a dal ti nějaký kamrtuch, který by ti ani tolik nevydržel – IV, s. 87; sníme v bázni boží dva zušpeisy a polívku – II, s. 76; Také rajchsrát je proti tomu – IV, s. 91; také se do ní zamiloval k smrti jeden pantafir od eibrsonu – I, s. 185 aj.[8] Nedistantní postoj k cizímu, a zároveň odkaz k přisvojení „německého“ systémem češtiny, se projevuje už na rovině slova (k tomu Trost, 1976): srov. zde heterogennost různého typu, např. on to píše na löschpapíru – III, s. 38, nebo častější kombinaci lexikálních morfémů němčiny s českými morfémy gramatickými, např. o Gefällsübertretunkách – II, s. 43.

Bez signálů autorské distance jsou ovšem užívány také německé výrazy pro češtinu neadaptované, demonstrující svou příslušnost k němčině grafickým způsobem svého záznamu. V textu jsou uváděny dvojím způsobem: (1) V českém kontextu stojí „samy o sobě“, srov. Muž dosud nemá ani Personalzulage – III, s. 34; Ten jeho Liebeserklärung při tom jeho žraní, plnou hubou – III, s. 86; patří sem i Když jsem z Prahy jela na tom očistci – to jsem tam pokřtila Stellwagen, – I, s. 142 aj. (2) Jsou (nějak) usouvztažněny s češtinou a/nebo i s jazyky jinými. Srov. v širším kontextu vztah výrazů blyskavice a Irrlicht: Jaké to jídlo demikát? – Letěl jako blyskavice? Hvězda, či blesk, či Irrlicht? – III, s. 268. Užití němčiny ve funkci jazyka zažitého tak, že i on[9] poskytuje v rámci daného idiolektu možný překladový ekvivalent pro výraz graficky vydělený z textu jako „cizí“ (zde: blyskavice), není v korespondenci B. Němcové nijak zvlášť četné. Obdobně, někdy jen německými, jindy českými a navíc, k „dovysvětlení“, německými výrazy se snad překládá ještě [89]jen mnoho (…) ruských slov, jež se udržují v „řeči lidu“ v Gömöru (jako např. žmen, burian aj. II, s. 172); z textu jsou přitom jako „cizí“ vyčleněny zase nikoli výrazy německé. To – jakkoli vzhledem k počtu dokladů okrajově – svým způsobem komentuje realitu dobového užívání jazyka a i soudobých představ o ní. Podobně ji samozřejmě komentují také případy, kdy sám text naznačuje, že příslušný český výraz není v autorčině idiolektu k dispozici, srov. Muž dělal zkoušku z (Waarenkunde) – a nyní chodil k Skřivanovi a udělá zkoušku z nauky o slohu kupeckém a počtářství. – II, s. 172. Je zde položení německého výrazu do závorek[10] využito jako prostředek autorského poukazu na vlastní, třeba okamžitou, „nedostatečnost“ v češtině („takto to napsat nechci – proto závorka – a jinak neumím“)? Autorská reflexe tohoto faktu je přitom jiná než v případech, kdy je německý výraz z textu vydělen „pravidelnými“ způsoby jako cizí (v edici dopisů povětšinou kurzívou – opakovaně srov. např. Talutmauer/n/). V těchto (četnějších) případech se totiž k absenci výrazu českého – snad přímo k absenci „systémové“? – poukazuje příměji, „neuzávorkovaně“, v první linii textu.

V dané dorozumívací sféře (v soukromé korespondenci) ovšem k aspektu dobového bilingvismu a aspektu české jazykové situace přistupuje ještě aspekt další, ukotvený žánrově, totiž zřetel k adresátovi. Až a jen ty komunikační akty, v nichž je adresátova komunikační kompetence souměřitelná s komunikační kompetencí autorčinou (je předjat jako plně bilingvní), totiž opravňují „zaměřené“, aktualizované, ne tedy pouze jen indiciální užívání němčiny, až v nich se čeština a němčina usouvztažňují jako srovnatelné a/nebo konkurenční kódy.

Právě se specifickou textovou projekcí adresáta (jeho kompetencí jazykových, jeho bilingvismu) se spojuje skutečnost, že nedistantní, „neideologizované“ vnitřnětextové vysvětlivky německých výrazů výrazy českými se v korespondenci B. Němcové vyskytují zcela ojediněle. V lecčems přitom bývají specifické. V dokladu My jsme zdrávy a zítra jdeme do divadla na Grille (Diblíka), já to Fričovi opravovala, – III, s. 214 např. tím, že jde jednak o specifickou pojmenovací jednotku (vlastní jméno), jednak o specifickou pojmenovací situaci: v užití výrazu (die) Grille jako názvu divadelní hry se aktualizuje ne přímý, ale přenesený význam pojmenování.

Vnitřnětextové vysvětlivky objasňující češtinu němčinou, jen o něco, ale přece jen četnější, jsou převážně určeny adresátům, s nimiž lze spojit ne plné zažití specifické domácí jazykové situace: cizincům nebo – do německy mluvícího prostředí! – ještě nedospělému a jazykově „nehotovému“ synu Karlovi (nar. 1839). Oběma těmto typům adresáta se skrze typ vysvětlivek přiřazuje ne plná znalost češtiny: české výrazy jako např. barvotisk, plachta lodní Němcová německým překladem „vysvětluje“ G. K. Zechentnerovi, skočiti, dyka M. Majarovi; v dopisech Karlovi uvádí vysvětlující německé ekvivalenty např. k českému poměry, národní usvědomění, také ale malý šáteček na krk aj. (podrobněji srov. Macurová, 1996). Funkční oprávněnost takového postupu je zde nasnadě – vícejazyčnost funguje jako specifická instrukce k recepci textu (přiřazuje výrazu význam). Směřuje se přitom přímo, bez oklik, k porozumění textu (a „realitě“, jež stojí za ním); [90]subjekt pisatelky dopisů a „překladatelky“ není ničím víc než prostředníkem mezi jazyky a „skutečnostmi“.

Je na místě zde alespoň na okraj připomenout, že četněji a výrazněji se takové (k porozumění směřující) vnitřnětextové vysvětlivky uplatňují v souvislosti s výrazy z jiných jazyků slovanských a z maďarštiny: funkce instruktivní (tomuto cizímu výrazu přiřaď tento význam) se i zde pojí s funkcí osvětovou, vzdělávací, a výrazně, navíc ještě, také s funkcí sebeprezentační.[11] V souvislosti s výrazy ze slovenštiny (ta má v korespondenci Němcové zcela zvláštní postavení) pak lze uvažovat ještě o funkci poetizační.

Čeština a němčina jako kódy soudobé komunikace se přitom zdaleka ne vždy a ne pravidelně staví do příkré opozice (tak jak to známe z ranějšího 19. stol., srov. Macura, 1983).[12] Zdaleka ne vždy jsou češtině jako jazyku „vlastnímu“ přiřazeny (jen) kladné položky hodnotové stupnice a „cizí“ němčině (jen) položky záporné. Je pravda, že hodnotu „užívat češtinu“ staví Němcová vysoko (a spojuje ji přímo s hodnotami stojícími v hierarchii soudobé národní společnosti nejvýše) a že užívání češtiny se zhodnocuje až jako (vědomé a přesvědčené)[13] ne-užívání němčiny, srov. v dopise z Domažlicka: zde je lid ještě tak tuze pozadu, že se toho člověk zhrozí. Oni mluví česky, proto že neuměji německy; ale o vyšší vzdělanosti, o národním citu nevědí ani za mák. – I, s. 38. Přitom ovšem Němcová realisticky (byť z pozice pročeské) a přímo, explicitně reflektuje dobovou potřebnost obou jazyků, ve sféře soukromé i veřejné komunikace. Synu Karlovi např. píše A pak tě musím upamatovat, abys nezapomínal na češtinu, cvič se v ní, nepíšeš pravidelně; tím deníkem bys nejvíc si prospěl. Bylo by to škoda i hanba na tě, abys to neuměl. – II, s. 233 nebo A nepíš podruhé německy, to by bylo mezi námi nepřirozené, a cvik potřebuješ i v české řeči, což Ti přece musí být první! – III, s. 246. Zároveň ale (v německy psaném dopise matce) uvádí mezi důvody pro Karlův pobyt v cizině také Und dann wegen der deutschen Sprache, damit er sich einübt. – II, s. 181.[14] Oba jazyky, češtinu a němčinu, sama Němcová také používá, střídá je a mísí, exponujíc přitom různé jejich vztahy a různé aspekty existence němčiny. Důvody pro přepínání kódů jsou přitom někdy více, někdy méně zřejmé.

V rámci jednoho textu čeština a němčina někdy jen stojí „vedle“ sebe, odkazujíce k dobovému (a individuálnímu) bilingvismu, např. Chtěly jsme ho také slyšet, a tudy jsme si věnovaly každá na – na – na poslední galerii 10 kr. – sage zehn Kreutzer Conventionsmünze! – II, s. 207 nebo Goethe povídá: „Was is Pflicht? [91]– Pflicht ist, was sich der Mensch selbst befiehlt!“ – Všecko si však člověk poručit nemůže; – III, s. 83; smysl textu se přitom utváří v jediné (lineární) linii budované oběma jazyky rovným dílem (srov. v posledně uvedeném dokladu odkaz českého poručit).[15] Jindy je různost jazyků akcentována, při stavbě textu (a utváření jeho smyslu) funkčně rozlišeně „spolupracují“, jeden jazyk např. stojí v pozici komentáře k druhému: – ó tam bych vínem rozehřáta zazpívala já třebas: Ich bin die Fürstin von Thoren – ale jak dál – zum trinken nicht – zum lieben, nicht mehr jung – zum leiden – ano to by šlo! – zum leiden auserkoren. – II, s. 169.[16] Není snad třeba podrobněji rozvádět, na jaké projekci příjemce takové užívání dvou jazyků staví, ani to, že smysl takovýchto dvoujazyčných partií může být konstituován pouze v případě obligatorní nivelizace protikladu „srozumitelný“ vs. „nesrozumitelný“, resp. i „známý“ vs. „neznámý“ a „vlastní“ vs. „cizí“.

Funkční srovnatelnost češtiny a němčiny, jež je v korespondenci Němcové reflektována a „vně“ signalizována jako nesporný fakt (srov. i řadu dopisů psaných německy), je ovšem soudobými normami veřejného styku odsouvána spíše do roviny ideálu. Tuto skutečnost sama Němcová ve své korespondenci respektuje (v „reprodukci“ jednotlivých komunikačních aktů, i pokud jde o aspekt „modelační“) – srov. zpáteční adresy uváděné i v českých dopisech jen v němčině (k odlišné, matoucí praxi předcházejícího období srov. u Macury, 1983), důslednost, s níž jen v němčině reprodukuje německy vedené jednání na úřadech, německé úřední materiály (II, s. 46,152) aj.

Výrazněji ještě jsou s jejím respektem k dobovému postavení němčiny jako jazyka veřejného styku spjaty ty případy, kdy pisatelka svým adresátům (těm „potřebným“, ponejvíce synu Karlovi) přímo „předepisuje“ jazykové chování v němčině (psané i mluvené). Motivace toho je zřejmá – v jejím centru leží představa, že neužívání jazyka oné „roty byrokratické“ ohrožuje komunikační i jiné přežití našince. Alespoň jeden příklad (podrobněji a komplexněji o „řízení“ komunikačního chování syna Karla srov. Macurová, 1996): tedy řekni hned, že tam je v balíku také kus chleba, „das Dir die Mutter auch ein Stück Hausbrot beigelegt hat, was aber im Amte in Prag nicht angezeigt wurde, da es erst später zugelegt wurde, daher nicht in dem Frachtbrief erwähnt wird“. – Tak to musíš říct, abys nemusel platit snad pokutu anebo my zde potahováni nebyli. – III, s. 301, Karlovi.

[92]Vedle němčiny srovnatelné s češtinou a němčiny s češtinou „spolupracující“ figuruje ovšem i v korespondenci Němcové ještě němčina jiná – specifická co do své povahy i co do funkcí, jež se jí přiřazují. Na mysli máme ty německé výrazy a různě rozsáhlé pasáže textu, jež bývají z celku dopisu (nějak) vyčleněny (v edici jiným typem písma a/nebo uvozovkami),[17] a už v prvním plánu jsou tak prezentovány jako „jiné“. Prostá (takto signalizovaná) „jinost“ se ve většině případů ještě zvýznamňuje (k tomu Uspenskij, 1970). Jiný jazyk (reflektovaný jako „cizí“) zastupuje cizost stanoviska, světonázoru, „ideologie“, srov. V Moravě prý nikdo „aus der bessern Klasse“ nemluví moravsky, „nur das gemeine Volk“ – I, s. 152; bylo by (…) v nynějších okolnostech a v postavení, v jakém já nyní jsem, tuze nepraktické a Vašemu almanachu Lada Niola jen škodné, vydat obraz „einer regierungsfeindlichen Person“. – II, s. 66. V případech, kdy cizost a distance nejsou vyjádřeny už v grafice, jsou různým způsobem tematizovány, verbalizovány, srov. např. což se vykládalo nebo jak oni to jmenují v Nedávno dostali také důtku, stálo v nich něco o německých myších, což se vykládalo jakožto Aufreizung der Nationalitäten! – IV, s. 68; že nebudou brát na jeho národní smejšlení, aneb jak oni to jmenují „separatische tendenzen“, žádný ohled – II, s. 48. Na první pohled je zřejmé, že paralelní užití němčiny a češtiny (perspektivizující realitu různým způsobem) zde nesměřuje k porozumění, ale k (různě vyhraněné) konfrontaci, ke střetu, druhotně ovšem hodnocenému, sjednocenému a posouzenému skrze („pročeskou“) perspektivu autorčinu.

K tomu srov. řadu explicitních výroků typu Ať si ti Němci jen hafaj, však on na nás přece zase dojde čas, a potom se jim zrak jak náleží protře, aby přece jednou viděli, že nejsou oni u nás páni. – I, s. 130. Nebo: Jestli napadne těm flegmatickým Němcům take nějaká regulace – tak zdejší čeští sedláci revoluci jmenují, – tedy kdo bude první na vidlice napichnut než Stockbeimove (Stockböhme), neboť nás mají v žaludku, zrovna jako my je. – I, s. 72; Ale ať se (Němci, A.M.) třebas na hlavu postaví vztekem, přece jen Slovanům patří budoucnost a Rus dokázal jim, jaký je barbar! – IV, s. 25; méně explicitně např. Und was nützt dal alles, die Regierung will einmal nicht, da wir Čechen leben, und wer da nicht mitschreiet „Kreuzigt, kreuzigt!“, – der wird halt dann selbst gekreuzigt. – III, s. 72–3 aj.

I v korespondenci s těmito explicitními výroky se příznakové, ne pouze indiciální užívání němčiny (jazyka vyznačeného v textu jako „cizí“) stává prostředkem explikace jednoho pólu vyhraněně odlišných světonázorů, různosti stanovisek, úhlů pohledu, jež vyrůstají z už zažitého – a dobově znovu aktualizovaného – protikladu „my“ (Češi, popř. šíře Slované) vs. „oni“ (Němci). Němčina v tomto způsobu svého užití reprezentuje hledisko jejich, „cizího“ světa; podstatné přitom je, že na něj, nikoli na jazyk sám, i když i jeho prostřednictvím, se vrší sekundární negativní hodnocení „německého“ (jako nepřítele a škůdce).

Souvisí to i se skutečností, že němčina je v korespondenci Němcové prezentována ještě v dalším aspektu své existence – jako jazyk už hotové literatury a kultury, hodné úcty a obdivu; a k této němčině se Němcová hlásí jako k „vlastní“. Explicitně [93]– na rovině verbalizovaných postojů – sice charakterizuje takový (pozitivní) vztah k němčině jako překonaný, situovaný do doby minulé. Zřetelně srov. v dopise V. Vrbíkové: Já také více po německu vychována byla, a jedině moje babička, taková upřimná staročeška (…) ta napomínávala mne k lásce k vlasti (…) a hleděla vždy zošklivit mi němčinu. (…) jak jsem dorůstala, opírala jsem se proti tomuto brojení na němčinu, zastávala jsem ji, neboť jsem velké zalíbení nacházela v knihách německých a to české čtení a ta řeč zdálo se mi tuze sprosté. Mluvila jsem sice více a lépe česky než německy, ale ta němčina se mi přece lépe líbila (…) – I, s. 160.[18] Samo jazykové chování Němcové ovšem nasvědčuje tomu, že klady němčiny jako jazyka a zvl. jazyka kulturního nelze – navzdory jakkoli negativnímu postoji k „němectví“ – pominout: Němcová z němčiny překládá, čte německou literaturu, vede (syna Karla) k jejímu čtení, literární němčinu často v korespondenci cituje, užívá ji jako pozadí literárních narážek[19] (srov. k tomu Stich, 1975).

Nejen v souvislostech s touto němčinou, zvláště ale s ní, je třeba zvažovat časová ohniska a inspirace sledovaného typu vícejazyčnosti. Jejich výskyt v reálném autorčině dopisování může být rozložen v čase jinak, než jak se jeví v celku dochovaném (část korespondence byla zničena, část ztracena). Bohaté zřejmě bylo dopisování B. Němcové rodině Panklových (zachována je jen jeho pozdní výseč) – a patrně se už od jejího odchodu z Ratibořic vedlo německy, nejen s ohledem na otce, který česky neuměl (německy si s nimi dopisoval i Josef Němec ještě po spisovatelčině smrti). Nezvěstné jsou dopisy mezi Němcovou a V.B. Nebeským, M. Klácelem a V.D. Lamblem (zde s několika výjimkami). Ty by nepochybně obraz vícejazyčnosti doplnily (a také by se možná už v rané korespondenci objevily listy silně expresívní, blízké čtveřici dopisů neznámému adresátovi, patrně Hanuši Jurenkovi, i listy citující německé autory). Zachované dopisy situují nejpestřejší výskyt všech způsobů užívání němčiny doprostřed let padesátých. Spjato je to se dvěma skutečnostmi. Jednak s praktickou potřebou informovat o aktuální situaci manžela (němčina jako reprodukovaný jazyk „mechanismů vládnutí“), jednak s potřebou instruovat syna Karla po jeho odchodu do Zaháně v r. 1856 k efektivní komunikaci v německém jazyce. Oproti takto neutrálnímu, praktickému porozumění a jednání sloužícímu užívání němčiny se u Němcové kolem r. 1855 dostává ke slovu německý jazyk ve funkci skupinově reprezentační a estetické. Nejnápadněji v citacích výroků, přísloví, veršů a celých básní v dopisech onomu neznámému adresátovi. Jde o pasáže v listech psaných se zvýšenou citovou naléhavostí, v dopisech-vyznáních, stylizovaných zcela jinak než předchozí dopisy Janu Helceletovi. Poměřována ostatním známým listářem B. Němcové může čtveřice dopisů uveřejněných J. E. Sojkou za předpokládané účasti K. Sabiny (autografy se neuchovaly) budit až podezření z nepůvodnosti (obsáhlou a mnohostrannou argumentaci takové hypotézy srov. Stich, 1975). Nemohou ale jinde neobvyklé postupy [94](včetně zacházení s němčinou) poukazovat, předjímajíce svého adresáta, ke způsobům komunikace praktikovaným ve Fričově družině, kde byla orientace do světa, „ven“, mj. i na německé básníky, toho času zakazované a odmítané, přímo programní?

Ostatně: přesvědčení Němcové o tom, že „je třeba cvičit se v němčině“, jistě nelze spojovat jen s potřebností němčiny pro přežití a při obstarávání bytí.

 

LITERATURA

 

BEČKA, J. V.: Česká stylistika. Praha 1992.

ČERVENKA, M.: Obléhání zevnitř. Praha 1996.

ČERVENKA, M. – JANKOVIČ, M.: Estetická funkce, významové sjednocení a spojitost textu. In: Text – język – poetyka. Wrocław et al. 1978, s. 241–254.

HANUŠ, I. J.: Nástin sloho-vědy čili stylistiky. Praha 1864.

HAVRÁNEK, B.: Vývoj spisovného jazyka českého. In: Československá vlastivěda. Řada II. Spisovný jazyk český a slovenský. Praha 1936, s. 1–144, 217–220.

HAVRÁNEK, B.: Studie o jazyce a díle Boženy Němcové. In: Studie o spisovném jazyce. Praha 1963, s. 200–217 (pův. v Tvorbě 1950).

CHLOUPEK, J. a kol.: Stylistika češtiny. Praha 1990.

JEDLIČKA, A. – FORMÁNKOVÁ, V. – REJMÁNKOVÁ, M.: Základy české stylistiky. Praha 1970.

JUNGMANN, J.: Slovesnost. 2. vyd. Praha 1845.

MACURA, V.: Znamení zrodu. České obrození jako kulturní typ. Praha 1983.

MACUROVÁ, A.: Postoje k jazyku stylizované v umělecké próze (Na materiále jedné Nerudovy povídky). NŘ, 67, 1984, s. 179–184.

MACUROVÁ, A.: Kávu nepí, nekůř mnoho (…) a o peníze mu nepíš … (Život a komunikace podle Boženy Němcové). In: Jazyk a jeho užívání. Praha 1996, s. 230–239.

MACUROVÁ, A. – MAREŠ, P.: Soužití a střet. Ke stylu vícejazyčného textu. In: Stylistika, V, 1996, s. 164–182.

NEKVAPIL, J. – ŠOLTYS, O.: Analýzou a interpretací textu k obrazu jeho pisatele. AUC. SlavPrag, 32. Praha 1988, s. 263–268.

RUŠČÁK, F.: Teoretické východiská epištolárneho štýlu. In: Štylistické otázky textu. Prešov 1984, s. 135–159.

SKWARCZYŃSKA, S.: Teoria listu. Lvov 1937.

STICH, A.: Sabina – Němcová – Havlíček (Textologický a stylistický příspěvek k sporům o Sabinových zásazích do cizího díla). In: Stylistické studie III. Praha 1975.

TROST, P.: Střídání kódů. SaS, 37, 1976, s. 1–3.

USPENSKIJ, B.A.: Poetika kompoziciji. Moskva 1970.

WEINGART, M.: Vývoj českého jazyka. Praha 1918.

 

[95]R É S U M É

Die Mehrsprachigkeit in Božena Němcovás Briefwechsel (Sonde Nr. 1: Deutsch)

Die Studie untersucht den Gebrauch des Tschechischen und anderer Sprachen im überlieferten Briefwechsel von Božena Němcová. Es wird gezeigt, daß sich verschiedene Funktionen potentiell an diesen Typ der textuellen Mehrsprachigkeit binden, wo Mittel verschiedener Nationalsprachen „nebeneinander“, „statteinander“, bzw. „gegeneinander“ stehen. Es handelt sich um folgende Funktionen: (a) Instruktionsfunktion (Mehrsprachigkeit als Instruktion für Textlektüre), (b) Aufklärungs-, Bildungsfunktion, (c) Selbstpräsentierungsfunktion, (d) Poetisierungsfunktion. Speziell mit dem Gebrauch der deutschen Sprache verbindet sich eine häufige Nivellierung von Oppositionen, die gewöhnlich mit der Mehrsprachigkeit verknüpft werden (Bekanntes vs. Unbekanntes, Verständliches vs. Unverständliches, Fremdes vs. Eigenes). Das hängt mit dem realen Status der deutschen Sprache im damaligen (tschechischen) Kommunikationsraum zusammen, und mit deren nichteindeutigem, strukturiertem Gebrauch im Briefwechsel: Die deutsche Sprache wird nich nur (1) kontrovers benutzt, d. h. in Anknüpfung an die Periode der nationalen Wiedergeburt als Repräsentant des Fremden, des Deutschtums betrachtet, sondern auch (2) neutral, als Indiz, das auf die damalige Sprachsituation, den Bilinguismus und die sprachlichen und kommunikativen Kompetenzen der Kommunikanten hinweist, und (3) afirmativ, als Wert.

Slovo a slovesnost, ročník 58 (1997), číslo 2, s. 86-95

Předchozí Pavel Trost: Jazyk ironie

Následující Milada Homolková: Slovotvorný morfém proti- z pohledu diachronního