Raná gotika v českém básnictví

Josef Hrabák

[Kronika]

(pdf)

-

jmenuje se brožura Fr. Tichého, která vyšla loni jako 5. svazek Knihovny Náboženské revue církve Českomoravské (Praha 1940, str. 28). Knížka je určena „nejširším vzdělaneckým vrstvám našeho národa, po výtce duchovenstvu a učitelstvu“ (str. 5), obsahuje však i některé názory, které mohou zajímat dějepisce literatury i filology; jde zejména o otázku datování vzniku staročeské Alexandreidy a Mariánských básní rukopisu hradeckého.

Literární dějepis poslední doby obecně přijal názor, že Alexandreida vznikla v prvních letech 14. století.[1] Tichý se vrací k datování starší literární historie, která kladla vznik „Českého Ale[165]xandra“ ještě do stol. 13.[2] Opírá se zejména o verš 226n. zlomku Budějovického:

By Bóh uslyšeti ráčil
své křesťanstvo i to zračil,
by takýž byl českým králem,
úfal bych to, ž’ by za málem,
leč buď Litva, leč Tateři,
kakž jsú jmenovaní kteří,
Besermené nebo Prusi,
leč nepotvrzení Rusi,
přišli by k takej přípětě,
jakž by, sě křta přichopiece,
byli svých modl otstúpiece.

Slova o Litvě a o Prusech spojuje Tichý s r. 1267, kdy Přemysl II. přislíbil pomoc řádu Německých rytířů proti pohanským Prusům (str. 26). Poukaz na toto místo je sice zajímavý, ale není objevem Tichého a nová literární historie jej nepokládá za dostačující.[3] Právě proto a i vzhledem k důležitosti naší památky bude nezbytné, aby Tichý vyložil své důvody pro staronové datování podrobněji, než učinil v tomto populárním a sumárním náčrtu. Bude také třeba, aby zhodnotil kriticky dosavadní dosti hojnou literaturu, týkající se datování Alexandreidy, zejména obě známé Havlíkovy práce o rýmu Alexandreidy, které vyšly v ČČM 1896 a 1900 a kladou její vznik za legendy z počátku 14. stol.

K Havlíkovým rozborům rýmových dvojic staví se Tichý velmi odmítavě, až příkře, srovn. str. 16: „Byl to filolog, jemuž psychologie básnické tvorby byla úplně cizí. Nechápal, že umění rýmové techniky je individuální, rým považoval nepochopitelným způsobem za produkt básnické školy a tradice. Básník podle jeho názoru sahá k rýmovým dvojicím již hotovým z osobního pohodlí. Je přímo trapné, že takovéto názory mohly být vůbec vážně míněny a vážně brány. A ještě trapnější, že byly Havlíkem v zápětí aplikovány ne snad na nějakého bezvýznamného veršotepce, nýbrž na básníka chlouby naší staré literatury, na básníka staročeské Alexandreidy…“ Je sice pravda, že si dnes Havlíkovy rozbory žádají revise, ale šmahem je takto zavrhovati naprosto nelze; naopak bylo by nanejvýš žádoucí, aby sám Tichý zrevidoval svůj poměr k rozborům rýmů. Ovšem, nelze si představovati básnickou tvorbu tak, že by jeden básník prostě opisoval rýmové dvojice od druhého básníka (pokud ovšem nejde o epigona posledního řádu), na př. básník Alexandreidy od básníka legend, nesmíme však na druhé straně přehlížeti skutečnost, že v každé době existuje jistá rýmová norma, která je něčím nadindividuálním. Každá doba má jistý inventář rýmů, které jsou pro ni typické. Individuálnost básníkova je v tom, jak normu na jedné straně zachovává a na druhé straně porušuje. Že lze právě na základě rozboru rýmového přiřaditi básníka k určité škole, je dnes jasné. Právě proto vývody Havlíkovy budou míti vždycky svou cenu, i když si z nich nevybereme totéž, co si vybral badatel před čtyřiceti lety; kritika Havlíkových prací o rýmu s hlediska nového, strukturalistického pojetí literární vědy, byla by skutečně vděčným úkolem.

Pokud jde o chronologické zařadění Alexandreidy, je důležité a má svou cenu i zařadění této skladby do určitě básnické školy (jinými slovy přiřadění k určité skupině básní, které jeví formální podobnosti) a k tomu je v Havlíkových pracích jistě dosti materiálu. Konečně nesmíme ani zapomínat na to, že při vývoji básnických forem nutně musíme počítat s problémem reminiscence a že reminiscence není pouhým přejímáním. Jistě bude aktuálním problémem prozkoumati, zda jde u Alexandreidy o reminiscence nebo zda naopak shody mezi Alexandreidou a legendami z počátku 14. století jest vykládati jako reminiscence těchto legend na starší Alexandreidu nebo konečně zda jde jen o shody docela nahodilé. To všechno ovšem čeká na svého badatele…

 

Přecházím k Hradeckému rukopisu. Plně souhlasím s názorem Tichého, že je neudržitelné mínění Havlíkovo, který pokládal celý rukopis za výtvor jednoho autora (str. 17). Tichý správně dále dovozuje, že Mariánské skladby tohoto rukopisu napsal jeden básník. Své další vývody, že totiž autor těchto skladeb napsal též Kunhutinu píseň (str. 17 a 19), bude však jistě nutno doložiti ještě podrobnějším srovnáním tvárných prostředků a odůvodnit. Podaří-li se mu dokázati společného autora pro všechny tyto skladby, pak by posunul datum vzniku Mariánských básní proti ustálenému datování v dnešním literárním dějepise o několik desítiletí dozadu.[4]

[166]Na str. 6 praví autor, že „o některých památkách bude ovšem naše literární věda teprve rozhodovati, patří-li skutečně do období rané gotiky čili nic“. Dnes není sporu o tom, že již ve 13. století musela být značná literární produkce českým jazykem, neboť formální bohatost dochovaných skladeb ze začátku 14. století předpokládá nutně značnou literární tradici. Rozbor naší rané gotiky jeví se tak aktuálním problémem českého literárního dějepisu. Je dobře, že Tichý na tyto problémy upozornil, a očekáváme, že své překvapující názory, s kterými v populární brožurce seznamuje jistě jen předběžně, opře o fakta a důvody, které zde mohl jen naznačiti.[5] Podaří-li se mu svá tvrzení dokázati, vykoná jistě velmi mnoho pro náš literární dějepis; v každém případě dojde však k velmi plodné diskusi, kterou očekává a patrně chce vyvolati.

Slovo a slovesnost, ročník 7 (1941), číslo 3, s. 164-166

Předchozí Věra Lišková: Pokus o oživení románové skladby

Následující Bohumil Trnka: Acta linguistica