Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Způsoby vyjádření mlčení v uměleckém textu

Jindra Konopková

[Články]

(pdf)

The ways of expressing silence in literature

1. Úvod

Při četbě děl Vladimíra Körnera si nelze nepovšimnout, že autor v rámci svých uměleckých prostředků v hojné míře využívá akustických vjemů, resp. opozice zvukovosti a nezvukovosti. Zmíněná Körnerova tendence je velmi zřejmá zejména v popisu komunikačních aktů, v jejichž líčení hraje důležitou roli opozice mluvení – mlčení. Zmíněná opozice má však celou řadu dalších projevů.

Pro bližší prozkoumání uvedeného tématu jsem vybrala novelu Údolí včel (1978) a pokusila se o klasifikaci mlčení (ticha) jednak v závislosti na jeho pojmenování a vyjádření v textu, jednak v závislosti na jeho charakteru v jednotlivých typech komunikačních vztahů a situací, jejichž obraz autor v díle vytváří.

Mlčení, nerealizování verbálního aktu mluvčím, je významnou součástí komunikování. Nese komunikační informaci, a to i v momentech, kdy může sám komunikant své mlčení pokládat za nulový stav komunikace (Stedje, 1983, s. 26). Příčiny a důvody mlčení (např. neochota jedince vstoupit do komunikačního aktu, lhostejnost, nepotřeba komunikování v dané chvíli, únava) představují komunikační hodnoty charakterizující postoj jedince v dané situaci – jde o jistý druh informace, a tedy o součást komunikace jako takové.

Mlčení bývá často chápáno pouze jako záležitost verbální komunikace (viz Vaňková, 1996b, s. 96) a je v této souvislosti spojováno se záměrností. Mlčení v mém pojetí je však pojmem širším a zahrnuje v sobě jak záměrné, tak nezáměrné akty; mlčení může mít platnost samostatných výpovědních aktivit, může být samo o sobě svébytným textem, či může existovat jako doprovodný jev neverbálních sémiotických aktů jiného charakteru, např. verbálních promluv uvnitř jedince (vnitřní řeč) či procesů recepce znaku apod. Oblast mlčení se dotýká i projevů expresivity.

Mlčení (přímo či nepřímo pojmenované) má v psaném uměleckém textu zcela zvláštní postavení, což je především podmíněno charakterem psané komunikace jako takové. Literární dílo vzniká na základě transformace autorových myšlenek do verbálního kódu. Verbálním kódem jsou v literárním díle vyjádřeny verbální i nonverbální projevy, v produktivním i receptivním smyslu, tedy i dojmy, vjemy, jejichž přímým nebo doprovodným výrazem je mlčení, mlčení jako takové.

Přítomnost mlčení v textu je podmíněna stylovými normami a samozřejmě i osobou autora. Zatímco např. v odborných textech by mlčení bylo nepřijatelné, v beletristických dílech, jež se nevyznačují vysokou mírou formální exaktnosti a v nichž se může v hojné míře uplatňovat ne-racionální reflexe světa, emocionálnost apod., je prostor pro sémiotické akty mlčení přirozeně potenciálně značný (Vaňková, 1996a, s. 50).

Význam mlčení, jeho kvalitu, příčiny a důvody jeho přítomnosti určuje kontext v širokém slova smyslu a také čtenářovy vlastní znalostní a zkušenostní předpoklady. Interpretace projevů mlčení je závislá na mnoha faktorech, může být výrazně mnohoznačná. Nejsou vyloučeny ani odlišnosti v interpretaci mlčení v okamžiku jeho percepce a v jeho zpětné interpretaci.

 

[22]2. Ticho

V Körnerově textu se kromě motivu mlčení vyskytuje také motiv ticha. Ticho a mlčení se od sebe svou podstatou liší. Mlčení ve svém primárním významu představuje absenci řečové promluvy, je součástí mezilidské komunikace (verbum „mlčet“ je významovým protějškem verba dicendi „mluvit“) a svým významem vylučuje verbálnost i zvukovost, zatímco ticho ve svém významu zvukovost nepopírá a určitou míru zvukovosti připouští. Rozdíl mezi oběma kvalitami je také v aspektu procesuálnosti (mlčení) a statičnosti (ticho).

Ticho (a jeho synonyma – klid, poklid apod.) se v Körnerově textu vyskytuje mimo oblast lidské komunikace a je používáno především k charakteristice přírody a jejího bytí. Ticho je výrazem reflexe přítomnosti přírody v příběhu i jako kontext, pozadí, rámec komunikace postav a je příznakem přítomnosti přírody.

Obcházeli pařezy a záseky a tichem se neslo jen cvakání kopyt. (77)

Bylo slyšet praskání křoví, když dojeli jezdci k prvnímu jezeru. Hladina je omámila třpytem a utišila. Z nehybné vody čišel klid. Vzápětí jej porušilo mlaskání pijících koní a psí smečky, i lidé se ozvali. (32)

Avšak ticho může být za určitých okolností, kdy se stává nositelem informace o změnách stavu přírody, znakově velmi významné. Je tomu tak v případě, jestliže ticho signalizuje porušení neutrálního stavu přírody (např. blížící se bouřku) nebo charakterizuje „nezvukovou“ atmosféru v lidských obydlích. Výraz ticho se v těchto případech může stát také součástí mezilidské komunikace a být funkčně identický s výrazem mlčení:

A snad proto, že jeho hlas zněl tak vlídně, zavládlo hrobové ticho. (9)

To dítě tu bylo v pravém poledni samo. Oloupané dřevo na ohradě svítilo a všude byl takový klid, jako by byl dvůr bez lidí. Nebyly tu ani ovce a přitom nebyla vrata vůbec zavřena. (51)

Šlehl blesk, ale zahřmění sem nedoletělo. (…) / A bylo ticho, ještěrky zalézaly, odevšad se sem vracely podrážděné včely. (99)

 

3. Mlčení

Mlčení se uplatňuje v Körnerově textu především jako součást komunikačních aktů, a to ve dvou základních modifikacích – jako explicitně či implicitně vyjádřené.

 

3.1. Explicitně vyjádřené mlčení

Jde o mlčení, jež je explicitně pojmenováno v textu. K jeho označení se užívá výrazů mlčet, mlčení, ticho a jejich synonym. Vyskytuje se jak v pásmu vypravěče, tak v pásmu postav.

 

a) V pásmu vypravěče

O mlčení se jako o součásti komunikačních situací vypovídá ve vypravěčově promluvě. Mimotextový recipient, tedy čtenář, je v okamžiku percepce zcela jasně zpraven o tom, že v situaci popisované v textu dochází k mlčení. Pásmo vypravěče (objektivní er-forma), jež mlčení označuje, nese objektivní nebo neutrální sdělení o aktu mlčení, slovník a syntax pásma vypravěče reflektují charakter komunikačních situací. Mlčení zde představuje výhradně absenci jazykové výpovědi. Samo o sobě obsahuje komunikační informaci. Mlčení je v tomto případě nevyplněné jinými komunikačními prostředky.

[23]Mlčení je zde obecnou charakteristikou daných komunikačních situací, může vyjadřovat: překvapení/úlek účastníků komunikace (A snad proto, že jeho hlas zněl tak vlídně, zavládlo hrobové ticho. (9); Lidé hrůzou oněměli. (72)), napětí (Nastalo napjaté ticho, když to řekl. (…) Jeho mlčení bylo odmlčením hrobu. (57)), strategii mluvčího, který se vyhýbá odpovědi (Tady jsem, rodní! Tak se vrací domů z válčišť! / Ale nic se mu vstříc neozvalo. (…) Vrata se v poslední chvíli zavřela. (…) / Ondřej udeřil do vrat a zavolal k hradbě. Jako by plivnul na bránu, tak prostě vyznělo zvolání, nikdo ani nehvízdl ani nebil na poplach. (82)).

V závislosti na užitých slovesech se dají rozlišit jednotlivé fáze mlčení, tj. jeho začátek, samotný průběh a konec.

Zpěv utichl. (21)

– Kam jsi až došel? – zeptal se Ondřej. (…) Armin von der Heide neodpovídal, jeho tvář zůstávala pořád tak nepřirozeně strnulá. (18)

Zvýšil hlas k přerušení padlého ticha, k přerušení samoty. (36)

Fáze a průběh jsou vyjádřeny slovesným videm. Např. pro označení počáteční fáze mlčení byla užita: 1) finitní verba (utichnout, ztichnout, oněmět, zmlknout apod.), 2) negovaná finitní verba dicendi (neodpovědět, neozvat se), 3) spojení finitního verba a substantiva ticho (nastalo/ zavládlo ticho).

Průběh mlčení, mlčení ve svém trvání, je zachycen pomocí nedokonavých sloves, konkrétně pomocí 1) spojení infinitního verba a výrazu mlčení, popř. výrazů se substantivem mlčení synonymních (bylo/ vracelo se ticho, zůstávalo mrtvo aj.), 2) negovaných infinitních verb dicendi (neodpovídat, neptat se), 3) verba mlčet aj.

 

b) V pásmu postav

Mlčení může být explikováno také v pásmu postav a tematizováno v jejich promluvách. Explicitně pojmenované mlčení v tomto případě může reflektovat reálný stav nulové zvukovosti v komunikační situaci, akt mlčení nemusí v okamžiku promluvy nebo bezprostředně po ní nastat. Postavy se v textu verbálně vyjadřují k mlčení jako takovému a vyjadřují k němu svůj subjektivní postoj. Mlčení získává charakter podle subjektu, tedy podle postavy, nemá již objektivní či neutrální ráz jako mlčení vyjádřené v promluvách vypravěče.

Mlčení může být použito pro vyjádření momentálního přání mluvčího, aby ostatní účastníci komunikační situace mlčeli a věnovali pozornost jeho vlastní verbální promluvě (– Čemu se smějete? (…) Ticho, holoto! – / (…) Zavládlo hrobové ticho. (9)), pro označení tzv. asketického mlčení, kdy mlčení představuje způsob života a prostředek kázně (viz Stedje, 1983, s. 13; – Tam na severu, – říkal Armin von der Heide, – leží Venden. Místo nejzbožnějších bratří našeho řádu. Žijí nejméně rok sami v cele, nesmějí na sebe ani potom promluvit. – (18)), pro vyjádření přání, aby komunikant mluvil (– Proč jsi tak potichu? – ptalo se děvče. – Mluv se mnou. Nechoď ještě. – (53)).

Mlčení je nositelem subjektivních významů. Postavy k němu ve svých promluvách zaujímají různé postoje (např. obdivný) anebo jeho tematizací dávají najevo svůj postoj k momentální komunikační situaci (mlčení jako přání či potřebu, odmítnutí mlčení aj.).

[24]Pro vyjádření těchto významů mlčení autor použil zejména modální prostředky, a to spojení modálního slovesa a verba dicendi (nesmět promluvit), imperativu (mlč!), imperativní věty (ticho!) aj., které jsou s to demonstrovat subjektivní postoj komunikanta.

 

3.2. Implicitně vyjádřené mlčení

Mlčení může být v textu obsaženo implicitně, tedy nepřímo. V textu není explicitně pojmenováno a je obsaženo v rámci komunikačních sdělení. Text vypovídá o užití nonverbálních prostředků postavami nebo se v něm vyskytuje vnitřní řeč apod. Mlčení v daných komunikačních situacích funguje jako vnější rámec či část vnějšího rámce komunikace primárně vedené prostředky užitými v textu. Rámec mlčení je vyplněn jistými jinými sémiotickými prostředky (vnitřní řečí, nonverbálními prostředky apod.) a mlčení funguje pouze jako nositel části komunikační informace. Na přítomnost mlčení v daných komunikačních situacích lze usuzovat podle bezprostředního kontextu a vlastní komunikační zkušenosti.

 

3.2.1. Mlčení a vnitřní řeč

Za „vnějšího“ mlčení může probíhat komunikace jedince se sebou samým vyjádřená v textu formou vnitřní řeči, jež zachycuje verbální myšlení postav. Vnitřní řeč vypovídá o pohnutkách a důvodech, jež vedly ke komunikantovu mlčení, jež mlčení doprovázejí a podmiňují komunikantovo další jednání.

V mnohých citovaných situacích je tento druh mlčení doplňován mlčením explicitně označeným (zejména v uvozovacích větách), oba druhy označeného mlčení se tak v textu prolínají a doplňují.

Chlapec se nehýbal, vnímal nastalé ticho a mlčel v jícnu vrat. Ještě by se dalo uprchnout, zahodit košík a třeba se vyšplhat na jedli za strouhou, tam by ho hned nedostihli psi a větve ve vrcholku by se s dospělými pronásledovateli prolomily. (9)

Ondřej neodpovídal. Protože mu praskl ret po Rotgierově úderu, dal si celý šalvějový list k ústům. Cítil ještě na dásni bláto i chuť krve. Za chvíli se krvácení zastaví, možná mu vrátí meč i koně, neboť Armin ho už nenapomínal. (31)

Matko spravedlivá, matko spásná, oroduj za nás … Pozdě! Můžeš odpouštět všem hříšníkům, ale nikdy ne bratřím, co zradili! Křižákem jednou, křižákem provždy! Řádoví kati otevřeli železnou branku v odpadové věži a vhodili nahé tělo do propasti psince. (…) Tam snad ne, proboha! chtěly by rty vykřiknout, ale omdlel pádem. (35)

Mlčení je implicitně přítomno ve formě vnitřního monologu a signalizováno uvozovacími větami, v nichž byla užita slovesa myšlení, verba dicendi vztažená subjektem na sebe samého (opakovat si, ptát se (sám sebe), říkat si), či modalitou – kondicionálem modálního slovesa ve spojení s verbem dicendi (např. (rty) by chtěly vykřiknout) či negovaným modálním slovesem a verbem dicendi (nedokázat vykřiknout).

 

3.2.2. Mlčení jako akt recepce

Mlčením je často doprovázeno také vnímání znaku s předmětným významem či vnímání psané promluvy. Tyto zprostředkovatele (kanály) nesou určitou informaci (nezvukově), svou formou (či obsahem) působí na recipienta a ovlivňují jeho vnímání a jednání ve vzniklých či následujících komunikačních situacích.

[25]Vnímané znaky mohou nést např. informaci o jistém společenském postavení:

Pod stromy stál mnich v bílé kutně. Nepatřil tedy k žádným žebravým fráterům, kteří se potulují zbůhdarma kolem usedlostí, bílé roucho vylučovalo náhodu, i když se tvářil vlídně. (97)

(…) takového křižáka vesničané dlouho neviděli. Byl pro ně připomínkou zmařené slávy předků, kteří na sebe brali znamení kříže a putovali, kam je oči vedly. (132)

nebo mohou sloužit k orientaci:

Proti sobě uviděl dvě hory. Jedna z nich bude Spálenisko a druhá Baba, která z nich to bude přesně, nepoznal. Kopce se mu ukázaly z opačné strany, než jak je vídával v dětství. (78)

Za uvedeným znakem následují asociace, ve kterých účastníci komunikační situace kategorizují vnímané znaky a přisuzují jim určitou komunikační hodnotu. Přestože v promluvách není uvedeno, že komunikanti mlčí, lze usuzovat, že dané promluvy jsou realizovány v nitru postav, tedy implicitně.

Jistý druh komunikačního procesu za mlčení probíhá, vnímá-li recipient fixovanou podobu psané promluvy:

V prostorné jizbě seděl u stolu Ondřej z Vlkova a skláněl se nad starou listinou. (…) / Prastará historka na pergamenové listině byla psána latinsky. (…) Šlo o smlouvu mezi jakýmsi cisterciáckým opatem jménem Ruffo a jedním otcem, který dával řádu svého syna. (…) Byl tam i dodatek: Frangere foedus znamenalo porušit, zmařit smlouvu. I to se stávalo v životě lidí, pokud jeden z podepsaných umřel. Na tom nemohl Ondřej z Vlkova nic měnit, umřít musí jednou každý. Škoda, že to byl otec, bůhvíjak skončil onen opat Ruffo …/ V tichu se ozvalo zabušení na vrata. (123)

Komunikace ve směru „(autor latinského textu) – fixovaný text – recipient“ probíhá za mlčení, a to „uvnitř“ recipienta, jenž čte. Postava se snaží porozumět textu a na základě podobnosti porovnává textem popisovanou realitu se svou vlastní zkušeností. Ve chvíli, kdy je recipientovo čtení přerušeno, stojí ticho a recipientovo mlčení v opozici proti „zabušení“, tedy proti zvukovému projevu, jenž dosavadní ticho a mlčení naruší a ukončí.

 

3.2.3. Mlčení a nonverbální prostředky

Mlčení často doprovází produkci nonverbálních prostředků – obsah informace nese kinezika (tj. veškeré pohyby komunikantů, jejich mimika, gestika, posunky, pohyb celého těla včetně chůze při komunikaci):

– Zrazuješ Ježíše Krista! – zabědoval Ondřej, ale Rotgier se jen ušklíbl. Vztyčil se a vzápětí si zase sedl. (28)

I malá nevěsta zvedla v očekávání pohled přes stůl i hlavu jako dítě, když potká jiné dítě, aby mu dalo úsměvem najevo svou náklonnost a kus zvědavosti. Neboť chlapec, který se k ní blížil, nebyl o mnoho mladší než ona. (10)

Armin von der Heide držel tu strašnou zbraň oběma rukama za ostří a neptal se nanovo. Četl jedinou odpověď v jejich zděšení, měli ji vepsanou na čele. (…) / Dál bylo zbytečné každé slovo. (61)

– Přiveď je! – řekl Ondřej a už se neobrátil. – Vrata Vlkova jsou dětem otevřena. I tobě. – / Ale dnes ne! říkal Ondřej každým svým pohybem. (100)

Na místech s tímto způsobem dorozumívání se v uvozovacích větách pouze ojediněle vyskytuje výraz mlčení. Konkrétně se v komunikačních situacích tohoto druhu vyskytlo nejen sloveso mlčet, ale i spojení říci pohledem, číst ve zděšení, tedy kom[26]binace verba dicendi a mimiky, negované modální verbum ve spojení s verbem dicendi (nemuset říkat), negovaná verba dicendi (neptat se, neodpovídat).

Většinou však takto přímá pojmenování nejsou vůbec použita; místo nich se čtenář dozvídá, že se komunikant jen ušklíbl, vztyčil a zase si sedl apod. Protože mlčení bylo již implicitně zahrnuto v textu, bylo by užití výrazu mlčet redundantní.

 

3.2.4. Liturgické mlčení

Tento druh mlčení se překrývá s výše zmíněným druhem mlčení vyplněným kinezikou a částečně také vyplněným vnitřní řečí. Jedná se o mlčení, jež se vyskytuje při vnitřní komunikaci jedince s Bohem, zejména při náboženských rituálech, a je definováno jako „pocit, jenž může obsahovat strach, pokoru, zbožnost aj.“ (Stedje, 1983, s. 13).

Z vymoklé, zahnědlé roviny a starých mořských dun vycházely postavy dalších řádových bratří, kráčeli osaměle, se skloněnými hlavami. Plní rozjímání a obav před velikým půstem. (20)

Zde se postavy nacházejí v přípravách na období půstu. Je zřejmé, že proces rozjímání by jen těžko mohl probíhat za čilé verbální komunikace. Za daných okolností se implicitně realizuje komunikační akt – probíhá „individuálně“ uvnitř jedinců ve formě rozjímání, kdy mohou komunikovat s představou Boha či se sebou samými.

Při stěnách v refektáři stáli řádoví rytíři (…), bez hnutí (…). Zdáli se neživí jako postavy světců namalovaných na zdech. Sloužící mnich (…) (11–12)

Při rituálu (přijetí nového člena do řádu) musí přítomní řádoví rytíři mlčet a dodržovat jistou kázeň – aby mohl rituál nerušeně probíhat a aby získal formu hodnou Boha. Vykonavatel tvoří prostředníka jednak mezi téměř stále mlčícím přijímaným členem (jenž může jen ojediněle reagovat na pronesené rituální formule) a mezi mlčícími členy řádu, účastníky obřadu, a jednak mezi přijímaným členem a vševědoucím Bohem.

 

3.2.5. Oboustranné mlčení

V oblasti mezilidské komunikace mohou nastat situace oboustranného mlčení, tj. současného mlčení jak ze strany produktora, tak ze strany recipienta. V textu je popisováno objektivně vypravěčem anebo ze subjektivního hlediska postav formou vnitřních monologů. Často je doprovázeno kinezikou.

Blasius čekal, až mu Ondřej naplní pohár. (…) Ondřej se sám napil a podal pak pohár Lenoře. Dívala se na něj a dopíjela do dna. Stáli u praskajícího ohně, teplé zášlehy jim ozařovaly obličeje a perlily ve víně. Společným pohárem tu byla právě zpečetěna jiná smlouva, platnější než latinsky psaná slova, která pohltil plamen; neředěné víno neslo pečeť lásky. (126)

Mlčení doprovázející pití vína, ne nepodobné obřadu, signalizuje shodu komunikantů v pochopení jejich vzájemného mlčení.

– Nestraš, Armine. – řekl již omrzele Ondřej. / Armin von der Heide se teď díval na Ondřeje bez pohnutí, jako by se zadíval had. Ondřej uhýbal očima, zamračil se. Lenora se natáhla přes stůl. Oč se přeli ti dva? Jak znějí řádová pravidla? Nebylo to k ničemu. (134)

Mlčení signalizuje jednak ukončení verbální promluvy mezi Ondřejem a Arminem, jednak nejistotu či zmatenost v interpretaci jejich mlčení komunikantkou Lenorou [27](Oč se přeli ti dva? Jak znějí řádová pravidla?). Mlčení zde mj. signalizuje určité napětí mezi komunikanty.

 

3.3. Mlčení a apoziopeze

Mlčení se může za určitých okolností prolínat s apoziopezí (tj. odmlčení, přechod od verbální promluvy k mlčení). Apoziopeze může přejít v samostatnou repliku a následně mít platnost výpovědi, čímž se může dostat na úroveň pojmu mlčení. K její signalizaci se užívá především grafických prostředků:

– Můžeš jít se mnou, příteli. Plavat nebudu, potřebuju brodit s koněm. Tvůj by nás unesl oba – – – / Ondřej uviděl ty lesy naproti. Dubinu i olše, toho tam kvetlo plno, tam teď budou i včely. Odvažují se přes řeku a bzučí nad ním, nebo to bylo pouhé hučení Visly v uších? (28)

– Viděl jsem také rytíře, co táhli za žold (…), proklínali nakonec i boha i svoji matku … / Nebylo odchylky od tak pevného cíle. (75)

Jak dokládají uvedené příklady z textu, mlčení nemusí být vyjádřeno pouze pomocí verbálních prostředků, ale také pomocí prostředků grafických.

Proces odmlčování, sestupná gradace hlasové intenzity a přechod komunikantovy promluvy v mlčení může být také přímo v textu slovně komentován:

Byla to marná výčitka, selhával mu i hlas, dál už zbyl vzlyk. Zakrýt si oběma rukama oči a zabědovat. / – A ti ostatní si žijí, množí se jako mravenci, stále jich přibývá … – / A tu se Armin von der Heide utišil, umlkl. Vzlyk znamenal odmlčení, jež se dál neprorve. (121–122)

 

3.4. Mlčení jako prostředek expresivity

V novele se často vyskytují také místa, kterými se autor snaží zdůraznit hloubku a intenzitu přenášené informace. K tomuto účelu jsou v textu použita např. verba dicendi, která jsou ve svém primárním významu sémantickým protikladem verba mlčet a jejich obligatorním distinktivním rysem je hledisko mluvenosti a zvukovosti. V nové, autorem stylizované situaci verba dicendi ztrácejí svůj primární význam. Nabývají významu nového – významu neverbálnosti a nezvukovosti a dostávají se do pozice shodné s pozicí mlčení. Mezi mlčením a verby dicendi se tak ruší jejich primární sémantická opozice.

V daných komunikačních situacích verba dicendi v tomto svém významu podtrhují hlubší intenzitu vnímání jistých objektů recipientem. Neživé objekty jsou často antropomorfizovány a stávají se tak jakoby aktivními účastníky komunikace.

Tam, ve zvonici nového kostela (…) ležela v hlíně matka. Když ji ukládali, žaloval zvon ještě na prastarých trámech a kaple vypadala jako přibita lijáky i lesními požáry. Teď řvala střecha čerstvými šindeli a zvonice kamenným zdivem. (7)

Verbem „řvát“ je zdůrazněna novost opravy kostela, kterou recipient silně vnímá a dává do kontrastu se stavem stavby v minulosti. Verbum dicendi vystihuje intenzitu této informace a text získává na daném místě na expresivitě.

Verbum „číst“ je v textu použito také pro vyjádření vyšší intenzity sdělnosti nonverbálních prostředků, resp. kineziky v komunikačním aktu:

Četl jedinou odpověď v jejich zděšení. (61)

[28]Autorská stylizace se projevuje také v případě antropomorfizace neživých objektů, které v jistých situacích získávají naopak schopnost mlčet.

Zvon konečně umlkl. (42)

Poslední zvonec ztichl. (50)

V obou případech je popisován stejný akt – ukončení určitého příznačného zvukového efektu a uvedení zdroje tohoto efektu do klidového stavu, tedy utichnutí. Použitím verba umlkl v první promluvě se vytváří sémantický rozdíl k promluvě druhé: ve druhé promluvě jde o běžné označení ukončení děje, v první jde o pojmenování děje začínajícího (děje mlčení).

 

4. Závěr

Mlčení se v Körnerově textu vyskytuje v mnoha modifikacích, především však ve dvou základních podobách, a to jako mlčení explicitně vyjádřené a mlčení implicitní. Rozdíl mezi oběma podobami mlčení v textu přímo závisí na užitých jazykových prostředcích.

Obě základní podoby pojmenování mlčení v komunikačních aktech neexistují nezávisle na sobě, vzájemně se doplňují a prolínají a je obtížné je v textu vždy přesně rozlišovat.

Mlčení explicitně vyjádřené v pásmu vypravěče má platnost samostatné repliky a nese zcela zřejmou informaci o mlčení, jež koresponduje s realitou (tj. reálným mlčením) dané komunikační situace. V pásmu vypravěče explicitní mlčení objektivně označuje samotný akt mlčení a lze relativně přesně rozlišit fáze (resp. jeho počátek, konec, trvání v čase), a to v závislosti na použitých slovesech a jejich vidu. Užité jazykové prostředky charakterizují danou komunikační situaci.

V pásmu postav nemusí forma a obsah mlčení v komunikačním aktu kongruovat a replika nemusí reflektovat skutečnost, zda mlčení v dané komunikační situaci přímo probíhá. Mlčení může mít platnost samostatné repliky. Tento druh mlčení vyjadřuje především subjektivní postoj k mlčení podmíněný charakterem postav a také charakterem komunikačního aktu samotného, což je v textu vyjádřeno hlavně prostřednictvím modality.

Jako neutrální a současně nejčastější vyjádření mlčení se v textu vyskytuje verbum mlčet a jemu synonymní výrazy, spojení slovesa a substantiva ticho, negace verb dicendi.

Druhá podoba přítomnosti mlčení v textu je mlčení implicitní. Mlčení není tedy označeno explicitně, ale je v textu implicitně přítomno. Mlčení tvoří pouze vnější rámec komunikačních informací a nemá platnost samostatné komunikační promluvy. Obsah komunikovaných informací je nesen vnitřními monology a rituály, aktem recepce, nonverbálními prostředky. Mlčení představuje rámec, jenž zmíněné komunikační akty explicitně přítomné v psaném textu doprovází.

Tento druh mlčení je často provázen uvozovacími větami s explicitním mlčením. Co se týče specifičnosti užitých gramatických prostředků, v uvozovacích větách komentujících vnitřní řeč jsou zejména slovesa myšlení a modalita, v komunikaci probíhající pomocí kineziky kombinace verba dicendi a mimiky.

[29]Za zmínku stojí také zjištění, že se v oblasti mezilidské komunikace, v níž hraje významnou roli mlčení, setkáváme i s přítomností ticha, třebaže jsou tyto významy nepřítomnosti zvuku a řeči v principu odlišné. Ticho se jinak v textu běžně vyskytuje mimo oblast verbální komunikace. Autor je používá pro charakteristiku prosté, neutrální akustické existence přírody a pro charakteristiku dějů a změn v přírodě, jež narušují její neutrální stav, anebo pro charakteristiku opuštěnosti lidských obydlí.

Mlčení může být rovněž „oboustranné“, interaktivní, komunikační akt může být uskutečňován mlčením dvou, popř. více postav.

Rozborem se potvrdilo, že mlčení hraje v novele Vladimíra Körnera Údolí včel důležitou roli a že se pod pojmem „mlčení“ nemusí rozumět pouze a výhradně absence řečového projevu. Mnoho komunikačních situací líčených v textu se může vyznačovat přímým či nepřímým výskytem mlčení. Dle mého názoru může mlčení překračovat mezilidskou komunikaci a představovat např. ideál souznění člověka se sebou samotným, s člověkem jiným či s Bohem.

Prezentovaná klasifikace je relativní. Jednotlivé druhy a modifikace mlčení, jež byly vymezeny, neexistují izolovaně samy o sobě, navzájem se prolínají a doplňují. Mnohé komunikační situace je rovněž obtížné klasifikovat a přiřadit jednotlivým formám mlčení. Pokusila jsem se o rozbor, který by měl demonstrovat mnohost prostředků a způsobů vyjádřenosti mlčení v daném uměleckém textu.

 

LITERATURA

 

BERGMANN, J.: Schweigephasen im Gespräch – Aspekte ihrer interaktiven Organisation. In: Beiträge zu einer empirischen Sprachsoziologie. Tübingen 1982, s. 143–184.

ČERMÁK, F. – SGALL, P.: Výzkum mluvené češtiny: jeho situace a potřeby. SaS, 58, 1997, s. 15–25.

DOLEŽEL, L.: O stylu moderní české prózy. Výstavba textu. Praha 1960.

DOLEŽEL, L.: Narativní způsoby v české literatuře. Praha 1993.

HAUSENBLAS, K.: Od tvaru ke smyslu textu. Stylistické reflexe a interpretace. Praha 1996.

HERINGER, H. J. – ÖHLSCHLÄGER, G. – STRECKER, B. – WIMMER, R.: Einführung in die Praktische Semantik. Heidelberg 1977.

HOFFMANNOVÁ, J.: Teorie kontextualizace: vzájemné působení jazyka a neverbálních prostředků. SaS, 55, 1994, s. 51–57.

HOFFMANNOVÁ, J.: Stylistika a … Praha 1997.

KÖRNER, V.: Údolí včel. Praha 1978.

KOŘENSKÝ, J.: Komunikace a čeština. Praha 1992.

MACUROVÁ, A.: Jazyk, styl, smysl, text – a stylistika. SaS, 54, 1993, s. 279–286.

MÜLLEROVÁ, O.: Principy strukturace dialogu. SaS, 48, 1987, s. 98–109.

MÜLLEROVÁ, O. – NEKVAPIL, J.: Pauzy v mluveném textu. SaS, 47, 1986, s. 105–113.

MÜLLEROVÁ, O. – HOFFMANNOVÁ, J.: Kapitoly o dialogu. Praha 1994.

STEDJE, A.: „Brechen Sie dies rätselhafte Schweigen“ – über kulturbedingtes, kommunikatives und strategisches Schweigen. In: Sprache und Pragmatik. Stockholm 1983, s. 7–35.

VAŇKOVÁ, I.: Mlčení a řeč v komunikaci, jazyce a kultuře. Praha 1996a.

VAŇKOVÁ, I.: Mlčení v komunikaci. SaS, 57, 1996b, s. 91–101.

WALDMANN, G.: Kommunikationsästhetik, 1. Die Ideologie der Erzählform. München 1976.

 

[30]R É S U M É

The ways of expressing silence in literature

Our analysis has confirmed an important role of silence in the long short-story The Valley of Bees by Vladimír Körner. We found out that the notion „silence“ does not mean only and exclusively an absence of speech. Many communicative situations that are described in the story are connected with direct or indirect occurance of silence. Silence can extend beyond human communication and signify for example an ideal of harmony of man with himself, with other people, or with God.

The presented classification is relative. Different types and modifications of silence that have been specified do not exist separately; they interfere with each other and complete each other. It is difficult to classify different communicative situations and connect them with different forms of silence. Our attempt at formal analysis should demonstrate great quantity of ways and means of expressing silence in this work of literature.

Těrlická 1208/18a
735 35 Horní Suchá

Slovo a slovesnost, ročník 64 (2003), číslo 1, s. 21-30

Předchozí Jaroslav Peregrin: Formální zachycení kontextu

Následující Roman Göttlicher: Komunikace, mlčení a řeč v křesťanství