Luděk Hřebíček: Vyprávění o lingvistických experimentech s textem

Jan Králík

[Recenze]

(pdf)

Luděk Hřebíček: Vyprávění o lingvistických experimentech s textem

Luděk Hřebíček: Vyprávění o lingvistických experimentech s textem. Academia, Praha 2002. 195 s.

 

„Nepřipadá vám někdy „teoretické“ psaní o jazyce jako programové bloudění v temnotách?“ – nejen těmito slovy se Luděk Hřebíček rozhodl nepřijmout ve své pozoruhodné knize o kvantitativní lingvistice nic, pro co nenalezne logické, věcné vysvětlení. Ze svého pohledu zdvořile odmítá i některé věhlasné autority a vysvětluje nejen důvod, ale také okolnosti vzniku a růstu jejich neopodstatněného vlivu. Pro vlastní výklad volí velmi náročnou cestu:

„Ve formulaci vědecké teorie by mělo být přítomno riziko. Buď platí vyslovená hypotéza, nebo teorie padá. Vědě přece musí jít o něco důležitého.“

Zbraně proti sobě samému pak rozdává čtenáři na každém kroku, a přesto pokračuje za svým cílem bez úhony. Třebaže vše vyslovuje jako vlídné vyprávění, věcně i vtipně a přitom vytříbeně, úvahy vede velmi přesně, v neustálém střehu nad sebou samým, v bedlivé obavě neříci cokoli nehotového, nedoložitelného, nedomyšleného. Své jednoznačné stanovisko v pohledu na podstatu vědy a vědeckosti rozvíjí v duchu K. R. Poppera, u něhož nachází první odpovědi a směry dalšího vlastního odpovídání i uvažování. Svůj postoj zaujímá zřetelně a pevně, s plným vědomím jeho neobvyklosti, a proto někdy i s omluvami.

Na vlastní cestu Hřebíček vstupuje inspirován postřehem P. Manzeratha z roku 1928:

„Čím delší je v jazyce nějaký konstrukt, tím kratší jsou v průměru jeho konstituenty.“

Krok, kterým byl tento půlstoletí opomíjený poznatek povýšen na základ možné další stavby, učinila pronikavě inspirativní formulace publikovaná G. Altmannem až roku 1980. Zákon, známý od té doby pod zdvojeným jménem Menzerath-Altmann, otevřel několik překvapivých možností, na nichž Hřebíček rozvinul vlastní, zcela originální stavbu, aby ji ve své knize předložil čtenáři s řadou dokladů, vysvětlení, důkazů a naprosto bezelstných rozprav. Nebrání přitom ani jinému modelu a alternativním pohledům.

Třináct kapitol knihy, která svou čtivou srozumitelností sotva najde v lingvistické literatuře sobě rovné, směřuje od úvah o textu a komunikaci přes výklad fundamentu nové teorie k textu a kontextu. Experimentování, podtržené v názvu, pokračuje v dalších kapitolách do vyšších úvahových rovin kvantitativních zjištění přes fraktály a agregáty, od pohledů na slova v posloupnostech až k nadvětným útvarům jako vyšším jazykovým strukturám, nad kterými zůstávají nepopsány již pouze struktury biologické – funkce mozku. Takovéto vidění jazyka jako fraktální množiny vede i k filosofickým závěrům odpovědi na otázku, co lze za textem tušit. Pojivem Hřebíčkovy stavby jsou vybrané kvantitativní metody, a to nikoli ony počtářsky klasické, ale promyšleně modelující a důsledně explanativní.

[134]Originalita Hřebíčkova přístupu i slohu vyvolává proměnu způsobu uvažování nejen ve čtenáři, ale také v recenzentovi a volá po dalších metaforách i v této stručné zprávě: Hřebíček přistupuje k lingvistice s čistým srdcem a rytířským odhodláním nedat se svést ničím, co ji v jeho očích oslabuje. Svůj pohled a svou teorii buduje bez berliček neprůhledných pojmů, vždy s plným ozřejměním, osvětlujícími příklady a s výzvou k ověření. Své úvahy staví s důsledně čistou logikou, na jaké stojí přírodní vědy, a zároveň s jasnou představou cíle dobrat se zkoumáním jazyka toho, co stojí za jazykem a nad jazykem, tedy hlubšího a vyššího smyslu celého předmětu zkoumání. Jako by tím z bludiště dosavadní lingvistiky svou rozvážnou intuicí vybíral pouze osy a tepny – ne nepodobné osám a tepnám přírodních věd – pro budování nové, od nánosů a labyrintů oproštěné rozhledny, z níž viděný „řád ve zmatku“ ukazuje závěrečný „celkový obraz“ sice nedovršených, ale přece jen již zřetelnějších „snů o cestě za strukturou textu“.

Možná, že se najdou čtenáři, jejichž překvapení ze vzletu nových myšlenek, z jejich ústrojného sevření ke vzájemnému posílení a z literárního pojetí Hřebíčkova výkladu vyústí v kritický pohled. Věcné výhrady však nenaleznou. Bylo by například možno uvažovat o zavedení pojmu třídy ekvivalence, o konstrukci nejen směrem vzhůru, ale také níže k obecnému rozdělení pravděpodobností. Ale ani takové rozšíření Hřebíček vlastně nevylučuje. Přesnost, důslednost, průhlednost a pokora, s nimiž Hřebíček své poznatky shledává, skládá, formuluje a předkládá, ztěžují jakýkoli pokus o zásadní polemiku a vposledu jej zcela odzbrojí. Je-li proto význam této knihy pro kvantitativní lingvistiku – zdaleka ne pouze českou – zásadní, pak přerůstá do nepřehlédnutelnosti i ve světě lingvistiky obecné.

Ústav pro jazyk český AV ČR
Letenská 4, 118 51 Praha 1

Slovo a slovesnost, ročník 64 (2003), číslo 2, s. 133-134

Předchozí Robert Adam: Stručné novější dějiny a současná situace výzkumu podání řeči

Následující Jiří Zeman: Lev N. Zybatov (Hrsg.): Sprachwandel in der Slavia: die slavischen Sprachen an der Schwelle zum 21. Jahrhundert