Text a kontext (Vídeň 14.–15. 11. 2002)

Petr Kaderka

[Kronika]

(pdf)

Text and context

Ve dnech 14. – 15. 11. 2002 uspořádala ve Vídni Rakouská akademie věd mezioborovou konferenci „Text a kontext“. Hlavní organizátoři akce, jazykovědci R. Wodaková a O. Panagl, chtěli na tomto fóru umožnit dialog mezi vědními obory, které se zabývají nejrůznějšími druhy textu a pracují s různě chápanými pojmy text a kontext. Na zasedání zazněly příspěvky lingvistické, sociolingvistické, literárněvědné, sociologické, politologické, muzikologické, uměnovědné, archeologické ad. Úspěch tohoto setkání dává naději, že ve Vídni vznikne nová tradice takto interdisciplinárně zaměřených konferencí o textu a kontextu.

Zasedání zahájil svým příspěvkem Textlinguistik mit und ohne Kontext (Textová lingvistika s kontextem a bez kontextu) klasik textové lingvistiky a vedoucí Jazykovědného ústavu Vídeňské univerzity W. Dressler. Věnoval se především prototypickému rozlišení pojmů text a diskurz. Text pojal jako redukci diskurzu, tj. jako redukci Bühlerovy dialogické funkce, příp. Peirceovy semiózy na perspektivu produktora nebo recipienta textu. Důsledkem tohoto postupu je v textové lingvistice redukce kontextu či zaměření se na dílčí aspekty kontextu, příp. částečná textualizace (Textualisierung) kontextu. K prototypickým vlastnostem diskurzu patří to, že je mluvený, dialogický a skládá se alespoň ze dvou textů; můžeme jej chápat jako text (nebo přesněji: texty) v kontextu. Text je naproti tomu prototypicky psaný (a rovněž písemně koncipovaný), monologický a je pro něj charakteristická komunikační (časoprostorová) distance; můžeme jej chápat jako dekontextualizovaný diskurz. Na pozadí sedmi kritérií pro textovost (de Beaugrande, R.-A. – Dressler, W. U.: Einführung in die Textlinguistik. Niemeyer, Tübingen 1981) formuloval přednášející další charakteristiky textu a diskurzu: koheze a koherence je průměrně větší v textu než v diskurzu, informativnost je v diskurzu spjata s interakcí (která je v diskurzu zjevná, v textu latentní), kritéria situačnosti a intertextovosti se v textu realizují výhradně externě, v diskurzu také interně, intencionálnost je v textu jednotná, v diskurzu vícenásobná, přijatelnost je explicitnější v diskurzu (neboť se vyjednává v interakci). Takto chápaná opozice pojmů text a diskurz (text jako monologická redukce dialogického diskurzu) vede W. Dresslera k názoru, že k textu dospíváme abstrakcí z diskurzu. Ontogenetickým důkazem této [158]teze jsou podle W. Dresslera psychologické poznatky o dětské naraci: dětský narativní text je zpočátku dialogický, interaktivní, dospělý musí dítě povzbuzovat („jak to bylo dál?“), teprve později se dítě naučí postupovat monologicky, tzn. vytvářet texty. V diskusi W. Dressler upozornil na výhody svého prototypického rozlišení: zatímco ideální typ není téměř nikdy realizován, prototyp uskutečňujeme de facto neustále. Dále uvedl, že můžeme uvažovat o třech termínech-pojmech: jednotlivý text, složený text a diskurz; např. sbírka zákonů (složený text) se skládá ze zákonů (jednotlivé texty), ovšem jejich vznik umožňuje teprve existence právního diskurzu (proces abstrakce, od diskurzu k textu).

Problematikou textu a kontextu v literárním díle se zabývali dva přednášející. Příspěvek W. Weisse (Universität Salzburg) vycházel ze zkušeností vysokoškolského pedagoga u zkoušek. Na úryvku z Goethova Fausta ukazoval, jak student bez znalosti kontextu (metra básně, dějin žánru, historických postav, mezikulturních vazeb ad.) nemůže textu správně porozumět a adekvátně jej interpretovat. W. Dressler v diskusi upozornil na důležitou otázku rekontextualizace při překládání literárních děl. Daleko zevrubněji a systematičtěji pojednal o vztahu textu a kontextu v literárním díle romanista M. Metzeltin (Universität Wien). Zaměřil se na otázku, jak text odráží mocenské vztahy ve společnosti a jakou kontextuální znalost vyžaduje interpretace textu z této perspektivy. Svůj analytický postup demonstroval na básni nikaragujského básníka a publicisty R. Daría Óda na Roosevelta. Nejprve naznačil, jak vůbec lze pojem moci sémanticky vyložit. Načrtl tři mocenské struktury, které se od sebe liší přítomností různých aktantů a dominujícím aspektem struktury: statický aspekt má struktura <A + mächtig>, modální aspekt <A + mögen, können, dürfen, müssen>, dynamický aspekt <A + herrschen + über B>. M. Metzeltin poté Daríovu báseň systematicky kontextualizoval. Text zasadil do historicko-geografického kontextu (místo vzniku a publikace), politického kontextu (dobové politické doktríny) a komunikačního kontextu (hledání skutečného recipienta), následovala podrobná analýza textu (např. analýza užitých zájmen, performativních aktů, reference ad.) a závěrečná interpretace textu z hlediska zvoleného badatelského cíle.

Klasický filolog K. Smolak (Universität Wien) se zabýval fenoménem literárního citátu v době pozdně antické. Analyzoval specifický básnický žánr, tzv. cento, čili literární kompilát z veršů z všeobecně známé a uznávané literatury (např. z homérských eposů nebo z Vergilia). Tohoto postupu se někdy užívalo proto, aby se dosáhlo kontrastních účinků, např. proměny slavnostního textu na komický. Zároveň však byl tento postup zcela vážně chápán jako metoda výkladu textu, jako způsob, jak odhalit vlastní (hlubší) smysl textu. Žánrový postup centa byl v pozdní antice využíván také k christianizaci etablovaných pohanských textů. V diskusi upozornil O. Panagl na obdobný postup v současném umění a v současné umělecké kritice a v publicistice, na tzv. citátové koláže.

Profesorka Jazykovědného ústavu Vídeňské univerzity R. Wodaková přednesla referát, na kterém autorsky spolupracovala s nepřítomným sociologem G. Weissem (Alfried-Krupp-Wissenschaftskolleg Greifswald). Svůj příspěvek označila za „integrativně interdisciplinární“, neboť integruje sociolingvistické, sociologické a politologické postupy a teorie. Tématem příspěvku byla diskurzní konstrukce evropských identit. R. Wodaková v referátu představila interdisciplinární analýzu oficiálních projevů prominentních politiků na téma „Evropa“ (tzv. „spekulative Reden zu Europa“). Ukázala, že analýzu těchto projevů lze provést pouze na základě rozsáhlých kontextových znalostí. Model kontextu, který přednášející představila, byl přizpůsoben výzkumnému cíli a zahrnoval jen ty prvky, které byly relevantní pro analýzu (mj. historické tradice, světové názory a politické zájmy). Z podrobného zkoumání témat, topoi, metafor atd. vyplynulo, že se postupně začíná etablovat mezinárodní diskurz o Evropě, který má v jednotlivých zemích různé podoby. S trochou nadsázky lze říct, že je věcný v Německu, patetický ve Francii a ironický ve Velké Británii („jako by tu přicházely ke slovu naše stereotypní představy o těchto třech národech“). R. Wodaková v referátu navázala na své starší práce o diskurzní konstrukci národní identity (Wodak, R. et al.: Zur diskursiven Konstruktion nationaler Identität. Suhrkamp, Frankfurt am Main 1998).

V oblasti masových médií a politické komunikace se pohyboval příspěvek G. Melischekové a J. Seethalera (Österreichische Akademie der Wissenschaften). Badatelé představili vlastní analytický model, ve kterém se pokusili sjednotit metody kvantitativní obsahové analýzy se sociálněpsychologickou teorií atribuce (= hledání a přisuzování příčin pozorovaným jevům). Vedle otázky, o čem média referují (the first level of agenda-setting), zajímala oba badatele otázka, jak média [159]o těchto věcech referují (the second level of agenda-setting), tj. jaké vlastnosti přisuzují média popisovaným událostem a jevům, jaké referenční rámce volí. K ústředním kognitivním schématům mediální prezentace politiky patří podle autorů přisuzování úspěchu a neúspěchu a na ně navazující hledání příčin a vyvozování zodpovědnosti. Svůj analytický model aplikovali na průzkum povolebního zpravodajství v berlínských denících v době Výmarské republiky.

Politolog G. Sandner (Österreichische Akademie der Wissenschaften) se věnoval důležitému historicko-politickému tématu rakouských poválečných let – obrazu wehrmachtu, jak jej vytvářela rakouská politická reprezentace po skončení druhé světové války. Zajímalo ho, jak rakouská ministerská rada v diskusích nad zákonem o péči o oběti války (z r. 1950) politicky hodnotila rakouské vojáky wehrmachtu a sám wehrmacht. Všímal si při tom toho, jak se téma péče o oběti války, zahrnující především vojáky a jejich rodinné příslušníky (vdovy, sirotky), vzájemně doplňovalo s tématem péče o oběti nacistického režimu a jakou roli zde hrála oficiálně přijatá teze, že Rakousko bylo obětí německého nacistického režimu. Konstatoval, že rakouští vojáci wehrmachtu byli oficiálně pojímáni jako oběti druhé světové války. Ve svém příspěvku také ukázal, jak pracovat s historickými dokumenty v dobovém kontextu (institucionální kontext, historicko-politický kontext, politicko-kulturní kontext).

O možnostech lingvistické analýzy jazykových projevů, které se silně odchylují od normy, uvažoval jazykovědec W. Abraham (Rijksuniversiteit Groningen, Universität Wien). Ve svém příspěvku se zaměřil na řeč schizofreniků. Podal zasvěcený a kritický výklad o literatuře k tomuto tématu, sám však nevycházel z žádného empirického výzkumu. V referátu nastínil souvislosti s texty experimentální poezie (např. E. Jandl), věnoval se též poetickým kvalitám poezie schizofreniků a podal komentovaný přehled jazykových poruch (odchylky fonické a suprasegmentální, syntakticko-sémantické, sémanticko-lexikální a pragmatické). Referát byl rámcován autorovou principiální skepsí nad možnostmi lingvisticky uchopit a interpretovat text schizofrenika. Tato nemožnost vyplývá podle něj ze skutečnosti, že analytik stojí vně diskurzu, že jej nemá k dispozici, že je mu nedostupná ta rovina kompetence, z níž jazyk schizofrenika vychází. Se závěry přednášejícího v diskusi polemizovala R. Wodaková. Ona sama kdysi ve spolupráci s psychiatry zkoumala řeč schizofreniků a nahrála s nimi několik interview. Podle R. Wodakové pacienti na některé otázky odpovídali běžně mluveným jazykem, pak z těžko vysvětlitelných důvodů přecházeli do jiného režimu, v němž vznikaly jakési „snové texty“ (Traumtexte), v kterých se koheze a koherence realizovala systematicky jinak, a pak opět přepínali do běžně mluvené řeči.

Historik umění M. Wagner (Universität für Angewandte Kunst, Wien) podal ve svém referátu hermeneutický výklad světa Mozartovy opery Kouzelná flétna. Ukázal, že je nutné vykládat souběžně jak verbální, tak hudební složku díla. Podle přednášejícího není svět Kouzelné flétny obsazen lidmi, ale obsahy emocionálního charakteru, které bychom mohli shrnout do několika pojmů (moc, láska, utrpení, radost, frustrace atd.). Jakýmsi rejstříkem myšlených kategorií opery je ouvertura. Tyto kategorie jsou v textu i v hudbě (v melodii, harmonii a rytmu) doložitelné a vytvářejí jakýsi kosmos lidské existence.

Vedoucí Ústavu pro výzkum institucionální změny a evropské integrace Rakouské akademie věd S. Puntscherová-Riekmannová si za téma své přednášky zvolila vztah politické teorie a dobového kontextu. Na příkladu politické teorie T. Hobbese, kterého H. Arendtová označila za prvního moderního teoretika tyranie, přednášející ukázala, že vytváření politických teorií nelze nikdy zcela oddělit od životních podmínek teoretika. Bádající subjekt je v sociálních vědách totiž vždy součástí zkoumaného kontextu, je ovlivňován společenskými poměry a podmínkami, v nichž žije, a navíc již od dob Platónových sleduje tvůrce politických teorií také politicky normativní cíle a nebývá tedy nikdy čistě teoretický. V době, kdy T. Hobbes psal o nutnosti absolutistické nadvlády, zuřila v Anglii občanská válka, před níž musel uprchnout do Francie. Jeho politická teorie vychází z pesimistického názoru, že člověk je člověku vlkem a že tuto hrubou povahu člověka má za úkol zkrotit stát. Hobbesova politická teorie představuje zlom v dosavadním politickém myšlení, protože jednak popírá Aristotelovu představu o člověku jako tvoru společenském (zoon politicon), jednak se tu bezpečnost těla, života a vlastnictví stává centrální kategorií politického myšlení. T. Hobbes stojí na počátku myšlenkové linie, kterou M. Oakeshott označil jako „politiku skepse“.

Archeoložka S. Jalkotzyová (Universität Salzburg) se ve svém referátu zabývala interpretací textů z doby mykénské. Nalezené [160]texty obsahovaly pouze parataktické výčty jmen a věcí a odhalit jejich smysl z nich samých bylo nemožné. Přednášející ukázala, jak lze smysl textů rekonstruovat postupným usouvztažňováním (kontextualizací) s dalšími archeologickými nálezy a s jejich interpretací. Užitečným kontextuálním vodítkem bývají také jiné kultury (princip analogie). Jak trefně poznamenal v diskusi O. Panagl, který se S. Jalkotzyovou spolupracuje jako jazykovědec, archeologové bohužel nemají – v terminologii K. Bühlera – přístup k empraktickému (tj. k situacím, kdy výpověď je zabudována v sociálním jednání a slouží pouze jako diakritikon).

Historička E. Saurerová (Universität Wien) se věnovala otázkám textu a kontextu v historiografii. Text chápou historikové jako jeden z typů pramenu (pramen je pojem nadřazený textu), kontext je v nauce o pramenech obsažen jen implicitně (jako součást interpretace). Teoretické a metodologické aspekty analýzy textu se v historiografii začaly promýšlet až v souvislosti s rozvojem tzv. orální historie a mikrohistorie, v nichž se využívá metody životopisných vyprávění. Proces hledání kontextu a analytický postup od textů k normám a praktikám demonstrovala E. Saurerová na historické interpretaci deníku v dopisech rakouského socialisty a publicisty O. Leichtera z let 1938–1939.

Historička a znalkyně asijského umění D. Klimburgová-Salterová (Universität Wien) se zabývala otázkou historicko-dokumentární hodnoty umění. Umělecké předměty bývají často významnými prameny pro poznání soudobé společnosti a kultury. Historik zde usiluje o rekonstrukci kontextu, v němž dílo vzniklo, ovšem předpokladem pro takovou rekonstrukci je důkladná analýza obsahu a formy díla. Přednášející představila svůj postup na rozboru tibetského obrazu z 15. století, jehož součástí byl krátký literární text. Pečlivá analýza textu, který zároveň posloužil jako návod pro výklad obrazové části, a analýza strukturních a sémiotických rysů malby dovolily spolu s dalšími fakty (velikost obrazu, míra propracovanosti, umístění v domě ad.) usuzovat na některé okolnosti vzniku a na sociální funkci díla a tím i prohloubit poznání soudobé společnosti a kultury.

Muzikolog G. Gruber (Universität Wien) pojednal o problémech aplikace pojmů text a kontext na hudbu. V muzikologii probíhá podle G. Grubera intenzívní diskuse na téma „hudba jako text“, přitom aplikace pojmu text na hudbu je podle přednášejícího spojena s řadou problémů. Pojem hudba zpravidla implikuje souhru skladatele, posluchače a interpreta a je kupříkladu obtížné rozhodnout, zda notová partitura je návod k hraní, zápis, nebo text s vlastní hodnotou. Metodické možnosti a obtíže při práci s pojmy text a kontext v muzikologii ukázal G. Gruber na rozboru vokálního oktetu F. Schuberta Zpěv duchů nad vodami (na text J. W. Goetha).

Jazykovědec O. Panagl (Universität Salzburg) se ve svém teoreticky fundovaném příspěvku zamýšlel nad možnostmi, jaké nám dává jazyk, chceme-li mluvit o hudbě. Naznačil problémy spojené obecně se způsoby označování uměleckých děl a estetických dojmů a pojednal o jazykových možnostech pro popis, hodnocení a vzájemné srovnávání hudebních děl. Část svého referátu věnoval rozboru synestezie, neboť synestezie je jedním z příkladů sémantického zprostředkování mezi optickými a akustickými procesy. V empirické části porovnal několik textových typů pojednávajících o hudbě (básnická imprese, koncertní průvodce, hudební kritika). Konstatoval, že v hudebních pojednáních dominují výrazy a obraty z oblasti zrakového vnímání.

Vídeňská konference „Text a kontext“ odhalila především bohatost a pestrost myšlení o textu a kontextu. Je možná škoda, že na konferenci nebyly zastoupeny také obory věnující se výzkumu mluvené interakce, neboť v těchto oborech se pracuje s důležitou teorií kontextualizace. Smysl vídeňského setkání vystihla v jednom ze svých diskusních příspěvků R. Wodaková: je důležité, aby se jednotlivé vědní obory braly navzájem vážně a aby se badatelé z jednotlivých oborů stýkali a hovořili spolu; druhý obor totiž nepoznáme tak, že si přečteme pár vybraných titulů, ale tak, že budeme s ostatními vědci mluvit a ptát se jich, co je v jejich oboru důležité a co ne; živý dialog mezi badateli různých oborů jednak stimuluje k další práci, jednak snižuje riziko povrchní aplikace druhého oboru při interdisciplinárních výzkumech. V závěru roku se můžeme těšit na sborník z konference.

Ústav pro jazyk český AV ČR
Letenská 4, 118 51 Praha 1

Slovo a slovesnost, ročník 64 (2003), číslo 2, s. 157-160

Předchozí Jan Kořenský: Zemřel Alexandr Stich

Následující Jiří Nekvapil, Ivan Leudar: O českých masmédiích z etnometodologické perspektivy: romská identita v dialogických sítích