Setkání s češtinou

Charles E. Townsend

[Recenze]

(pdf)

Setkání s češtinou

Setkání s češtinou. Sborník z konference Setkání s češtinou, konané v Praze 6.–7. září 2001. Ed. Alena Krausová – Markéta Slezáková – Zdeňka Svobodová. Ústav pro jazyk český AV ČR, Praha 2002. 136 s.

 

V roce 2001 uplynulo 90 let od založení akademické Kanceláře Slovníku jazyka českého, z níž se postupně vyvinul dnešní Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky. Kolegové z Ústavu pro jazyk český se rozhodli toto jubileum připomenout a oslavit uspořádáním mezinárodního setkání, které by mělo „nejen ráz jubilejního [227]shromáždění, ale zároveň charakter pracovního zasedání, jež by přineslo užitek a inspiraci celé bohemistice, domácí a světové“ (citát z předmluvy F. Daneše). Konference se konala v Praze 6.–7. září 2001 pod nenápadným jménem Setkání s češtinou.

Setkání s češtinou, jehož se zúčastnili bohemisté domácí i zahraniční, na sebe vzalo úkol podívat se na češtinu z trojího pohledu. Tyto pohledy zahrnovaly: 1) sociálně-kulturní situaci dnešní češtiny, 2) konfrontační pohledy na češtinu a jiné jazyky, 3) rozbor učebních materiálů a nových výukových metod.

Ve svém úvodním slově se F. Daneš právem zmínil o výhodě bohemistů domácích, již jsou uvnitř své mateřštiny, ale rovněž ocenil bohemisty zahraniční, kteří „vidí češtinu z jiných úhlů pohledu, a mohou tak přinášet nové, specifické, doplňující i korigující poznatky o češtině, přicházet s náměty nových výzkumných témat“.

Sborník, který z konference Setkání s češtinou vzešel, zahrnuje články 18 zahraničních bohemistů napsané (s jednou výjimkou) českým jazykem. Nejvíce zastoupeny jsou Spojené státy – pětkrát (N. Bermel sice vyučuje v Anglii, ale je původem Američan) a Německo také pětkrát. Ostatní autoři pocházejí z Rakouska (2); Finsko, Itálie, Nizozemí a Rusko mají po jednom článku. Soudě podle jejich křestních jmen a příjmení (přičemž některé autory znám osobně) se domnívám, že je mezi nimi asi 5 autorů, jejichž mateřštinou je čeština: Henzl(ová), Lehečková, Rechzieglová, Schulmeisterová, Srpová. Příspěvky jsou seřazeny abecedně podle příjmení autorů, bez ohledu na jejich obsah. Uvedeme je podle čísel:

1. Ve svém velice solidním příspěvku Názory v tištěných médiích na Pravidla českého pravopisu (1993–1994) si klade N. Bermel (University of Sheffield, Velká Británie) za cíl probrat spor kolem vydání nových Pravidel českého pravopisu, a to bez cíle rozlišovat mezi „žádoucími“ a „nežádoucími“ reformami. Za základ bere přes 526 článků z českého tisku (polovina z nich pochází z výstřižků Ústavu pro jazyk český z let 1990–1994). Šlo mu většinou o názory laiků (nelingvistů), jež by vypovídaly „více o stavu jazykového vědomí v České republice“ (s. 1). Z 526 článků vyčlenil autor 93 dopisů. V nich se vyslovilo 68 hlasů proti reformě a pouze 14 pro. Zajímavé přitom bylo, že se naprostá většina ohlasů týkala cizích slov. Autorům článků šlo nejvíce o psaní s a z, kde psaní z bylo často pokládáno za primitivní jev a nežádoucí vzdalování se od západoevropských jazyků. O psaní dlouhých a krátkých samohlásek se zmínil málokdo. V závěru Bermel poznamenává, že vydáním Pravidel „se zhroutilo dlouho existující příměří mezi odpůrci a zastánci reforem“ (s. 6).

2. U. Doleschalová (Wirtschaftsuniversität Wien, Rakousko) se pouští do velmi podnětné oblasti slovanské gramatiky, i když se pak v referátu Aspekty ohebnosti a neohebnosti substantiv v češtině omezuje jen na neohebná podstatná jména v češtině. Neohebnost definuje jako „nepřítomnost flexe u slov, která patří k ohebným slovním druhům“ (s. 8), přičemž jde o slova autosémantická, plnovýznamová (filé), zkratky (CD, ČR), osobní a místní jména (Dagmar, Thatcher, Lille, Jacksonville) apod. Po kratším expozé o pojmu „neohebnosti“, v němž charakterizuje jeho syntagmatické a paradigmatické aspekty, se autorka věnuje problematice tohoto jevu, který byl předmětem výzkumu její habilitační práce. Při své práci se opírá o Český národní korpus a o výsledky ankety, kterou realizovala u 189 studentů Pedagogické fakulty UK a Vysoké [228]školy ekonomické. Výsledky dotazů na zkoumaná slova ji přiměly k závěru, že český morfologický systém sice toleruje poměrně velkou možnost skloňování daných slov, ale „jejich ohebnost ještě neznamená plné zařazení do morfologického systému češtiny“ (s. 12).

3. D. DuBartellová (Edinboro University of Pennsylvania, USA) nám v příspěvku Paul L. Garvin: Theory, method and the process of linguistic analysis nabízí analýzu jazykovědného díla a teorií světoznámého lingvisty, rodilého Čecha, P. A. Garvina. Ve všech svých pracích, a zejména ve svých analýzách indiánských jazyků, vycházel Garvin z toho, že „gramatika daného jazyka není jeho teorií, nýbrž popisem tohoto jazyka založeným na teorii“ (s. 13). Garvinovi ale nešlo ani tak o zásady teoretické, jako spíše metodologické. Zpracovávání metodologických struktur nesmí být „deduktivní“ teorii podřizováno, ale musí mít dokonce před ní přednost. Garvinovi záleželo nejvíce na tzv. „způsobu odhalování“ (discovery procedure), který začíná sběrem materiálu a končí vyvozením lingvistických závěrů. Autorka se dále zabývá modelem přístupu k analýze (tzv. definitional model), popisuje šest jeho fází a uvádí bohatý materiál z indiánských jazyků.

4. A. Gladrowová (Humboldt Universität zu Berlin, Německo) zahajuje svůj krátký, ale zajímavý příspěvek Čeština a němčina v odborných textech – pokus o srovnávací pohled odvoláním na slova B. Havránka, že lingvistická práce může poskytovat přímou pomoc „tím, že pomáhá při tvoření odborné terminologie“ (s. 22). Autorce jde o srovnávací pohled na češtinu a němčinu v oblasti právnické komunikace. V této souvislosti cituje Havránka dále: „výraz jednoznačný, přesný anebo jen konvenčně určitý nemusí být každému jasný … právní rozdíl mezi držitelem a vlastníkem není proto nepřesný nebo neurčitý, že není jasný neodborníkům“ (tamtéž). Autorka vychází z této teorie a uvádí různé případy překladů právnických termínů: např. adaptování německých termínů Übertretung – Vergehen – Verbrechen do češtiny přestupek – přečin – zločin. K nejzajímavější části článku patří zřejmě autorčin rozbor anglického termínu franchising (původně z francouzského franchise), který se v češtině ve výslovnosti i v pravopise asimiloval, slova od něj odvozená se v češtině tvoří cizojazyčnými sufixy, a to franšízor, franšízant, oproti tomu němčina dodává k nezměněnému anglickému kmeni druhý kmen domácí: Franchisegeber, Franchisenehmer.

5. Kromě odkazu na Havránkovu stať Hovorová vrstva spisovného jazyka se V. Henzlová (Foothill College, California, USA) v příspěvku Sociolingvistický pohled na kultivování současného spisovného jazyka o své mateřštině nezmiňuje. Autorce jde hlavně o vliv internetu na vývoj současných jazyků. Tradiční rozvrstvení jazyka pojímá „psaný jazyk za základ standardní formy a jazyk mluvený … za formu, která zaujímala jen druhořadé místo ve vztahu k jazykovému standardu“ (s. 25). V závěru článku otevírá Henzlová otázku role internetu v dalším kultivování standardního jazyka. Podotýká, že internet poskytuje nejen levnou a rychlou komunikaci mezi lidmi, ale má také společenskou prestiž. Technický pokrok značně zasahuje nejen do našeho životního stylu, ale i do našich mluvených projevů.

6. Referát Sémantika pádů v češtině L. Jandové (University of North Carolina, Chapel Hill, USA) se zabývá hlavně lingvistikou kognitivní. Autorka je přesvědčena, [229]že existuje velice těsné spojení mezi formou a významem pádů, a hlavně, že zdrojem jejich významu jsou zážitky: „Významy pádů se zdají být odvozené z našich zážitků s konkrétními objekty, jak se pohybují a jaké jsou mezi nimi vztahy“ (s. 29). Jandová se ale zajímá nejen o teorii, nýbrž i o její uplatnění ve výuce. Napsala řadu prací o pádech ve slovanských jazycích, zejména v ruštině a češtině. Spolupracuje s kolegy na pádových systémech i v polštině, slovenštině a srbochorvatštině. V daném článku vychází z Jakobsonova příznakového systému a podává přehled významů všech sedmi pádů. Pak přechází k podrobnější a velice výstižné analýze dativu, přičemž se soustřeďuje na tři typy, které nazývá dativ přijímací, dativ prožívací a dativ soutěžící. Všechny tyto tři typy se týkají lidské schopnosti vnímat, užívat si, reagovat na události našeho světa. Pro autorku je dativ „centrálním pojmem v mezilidských vztazích“ (s. 34).

7. S. C. Kresinová (University of California, Los Angeles, USA) je spoluautorkou americké učebnice Czech for Fun (Čeština hrou), která je přes svůj lehkovážný název velmi vážnou a chvályhodnou prací. Cílem článku Využití internetu v kurzech češtiny pro začátečníky je ukázat, jak může internet pomoci uspokojit specifické potřeby studentů a vyhovět jejich zájmům a schopnostem. Zejména je vhodný pro ty posluchače, kteří neznají ani ty nejzákladnější údaje o České republice. „Internet nabízí snadný způsob, jak si vybudovat společnou základnu pro další práci“ (s. 36). Autorka popisuje v článku konkrétní webový program včetně podrobných pokynů a návodů k použití. První úloha je dokonce založena na webové stránce Ministerstva zahraničí ČR. Druhá část úlohy umožňuje studentům získat informace pouhým „kliknutím“. Dá se kupříkladu kliknout na stránku Famous Czechs of the 20th Century a přečíst si třeba krátké pojednání o M. Formanovi nebo V. Havlovi. Kresinová dokonce uvádí celou řadu e-mailových adres, na které by se studenti mohli obrátit s dotazy. Málokdy se ve vědeckém článku najde tak konkrétní pomoc studentům.

8. Ve svém delším článku Chválení v různých typech diskurzů se H. Kusse (J. W. Goethe-Universität, Frankfurt am Main, Německo) zabývá „ilokučními“ otázkami. „Illocutionary“ je málo známé adjektivum definované ve slovníku jako „lingvistický akt vykonaný mluvčím za specifickým účelem (navrhovat, varovat, slibovat, prosit)“ (překlad Ch. T.). Autorovi zde jde o evaluativní mluvní komunikační akty, které mohou být pokládány za asertivy nebo expresivy. V příspěvku věnuje pozornost pojmu (a ilokuci) „chválení“, jenž představuje akt, „naznačující přechod od asertivů k expresivům“ (s. 47). Chválení považuje za „nepřímý direktiv mezi prosbou a výzvou, ale i jako sekundární komunikační akt primárního děkování“ (s. 47). Různé možnosti chválení ukazuje na základě tří textů: Politické chválení v diplomatickém direktivu (dva příklady z projevů V. Havla), chválení a velebení v bohoslužební liturgii, chválení a velebení v komerční reklamě. Nezůstává bez připomenutí ani vyzývání, děkování a prošení. Výklad je sice náročný, ale podnětný a příklady jsou zajímavé.

9. Dobrý, nápaditý a vtipný příspěvek s názvem Gramatická kategorie rodu v typologicky různých jazycích napsala H. Lehečková (Helsingin Yliopisto, Helsinki, Finsko). Srovnává explicitnost vyjádření rodu v šesti jazycích (čeština, ruština, angličtina, švédština, maďarština, finština). Klade si tři otázky: 1) „Je explicitní vyjádření rodu podmíněno typem jazyka?“, 2) „Jaké jsou důsledky různé míry explicitnosti pro [230]překlad mezi češtinou a jinými jazyky?“, 3) „Neposouvá se v současné češtině míra explicitnosti ve vyjádření rodu?“ (s. 50). Po kratším teoretickém úvodu ukazuje překlady českého textu do pěti jazyků: Mám nového kolegu/novou kolegyni, Je to Čech/Češka. Náš/naše profesor(ka) mi ho/ji představil(a) (s. 51–52). Rod rozlišuje nejlépe čeština, nejhůře finština. V překládání z finštiny do češtiny je ale na tom Čech hůře. Rod osob je totiž zvyklý mít k dispozici okamžitě. Závěrem autorka uvádí příklady stírání rodových rozdílů v současné češtině: Marie Nováková, daňový poradce (s. 55). (Česká herečka je anglicky už actor, nikoli actress.) Na konci článku navrhuje autorka recenzentovi, aby napsal posudek ve finštině (aby se vyhnul všem těmto obtížím). To bohužel nejsem s to udělat, ale kolegyni Lehečkové pomohu svým vlastním anglickým novotvarem: místo dělat babysittera (s. 55) jí nabízím babysitteress.

10. Ve svém příspěvku Setkání s češtinou v euroregionu Nisa se A. Muschnerová (Hochschule Zittau/Görlitz, Německo) zabývá jazykovou situací na trojmezí Polska, Česka a Německa, k čemuž její působení na vysoké škole v Žitavě rozhodně přispívá. Autorce jde o zlepšení komunikace mezi mluvčími v této oblasti, jejichž vztahy charakterizuje jako „asymetrické“ (s. 58). Tím pochopitelně myslí jazykovou přednost němčiny, jazykovou nerovnoprávnost, která bude prý odstraněna pouze „řešení(m) hospodářských, politických, právních a jiných problémů [při vstupu do Evropské unie]“ (s. 58). Špatnou znalost dvou slovanských řečí u Němců dokazuje na německých webových stránkách s mapou „trojmezí“, obsahující nápadné chyby (Ich brauche einen Dolmetscher – Potrěbuji Humočníka). Autorku znepokojuje zejména vyškrtnutí češtiny a polštiny ze seznamu vyučovacích předmětů (v Sasku) a vyzývá ke zvyšování znalosti sousedních jazyků. Druhou polovinu článku věnuje popisu jazykových programů a výuce překladatelství ve škole, kde učí. Autorčin výklad je sice dojímavý, ale šance na větší růst zájmu Němců o jazyky svých slovanských sousedů jistě nejsou příliš velké.

11. G. Neščimenková (Russkaja akademija Nauk, Moskva, Rusko) se v příspěvku Přejatá slova: nevyhnutelné zlo vs. nevyhnutelné blaho? věnuje otázce, která již dlouho vyvolává spory jak mezi odborníky, tak mezi širší veřejností. Nelze popřít, že přejímání slov obohacuje slovní zásobu a vyplňuje lexikální mezery, že „žádný jazyk není natolik soběstačný, aby se obešel pouze s vlastním výrazivem“ (s. 63). Z hlediska ekonomie i techniky jsou přejatá slova často výhodnější než jejich domácí protějšky. Pronikání cizích prvků do jazyka se nedá zabránit. Právě dvacáté století nabízí badateli bohatý materiál pro výzkum jazykové interference. Na základě češtiny a ruštiny uvádí autorka velké množství příkladů z různých oborů činnosti. Zajímavé je, že Češi dávají jasnou přednost kalkům, Rusové zase slovům přímo přejatým (computer – počítač – kompjuter; file – soubor – fajl; printer – tiskárna – printer). V další části článku autorka rozebírá vývojové zákonitosti přijímajícího jazyka a roli přejímání slov v celoetnické komunikaci.

12. S. M. Newerkla (Universität Wien, Rakousko) se ve svém textu Středoevropský jazykový areál a rakouská monarchie zajímal o otázku jazykové konvergence. Po krátkém historickém přehledu výzkumu areální typologie se soustřeďuje na středoevropský jazykový svaz. Cituje maďarského lingvistu G. Décsyho, který zařadil češtinu, [231]slovenštinu, maďarštinu a také slovinštinu a srbochorvatštinu do „dunajského jazykového svazu“, zatímco němčinu včleňuje do areálu SAE (Standard Average European). Newerkla má ale za to, že nelze vycházet z „nesprávné představy, že jazyk může náležet pouze jednomu areálnímu seskupení“ (s. 73). Právem zařazuje do „dunajských jazyků“ i němčinu. Zmiňuje se o typických strukturních „dunajských“ paralelách, jako jsou délka samohlásek, stálý slovní přízvuk či ztráta znělosti na konci slova (maďarština je zde výjimkou). Dále uvádí v četných tabulkách bohatý materiál o přejímání slov mezi dunajskými jazyky, hlavně z němčiny. Obzvláště zajímavé je to, že nejvyšší počet substandardních (tedy příznakových) útvarů je v češtině, kdežto nejvyšší počet stylisticky bezpříznakových výpůjček je ve slovenštině. Na konci referátu se autor zmiňuje o mizení austriacizmů z rakouské němčiny a vyzývá dnešní Rakousko k návratu do role „prostředníka mezi střední a jihovýchodní Evropou“ (s. 83).

13. A. Rechzieglová (Universiteit van Amsterdam, Nizozemí) si v příspěvku Souhlásky v kontaktu (jeden příklad asimilace a mezijazykového kontrastu) dává za cíl zkoumání asimilace artikulačního místa, která je důsledkem takzvané „koartikulace mluvidel, ke které v souvislé řeči dochází“ (s. 88). Jako východisko uvádí diferenci ve výslovnosti skupiny souhlásek s#j v holandštině: např. zes januari „šestého ledna“ se realizuje foneticky jako [šj]. Autorka, rodilá Češka, která už delší dobu přednáší v Amsterodamu, se odvolává na konfrontační studii z roku 1998, jejíž autoři Evers, Reetz a Lahiri rozebrali problém s vs. š v angličtině, holandštině a bengálštině (kde je mimochodem s alofonem š). Asimilace s>š v holandštině je důsledkem úspory artikulační práce umožněné absencí fonologického kontrastu s vs. š, kdežto v češtině jsou s a š (a rovněž j, jehož samostatný status je v holandštině oslabený) jasně odlišné fonémy. Situace ale není úplně jednoznačná, ke koartikulaci totiž dojít nemusí; její realizace může záležet na určitých podmínkách (např. podle výskytu na morfémovém švu, na slovním předělu atd.). Příspěvek končí podrobným rozborem variací s-š v holandštině i v češtině.

14. Ve svém příspěvku Pasivní konstrukce v překladech z němčiny do češtiny se D. Rytel-Kucová (Universität Leipzig, Německo) zabývá různými druhy pasivních konstrukcí a jejich překlady z češtiny do němčiny. Své doklady čerpá z 1758 textů vybraných z pěti německých knih krásné literatury přeložených do češtiny. Opisné pasivum s werden se vyskytlo v 1126 větách, stavové pasivum se sein v 374 a konstrukce s man v 1417. V českých překladech bylo použito osmi různých prostředků „sekundární diateze“: např. opisné pasivum mám – 551 dokladů, konstrukce se slovem člověk – 212 dokladů atd. Pojmem „diateze“ autorka rozumí jev v přirozených jazycích spojený s hierarchizací větné propozice (podle našeho vedoucího syntaktika L. Babbyho je „diathesis“ druhem „slovesné valence“). Věty se sekundárními diatezemi „umožňují popsat několika různými způsoby tutéž situaci“ (s. 97). Poznatky získané ze své analýzy považuje za „důležité jak pro vyučující češtiny jako cizího jazyka, tak pro překladatele, kteří s češtinou pracují denně“ (s. 100). Recenzent se sice přiznává, že se v autorčině generační mluvnické terminologii (je generační? vždyť se její názvosloví mění každý den) příliš nevyzná, autorčin výklad však pokládá za souvislý a dobře „strukturovaný“.

[232]15. M. Schulmeisterová (Wirtschaftsuniversität Wien, Rakousko) v referátu Čeština na trhu Evropské unie (zkušenosti z výuky češtiny na Ekonomické univerzitě ve Vídni) není jediná, kdo si dělá starosti o status a zachování češtiny a dalších „malých“ evropských jazyků za nových podmínek. Budou mít šanci prosadit se na trhu Evropské unie a vůbec v budoucí „velké Evropě“? Autorka se nejprve zastavuje u krátké historie výuky češtiny ve Vídni a pak líčí svoje zkušenosti z vídeňské Ekonomické univerzity. Věříme jejímu tvrzení, že se v tak velkém rozsahu výuka odborné, ekonomicky zaměřené češtiny „nenabízí na žádné jiné vysoké škole, přinejmenším ne v Rakousku“ (s. 102). Zato nás překvapuje, že se vznik Katedry českého jazyka na Univerzitě ve Vídni datuje už rokem 1775 (v Praze byla taková katedra zřízena až v roce 1793!). Druhou světovou válku a tři poválečné roky výuka češtiny ve Vídni hladce přežila, ke zhoršení došlo teprve únorovými změnami. Počátkem 90. let však nastala nová expanze. Mezi kurzy na škole jsou „Role managementu“, „Jazyk české reklamy“ a „Ochrana životního prostředí“ (s. 104). Na konci článku najdeme zmínku o zájmu, který projevují o studium češtiny slovenští studenti, a s jakými problémy (vyvolanými především jazykovou interferencí) se při studiu češtiny setkávají.

16. J. Schwarzová (Technische Universität, Dresden, Německo) v textu Zpětné dotazy v češtině přechází po krátkém úvodu k diskuzi o rozdílu mezi zpětnými dotazy a „klasickými“ otázkami, od kterých se první liší především svou pozicí v rozhovoru: jsou vždy uprostřed sekvence, jelikož reagují na předchozí odpověď (repliku). Jejich cílem není získat novou informaci, jak je tomu v případě klasických otázek, nýbrž „signalizovat nedostatek informací či znalostí pro úspěšné vyřešení společného úkolu“ (s. 107). Základním kritériem pro určení zpětného dotazu v korpusu byla reakce partnera. Jako materiál si autorka vybrala většinou vlastní nahrávky z českých turistických informačních středisek (jde tedy o prostředí „institucionální“). Jádrem článku je analýza jednotlivých typů zpětných dotazů, z nichž autorka uvádí šest (např. zpětné dotazy „adresáta žádosti“, „klienta/ky: žádost o upřesnění poskytnuté informace“, „ověřování“ aj.). Vzhledem k velkému ruchu v cestovních kancelářích vznikly četné zpětné dotazy auditivní, ale vyskytly se i obsahové a „ilokuční“ problémy. Autorčin materiál je doplněn 26 rozhovory.

17. Přes znění titulu svého příspěvku – K problematice slovesného vidu v češtině – klade M. Srpová (Université Paris 3, Sorbonne Nouvelle, Francie) ve výkladu různých problémů slovesného vidu v češtině hlavní důraz na konfrontační analýzu s francouzštinou: „pokusím se podat svůj přehled a třídění vidu českého slovesa tak, jak s ním seznamuji své francouzské studenty“ (s. 119). Nejdříve probírá perfektivní prefixaci, imperfektivní sufixaci a iterativní sufixaci (dělat/udělat, dát/dávat, dělat/dělávat) a pak teprve se zastavuje u otázky variant dokonavých prefixů téhož nedokonavého jednoduchého slovesného tvaru. Přebírá řadu prefigovaných sloves s kořenem trh a ukazuje, že to, co je v češtině vyjádřeno afixy, je ve francouzštině vyjádřeno různými lexikálními formami: např. roztrhat papír – déchirer en morceaux de papier vs. roztrhnout papír – déchirer a un endroit. Dále se zabývá videm a časem v konjugaci a ilustruje, jak se mnohem bohatší časový systém francouzštiny vyrovnává s českým systémem (např. dělal jsem – je faisais/j’ai fait). Autorka nechává mimo hru francouz[233]ský čas passé simple (je fis), jenž je sice časem pouze knižním, ale při překládání beletrie, kde je běžný, by jistě působil značné obtíže. Příspěvek končí rozsáhlou Poznámkou k pojmu iterativity v české jazykovědě, kde autorka rozebírá různé postoje k této problematice u českých lingvistů.

18. Jedním z nejkomentovanějších a nejspornějších otázek ve slovanské lingvistice je tendence ke vzniku určenosti nominální skupiny prostřednictvím určitého členu, přičemž je potřeba zjistit, do jaké míry je člen gramatikalizován. Tímto tématem se zabývá A. Trovesi (Università degli studi di Milano, Itálie) v příspěvku Určenost nominální skupiny v češtině, horní lužické srbštině a slovinštině. Autor rozebírá bohatý materiál ze tří jazyků, užívání atributivního ten v češtině, tón (sklonné) v horní lužické srbštině a ta (nesklonné) ve slovinštině. Všechny tři jazyky byly pod dlouhým a silným vlivem němčiny s jejím už nedvojznačným určitým členem (der). Opravdové určité členy musí být zbaveny veškeré deiktické síly a jejich gramatikalizace vyžaduje, aby nebyly používány „jen na základě pragmatických motivací spojených s potřebami komunikační expresivity, ale aby se naopak vyskytovaly pravidelně v každém kontextu, kde jsou k tomu podmínky“ (s. 135). Ten a tón mají vysokou frekvenci a jsou podle autora na vývojovém stupni mezi ukazovacími zájmeny a určitými členy. Frekvence slovinského ta je naopak nízká a je většinou „používáno jako čistý deiktický prostředek“ (s. 136). V rámci tak krátkého článku si autor pochopitelně nestačil položit jiné otázky a uvést srovnávací materiál, který by byl analýze nápomocný. Slovinské a horní lužické příklady nejsou přeloženy do češtiny a nebudou každému Čechovi přístupné. Článek patří i přesto k těm velmi zajímavým.

Ve své recenzi jsem se pokusil okomentovat nejzásadnější aspekty každého článku, aniž jsem se příliš zastavoval u nedostatků dané práce. Kvalita příspěvků byla většinou vysoká. Nanejvýše bych poznamenal, že některé z příspěvků se mi zdály místy zatíženy zbytečným teoretizováním a vykládáním samozřejmého a očividného: ať fakta a příklady promluví za sebe! Závěrem se chci zmínit o mimořádném výkonu podaném editorkami sborníku. Jejich inteligence a neuvěřitelně pečlivá práce se odráží jak v jasném formátu a celkové přehlednosti článků, tak i v absenci nápadnějších chyb a překlepů v textech. Doposud lituji, že jsem se konference nemohl zúčastnit sám. Teď jsem ale rád, že jsem se jako recenzent mohl seznámit s bohatým a stimulujícím materiálem ve sborníku Setkání s češtinou.

V duchu posledního velmi dobrého příspěvku italského kolegy Trovesiho uvedu příklad mimořádné obtížnosti analýzy určitých členů: „Doufám, že ten Karel napsal slušnou recenzi.“ – „Ich hoffe, der Karl hat eine anständige Kritik geschrieben.“ Ale v mé mateřštině určitý člen chybí: „I hope Charles has written a decent review.“

Slavic Languages and Literature Department Princeton University
Princeton, New Jersey 08544, USA
e-mail: townsend@princeton.edu

Slovo a slovesnost, ročník 64 (2003), číslo 3, s. 226-233

Předchozí Edvard Lotko: Krzysztof Szymanek: Sztuka argumentacji. Słownik terminologiczny

Následující Karel Kučera: Český jazykový atlas, 4. díl