Karel Hausenblas (16. 11. 1923 – 5. 7. 2003)

Alena Macurová

[Kronika]

(pdf)

Karel Hausenblas (16. 11. 1923 – 5. 7. 2003)

Karel Hausenblas se narodil v Benešově u Prahy, vyrůstal v rodině vojenského gážisty. Středoškolská studia absolvoval v Benešově, Jaroměři a v Praze, maturoval v r. 1942 na reálném gymnáziu ve Slovenské ulici na Vinohradech. Od r. 1945 studoval češtinu, ruštinu a obecný jazykozpyt na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, absolvoval v r. 1949 z češtiny (státní práce Jazyk poezie Jiřího Wolkera) a z ruštiny (státní práce Typologie ruského skloňování). V r. 1952 složil doktorát u prof. Havránka, v rigorózní práci pojednal o teorii jazykové kultury v české jazykovědě 20. století. V l. 1951–1954 absolvoval vědeckou aspiranturu, titul CSc. získal v r. 1956 na základě práce Vývoj předmětového genitivu v češtině. K doktorátu věd obhájil v r. 1968 soubor statí Výstavba jazykových projevů a styl. V letech 1949–1951 a 1954–1961 pracoval v Ústavu pro jazyk český ČSAV, externě přitom přednášel na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, na Vysoké škole pedagogické a Vysoké škole ruského jazyka a literatury. Od r. 1961 působil na Filozofické fakultě UK interně, jako profesor od r. 1967. Ve šk. roce 1988–1989 se definitivně rozhodl odejít do důchodu; od září 1989 až do své smrti pak žil v Lnářském Málkově.

Prof. PhDr. Karel Hausenblas, DrSc., zemřel 5. července 2003. Česká lingvistika ztrácí jednoho ze svých vůdčích představitelů; my, které pan profesor vyučil, jsme ztratili člověka, k němuž jsme chovali úctu, jehož jsme obdivovali a měli ho rádi.

Osobnost pana profesora se před námi vynořovala postupně, krok za krokem. Nejdřív a nejbezprostředněji jsme objevovali Hausenblase-učitele. Velmi brzy, snad opravdu od prvního zadaného seminárního úkolu, nám začalo být jasné jedno – totiž že pan profesor nemá rád memorování už hotových poznatků, že přednost budeme dávat zpochybňování zdánlivě jednoznačného, kladení otázek a při hledání odpovědí pak vlastním cestám. Dávno předtím, než se výraz workshop stal oblíbeným pojmenováním takového společného, sdíleného hledání, měli jsme tu čest účastnit se něčeho na ten způsob skoro každý týden. Strašně nás to bavilo – zaujaté nadšení pana profesora bylo ostatně prudce nakažlivé. I za to, že nám takovou práci umožňoval, jsme pana profesora upřímně ctili. Taky samozřejmě proto, že pro něj nikdy nestáli studenti a společná práce učitele a žáka až v nějaké druhé, nebo snad v ještě další řadě: se svými studenty byl vždycky ochoten o jejich tématech mluvit, k dispozici jim byl nezřídka i dlouho potom, co studenty být přestali. To, že vychoval stovky středoškolských učitelů, že byl učitelem významných vědeckých, odborných a kulturních pracovníků a také učitelů vysokoškolských, považoval sám pan profesor za naplnění jednoho ze svých životních poslání. Silné vědomí mezigenerační návaznosti obdobně reflektoval i v opačném směru: mezi své učitele počítal V. Šmilauera, B. Havránka, V. Skaličku, J. Mukařovského a F. Vodičku. Už v první polovině 60. let, hned po našem krátkém pobytu na fakultě, byl náš obraz pana profesora součástí řady těch, ke kterým se hlásil. A nebylo to tím, že bychom byli nesoudní a mezi velikány že bychom byli ochotni počítat každého učitele, s nímž jsme na fakultě měli co do činění.

Stejně postupně jako jsme objevovali Hausenblase-učitele, jsme objevovali i Hausenblase-vědce: také prostřednictvím toho, jak jsme mohli být svědky a trochu i účastníky vzniku některých jeho studií z 60. let. Hausenblasovy odborné práce – tyto výtvory a výkony lidské, jak by snad řekl pan profesor – odkazují k jeho osobnosti výrazněji než co jiného a pro lingvisty vlastně v první řadě.

K. Hausenblas začal publikovat od 40. let 20. stol. v bohemistických i jiných časopisech, zvl. lingvistických, u nás i v zahraničí – mezi tituly, do nichž přispěl, se řadí např. Slovo a slovesnost, Naše řeč, Český jazyk a literatura, Československá rusistika, Jazykovědné aktuality, Dialog, Česká literatura, Zagadnienia rodzajów literackich, Poradnik językowy, Zeitschrift für Slawistik, Révue des études slaves. Studie a články publikoval také ve významných dobových sbornících – Poetics – Poetika – Poetyka (1961), Stilistik und Soziolinguistik (1971), Poetyka i stylistyka słowiańska (1973), The Structure and Semantics of the Literary Text (1977), Novoje v zarubežnoj lingvistike. Lingvistika teksta (1978), Občšeliteraturnyj jazyk i funkcional’nyje stili (1986). Na utváření profilu české bohemistiky se významně podílel jako spolupracovník týmových projektů: ty zahrnují na patnáct učebnic českého jazyka pro základní a střední školy, prakticky orientované, resp. popularizační příručky (Kapitoly z praktické stylistiky, 1955; Knížka o jazyce a stylu soudobé české literatury, 1961; Žurnalistika. Jazyk a styl, 1966; Komplexní jazykové rozbory, 1992), slovníky a encyklopedie (např. Slovník spisovného jazyka českého, II–IV, lingvistická hesla pro Příruční slovník naučný, I–IV), mluvnice (Mluvnice češtiny, 2, 3, [315]1986, 1987), tematicky úže orientované odborné práce (např. Tvoření slov v češtině, 2, 1967), edice (např. Lexikografický sborník, 1953; Rusko-český slovník lingvistické terminologie, 1960; Čeština za školou, 1974; Umění překladu Jiřího Levého, 1983).

Pro dílo prof. Hausenblase je ovšem charakteristické nejen takto široké rozpětí jeho publikací, ale především jejich tematické rozrůznění, různorodost a hloubka. Jeho práce obsáhly synchronní českou gramatiku (např. Syntaktická závislost, způsoby a prostředky jejího vyjadřování, 1958; Slovesná kategorie výsledného stavu v češtině, 1963; partie o číslovkách v Mluvnici češtiny, 1986), syntax v diachronním úhlu pohledu (Vývoj předmětového genitivu v češtině, 1958), problémy spisovného jazyka, otázky jeho diferenciace a kultury (např. Kultura jazykového komunikování, 1979; Approach to standard language, its culture, and to style, 1994), obecné otázky výstavby jazykových projevů, problematiku stylu a stylistiky (souborně srov. Výstavba jazykových projevů a styl, 1971; Od tvaru k smyslu textu. Stylistické reflexe a interpretace, 1996). Práce ze všech těchto oblastí jednak samozřejmě odkazují k osobnosti autora jako k osobnosti neuvěřitelně tvůrčí. Zároveň ovšem svou (jen) indiciální povahu přesahují a mají rozhodnou účast na profilaci české bohemistiky po druhé světové válce, nejen bohemistiky úzce jazykovědné (podobně, samozřejmě, jako všechny týmové práce, na nichž se prof. Hausenblas podílel). Přesah směrem ven, za hranice české vědy, pak vedle zahraničních publikací pana profesora reprezentuje jeho dlouhodobá práce v mezinárodních slavistických komisích a také jeho příspěvky, jež v rozmezí více než dvaceti let (1963–1988) pravidelně přednášel na mezinárodních slavistických sjezdech – z nich připomenu alespoň např. studie Výstavba slovesných komunikátů a stylistika (K současnému stavu stylistického bádání slavistického), 1968; Utváření stylu v textu, 1973; K celkové stylistické charakteristice textů (J. Neruda, U tří lilií – styl a smysl povídky), 1978.

Ovšem nejen tyto cíleně mezinárodní příspěvky mají rozměr světový, nejen v nich je možné stopovat kruhově se rozšiřující zájmy pana profesora: od jazyka, jenž stojí v centru prvních prací, ke stylu, odtud pak k textu a od jazyka, stylu a textu ke smyslu. Světová důsažnost Hausenblasových prací o jazyce, stylu, textu a komunikaci je nesena právě zřetelem ke smyslu, k bytí textu v komunikaci; o tom uvažoval dávno předtím, než se začalo brát za prokázané, že „linguistics without meaning is meaningless“.

I v této souvislosti by bylo na místě zmínit ještě jeden rozměr vědeckého odkazu prof. Hausenblase, totiž přesah do oblasti literárněvědné. Ústrojnou součástí mezioborové a široce zaměřené nauky o verbálních komunikátech, kterou vytvořil – a která je zcela unikátní – jsou totiž studie o uměleckém stylu a o uměleckém textu. I tady byly zájmy prof. Hausenblase značně různorodé: zajímal se o postavení a funkci jazyka v umělecké literatuře (např. Čeština v dílech slovesného umění, 1969; Jazykovaja kul’tura i chudožestvennaja literatura, 1986), o styl literárních druhů a žánrů, o překlad (např. Styl a překlad, 1968; Máchův Máj ve slovenském znění, 1989), i o speciální otázky dílčí (např. Vlastní jména v umělecké literatuře, 1976). Zajímal se ovšem také – a možná především – o to, co styl „znamená“. O stylu jednotlivých autorů (J. Nerudy, K. Poláčka, K. H. Máchy, J. Haška, J. Wolkera, B. Němcové, F. Šimáčka) tak uvažoval v širším kontextu problémů interpretačních, promýšlených i obecně teoreticky (např. K metodám výkladu stylu textů, 1988; Interpretace textu a její druhy v současné komunikaci, 1988). Své interpretace literárního díla pak důsledně opíral o vztah a kooperaci složky tvarové (styl) a významové (smysl); styl vykládal – a to bylo a je průkopnické – v jeho zacílení ke smyslu a dynamice jeho utváření, k předávání významů jako aktivitě povýtce lidské. V tomto ohledu – totiž jak „vědí“ o našem antropocentrismu, jak vše vztahují k prožívajícímu, myslícímu a komunikujícímu jedinci – předjaly Hausenblasovy práce i vývoj lingvistiky současné, zvl. vývoj směrem ke kognitivismu.

I v souvislosti s otázkami textu, stylu, smyslu těšil pana profesora nejvíc sám proces nacházení a identifikace problémů. Snad i proto je v jeho publikacích spousta nápadů a „návrhů cest“ rozptýlena v poznámkách pod čarou nebo mezi řádky, snad i proto spoustu nápadů a podnětů k přemýšlení štědře a velkoryse rozdával na přednáškách, v seminářích, v odborných rozpravách, při konzultacích. I všechno to patří k jeho odkazu, stejně ostatně jako věci dosud nepublikované, např. přednášky o české morfologii, analýza specifiky eseje nebo práce poláčkovské.

Vědecké dílo pana profesora (jako výsledek vynaložení lidské aktivity, a zároveň specifický znak odkazující k svému tvůrci) je oblastí, kam za ním můžeme nebo můžeme relativně snadno, je pro nás přiměřeně průhledné a dokážeme ho – snad – interpretovat. Jiné výkony, výtvory pana profesora nám – některým z nás – byly vzdálenější, přístupné mé[316]ně snadno. Na mysli mám ty, které jsou vztaženy k oblastem, jako je světová i česká opera, Gustav Mahler, výtvarné umění, zvl. milovaný Chagall, praktické muzicírování … Všechny tyto zájmy i všechny výkony s nimi spjaté – a stály v žebříčku jeho hodnot hodně vysoko – odkazují k osobnosti pana profesora zase jako k osobnosti obdivuhodně rozprostraněné, k osobnosti, jejímž střechovým směřováním (lze-li to tak říct) byla kultura jako celek, nikoli jen její dílčí výsek nebo výseky. Je ale pravda, že pro jeho žáky-bohemisty zůstávala tato část osobnosti pana profesora do jisté míry zahalena tajemstvím. Tajemstvím, na něž má každá velká osobnost právo – a není proto méně přitažlivá, spíš naopak. Spíše tajemné, zastřené, bylo pro nás, tehdy studenty a aspiranty pana profesora, i jeho rozhodnutí z přelomu 60. a 70. let přestěhovat se na venkov. Až s odstupem času se nám začalo vyjevovat, že i v tom byl navýsost uvážlivý. Rozhodl se totiž pro skutečný život (nejen ten zprostředkovaný – a daný jazykem). I v tomto životě – u vědomí toho, že je žit poprvé a naposledy – se pan profesor po svém, a paralelně ke svému bytí lingvistickému, dobíral – a snad i dobral – kořenů toho moudra, které pro nás vždycky ztělesňoval.

Ústav českého jazyka a teorie komunikace FF UK
nám. Jana Palacha 2, 116 38 Praha 1

Slovo a slovesnost, ročník 64 (2003), číslo 4, s. 314-316

Předchozí Redakce: Josef Dobrovský – fundator studiorum slavicorum

Následující František Daneš: Sedmdesátiletý Jiří V. Neustupný