Inspirativní metodologie nitranského Kabinetu literárnej komunikácie

Alena Macurová

[Rozhledy]

(pdf)

Инспиративная методология нитранского Кабинета литературной коммуникации / Une méthodologie inspiratrice élaborée dans le Cabinet de la communication littéraire à Nitra

Komunikativní přístup k jazykovému projevu specifického typu, literárnímu dílu, je v současné době aktuální nejen v zahraničí,[1] ale i u nás. Nemalou měrou se o to [55]zasloužily práce, které vznikají v Kabinetu literárnej komunikácie a experimentálnej metodiky zřízeném při Pedagogické fakultě v Nitře.

K rozvíjení plodných úvah o povaze literárního díla a jeho sociálním začlenění přispívají nepochybně i dvě poslední práce, jež jsou o metodologii nitranského Kabinetu opřeny, soubor studií F. Mika Štýlové konfrontácie a sborník statí věnovaných problémům interpretace.[2]

Výklad komunikativnosti literárního díla vychází pochopitelně z komunikativního pojetí jazykového projevu obecně — to je plodné především v tom, že umožňuje akcentovat sociální začlenění projevu a ústrojně spojit výklad o funkci projevu v sociální realitě s výkladem o jeho vnitřním ustrojení.

V sociálních dimenzích je tak uvažován nejen jazyk jakožto soustava komunikačních prostředků, ale i jazykový projev sám, slovesný komunikát: v něm se obráží situace v širokém slova smyslu sociální i její dílčí složky, z hlediska procesu sdělování podstatné, totiž situace komunikativní (modelování věcně předmětného prostředí, tématu sdělení, sociálního vztahu komunikantů, jejich komunikativních záměrů apod.) a jazyková (především modelování vztahu útvarů národního jazyka, resp. i vztahu několika jazyků národních).

Nitranské pojetí jazykového projevu (literárního díla) zdůrazňuje zejména jeho bezprostřední začlenění do situace komunikativní (vztahy autor - dílo, dílo - čtenář) a důsledně přihlíží k tomu, jak se v procesu kódování i dekódování projevu uplatňují jednak sociální charakteristiky komunikantů, jednak sociální charakteristiky projevu samého.

Tento přístup k literárnímu dílu se výrazně projevuje ve sbornících i v individuálních pracích, které v okruhu Kabinetu vznikly.[3]

I když jde o práce zaměřené na rozdílné aspekty literárního díla, komunikativnost chápaná jako sociální funkce (zahrnující také aspekt ideologický) se v nich akcentuje shodně; shodně se v nich uplatňuje i interdisciplinární přístup k literárnímu dílu: teoretické problémy literární komunikace se řeší z hlediska literární vědy, jazykovědy, filozofie, sociologie, psychologie, logické sémantiky, pedagogiky a praxologie (školní rozbory). Lingvistický aspekt zde má důležité místo: dané nejen tím, že každé literární dílo je projevem jazykovým, ale především skutečností, že základem teorie výrazové soustavy, z níž práce Kabinetu ve velké většině vycházejí, je pojem stylu. Nejde o styl jazykový v úzkém slova smyslu,[4] jde spíše o styl chápaný v jeho „integrační“ a také „diferenciační“ funkci;[5] i k vyjasňování takto pojatého stylu je však lingvistika, či, chceme-li, její součást — teorie promluvy — kompetentní.

Mikova práce Štýlové konfrontácie navazuje ústrojně na jeho publikace předchozí (srov. pozn. 3), je vlastně dalším propracováváním teorie výrazové soustavy a pokusem o její praktické využití při výkladu a interpretaci literárních děl.

[56]Výklad sám je zde ovšem přinejmenším ve dvou aspektech specifický: (1) na rozdíl od Mikových prací předchozích jsou Štýlové konfrontácie „lingvističtější“, a to v tom smyslu, že ústředním problémem sledovaným ve všech interpretacích je „hovorovost“ textu; (2) autor zde programově uplatňuje srovnávací hledisko (materiály polské, slovenské, české).

Koncepce srovnávací stylistiky vychází přitom z trojrovinného výzkumu: (1) rovina spisovné normy a nespisovných jazykových útvarů existujících mimo ni; (2) rovina stylistických systémů (počet stylů, jejich rozvitost a ustálenost, vztahy stylů a jejich strukturní hierarchie); (3) rovina jednotlivých stylů a stylistických prostředků. Hodnocení porovnávaných prostředků z hlediska jejich funkce (nikoli tedy pouze z hlediska jejich povahy čistě jazykové) staví autor na využití soustavy výrazových kategorií: nezkoumá totiž prostou korespondenci jazykového prostředku originálu a překladu, jádro ekvivalence v procesu překladu vidí především „v totožnosti anebo aspoň v podobnosti výrazových hodnôt daných prostriedkov“ (s. 21). (Takový přístup k překladu srov. také u A. Popoviče, o. c. v pozn. 3.)

Na základě soustavy výrazových kategorií definuje Miko i hovorový styl[6] (a také jeho stylizaci v literárním textu). Vychází přitom ze specifické výrazové diferenciace celkové komunikativní funkce; ve svém tzv. výrazovém čtyřúhelníku, jehož základní rovinu vytváří opozice operativnost - ikoničnost a rovinu sekundární protiklad zážitkovost - pojmovost (realizuje se na rovině ikonické) vymezuje hovorový styl kategoriemi operativnosti a zážitkovosti.[7]

Tyto výrazové kategorie charakterizují hovorový styl v rámci tzv. stylů primárních. Do nich Miko zařazuje ještě styl umělecký (v něm se realizuje kategorie zážitkovosti a ikoničnosti), vědecký (ikoničnost, pojmovost) a jednací — administrativní (operativnost, pojmovost). Ostatní styly, např. publicistický (a také řečnický a esejistický) vykládá Miko jako derivace stylů primárních.

Hovorový styl sám je pak bohatě vnitřně diferencován: vedle základního typu uvažuje Miko dva relativně samostatné varianty, variant konverzační (společenská konverzace s akcentací sociativnosti výrazu) a variant ikonický (přesunutím váhy z operativnosti výrazu na jeho ikoničnost se realizují v jeho rámci dva subvarianty, epistolární a vypravěčský). Subvarianty se utvářejí i v základním typu hovorového stylu: v jednom dominuje hodnotící výraz — tzv. kontraverzní subvariant (spor, hádka), v druhém direktivní zaměření řeči — tzv. operativní subvariant (pracovní dialog), v třetím pak citový afekt — tzv. afektivní subvariant (citový výlev).

Takovéto podrobné vymezení hovorového stylu i jeho pozice v soustavě stylů funkčních[8] je dobrým východiskem pro vlastní rozbory hovorovosti v literárních textech. Za obzvlášť cenné považujeme zejména to, že Miko zde důsledně pracuje s pojmem „stylizace“ hovorovosti, hovorový styl v literárním díle uvažuje jako funkčně redukovaný jev s nadstavbovou funkcí estetickou. Konkrétní rozbory (K. Čapek, J. Hašek, J. G. Tajovský, M. Kukučín, V. Šikula, D. Chrobák, F. Hečko, [57]F. Švantner, K. Jarunková, K. P. Tetmajer, M. Białoszewski, M. Pilot) pak sledují vztahy mezi literárností a hovorovostí takovým způsobem, že přispívají nejen ke konstituování srovnávací stylistiky, ale také k dalšímu rozvíjení teorie překladu.

V teoretickém úvodu své publikace se Miko v souvislosti s trojrovinným systémem výzkumu konfrontačně stylistického zmiňuje také o relevanci vývojového aspektu.

Problematice literárního vývoje je věnován pátý sborník O interpretácii umeleckého textu. Kompletuje model literárního díla, jehož jednotlivé aspekty byly propracovány ve sbornících předchozích,[9] a směřuje stejně jako ony k výkladu společenské motivace literárního textu a jeho společenského dosahu. Ve většině z patnácti studií[10] ve sborníku uveřejněných převládá přístup literárněvědný (teoretický nebo historický), lingvistice svým způsobem vzdálený. Upozorněme zde tedy jen na skutečnost, že některé výchozí pojmy nitranského pojetí literárního vývoje jsou inspirovány metodologií moderní lingvistiky (např. invariant - varianta; metatext aj.) a že řada problémů, kterými se konkrétní interpretace zabývají, se objevuje i v souvislosti s jinými typy jazykových projevů než s literárním dílem: tak o otázce vývoje samého bychom jistě mohli uvažovat v rámci všech stylů funkčních, stejně tak o problému mezitextového navazování (Popovič),[11] o časových charakteristikách textu (Knotek), o problémech „uzavřenosti“ textu, utváření jeho vnitřní spojitosti (Bereza) apod.

Výsledky nitranských výzkumů mají tedy širší vědní dosah. V nemalé míře je to dáno šíří jejich výchozího metodologického základu (v poslednější době srov. např. i inspiraci soudobou sémiotikou a teorií her). Soustava výrazových kategorií ve své dnešní podobě (64 výrazové kategorie odvozované z výchozí opozice operativnost - ikoničnost) je využitelná při analýze každého jazykového projevu, bez ohledu na jeho kvality stylové. Programově marxistický přístup k literárnímu dílu jakožto k součásti v širokém slova smyslu společenské reality, tak jak jej nitranská škola aplikuje, dovoluje pak docházet i k novým poznatkům o vnitřním ustrojení literárního díla. A také — při aplikaci na výzkum obecněji zaměřený — o vnitřním ustrojení každého jazykového projevu.

Slovo a slovesnost, ročník 39 (1978), číslo 1, s. 54-57

Předchozí František Čermák: Idiomatika, frazeologie a lexikografie

Následující Josef Štěpán: Konfrontační sborník česko-německý