Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Péče o výslovnost v anglickém rozhlase

Vilém Mathesius

[Rozhledy]

(pdf)

Comment la T. S. F. anglaise signe la prononciation

V Anglii, kde výslovnost pro dlouhou kulturní a společenskou tradici se stala třídním kriteriem, musila si jí i správa britského rozhlasu od počátku bedlivě všímat. Důvod pro to, jak přiznává The British Broadcasting Corporation, zkráceně В. В. С., byl dvojí. Jednak bylo třeba zaujmout vlastní stanovisko ke kritikám výslovnosti v rozhlasu, které se ozývaly v novinách, zejména v oblíbených v Anglii Letters to the Editor (dopisy redakci), i v přímých dopisech adresovaných správě rozhlasu, jednak si správa rozhlasu uvědomovala své povinnosti k jazykové kultuře a chápala, že prostředku tak rozšířeného a tak neustále působícího, jakým je rozhlas, je třeba soustavně užívat k zušlechtění а k sjednocení výslovnosti posluchačů. Jak daleko se v tomto směru pokročilo, je patrno z toho, že pro školy byly do rozhlasu zařaděny zvláštní lekce fonetické a že jejich působivost byla experimentálně vyzkoušena. Na třetím mezinárodním sjezdu linguistickém, který se konal v září roku 1933 v Římě, byla o tom čtena zajímavá zpráva, která je teď uveřejněna v sjezdových protokolech (Atti del III congresso internazionale dei linguisti, Roma 1933. Florencie 1935, str. 336 а n.). Na počátku školního roku 1931/32 byla gramofonem zachycena výslovnost devadesáti londýnských školáků. Polovina z nich potom poslouchala po celý školní rok jednou týdně dvacetiminutovou fonetickou lekci vysílanou rozhlasem, kdežto druhá polovina zůstala bez takového poučování. Na konci roku byla zase výslovnost všech zachycena na gramofonových deskách a srovnáván stav u obou polovin. Statistickým rozborem fonetickým, soustředěným na hlásky, kterými se londýnský dialekt liší od kultivované výslovnosti anglické, se zjistilo, že se výslovnost poloviny, která poslouchala rozhlasové lekce, opravdu značně zlepšila, a to nejen pokud šlo o jednotlivé hlásky, nýbrž i v celkovém rytmu a intonaci. Nejvíce se ovšem projevuje péče britské rozhlasové správy o výslovnost v její starostlivosti o to, jak vyslovují ti, kdo do rozhlasu mluví. Celkový obraz toho podal roku 1932 v holandském anglistickém časopise odborník, který je nejvíce za to zodpověděn, A. Lloyd James (English Studies, XIV/1932, str. 74 а n.). Výslovnost všech, kdo mají do rozhlasu mluvit, je předem zkoumána a jen vynikající politikové, kritikové, spisovatelé a jiní opravdu uznaní representanti anglického kulturního světa jsou z těchto zkoušek vyňati. Největší pozornost se ovšem věnuje oficiálním hlasatelům. Тi podstupují po určité zkušební době před definitivním ustanovením velmi přísnou zkoušku, která záleží v čtení pasáží prosaických i veršovaných, úryvků z bible, zpráv tiskové kanceláře, řady místních jmen anglických, skotských, waleských a irských, bezpečnostních zpráv stylisovaných po francouzsku a hudebního programu po francouzsku, po italsku a po německu. Musí ovšem také znát všecky pokyny pro výslovnost, které byly do té doby vydány správou rozhlasu. Mimo to se hlasatelé scházejí jednou týdně ke konferencím, v kterých se jim vykládají aktuální fonetické problémy, vznikající na př. z výslovnosti nově ve zprávách vyskytlých jmen japonských, čínských, indických atd. Problémy vyžadující rychlého řešení jsou vyřizovány odbornými úředníky. Ostatní jsou předkládány Poradnímu sboru pro mluvenou angličtinu (Advisory Committee on Spoken English). Tento sbor, zřízený roku 1926 má sedm členů, mezi nimiž odborníci teoretičtí mají většinu. Předsedou byl na počátku anglický poeta laureatus Robert Bridges, po jeho smrti v roce 1930 se jím stal G. B. Shaw. Tento sbor se schází třikrát až čtyřikrát ročně a příslušná rozhodnutí sboru jsou hned po schůzi provisorně uveřejňována v časopise The Radio Times a definitivně po novém uvážení ve zvláštní sbírce příruček Broadcast English (Angličtina pro rozhlas). První z těchto příruček vyšla r. 1928 a od té doby k ní přibyly v dvouletých intervalech další tři. Z této sbírky, redigované A. Lloydem Jamesem, můžeme nejlépe poznat základní myšlenky, kterými se řídí péče anglického rozhlasu o výslovnost, a směr, kterým se bere.

Základního problému orthoepického, repertoáru hlásek a pravidel jejich seskupování v hláskové řady, si příručky všímají vlastně jen mimochodem v úvodu k prvnímu svazku. Formulace je velmi opatrná a dá se shrnout v tyto věty. Neexistuje nějaká vzorná anglická výslovnost. Lze jen říci, že ve vyšších třídách společenských se výslovnost dělí na typy, které jsou si mnohem bližší nežli typy, na které se dělí výslovnost ve vrstvách nižších, a že tyto sobě velmi blízké typy výslovnosti ve vrstvách vyšších jsou svým rázem bližší výslovnosti jihoanglické než výslovnosti severoanglické. To je výslovnost, která se považuje za výslovnost kultivovanou a která celkem nevzbuzuje nepříznivou kritiku. Existují v ní, jak vyplývá z vět předešlých, alternativní způsoby výslovnosti, ale ty jsou stejně oprávněné, neboť v Anglii neexistuje, jako v Německu nebo ve Francii, instance, která by mezi nimi rozhodla. Toto teoretické stanovisko, které opatrně kon[180]statuje daný stav, v praksi ovšem nestačí. Bylo zapotřebí se rozhodnout pro určitý obecný typ výslovnosti a po desítiletých zkušenostech se tu dospělo k výslovnosti, kterou A. Lloyd James nazývá universally acceptable English (angličtina obecně přijatelná). Zásady, kterých se při tom dbalo, James vyložil v článku Standards in Speech v americkém časopise American Speech (VIII/1933, str. 3. а n.). Jeho výklady jsou velmi zajímavé právě pro naprostou praktičnost cíle, který má James na mysli. Tím si spolu též vysvětlíme leckterou neujasněnost teoretickou, s kterou se v článku setkáváme. Již předem třeba říci, že James nerozlišuje mezi orthoepií a kalilogií. Orthoepii můžeme srovnat s gramatikou. Stanoví obecně repertoár hlásek, který se považuje pro určitou výslovnost za správný, a pravidla o správném jejich spojování v hláskové řady, rozložení důrazu a intonaci v to počítaje. Kalilogie je naproti tomu obdoba stilistiky a zkoumá, jak lze správného materiálu fonetického vhodně a účinně užít k speciálním účelům. Samostatnost obou těchto hledisek při posuzování výslovnosti a při péči o ní vysvítá z toho, že je zcela dobře myslitelné, aby někdo měl výslovnost se stanoviska orthoepického zcela správnou a přece při mluvení, řečnění nebo recitaci špatně frazoval, nevhodně intonoval a chybně užíval rozdílu v hlasitosti. James vychází z konstatování, že dosavadní definice správné angličtiny nemají praktického významu. Problém je složitější, než se za to má, a James se pokouší jej řešit výkladem o čtyřech kriteriích správnosti. Prvním kriteriem je srozumitelnost. Je to základní požadavek, který musíme při řeči vytknout, neboť řeč, která je nesrozumitelná, míjí se svým cílem. Srozumitelnost je zvlášť důležitá v rozhlasu nebo při telefonování a fonetickou její stránku James probírá, pokud jde o hlásky, o rytmus a intonaci. Hlásky podle Jamese nemají ku podivu pro srozumitelnost takový význam, jak by se mohlo na první pohled zdát, neboť hodně pomáhá kontekst. Autor však uznává, že ještě mnoho tu je třeba probádat. Můžeme dodat, že fonologie ukazuje, jak se míra nutného rozlišování mezi hláskami sobě blízkými podstatně mění od jazyka k jazyku, ba vlastně od nářečí k nářečí. Velmi důležitý naproti tomu je v očích Jamesových pro srozumitelnost rytmus. Škoda, že přesněji neříká, co tím myslí. Z poznámky, že vadný rytmus nejčastěji způsobuje, že se cizincům v Anglii nerozumí, se zdá vyplývat, že má na mysli immanentní dynamickou linii anglických vět nebo anglických syntagmat. Ale do toho, co o rytmu říká, by se dalo zahrnout i chybné frazování řeči, které je ovšem něčím zcela jiným. Stejně důležitá pro srozumitelnost jako rytmus je i intonace, ale i ve výkladu o ní je James příliš málomluvný.

Druhým kriteriem — podle mého mínění je měl James položit na místo první — je kriterium sociální. Jde o to, jaká výslovnost se považuje za slučitelnou nebo neslučitelnou s určitou sociální výší a s určitou sociální situací. James tu vtipně provádí paralelu mezi sociálním významem způsobu, jak mluvíme, a způsobu, jak se oblékáme. Sociální kriterium správné výslovnosti a řeči vůbec je v Anglii tak důležité, že je základem téměř všech dosavadních definicí korektní angličtiny. Na jednu věc tu James ovšem zapomněl. S představou správné výslovnosti souvisí netoliko požadavek, aby ten, kdo se počítá k vrstvám kultivovaným, nevyslovoval vulgárně, nýbrž i nutnost, aby nevyslovoval provinciálně. V kultivované výslovnosti není místa ani pro vulgarismy ani pro regionální dialektismy, nechceme-li jimi dodávat úmyslně své řeči zvláštního zabarvení. V Anglii ovšem nebezpečí regionálních dialektismů není tak veliké jako u nás. V části věnované kriteriu estetickému jde výhradně o problémy kalilogické. I tu se bohužel spokojuje James jen stručnými poznámkami čerpanými ze zkušeností v rozhlase. Důležité je konstatování, že v rozhlase selhávají profesionálně cvičení řečníci a recitátoři, protože jejich představa krásné výslovnosti a krásného přednesu je příliš umělá pro vkus obecenstva. Jejich přednes je podle Jamese charakterisován tím, že příliš zdůrazňují ve výslovnosti detaily zbytečné pro porozumění, že bez potřeby diferencují samohlásky v oslabených slabikách a že užívají intonačních typů neznámých v obvyklé řeči. Recitátory veršů dělí James na tři typy. Recituje-li verše sám básník, bývají výsledky různé. Profesionální recitátoři zato selhávají šmahem, kdežto nejlepší výsledky bývají u obyčejných vzdělanců, nadaných smyslem pro poesii. Ty je, bohužel, těžko nalézt. Při posledním kriteriu, nazvaném z nějakého logického odbočení visuálním, James se dostává na pole obecných úvah o jazyku, neboť these, že vliv pravopisu na výslovnost je stejně oprávněný, jako každý jiný vliv na řeč, nemá vlastně už nic společného s praktickými požadavky, s nimiž autor v dřívějších výkladech přistupoval k výslovnosti.

Vedle obecného typu výslovnosti bylo ovšem v mnoha případech zapotřebí stanovit také výslovnost jednotlivých slov. Tomu jsou věnovány dosud vyšlé čtyři svazečky sbírky Broadcast English. Kolísání ve výslovnosti jednotlivých slov je v kultivované angličtině velmi časté — u nás o tom pojednala G. Löwyová [181]v článku Kolísání výslovnosti v Standard English (Časopis pro moderní filologii XIX/1933, str. 161 a n.) — a vzniká, jak konstatuje James, z nestejného vlivu pravopisu na výslovnost, umožněného velkou vzdáleností mezi nimi, z nestejného přizpůsobování cizích slov výslovnosti anglické, z kolísání v místě důrazu a z nestejného výsledku při redukci nepřízvučných slabik. V prvním svazečku sbírky, vydaném r. 1928 a nazvaném Recommendations to Announcers Regarding Certain Words of Doubtful Pronunciation (Pokyny pro hlasatele týkající se některých slov, jejichž výslovnost je pochybná, 32 str.), je stanovena výslovnost asi 350 anglických slov s kolísavou výslovností — podle Löwyové zaznamenává Daniel Jones ve svém An English Pronouncing Dictionary kolísavou výslovnost u více než 10.000 slov — a to s výslovným prohlášením, že z existujících alternativ výslovnosti komise vybrala po zralém uvážení jednu, kterou nepokládá za jedině správnou, ale kterou doporučuje hlasatelům k dosažení jakési uniformity. V souhlase s výsledky, k nimž dospěla Löwyová, jsou to téměř výhradně slova cizí, původu zejména latinského, po případě řeckolatinského, a francouzského. Ostatní tři svazečky sbírky Broadcast English se týkají jiného problému ve výslovnosti jednotlivých slov, totiž výslovnosti místních jmen. Vlastní jména, jejichž etymologický smysl není už jasný, ve výslovnosti se chovají, i když jsou původu domácího, jako slova cizí. Upozornil jsem na to v Časopise pro moderní filologii XVIII/1932, str. 238-9. Problém výslovnosti jmen místních má mimoto některé své stránky zvláštní. Ukazuje se to i v anglických rozhlasových příručkách, které se výslovností místních jmen obírají. Teoreticky je z nich nejdůležitější první, která tvoří druhý svazeček sbírky Broadcast English a zabývá se výslovností místních jmen anglických (Recommendations to Announcers Regarding the Pronunciation of Some English Place-names. Londýn 1930, stran 83). Za základ je brána zásadně výslovnost místní, neboť správě rozhlasu šlo o to, aby jménu uváděnému v rozhlase bez nesnází porozuměli obyvatelé místa, o které jde. Tato zásada se ovšem z výslovnosti dá rozšířit i na formu místního jména a měla by dojít povšimnutí také u nás, kde se místní jména archaisují bez ohledu na to, jak vypadají v dnešním jazykovém usu. Místní výslovnost jmen byla určena podle sdělení posluchačů, kteří byli vyzváni rozhlasem, aby opravovali chybnou výslovnost jmen v rozhlase uváděných, a byla kontrolována přímým dotazem u místního faráře a poštmistra. Někdy se ukázalo, že je v místě samém nebo v jeho nejbližším okolí několik variant ve výslovnosti téhož místního jména. Rozhlas je pak přijal a zaznamenal jako rovnoprávné, aniž se snažil o úplné jejich zjištění. Situace, v níž se bylo třeba rozhodnouti, nastávala ve dvou případech. Někdy se zjistilo, že existuje u téhož jména varianta jihoanglická a severoanglická proto, že místo samo leží v oblasti severoanglické, ale je obecně známo i v jižní Anglii, jako na př. Newcastle. Správa rozhlasu se tu rozhodla pro variantu jihoanglickou, protože oblast jižní má tu výhodu, že v ní leží Londýn. Jindy se zase ukázalo, že místní výslovnost je příliš vzdálena od výslovnosti podle pravopisu, která zdomácněla u těch, kteří nejsou místní rodáci. Jde-li o místo celkem neznámé, přijala správa rozhlasu výslovnost místní a spokojila se konstatováním, že je škoda, nepíše-li se na příklad místní jméno Ulgham spíše Uffam, aby pravopis odpovídal výslovnosti. Ale u míst obecně známých bylo třeba se rozhodnout proti místní výslovnosti pro výslovnost podle pravopisu, která zobecněla u lidí, kteří je znají především z novin a knih, neboť nebylo možno připustit, aby se na př. Daventry místo výslovnosti podle pravopisu, rozšířené po celém světě, vyslovovalo najednou podle výslovnosti místní tak, jako by se psalo Daintry. Ve svazečku je probrána výslovnost asi patnácti set anglických místních jmen. V obou dalších svazečcích, ve třetím a čtvrtém čísle sbírky Broadcast English, jde zase o problém jiný, o anglickou výslovnost místních jmen, která náleží nářečí celou zvukovou strukturou hodně odlišnému od kultivované angličtiny (svaz. třetí: Recommendations to Announcers Regarding the Pronunciation of Some Scottish Place-names. Londýn 1932, stran 38), nebo docela jinému jazyku (svaz. čtvrtý: Recommendations to Announcers Regarding the Pronunciation of Some Welsh Place-names. Londýn 1934, stran 47). Oč tu běží, vystupuje daleko zřetelněji ve svazečku věnovaném výslovnosti jmen waleských nežli v tom, který se obírá výslovností jmen skotských. Ani v tom ani v onom případě nešlo o to, aby se dosáhlo ryzí výslovnosti domácí, nýbrž šlo o anglickou výslovnost, která by byla blízká výslovnosti skotské, po případě waleské. Vychází to už ze způsobu přepisu, který je (jako ostatně už ve svazečku o anglických místních jménech) dvojí. Jednak bylo užito fonetické transkripce Mezinárodní fonetické asociace, při čemž se moudře podotýká, že ani takový přepis není zcela přesný, nýbrž pouze přesnější než označení výslovnosti pravopisem tradičním, jednak byla výslovnost označována tradičními hodnotami pravopisu anglického. Už tímto populárním označením výslovnosti se dochází samo sebou k určitému jejímu poanglič[182]tění. U místních jmen skotských, kterých je probráno kolem osmi set, je mimoto kvantita traktována spíše podle výslovnosti anglické nežli podle výslovnosti skotské. U místních jmen waleských, jichž příslušný svazeček uvádí něco přes tisíc, nebyla brána za základ domácí výslovnost, jaká se vyskýtá ve waleském kontekstu, nýbrž výslovnost, jíž Walesané sami užívají v kontekstu anglickém. Přitom z obou typů waleské výslovnosti, jihowaleského a severowaleského, bylo zásadně přihlíženo vždy k typu jihowaleskému, protože je bližší výslovnosti anglické nežli typ severowaleský. Tam, kde existuje vedle varianty waleské i varianta anglická (je to tak v krajích smíšených), byla zaznamenána varianta anglická, neboť jí užívají i Walesané, hovoří-li anglicky.

Slovo a slovesnost, ročník 1 (1935), číslo 3, str. 179-182

Předchozí Anton Štefánek: Problémy spisovnej slovenčiny a slovenský nacionalizmus

Následující Bohuslav Havránek: K otázce normalisování české spisovné výslovnosti