O vývoji české deklinace

Josef Vachek

[Kronika]

(pdf)

-

Vl. Skaličkovi nutno přičísti zásluhu, že ve své studii Zur ungarischen Grammatik, vyšlé před sedmi lety, dodal konkretnějších a přesnějších forem výzkumům v oboru jazykové typologie; tuto práci rozebral zde V. Mathesius (v roč. 2, 1936, 47—54). Skaličkovo rozlišení morfému (dnes bychom řekli formému) a sématu se osvědčilo jako velmi užitečný základ pro vybudování strukturální mluvnice a — spolu s jinými kriterii — poskytlo Skaličkovi možnost, aby stanovil, jaké soubory vlastností má podle něho každý z běžných jazykových typů (především typ flexivní, agglutinační, isolační a polysynthetický). Tehdejší Skaličkův pokus byl postaven na základě ryze synchronickém: dnes, když byl autor lety zjemnil své metody a značně zpřístupnil svůj výkladový sloh, ukazuje v nové studii nazvané Vývoj české deklinace[1], jak může strukturální typologie řešit i otázky jazykového vývoje.

V prvých kapitolkách své knihy Skalička nejprve odmítá — a to právem — starší práce, jež smysl vývoje české deklinace hledaly příliš schematicky buď ve vývoji k jednoduchosti, resp. k vyrovnávání rodů a deklinací (Rocher) nebo v tendenci k zániku deklinace vůbec (Trubetzkoy), neopomíjeje však přitom zdůrazniti to, v čem jeho předchůdci viděli správně. Sám pak sleduje vývoj české deklinace od indoevropských počátků přes dobu praslovanskou, pračeskou i staročeskou až k dnešku a dochází k zajímavým závěrům. Deklinace indoevropská se autorovi jeví na přechodu od typu agglutinačního k flexivnímu. Agglutinačnost indoevropské deklinace záleží podle autora mimo jiné hlavně v tom, že ohýbací koncovky toho kterého pádu byly vždy stejné nebo alespoň obdobné, že se v ide. jeví stopy zvláštního formantu pro plurál atp. Nicméně typ flexivní v ide. deklinaci zřetelně proráží. Jeví se to hlavně v tom, že se u adjektiv uplatňuje kongruence se substantivy, jež je běžná u typu fiexivního, ale vzácná při agglutinaci. — V období praslovanském se flexivnost v deklinaci uplatňuje stále patrněji. Je to vidět zvláště z toho, že se postupně stírá rozlišení mezi thematem a ohý[161]bací koncovkou (zvláště to platí o vzorech žena, duša). Rozhodujícím činitelem pro řadění v paradigmata přestává být thema a stává se jím jednak tvrdost, resp. měkkost koncové souhlásky kmene, jednak — a to v míře menší než činitel předchozí — rod substantiva. Souhrou těchto dvou činitelů Skalička vysvětluje — podle mého mínění přesvědčivě —, proč v praslovanštině došlo ke splynutí o-kmenů s u-kmeny, nikoli však i̯o-kmenů s i-kmeny. — Tendence flexivní se pak rozvíjejí v nejstarším dochovaném období češtiny ještě výrazněji: další themata mizejí a ohýbací koncovky nabývají ještě markantnějšího flexivního rázu. Vrcholu flexivnosti dostupuje česká deklinace podle Skaličky v době staročeské přehlásky a v ě, kdy má čeština sedm paradigmatických skupin: 1. muž. a stř. tvrdé o-kmeny se starými kmeny souhláskovými, 2. muž. a stř. měkké kmeny na -e, 3. žen. a muž. a-kmeny, 4. žen. a muž. měkké ě-kmeny, 5. původní i-kmeny se vzorem tykev, 6. i-kmeny (znamenie, řebří) a 7. ie-kmeny (paní). — V době po přehlásce však se vývoj ponenáhlu obrací směrem k agglutinaci. Autor to ukazuje na řadě jevů a zároveň dovozuje, že známá Gabelentzova spirála, znázorňující vývoj jazykového typu od agglutinace přes flexi k isolaci, může probíhat i směrem opačným, od isolace přes flexi k agglutinaci. Vývoj ve směru, jak jej udává Gabelentz, je, jak Skalička ukazuje, běžný jen v západní polovině ide. jazyků, odkud byl generalisován; hlavně jej pozorujeme v jazycích románských. Naproti tomu východní část ide. jazyků jeví nepochybné sklony k vývoji flexe v agglutinaci, na př. armenština, jazyk novoindický a pod. Čeština tu podle Skaličky patří ke skupině východní — její deklinace je sice dodnes flexivní, ale náznaky vývoje směrem agglutinačním tu jsou nepochybné: vyrovnávání koncovek spolu se snahou o splývání deklinací, dále snaha po nulovém nominativu a pod. — V dodatečných kapitolách Skalička jednak ukazuje, že ještě zřetelněji než v češtině spisovné se sklon k agglutinaci projevuje v češtině obecné a v dialektech, jednak upozorňuje, že se vrcholné stadium daného jazykového typu dobově leckdy kryje s vrcholem literárního vývoje v daném jazyce. I když své poznámky v tomto bodě autor formuluje se vší nutnou opatrností, lze říci, že se tu otvírají příštímu bádání pozoruhodné výhledy.

Co se týče základní these autorovy, vývoje české deklinace směrem k agglutinaci, lze podle mého soudu již dnes říci, že se její správnost zdá nepochybná, i když snad podrobnější průzkum dějin české deklinace tu a tam přidá drobné korektury. Dále některé drobnosti dialektologické nemají, myslím, té průkaznosti, kterou jim autor přikládá. Také je otázka, nejsou-li obec. čes. tvary j. naše hoši (v. str. 37) způsobeny spíše dissimilací než pohnutkami morfologickými. To jsou však jen drobnosti, které nemohou znehodnotit pozoruhodný obraz celkového vývoje české deklinace, jak jej Skalička podává. Můžeme být právem zvědavi na jeho chystanou studii o české konjugaci.

Slovo a slovesnost, ročník 8 (1942), číslo 3, s. 160-161

Předchozí Jan Mukařovský: Nová kniha studií o Janu Nerudovi

Následující T (= Pavel Trost): O porozumění slovům