Přednášky v Pražském linguistickém kroužku od května 1941 do března 1942

[Kronika]

(pdf)

-

26. května 1941. Boh. Trnka: Výslovnost cizích slov, zvláště vlastních jmen v češtině (otištěno zčásti v Slově a slovesnosti 8, 1942, str. 20 n. a z části v Časopisu pro mod. filol. 28, 1942, 175 n.).

 

19. června. Boh. Trnka: K rozboru dětské řeči s hlediska fonologie. Přednášející referuje o novém úsilí, které rozbírá dětskou řeč s hlediska fonologie. Rozbor takový je důležitý nejen pro psychology, nýbrž i pro fonology, neboť sleduje řeč v jejím zrodu a vyvozuje i obecné zákony fonologické, jimiž se řídí vývoj dětské řeči i vývoj opačný, totiž odumírání řeči u afatiků. Na rozdíl od dosavadních názorů na dětskou řeč jako na postupné přemáhání fysiologických obtíží dítětem vychází rozbor fonologický ze zásady maximálního kontrastu a právem zdůrazňuje i stránku akustickou (srov. na př. různý vývoj řeči dětí od narození slepých a hluchých). Podle této zásady si dítě postupnou diferenciací k jemnějším a jemnějším kontrastům osvojuje ze souhláskových protikladů nejprve protiklad orály a nasály (p — m), [168]protiklad souhlásky „temné“ a „jasné“ (p — t), pak protiklad souhlásky zcela „bezbarvé“ a méně bezbarvé (t — k) atd. Z protikladů samohláskových osvojuje si nejprve protiklad samohlásky maximálně a minimálně barevné (a — i); tento protiklad vzniká teprve po vytvoření protikladu p — t a má za následek rozlišení slova a fonématu. Později teprve vzniká protiklad samohlásky jasné a temné (i — u) atd. Fonologický rozbor dětské řeči dospívá prozatím k těmto thesím: 1. postup, kterým přibývá protikladů v dětské řeči, souhlasí s větší nebo menší jejich rozšířeností v jazykových systémech světa; 2. protiklady fundující jsou v jazycích hojnější než fundované. I když v podrobnostech další bádání dosavadní výsledky jistě ještě doplní (na př. zvl. v otázkách o pozdějších stadiích dětské řeči) a snad i opraví (na př. v synchronisaci jednotlivých jevů a v otázce o rozlišení fonémat a slov), je už i dosavadní úsilí o fonologický rozbor dětské řeči cenným východiskem pro nové její pozorování i pro nové výhledy o řeči vůbec.

 

9. února 1942. Ivan Poldauf: Morfologická stránka českého vidu. Přednášející se snažil dát souhrnný přehled formálních prostředků pro vyjádření vidových korelací, zvl. korelace ‚konavosti‘ (sloveso dokonavé a nedokonavé). K řešení otázky, kam máme zkoumání o videch zařaďovat, zda do tvarosloví či do nauky o tvoření slov, uznává za rozhodující úplnost, s níž se kategorie konavosti formálně realisuje. Jiné vidové jevy mají menší měrou tento charakter; pro ty slovesné jevy, kde pak tento charakter vůbec mizí, je lépe pojmu ‚vid‘ neužívat. — Pro formální zachycení vidového systému je především třeba rozlišovat dvě skupiny sloves: ve skupině větší je význam nedokonavý vyjádřen primárně (psáti) a význam dokonavý je vytčen připojením předpony k tvaru schopnému fungovat samostatně jako sloveso nedokonavé (na-psati, přede-psati). Ve skupině menší je primárně vyjádřen význam dokonavý, a to bez zřetele na předpony, jistými třídami slovesnými, kdežto nedokonavost je vyjádřena jinými třídami (vrátiti, na-vrátiti — vraceti, na-vraceti). Dále probral přednášející jednotlivé oposice, s nimiž se při formální realisaci vidů setkáváme (složenost, příslušnost do uvedených skupin, neutralisace korelace ‚konavosti‘); zmínil se také i o případné neúplnosti korelačních párů a o poměru vidového plánu ‚konavosti‘ k plánu ‚násobenosti‘ (Přednáška vyšla v pokračování Sborníku Mathesiova v Čes. časopise filologickém, č. 1.)

 

23. února. Karel Horálek: Rozbor staročeského verše a povaha přízvuku. (Základní myšlenky stati, která vyšla v tomto ročníku Slova a slovesnosti, str. 57 n.).

 

9. března. Bohumil Trnka: Vývoj a archaismy řeči mluvené a psané. Z poznatku, že historický dynamismus jazykových složek je dán silou, kterou jim propůjčuje celý jazykový systém, plyne, že živly, jež jsou s ním jen ve volném svazku, nepodléhají jeho strukturálnímu pohybu bezprostředně. Takovýmito živly jsou fonologické cizosti (srov. Slovo a slovesnost 8, 1942, 20 n.) a náleží k nim i tradicionalismy (j. i, e, u ve slovech býti, mléko, údolí). Také tyto jsou v bližším nebo vzdálenějším odstupu od plnostrukturálních živlů fonologických a jejich vývoj je rovněž sekundární. Není dán přímým tlakem plnostrukturálních složek, jež navzájem na sebe působí, nýbrž zvětšením nebo zmenšením odstupu od těchto složek v důsledku jejich fonologických mutací. Pramenem tradicionalismů je systém jazykových norem, jimiž vznikají, udržují se a zanikají. Vývoj moderních spisovných jazyků je tudíž složitý, neboť závisí nejen na dynamickém vývoji systému jazykově vedoucího společenství (u nás na př. středočeského), který nelze zásahy zaraziti nebo měniti, nýbrž i na pohybu jazykových norem, které v poslední své analysi spočívají na činitelích společenského a kulturního rázu. Tato složitost vývoje moderních jazyků vedla některé jazykozpytce dokonce k mylnému domnění, že hláskové zákony působily důsledně jen v dobách starých. Je-li jazyk, který nemá tradicionalismů, dialektem málo schopným vyjádřiti jemnější myšlenkové odstíny, má vzrůst a upevňování tradicionalismů tendenci snižovati jazykovou výraznost. Vede tudíž stále k úpornějšímu zápasu o výrazové prostředky, jak lze ukázati na poměru latiny k románským jazykům v raném středověku. Úkolem jazykové kultury je tudíž zkoumati měnící se systém norem v jejich vztahu k dynamismům a ponechávati jen ty tradicionalismy, které neztratily v něm svou funkci. (Přednáška vyšla v první části Mathesiova sborníku v Časopise pro moder. filologii 28, 1942, 397 n.).

Slovo a slovesnost, ročník 8 (1942), číslo 3, s. 167-168

Předchozí Věra Lišková: Kritické metody

Následující Bohumil Trnka: O kolísání českého pravopisu