Novotářská německá mluvnice

T (= Pavel Trost)

[Kronika]

(pdf)

-

Dobře nám známý německý pracovník HENRIK BECKER vydal nedávno první svazek svého zamýšleného všeobsahujícího díla o německém jazyce (Deutsche Sprachkunde I, Sprachlehre. Leipzig, Reclam, 1941). Úkolem prvního svazku je „popsání podivuhodné účelové stavby jazyka, již je třeba znát tomu, kdo s jazykem pracuje“. Kniha se tedy hlásí k funkčnímu pojetí jazyka, a hlásí se také k celostnímu hledisku. Je zaměřena na celistvost jazyka a vyzdvihuje soudržnost jeho složek, v celku však rozlišuje pět zcela samostatných „jazykových dějů“; skládání slov, tvoření hlásek, emocionální působení, uspořádání myšlenek a tvoření soudů z pojmů. Rozvržení jazyka do pěti jazykových dějů má nahradit tradiční dělení podle schematu hlásky, slova a věty; jen tak je prý možno pojmout celek jazyka, kdežto tradiční mluvnice lpějící na uvyklém trojdílném schematu nemá místa na př. pro nauku o verši nebo o slovesných druzích. Názor o pěti jazykových dějích vyložil Becker po prvé v 6. svazku Prací Pražského linguistického kroužku (TCLP 6, 1936). Proti tomuto názoru a rovněž proti zvolenému pořadí lze pronášet mnoho námitek. Není sice bezdůvodné odsunout „tvoření hlásek“ s prvního místa, protože je jistě myslitelný i jazyk bez hlásek, a jazyky, jaké vskutku jsou, užívají nyní stejně grafických jako fonických značek, optická představa slov existuje poněkud svéprávně vedle představy akustické. Ale má-li v pořadí „jazykových dějů“ „skládání slov“ přednost před „tvořením hlásek“, musí rovněž mít přednost „uspořádání myšlenek“ a „tvoření soudů z pojmů“. Nemá smysl trhat od sebe „skládání slov“ a „tvoření soudů z pojmů“, když ono právě slouží tomuto; nemá smysl klást „uspořádání myšlenek“ před „tvoření soudů z pojmů“, když první přece předpokládá druhé. Jazyk není také samý děj, nýbrž je především daná věc. Je nutno trvat na rozlišení mezi jazykem a jazykovým dějem, a mezi jazykem a jazykovým stylem. Styl ovšem nezáleží prostě v „emocionálním působení“; jen některé stylové druhy jsou zaměřeny emocionálně. Jak víme, začínají se stylové normy tam, kde přestává jazyková norma. Jazykem se rozumějí obecné normy jazykových projevů, stylem se rozumějí normy svébytné: normy o využití daného materiálu, pokud využití není materiálem dáno.[1] Styl je vázanost na podkladě svobody; neplatí o každém kuse organisované mluvy, že má styl.

Novotářství je příliš lehkomyslné i v plánu i v provedení Beckerovy knihy. Velmi často podává jen jakési slovní řešení problémů, je-li na př. člen nazván „hlasatelem substantiva“ nebo adjektivum „sluhou substantiva“. Není pochyby, že substantivní deklinace spočívá nyní v němčině převážně na členu, a užívání substantiv bez členu se v hovorovém stylu značně zúžilo. Ale zbývá přece vymezit protiklady určitého, neurčitého a nulového členu, a vyložit u určitého členu současnou funkci individualisační a generalisační. Obecná funkce členu není zajisté individualisace, nýbrž aktualisace. Členem se odlišuje aktuální význam substantiv od významu potenciálního; intencionální předmět je oznámen jako určitá danost nebo naopak jako jedna věc z množství stejných, bez kvality určitosti. — Adjektivum jeví se arci prozatím jako slovní druh determinující substantivum, současně však může být samo determinováno substantivem v jistých pádech. Adjektivum neznamená vlastnost samostatně nebo abstraktně, nýbrž právě s odkazem na daného nositele vlastnosti.

Dílo Beckerovo je ve vydané části po nejedné stránce velice bystré, ale po jiných také dosti povrchní. Tak kapitola o „vtělení jazyka“ se čte s neobyčejným zájmem. Uznává fonémata (a fonologické varianty — „Sinnlaute und ihre Vertreter“), avšak bez fonologických protikladů; jen vnější přijetí celostního hlediska nestačí na úkoly fonologického rozboru. Ale podává leccos zajímavého o intonaci. Nevěnuje mnoho místa intonační [216]mystice Sieversově, ačkoli ji tak docela nezavrhuje. Dotýká se tří t. zv. Beckingových křivek a připouští mimochodem existenci pádové intonace. (Není tu třeba dodat, že ve skutečnosti zná dnes němčina v naprosté většině nářečí, stejně jako na př. čeština, intonaci syntaktickou a nikoli morfologickou. Tak ostatně učil i H. Grimme; jen hodně zběžný soud může nečinit rozdílu mezi posicí Sieversovou a Grimmeovou.[2] Jinak jsou bludné soustavy Sieversovy právem pominuty, a není v této knize zmínky o domnělé protichůdné intonaci severoněmecké a jihoněmecké.[3] (Ačkoli tato Sieversova theorie nepostrádá základu ve skutečnosti, byla přece rozvedena v rozporu se skutečností, jak dávno ukázali Saran, Behaghel, Heusler a mnozí jiní.) Upoutá však mezi jiným Beckerova tabule zvukových hodnot výrazových: crescendo znamená rozzlobení, decrescendo ochablost, presto znamená účastenství, lento lhostejnost atd.

Kapitola o verši v knize Beckerově je také zatížena jistou libovůlí ve věcech metriky. Rozlišuje trojí druh německého verše: stopový, tónický a volný verš „článkovací“, založený na skrytých předělech syntaktických. Nejvíce ovšem chybuje ve výkladu o volném verši; nevystihuje úlohu intonace a složitých hraničných signálů; nevytýká možnosti souladu a nesouladu mezi členěním větným a rytmickým. Přesto jsou i tu některé zásadní body objasněny správně podle pokročilého bádání, jež je nám nejlépe známo. Právem uznává relativnost hranic mezi veršem a prózou (i próza může být stopová a rýmovaná); avšak relativisace se změní v absurdnost, připustí-li se v zásadě „umění verše bez veršové řádky“. Veršem se právě rozumí jednotka svého druhu, jakýsi celek, ať učleněný nebo neučleněný.

Slovo a slovesnost, ročník 8 (1942), číslo 4, s. 215-216

Předchozí K. H. (= Karel Horálek): Nad Karafiátovými Broučky

Následující Stanislav Lyer: Kompensace a variace v jazyce