Ke skladbě starého církevněslovanského jazyka

Nikolaj S. Trubetzkoy

[Kronika]

(pdf)

Sur la syntaxe du vieux slave

Syntax starého církevněslovanského jazyka je dosud probádána velmi málo, zvláště přihlédneme-li k velikému počtu prací, věnovaných písmu, hláskosloví, tvarům a slovníku tohoto jazyka. Proto práci dr. J. STANISLAVA, Datív absolutný v starej cirkevnej slovančine (Praha 1933[1]), která v rozsahu 112 str. probírá jednu z důležitých otázek staroslověnské skladby, by rád uvítal každý slavista. Avšak obeznámí-li se s ní blíže, dočká se značného rozčarování. Vlastnímu pojednání je věnováno jen 42 stránek práce: následujících 44 stránek (43—86) zabírá surový materiál, excerpta všech dokladů dativu absolutního ze starých církevněslovanských památek, dalších 11 stran (87—97) statistické tabulky a diagramy, za nimiž následuje francouzské resumé (98—106), tři stránky bibliografie a tři stránky obsahu. Jestliže pozorněji přihlédneme k části první, která má obsahovati vlastní výklad, pak snadno zpozorujeme, že se tato část skládá především z názorů různých jiných slavistů o dativě absolutním а k nim se zcela mechanicky připojují soudy linguistů o absolutních vazbách participiálních v jiných indoevropských jazycích. K žádným novým ani samostatným závěrům autor nedochází, a tam, kde se pokouší formulovat nějakou novou myšlenku, jeví se naprosto bezradným. Tak na str. 5 z ničeho nic připisuje rozhodnou úlohu v otázce vzniku dativu absolutního větné melodii (pro co však neposkytují památky rozhodně žádné opory), pokládá dativ absolutní za kombinační variant vedlejších vět a vyslovuje své přesvědčení o tom, že tuto otázku bude lze definitiv[189]ně řešiti jen „pri podrobnejšom syntagmofonologickom štúdiu“ — jinými slovy řešení vědecké otázky se nahrazuje zneužíváním špatně naučené terminologie. A stejně nedokonalá a někde i naprosto nepochopitelná jsou i „samostatná“ řešení autorova na jiných místech.[2]

Když autor nebyl s to, aby fakta vysvětlil, nechává mluviti fakta sama, a proto se utíká k statistice. Avšak i statistika může pomáhat jen tehdy, když se jí neužívá mechanicky. Statistická data vytržená z přirozené souvislosti nedokazují nic. Poměr dativů absolutních s participiem présenta k dativům absolutním s participiem praeteriti, vyjádřený v procentech, může něco znamenat jen ve srovnání s poměrem všech participií présenta k participiím praeteriti v dané památce. Právě tak číselný poměr osobních zájmen k substantivům v dativu absolutním má smysl jen tehdy, srovná-li se s číselným poměrem zájmen a podstatných jmen vyskýtajících se ve všech větách příslušné památky, a pod. Zvláště málo užitku přináší statistika tam, kde se vypočítávají nikoliv tvary objektivně dosvědčené, ale jejich předpokládaný význam. Stanislav nepochybuje o tom, že se dativ absolutní vždy významem rovná vedlejší větě a proto pokládá za možné vypočítávat a statisticky určovat případy, kde dativ absolutní má funkci věty časové, příčinné atd. Zatím o dativu absolutním „vo funkcii vedľajšej vety časovej“ (nebo kausální atd.) máme právo mluvit jen tam, kde je v řeckém tekstu věta časová nebo kde je věta časová místo dativu absolutního v paralelním místě památky téže nebo jiné, ale téhož druhu — jak tomu bývá zvl. v tekstech evangelských. Takové případy jsou poměrně řídké; ve všech případech přesvědčivě mluvit o té neb oné „funkcii vedľajšej vety“ není možné. Autor sám často kolísá mezi dvěma možnostmi — a to není nahodilé: v této neurčitosti tkví však jádro rozdílu mezi dativem absolutním a skutečnými vedlejšími větami. Místo vypočítávati v procentech, kde je dativ absolutní čistě časový, čistě kausální, bylo by vhodnější pozorovat, čím se vlastně, jakým myšlenkovým odstínem, liší dativ absolutní na jedné straně od vedlejších vět, na druhé straně od vazeb s participii v nominativě. Avšak takové pozorování nemohlo by přistupovati k problému tak výlučně mechanickým způsobem, jaký je vlastní Stanislavovi. Totéž lze říci o paralelách, které autor uvádí z jiných indoevropských jazyků (ze staroindického, latinského, řeckého gotského, anglosaského a litevského): ty všechny mají smysl jen potud, pokud se v něčem liší od jiných syntaktických vazeb těchto jazyků, a jen s hlediska těchto jejich specifických vlastností lze je srovnávati s vazbami slovanskými. Pozorování Cuendetovo ukázalo, jak poučné může býti srovnávací studium slovanského a gotského překladu biblického. Téhož postupu mohlo by se užíti i v tomto případě při studiu dativu absolutního (a přibrati ještě i latinský a litevský překlad evangelia). Avšak i při takové úloze bylo by nutno dostat se z mechanického způsobu práce a státi se funkcionalistou a strukturalistou nejen slovy, nejen terminologií, ale i skutky.

Takto, shrnujíce výsledky dosažené Stanislavem, jsme nuceni konstatovat, že celý užitek jeho práce záleží v tom, že měl trpělivost vyexcerpovat všechny doklady dativu absolutního ze starých církevněslovanských památek a že tato excerpta vytiskl. Všechno ostatní v jeho práci je beze vší vědecké ceny.

Slovo a slovesnost, ročník 1 (1935), číslo 3, s. 188-189

Předchozí R. J. (= Roman Jakobson): Obecná linguistika v SSSR

Následující Přednášky v Praž. ling. kroužku v listopadu a v prosinci 1934