Nové svazky Národní klenotnice

Felix Vodička

[Kronika]

(pdf)

Nouveaux tomes du recueil Trésor national

V nakladatelství Elku bylo za redakce Miloslava Novotného obnoveno vydávání knihovny Národní klenotnice, jež chce seznamovat naši veřejnost s takovými díly naší literární minulosti, která svou zajímavostí mohou připoutat pozornost i dnešního čtenáře. V letošním ročníku vyšlo šest svazků: M. Novotný uspořádal výbor z Havlíčkových projevů vztahujících se k Rusku pod titulem Cesta na Rus (se sociologicky zaměřeným doslovem Karla Krejčího), Josef Polišenský vydal výbor z pamětí Jana Jeníka, rytíře z Bratřic, pod titulem Z mých pamětí (s úvodní statí Mil. Novotného „Vlastenec v bílém kabátě“ — v tiráži mylně uvedeno jako „doslov“), Miloslav Novotný vydal pod titulem Romantické povídky z českého obrození několik ukázek povídkové prózy české z let devadesátých 18. století (s úvodem J. Š. Kubína), J. P. Lang uspořádal výbor z Heydukova díla pod titulem Kam píseň zaletí s úvodem Ladislava Stehlíka a s doslovem Mil. Novotného, Mil. Novotný vybral několik humoristických povídek ilustrovaných Františkem Kolárem pod titulem české humoresky (s cenným doslovem Josefa Petrtyla) a Jelena Holečková-Dolanská isolovala v samostatném svazku Kořínkův příběh ze 7. knihy Holečkových Našich pod titulem Kořínek.

Těchto šest svazků představuje program, který je s hlediska čtenářského zajímavý a rozmanitý, ba i s odborného hlediska některé svazky poutají pozornost, poněvadž jde o díla dosud nevydaná nebo těžko přístupná (Jeník z Bratřic, Romantické povídky, České humoresky). Ale i ostatní svazky zajímají odbornou veřejnost; jde o to, v jaké podobě a v jakých edicích jsou spisovatelé minulých let představováni dnešní čtenářské veřejnosti. Ostatně každé odpovědně řízené vydávání starších děl literárních pro potřeby čtenářské musí vycházeti z odborných znalostí a musí dbát toho, aby čtenář byl informován o původu textů, o zásadách, podle nichž byl vydáván text nebo pořizován výbor, a konečně aby dostal text spolehlivě reprodukovaný. A tu nelze smlčeti, že některé právě vydané svazky Národní klenotnice neplní tyto požadavky dosti přesně a spolehlivě.

V Havlíčkově Cestě na Rus vydavatel nikde nevysvětlil koncepci svého výboru a původ titulu. Nový titul přisuzovaný autoru na titulním listě je určován jedině vydavatelovým záměrem a bylo by proto vhodné hned na tomto listě nebo aspoň v tiráži říci, že jde o výbor z Havlíčkova díla (tak jako je to dobře uvedeno ve svazku Heydukově). Podle záložky by se zdálo, že jde o výbor z Obrazů z Rus, rovněž podle doslovu K. Krejčího, ale ve skutečnosti jde o to, zachytit v jednom svazku výbor literárních pozůstatků (včetně korespondence) Havlíčkova pobytu v Rusku v letech 1843—1844. I tu však postupoval vydavatel spíše se zřetelem k vnější rozmanitosti než se zřetelem k věcné stránce svého výboru. „Cizozemci v Rusích“ a „Neobyčejný katechismus“, odvolávající se na pobyt ve Vilně v létě 1844, tedy zřejmé pozůstatky Havlíčkova pobytu v Rusku a zařazované do Obrazů z Rus, [189]jsou vynechány, naproti tomu jest zařaděn Křest sv. Vladimíra, který s Havlíčkovým pobytem v Rusku nemá pravděpodobně nic společného.

O Českých humoreskách se říká na titulním listě, že je „ze starých sbírek vybral Miloslav Novotný“. Z textu samé knihy ani z doslovu se čtenář nedoví, odkud byl výbor pořízen, z kterých starých sbírek byl vybírán. Jen záložka (která přece k vlastní knize nepatří) nás poučí, že jde o výbor z jediné sbírky, z „Nejlepších českých humoresek“, vydaných ve dvou sešitech 1870 a 1873. Oba dva sešity mají v originále 172 stran. Novotný vynechal 41 stran textu; bylo by v tomto případě vhodnější vydati text úplný. Podle jakých zásad uspořádal Novotný výbor? Podle záložky byly vybrány humoresky, jež ilustroval František Kolár. Podíváme-li se do originálu, zjistíme, že byly vynechány především dvě humoresky Rubšovy ilustrované Fr. Kolárem (z prvního sešitu ilustrovaného jen Kolárem) a pouze jedna humoreska ilustrovaná K. Purkyněm (pouhých 10 stránek a dva obrázky). Co tedy rozhodovalo ve skutečnosti? Patrně okolnost, že obě Rubšovy humoresky i s ilustracemi Kolárovými vyšly již v 14. svazku Národní klenotnice. V každém případě by si čtenář zasloužil, aby o všech těchto okolnostech byl informován přímo v textu knihy.

Ale ani ve vlastních otázkách edičních není vždy čtenář dostatečně informován o tom, který text je základem edice a podle jakých edičních zásad vydavatel postupoval. Textový základ edice není jasný ve svazku Havlíčkově (byl základem otištění Obrazů rukopis nebo text v České včele?). Ediční zásady nejsou uvedeny ve svazku Havlíčkově, Heydukově, v Českých humoreskách; ve svazku Jeníka z Bratřic říká vydavatel neurčitě, že memoárové úryvky z Bohemik „bylo možno převzít téměř bez jazykových změn“. Jelena Holečková nás informuje již lépe, že její úprava textu Holečkova se týká jen pravopisných normalisací, zatím co „autorův jazykový sloh“ nechává beze změny. Téměř všechny svazky (až na Heydukův) byly podle tiráže vydavateli „upraveny“. Ve vydavatelské technice jsou však značné, ba přímo protichůdné rozdíly. Nejzřetelnější u Miloslava Novotného. Zatím co ve svazku Havlíčkově pokládá za nutné v hranatých závorkách pečlivě zaznamenávati vydavatelské změny graficky pravopisného charakteru (na př. zapom[n]ěl 197, 198, Kol[l]ár 201) nebo úpravy tvaroslovné (rozjížd[ěj]í), jde jinde ve svých úpravách jazykových a stylistických až tak daleko, že jimi zcela zastírá dobový charakter vydávaného textu. Nesouhlasíme s touto metodou, která předem podceňuje čtenáře, že nebude míti dosti porozumění pro odkaz naší starší slovesné kultury. Metody přepisu do nového jazyka a stylu užil Novotný především ve svazku Romantických povídek. Svoje počínání odůvodňuje vydavatel takto: „Staré autory, často anonymy, bylo potřebí všelijak stylisticky upravit, aby nám jejich řeč nezněla tak nepřístupně a tak ve stylu rytířských a loupežnických loutkových her Matěje Kopeckého. Zejména korekce slovosledu, napořád vlivem školení ještě germanisovaného, jsou nesčetné a nekonečné“ (245). Právě toto zdůvodnění odhaluje, jak bylo aplikováno na ediční metodu v tomto svazku hledisko slovesně neodborné. Ochudíme-li vydávané památky o „styl rytířských a loupežnických her Matěje Kopeckého“, pak marně hledáme důvod, proč s nimi vůbec seznamovat dnešního čtenáře, neboť celý stylistický charakter těchto děl je podstatně spjat přímo s jejich sociální funkcí. Připomeňme jen, že některé povídky byly vydávány v lidových tiscích až do druhé pol. 19. století bez podstatných jazykových úprav (na př. Zdeněk ze Zásmuku ještě 1862 u Landfrase), ba že si tyto texty i v mladších vydáních uchovávají starý pravopis a švabach. Tyto texty byly tedy čtenáři vyhledávány právě v této slovesné podobě. Moderní čtenář může mít o tyto texty zájem jen tehdy, má-li na mysli charakter díla s hlediska jeho sociální lidové funkce, a jen takto si uvědomuje i jejich půvab. Očekávali bychom, že právě tento směr jeho zájmu se pokusí vydavatel posílit a usměrnit. Vydavatel kryje své slovosledné korekce poukazem na germanisované školení autorů. Věta se slovesem na konci je však skutečností v jistém období vývoje českého spisovného jazyka, touto větou psali Jungmann i Palacký, tuto skutečnost jsme povinni respektovat, ať již vlivy, jež vedly k této skutečnosti, byly jakékoli. Se slovosledným charakterem této věty souvisel těsné i celý její významový ráz a tím konec konců i celý slovesný charakter literárních produktů. Tuto skutečnost dovede pochopit i dnešní čtenáři, nebudou-li jim vydavatelé sami tuto skutečnost činit nesrozumitelnou.

Slovo a slovesnost, ročník 10 (1948), číslo 3, s. 188-189

Předchozí Oldřich Králík: Z bezručovské literatury

Následující Bohumil Trnka: Hlásková statistika češtiny