Yaleská škola a strukturalistická fonologie

Josef Vachek

[Rozhledy]

(pdf)

-

Přestože nás od konce války dělí již celé tři roky, nemůžeme říci, že bychom si již dnes mohli utvořit zcela jasný a úplný obraz o tom, co se v jazykozpytě vykonalo v zemích, od nichž jsme byli válkou odloučeni. Přes všechny potíže, hlavně dopravní a valutové, jsme však dospěli alespoň tak daleko, že je možno o tom získat alespoň obraz přibližný, který pozdějšími korekturami může být sice zpřesněn, ne však zásadně porušen. S tou výhradou, že jde jen o přibližně přesnou zprávu na základě materiálu zcela určitě neúplného, chci tu referovat o činnosti skupiny amerických linguistů, kteří ve své vlasti jsou známi pod označením „the Yale group“ (podle známé university, na níž působí čelní její představitelé, hlavně prof. LEONARD BLOOMFIELD, k němuž se skupina hlásí jako k svému tvůrci a učiteli). Činnost této skupiny nás zajímá především proto, že se její jazykovědný zájem velmi často kryje se zájmy linguistů našich. Společným zájmovým polem je zvláště funkční hláskosloví, zvané u nás fonologie, u Američanů pak phonemics. V amerických odborných časopisech, hlavně v baltimorské Language a v novoyorské American Speech, vyšla již před válkou, hlavně však v letech válečných, řada pozoruhodných příspěvků, které vzbudily ohlas v světové jazykovědě. Nás ovšem zajímá především srovnání výsledků i pracovních metod škol yaleské a pražské. Již běžná probírka americkými pracemi ukazuje, že jsou mezi metodami obou skupin nemalé rozdíly.

[37]Zvláště poučně osvětluje rozdíly mezi pojetím školy yaleské a školy pražské obsáhlý referát o N. S. Trubeckého kompendiu Grundzüge der Phonologie (Praha 1939), jejž pro Language (XVII, 1941, str. 345—9) napsal význačný člen yaleské školy ZELLIG S. HARISS z university pennsylvánské. Harris v posudku výslovně zdůrazňuje, že se chce vyrovnat s „terminologií Pražského kroužku“, jíž vytýká „příležitostné mystické používání filosofických termínů“. Jde tu ovšem o rozdíly hlubší než prostě terminologické, jak ukazují jasně věty, jimiž Harris precisuje svou obecnou výtku. Pražská terminologie podle něho skrývá dvojí nebezpečí. Především, jak praví, vzbuzuje dojem, že existují dva předměty jazykozpytného zkoumání, totiž mluvní akt (Sprechakt, speech) a jazyková struktura (Sprachgebilde, language structure). Proti tomu tvrdí Harris, že jazyková struktura (t. j. Saussurova „langue“) je pouze vědeckým uspořádáním fakt existujících v konkretních mluvních aktech (v promluvách, abychom užili termínu u nás běžného). Z tohoto tvrzení je zřejmo, že pojetí jazyka jako systému hodnot, „où tout se tient“, je Harrisovi zcela cizí — a to nejen Harrisovi, ale všem významným členům yaleské skupiny. To má ovšem závažné důsledky pro pojímání jazykového vývoje. Členové yaleské skupiny si nekladou otázku po účelu jazykových změn s hlediska jazyka jako soustavy znaků. Pokud si vůbec všímají fonologického vývoje jazyka — a neděje se to zvláště často — zajímají je spíše změny samy o sobě a jejich technické předpoklady. Tak A. Hill v Language XII, 1936, str. 15n. soudí, že hláskové změny lze převést na jisté typy změn t. zv. slabých a silných posic fonému (t. j. zhruba řečeno posic bez neutralisace a s neutralisací). Rozhodně tu yaleští zůstávají daleko za theoriemi, k nimž došla v oblasti historické fonologie skupina pražská, zvláště v pracích Jakobsonových.

Vraťme se k Harrisovu posudku Trubeckého. Druhá základní výtka, kterou Harris Trubeckému — a celé pražské škole — adresuje, zní: „Mluvení o funkci, systému a podobně, aniž se tyto termíny definují v pojmech operací a relací, obloudí i linguistického pracovníka.“ Pražské termíny se Harrisovi zdají psychologistickými a brání prý linguistovi, aby svůj rozbor mohl provést. K tomu je ovšem třeba poukázat na známý Projet de terminologie phonologique standardisée (Travaux du CLP IV, 1931, str. 309 n.), který rozhodně nelze prohlásit za psychologistický a v němž jsou všechny fonologické termíny vyvozeny z nesporně jasných základních jazykových skutečností. A také jistě není na konkretních pracích vyšlých z pražské fonologické školy nijak patrno, že by pojmy definované v Projetu jazykový rozbor nějak znesnadňovaly. Jak vzdáleni jsou linguisté yaleští od základů, na nichž budují pražští, je vidět i z Harrisovy kritiky onoho výroku Trubeckého, v němž se praví, že každé slovo je v své jazykové struktuře útvarem (eine Gestalt), jenž obsahuje o něco více než pouhý souhrn svých částí (jde o známou Trubeckého zásadu celosti, Ganzheitsgrundsatz). Harris k tomu praví: „Kdyby se nebyl T. spokojil s takovými slovy, byl by býval nucen hledat fysikální skutečnosti, jež nám umožňují pokládat slovo za jednotný celek (unity) a ne pouze za sled fonémů.“ Takovou fysikální skutečností je podle Harrise t. zv. „zero juncture“, t. j. — zhruba řečeno — neexistence těch zvukových rysů, které charakterisují přítomnost mezislovního předělu, resp. morfémového švu. K tomu lze ovšem říci především to, že takové zvukové rysy signalisovat slovní meze sice mohou, ale vždy nemusí (vzpomeňme formulace V. Mathesiuse o tom, že se samostatnost slovní projevuje pouze potenciálně), a pak to, že takové fysikální chápání jednoty slova značně znesnadňuje cestu vedoucí k uvědomění problémů, jež existují v plánu morfologickém, kde se znakovou jednotkou, od níž třeba vycházet, stává jednotka fonému nadřaděná, totiž morfém, po př. slovo. Proto také zřejmě yaleská škola dosud nepokročila k pracím takového typu, jako je Jakobsonův rozbor ruského slovesa (Charisteria Gu. Mathesio … oblata, Pragae 1932, str. 74 n.). Lpění na fysikálních skutečnostech vyplývá u yaleské skupiny zřetelně z jejího příliš mechanisticky uplatňovaného behaviorismu, na němž po [38]vzoru Bloomfieldově všichni členové této skupiny své práce zakládají a jejž nedokázali modifikovat ani v tom smyslu, jak to učinila americká semanticistická škola, vedená Alfredem H. Korzybskim (viz o ní mou zprávu v 31. ročníku Časopisu pro mod. filologii, str. 48n.).

Nejdůležitější námitka Harrisova — a zároveň i nejpříznačnější pro ilustraci postupu yaleské školy — je však ta, v níž se obrací proti metodě, kterou Trubeckoj zjišťuje vzájemné vztahy fonémů uvnitř fonologického systému (H. mluví o „Trubetzkoy’s method of phonemic patterning“). H. především informuje o známém Trubetzkého rozdělení fonologických protikladů (po prvé bylo otištěno v Journal de Psychologie r. 33, 1936, str. 5 n. — v definitivní podobě v Grundzüge, str. 60 n.). Vytýká Trubeckému, že vztahy mezi fonémy zkoumá podle zásad poněkud staromódní logiky, nepřihlížející k výsledkům logiky moderní a hlavně matematiky, jež by byly umožnily dojíti výsledků vydatnějších. Sám však k těmto pomůckám zřejmě sáhnout nehodlá, nýbrž dává přednost jiné metodě, jinému kriteriu, jež má sloužit za základ pro „phonemic patterning“. Praví: „Aby bylo možno studovat vztahy mezi fonémovými protiklady, je nejprve třeba se rozhodnout, které druhy protikladů budeme zkoumat.“ A tu dovozuje, že protiklady zkoumané Trubeckým jsou protiklady fonetické. (Přesněji by měl říci, že jde o protiklady realisované jistými typy rozdílů fonetických, jako t — d, d— n, d — ď atp.) Namítá, že T. blíže neodůvodňuje, proč vybírá právě fonetická kriteria za základ svého třídění protikladů; prostě je prý přijímá jako samozřejmá. Harris má za to, že existují kriteria jiná, podle nichž lze protiklady mezi fonémy stanovit vhodněji. Jako hlavní z těchto kriterií uvádí H. kriterium posičního rozdělení (positional distribution). Záleží v tom, že se zkoumá, v kterých polohách v slově a v kterých kombinacích se ten který foném vyskytuje, a podle zjištěných výsledků se pak určuje, že ty nebo ony fonémy jsou si v daném „sound pattern“ navzájem blízké nebo naopak více vzdálené. Je třeba hned poznamenat, že toto kriterium není Harrisovým výmyslem — američtí linguisté je uplatňují již od prvého článku Sapirova o Sound Patterns in Language (Language 1, 1925, str. 37 n.), od něhož se vůbec datuje americký výzkum hláskosloví s hlediska funkčního; co je u Harrise nové, je theoretické zdůvodnění tohoto kriteria a postup, jenž z jeho aplikace vyplývá.

Harris ovšem ví, že si Trubeckoj také všímá obdobných otázek, hlavně toho, co pražská škola nazývá funkčním zatížením fonémů, a že přímo v Grundzüge (na str. 218) mluví o t. zv. funkčním rozdělení fonémů. Tím mínil T. roztřídění fonémů vyplývající právě z jejich posičního rozdělení, tedy třídění právě podle toho kriteria, jehož se Harris dovolává jako základního. T. na př. ukazuje, že v některých jazycích, jako v attické řečtině, vyplývá z posičního rozdělení dokonalé roztřídění řeckých fonémů, velmi dobře se shodující a doplňující s těmi poznatky, které byly získány analysou zvukových realisací řeckých fonémů samých o sobě. Nicméně T. zdůrazňuje, že je velmi málo případů po této stránce tak jasných, jako je stará attická řečtina — zpravidla nelze z posičního rozdělení fonémů pro zjištění struktury fonologického systému mnoho získat.

A tu právě zaujímá Harris stanovisko zcela opačné. Podle něho je nesprávné směšovat protiklady fonetické a protiklady distribuční (mimochodem řečeno, Harrisův termín ‚contrast‘ neodpovídá přesně tomu, co označuje český termín protiklad, ale v dané situaci užití vžitého českého termínu neskresluje fakt, o který běží). Prohlašuje, že jedině distribuční protiklady jsou důležité, kdežto závažnost protikladů fonetických popírá. Své tvrzení zdůvodňuje tím, že fakta posičního rozdělení jsou rozhodující již při určování, jaké jsou v jazyce fonémy — jak známo, právě distribuční kriterium rozhoduje s konečnou platností o tom, patří-li jistá hláska k tomu či k onomu fonému. K tomu pak H. dodává, že i při klasifikaci fonémů je třeba postupovat tak jako při všech klasifikacích: je třeba rozvíjet (t. j. v podrobnostech uplatňovat) to kriterium, jehož bylo použito pro klasifikaci [39]základní. Poněvadž tedy samo zjištění fonémů v daném jazyce vyplynulo z použití kriteria distribučního, je podle Harrise třeba tohoto kriteria použít i při úkolu vyššího řádu, totiž při zjišťování, jaké je v daném jazyce „a patterned arrangement of phonemes“ (podle pražské terminologie, jaký je fonologický systém daného jazyka).

Co lze k tomuto argumentu říci? Po mém soudu asi tolik: Úloha distribučního kriteria při zjišťování fonémů v daném jazyce existujících je jistě velmi významná — a fonologové ji vždy náležitě oceňovali —, nelze však přehlížeti tu skutečnost, že uplatnění toho kriteria je vůbec možné právě jen proto, že distribuované hlásky jsou si zvukově, t. j. právě foneticky do té míry blízké, že zkoumatel je veden právě touto jejich fonetickou blízkostí k tomu, aby na ně distribučního kriteria použil. Jinými slovy, právě skutečnost, že realisace fonémů jsou si foneticky blízké nebo naopak vzdálené, je základním předpokladem pro upotřebitelnost kriteria posičního rozdělení. Zřejmě tedy není správné, dovolává-li se Harris primárního fonologického úkonu (t. j. zjišťování fonémů v daném jazyce) za tím účelem, aby prokázal nezávažnost odlišností čistě fonetických.

Co se pak další otázky týče, smí-li totiž další fonologický úkon (zjišťování fonologického systému) být prováděn jen s použitím kriteria distribučního, je třeba poukázat na to, že se Harris vůbec nepokusil vyvrátit Trubeckého thesi, že distribuční kontrasty jen poměrně zřídka dávají poznat strukturální uspořádání daného fonologického systému. Ačkoli T. uvádí též konkretní příklady jazyků, v nichž distribuční kriterium po této stránce selhává, H. se o nich nijak nevyjadřuje. Závěr je na snadě: Dokud není prokázáno, že distribuční kriterium opravdu vede ke kladným výsledkům při zjišťování vztahů ve fonologickém systému kteréhokoli jazyka, zdá se oprávněným postup Trubeckého, jenž vyčerpav možnosti dané kriteriem distribučním, sahá při provádění tohoto vyššího fonologického úkonu ke kriteriu podob a rozdílů fonetických. Viděli jsme ostatně, že ani při provádění primárního fonologického úkonu, t. j. při zjišťování fonémů, kriterium distribuční úplně samo nepostačuje a potřebuje doplnění kriteriem fonetických podob a rozdílů.

Harris má ještě jiné námitky proti Trubeckému (a pražské skupině vůbec). Není však třeba je zde rozváděti; to, co bylo dosud řečeno, stačí k získání přibližného obrazu, jaké je theoretické stanovisko, jež je východiskem badatelů yaleské školy. Chceme jen ještě na jednom konkretním případě ukázat, k jakým důsledkům vede uplatnění yaleských zásad v praxi, t. j. při řešení konkretních fonologických otázek. Mám na mysli interpretaci anglických dvojhlásek a dlouhých samohlásek, jak ji v duchu zásad yaleské školy podávají dva významní členové yaleské skupiny, BERNARD BLOCH a GEORGE L. TRAGER (The Syllabic Phonemes of English, Language 17, 1941, str. 223—246; mimochodem budiž poznamenáno, že Trager je též dobrý znalec slovanských jazyků). Jejich výklady jsou sice založeny na výslovnosti americké (General American type), ale autoři připouštějí, že se jejich výklad patrně vztahuje také na angličtinu britskou (Standard English).

Z pražské skupiny vyšly dva výklady fonologické hodnoty anglických dlouhých samohlásek a dvojhlásek, totiž prof. B. Trnky a můj (prvý vyšel v Pracích z vědeckých ústavů filos. fakulty univ. Karlovy, sv. 37, 1935, str. 14, druhý v týchž Pracích, sv. 33, 1933, str. 133). Ač se fonologické systémy anglických samohlásek u obou autorů od sebe liší, plně se shodují v tom, že jak dvojhlásky, tak dlouhé samohlásky pokládají zásadně za monofonémy, nikoli za skupiny fonémů dvou. Bloch a Trager naopak vykládají jak diftongy, tak dlouhé samohlásky jako bifonémy. Promluvíme nejprve o dvojhláskách. Anglické dvojhlásky i-ové [ai, ei, oi] jsou podle nich s hlediska fonémového skupinami aj, ej, oj, a podobně i dlouhé [i:] je spojením ij; obdobně dvojhlásky u-ové [au, ou] jsou spojeními aw, ow, k nimž se ještě přidružuje dlouhé [u:], analogicky k [i:] interpretované způsobem uw. Je zajímavé, jakými cestami autoři k takovéto interpretaci došli.

Je obecně známo, že angličtina nezná slov zakončených na krátkou samohlásku pří[40]zvučnou. Jsou tedy v angličtině jen tři možné typy monosylab: [bit, bi:t] anebo [bi:], kdežto typ [bi] angličtině chybí. Fonologové se s touto skutečností vypořádávali tak, že v dvojici korelovaných fonémů i — i: pokládali druhého člena (t. zv. free vowel) za bezpříznakového člena korelace, kdežto člena prvého (t. zv. checked vowel) za člena příznakového. Bloch a Trager však postupují zcela jinak. Zkoumají — zcela v duchu Harrisových metodických výkladů, o kterých tu byla právě řeč — distribuční rozvržení jednotlivých anglických hlásek ve vztahu k slovní struktuře monosylab a shledávají, že typ [bi:], obsahující otevřenou slabiku, je v angličtině osamocen proti typům [bit] a [bi:t], jež představují slabiky zavřené. Autoři jsou přesvědčeni, že osamocenost typu [bi:] svědčí o tom, že otevřenost jeho slabiky je pouze faktem fonetické realisace. Fonematicky má podle nich tento typ zrovna tak zavřenou slabiku jako všechny ostatní typy anglických monosylab. Proto typ [bi:] fonematicky vykládají jako bij, a to tím spíše, že někteří mluvčí takové [i:] skutečně lehce diftongisují. Totéž ovšem platí mutatis mutandis o [u:], jež B. a T. vykládají fonematicky jako uw, a přirozeně o všech diftonzích i-ových a u-ových, jak již bylo naznačeno výše. (O diftonzích s mixed vowel jako druhou složkou tu pro stručnost pomlčíme, poněvadž u nich jde zase o jiné otázky jak s hlediska obecně fonologického, tak s hlediska americké jejich realisace). Sluší poznamenat, že tohoto způsobu značení používají američtí linguisté zpravidla i ve fonetické transkripci (v amerických příspěvcích otiskovaných v Maître Phonétique děje se tak téměř soustavně).

Jaké stanovisko lze k této interpretaci zaujmout? Nutno přiznat, že interpretace ta je založena na nesporné skutečnosti, že spirantické j a i-ové vyznění dvojhlásek i-ových se posičně navzájem vylučují (a obdobná posiční výlučnost platí ovšem též pro spir. w a u-ové vyznění dvojhlásek u-ových). S hlediska kriteria distribučního je tedy vše v pořádku. Na druhé straně jsou však dvě závažné otázky, jejichž dosah B. a T. zřejmě přehlížejí. Předně, lze-li přejít akusticko-artikulační rozdíly obou ztotožňovaných zvukových faktů, a za druhé, lze-li fonémově rozštěpit to, co se jeví tak nesporně jako jednotný celek nejen fonetický (o tom viz mé poznámky v Pracích z věd. ústavů filos. fak. univ. Karlovy 33, 1933, zvl. str. 100 n.), ale i morfologický (srov. dvojice jako feed — fed, lead — led, meet — met atp.). Ještě větší potíže jsou ovšem tam, kde je fonetický odstup dvojhláskového počátku a konce značnější, totiž u dvojhlásek, jako [ei, ou] nebo dokonce [ai, au]. U těchto dvojhlásek vyznění nejen že nedosahuje stupně -j, ale dokonce (hlavně u [ai, au]) se zastavuje na stupni -e, -o, jehož fonematické přiřadění k spirantickému j- nebo w- je ovšem velmi problematické. K tomu ještě u těchto dvojhlásek přistupují velmi závažné kvalitativní rozdíly mezi počátkem dvojhlásky a korespondující krátkou samohláskou, jež přichází v úvahu pro fonematické přiřadění. To platí nejen o dvojhláskách [ei] a [ou], jejichž počátek je mnohem zavřenější než samostatné [e], ale hlavně o dvojhlásce [ai], jež má počátek zase naopak otevřenější než samostatné [æ] nebo [ᴧ], jež jediné jsou k disposici pro fonémové ztotožnění s ním (B. a T. se rozhodují pro [æ]). A to vůbec necháváme stranou tu odlišnost, že samostatné samohlásky mají artikulaci převážně stabilní po celou artikulační dobu, kdežto angl. dvojhlásky i-ové a u-ové naopak do značné míry klouzavou (jsou to — alespoň do značné míry — glide vowels).

Na všechny uvedené námitky mohou ovšem B. a T. odpovědět, že fakta distribuce fonémů jsou důležitější než všechna fakta týkající se zvukové realisace. Pověděli jsme již výše, jaké máme zásadní námitky proti této thesi. Ale i kdybychom nechali fakta zvukové realisace stranou, jsou tu ještě jiné, stejně závažné skutečnosti, které se stavějí v cestu výkladu yaleských badatelů. Je to především strukturální nesourodost výsledků, ke kterým these Blochova a Tragerova důsledně vede, s tím, co obecně platí o fonologické struktuře anglických slov. Kdyby totiž byla interpretace yaleských učenců správná, přibylo by tím hodně dokladů na slova s koncovými skupinami souhláskových fonémů. Pozoru[41]hodné jsou zvláště případy, jako [bi:st, maind] atp., kde podle B. a T. je na konci skupina tří souhláskových fonémů. Přitom je obecně známo, že slova s třífonémovými souhláskovými skupinami na konci jsou v angličtině velmi vzácná. B. Trnka v svém statistickém materiálu (viz Práce 37, 1935, zvl. str. 91, 153, 168) našel mezi 5616 jednoslabičnými a dvojslabičnými slovy jen 17 dokladů končících se na třífonémovou souhláskovou skupinu, tedy necelou třetinu procenta! Jak značně počet takových případů vzroste, vykládáme-li samohlásky [i:] a [u:] a dvojhlásky i-ové a u-ové podle Blocha a Tragera, ukazuje tato skutečnost: V Trnkově materiálu je celkem 19 slovních typů končících se na skupinu dvou souhláskových fonémů (označme si ji schematicky jako -bb). Z těchto 19 typů jen u dvou, totiž abb a babb (kde a značí libovolný samohláskový foném) je nutno podle výkladů Američanů škrtnouti více než šestinu (t. j. ze 461 dokladů celkem 79). Těchto 79 dokladů by bylo třeba převést k typům s koncovými skupinami složenými ze tří souhláskových fonémů; jen tento převod by počet dokladů s koncovou třífonémovou souhláskovou skupinou zvýšil na počet téměř šestinásobný (t. j. ze 17 na 96). Mluví tedy proti interpretaci Blochově a Tragerově zřejmě i fakta fonologické struktury slov.

Ale tím, co tu bylo dosud řečeno, jsme ještě nevyčerpali všechny složky Blochovy a Tragerovy interpretace. Zbývá promluvit o jejich výkladu ostatních dlouhých samohlásek anglických, který přináší nová překvapení a ovšem i nové povážlivé metodické novinky. Každý, kdo se zabýval fonologickým systémem anglických samohlásek, ví dobře, že je nejen úzký vztah mezi anglickými dvojhláskami i-ovými a u-ovými na straně jedné a dlouhými [i:] a [u:] na straně druhé, ale také mezi oněmi dvojhláskami a ostatními dlouhými samohláskami, totiž [a:], [ᴐ:] a v britské výslovnosti též [ə:]. Vyplývá to nejen ze shod a podobností fonetických (všechny dlouhé samohlásky jsou, stejně jako i-ové a u-ové dvojhlásky, napjaté kvality a vyznění, jež se označuje termínem „free“), ale i z fakt týkajících se fonologické stavby slov. Samohlásky ty se totiž v stavbě slov vyskytují v obdobném okolí jako i-ové a u-ové dvojhlásky (srov. [bi:t — bait — bᴐ:t]; [bi:d — ba:d — bə:d; fi:t — fu:t — feit — fait — fᴐ:t] atp.). Těchto úzkých vztahů jsou si vědomi také Bloch a Trager. Avšak nevyvozují z nich obvyklý důsledek, že totiž — stejně jako monoftongy [a:], [ᴐ:], ev. i [ə:] — mají i diftongy i-ové a u-ové platnost monofonematickou, nýbrž usuzují právě naopak — na bifonematickou platnost oněch dlouhých anglických samohlásek! Je to ovšem zcela ve shodě s jejich postulátem, že v angličtině nelze připustit existenci monosylab s otevřenou slabikou (takovými monosylaby by totiž nesporně byla slova, jako pa, law, ev. i fir, kdybychom jejich samohlásky ve shodě s běžnou fonologickou praxí vykládali jako monofonémy). Z postulátu, že nesmí existovat jednoslabičná slova s otevřenou slabikou, vyplývá také jasně, že Blochovi a Tragerovi bude nepřijatelné jediné řešení, které se zdá zbývat, je-li a priori vyloučen monofonematický výklad anglických dlouhých samohlásek, totiž řešení, jež by je pokládalo za fonetickou realisaci geminovaného samohláskového fonému krátkého, tedy [ᴐ:] = o + o atp. (i toto řešení by ostatně v angličtině naráželo na značné fonetické potíže, o kterých se tu nemůžeme šířit). Aby zachránili zavřenost slabiky v takovýchto naprosto zřejmě otevřených monosylabech, jako jsou shora uvedená slova pa, law, ev. i fir a pod., musí autoři sáhnout k interpretaci, jež překvapí ještě více než kterýkoli z jejich výkladů, jež tu byly dosud uvedeny, — totiž vykládat [a:] jako fonetickou realisaci fonémového spojení a + h, [ᴐ:] jako realisaci o + h atp. Je to však nejen these nejvíce překvapující, ale také these, jejíž nesprávnost je nejzřejmější. Nebudeme podrobně rozvádět tu skutečnost, že realisace krátkého a (t. j. [æ]) je kvalitativně velmi vzdálena od realisace domnělé skupiny ah, v níž nejde o samohlásku předopatrovou a zdvižené polohy jazyka (‚a little raised‘, jak říkají angličtí fonetikové), nýbrž o zadopatrovou, nízké polohy jazyka. Oč však hlavně jde, je nemožná interpretace délky jako realisace fonému h. Autoři podpírají svou thesi tím, že poukazují na to, že se [42]v angl. výslovnosti [h] vyskytuje jen před samohláskou, nikoli po ní, takže kriterium distributivnosti je uspokojeno. Mimo to poznamenávají — nikoli bez pozoruhodného důmyslu — že anglické [h] stojící před samohláskou (jak známo, neznělé) lze vlastně pokládat za neznělý počátek samohláskové artikulace. Bylo by tedy lze podle nich vykládat, že h stojící za samohláskou se realisuje jako pokračování samohláskové artikulace. Proti tomu však nutno namítnout, že tu jde o pokračování znělé a že takováto distribuce variant podle znělosti je něčím v angličtině neznámým. Existuje tu sice u fonému r vedle varianty znělé i neznělá, ale ta se nevyskytuje nikdy na počátku slova, nýbrž jen pod vlivem předcházející párové neznělé hlásky (na př. v try proti dry). Největším kamenem úrazu pro výklad Blochův a Tragerův je však to, že v domnělé fonémové skupině typu ah se oba předpokládané fonémy realisují přes svou různost foneticky zcela touž artikulací, což je v rozporu s metodologickými předpoklady kterékoli vědy vůbec. B. a T. by patrně namítli, že realisací fonému h v skupině typu ah není jakési další [a] přidané k [a] předešlému, nýbrž fakt prodloužení artikulace sám o sobě. V takovém případě však jde vlastně o koexistenci dvou fonologických hodnot, složky kvalitativní a kvantitativní, jež fonologická theorie nemůže vykládat jako dva po sobě jdoucí fonémy, nýbrž jako simultánně realisovatelné fonologické jednotky v mezích jediného fonému. Jinak řečeno, jde tu o kvantitu jako příznak korelativní. Není-li ovšem možno interpretovat kvantitu jako samostatný foném, následující za fonémem, jenž sám o sobě je realisován samohláskou krátkou, pak ovšem musí úplně ztroskotat všechny snahy Blocha a Tragera, oddisputovat skutečnost, že monosylaba typu pa, law a pod. představují slabiky otevřené — poznali jsme už, že právě snaha prokázat v takových případech existenci slabik zavřených, přivedla yaleské badatele na scestí. Bylo by možno uvést ještě několik jiných povážlivých důsledků, jež z předpokladu skupin typu ah vyplývají — tak na př. tu okolnost, že slova, jako feet, roof a pod., by ve výslovnosti některých jihoangl. mluvčích realisovala fonologický sklad fijt, ruwf (to u těch mluvčích, kteří dlouhé [i:] a [u:] diftongisují), u jiných pak sklad fiht, ruhf (u těch mluvčích, kteří vyslovují [i:] a [u:] jako neměnné monoftongy od počátku artikulace až do konce). Není pochyby o tom, že výklad Blochův a Tragerův tu násilně od sebe odtrhává skutečnosti, které nejen foneticky, ale i fonologicky patří k sobě — vždyť právě rozdíl [i:] proti [Ii] a obdobně [u:] proti [Uu] není vůbec funkčně zatížen, neboť tu jde o rozdíly jednak generační, jednak místní; jde o vzorný příklad toho, co Jones nazývá termínem diaphone. Z tohoto důvodu i pro nepatrný akusticko-artikulační rozdíl mezi [i:] a [Ii] resp. [u:] a [Uu] je mnohem pravděpodobnější výklad, podle něhož [i:] a [Ii] jsou individuálními variacemi téže fonologické hodnoty, než výklad, který [i:] a [Ii] od sebe fonologicky roztrhává. — Konečně ovšem je třeba zdůraznit tu skutečnost, že v případě anglických t. zv. dlouhých samohlásek [a:], [ᴐ:], po př. i [ə:], nejde prostě o pouhé prodloužení artikulace; rozdíly kvantitativní jsou tu doprovázeny důležitými rozdíly kvalitativními (v napjatosti) a rozdíly ve způsobu, jak se k samohlásce připojuje následující souhláska (angličtí fonetikové tyto rozdíly vyznačují šťastně volenými termíny ‚free — checked‘). Ve spojení všech tří zvukových složek jde o jev t. zv. komplexní kvality, abychom užili termínu de Grootova (viz Travaux du CLP 4, 1931, str. 134). Fonologické zkoumání ukázalo, že z uvedených tří akustickoartikulačních rozdílů má v angličtině fonologickou platnost pouze posledně uvedený (free — checked; Trubeckoj jej nazývá ‚Silbenschnittgegensatz‘), kdežto rozdíly v kvantitě a v napjatosti (angl. lax — tense) jsou pouze rozdíly průvodnými. Interpretace Tragerova a Blochova staví na kvantitě jakožto na rozdílu základním, nedbajíc sdostatek kvalitativních rozdílů, zvláště rozdílu free — checked, a již proto nemůže uspokojit.

Mohli jsme se tu dotknouti jen hlavních rysů theorií Blochových a Tragerových, ale i tak jistě z našeho rozboru plyne přesvědčivě, že tyto theorie jsou skutečnostem mnohem [43]méně právy než výklady vyšlé dříve z pražské školy. Jsou-li závěry Blochovy a Tragerovy na prvý pohled svůdné svou jednoduchostí, nelze přehlížet, že se této jednoduchosti dosahuje jen za cenu předpokladů naprosto nikoli jednoduchých, ba naopak značně konstruovaných. To také autorům správně namítli američtí linguisté Einar Haugen a W. F. Twaddell, i u nás dobře známý svou monografií o fonému. Vytýkají Blochovi a Tragerovi (Language 18, 1942, str. 226—237), že provedli své seskupení hláskových typů ve fonémy s libovůlí a násilím na faktech, a pochybují o tom, že z faktu distribučního (t. j. z neexistence monosylab s krátkou přízvučnou samohláskou na konci) lze bezpečně usuzovat na utvářenost anglického systému samohláskových fonémů. Je pozoruhodné, že na závažné výtky Haugenovy a Twaddellovy odpověděli B. a T. jen sedmiřádkovou poznámkou (kritika Haugenova a Twaddellova zabírá celých deset stránek!), v níž připouštějí některé omyly ve formě svých závěrů a v podrobnostech (neříkají však, v kterých), ale na své klasifikaci angl. samohlásek a dvojhlásek trvají i nadále, aniž uznali za vhodné zabývat se námitkami svých kritiků. Jinak byly výklady Blochovy-Tragerovy přijaty vcelku se souhlasem, k čemuž jistě značně přispělo kladné stanovisko, jež k nim zaujal sám Leonard Bloomfield (ač i on se na okamžik pozastavil nad výkladem dlouhých samohlásek jako fonémových skupin krátký vokál plus h)[*].

Závěrem je třeba říci několik slov k obecnému významu pokusu Blocha a Tragera o fonémovou interpretaci anglických dlouhých samohlásek a dvojhlásek. Přes všechnu skepsi, s níž tyto výklady přijímáme, lze pokus sám o sobě opravdu uvítat, a to už proto, že poskytl tak zajímavou příležitost ke srovnání toho, jak se osvědčují v praxi dvě možná kriteria, usilující o zjištění vztahů mezi fonémy v daném fonologickém systému, totiž Američany zastávané kriterium posičního rozdělení a Čechy uplatňované kriterium zvukového utváření fonémových realisací (na němž je založeno Trubeckého učení o fonologických protikladech). Toto srovnání nám dalo možnost zamyslit se nad otázkou, zdali snad není vskutku něco pravdy na výtce, že pražská fonologie přespříliš staví na faktech fonetických.

Jakou odpověď lze dát na tuto otázku ve světle všeho toho, co výklady Blochovy a Tragerovy přinesly, a toho, co tu proti nim bylo namítáno? Budu ovšem mluvit jen za sebe, ale snad alespoň jádro mé formulace naznačí — byť i jen hodně přibližně — postoj pražské skupiny. Tedy, je nesporné, že fonolog se musí umět povznést nad syrová fakta fonetických realisací a nesčíslných hláskových odstínů; je nade vší pochybnost jisto, že při fonologické interpretaci má a musí vyzkoušet všecky možnosti dané distribučním kriteriem. Na druhé straně se mi však zdá stejně nesporným, že fonolog nesmí nikdy pustit se zřetele tu skutečnost, že fonologický systém se aktuálně realisuje jen fakty fonetickými, t. j. akustickoartikulačními. Jen vnímáním těchto fonetických faktů se posluchači zprostředkuje porozumění jazykovým znakům a fonologovi poznání systému těchto znaků jako systému. Vždyť, jak už bylo dříve řečeno, ani uplatnění distribučního kriteria samého by nebylo možné, kdyby se jistá zvuková fakta nepoznávala jako sobě blízká, a tedy fonémově k sobě přiřaditelná, jinými slovy, jako vhodný materiál, na nějž lze distribučního kriteria použít. Podle mého soudu z toho vyplývá závěr, že fonologická interpretace má povinnost fonologická fakta pořádat a vykládat, ale musí se vystříhat jejich skreslování nebo dokonce [44]znásilňování. Není ovšem vždy snadné povědět, kde přestává výklad a kde začíná skreslení — o tom lze rozhodnout jen případ od případu s uvážením všech okolností. Případ Blocha a Tragera se po té stránce zdá jasný — skreslení tu je nepochybné.

Vedle skreslování skutečností je ovšem základní vadou Blochovy a Tragerovy theorie a praxe příliš mechanistický postoj těchto badatelů (vtírá se tu termín „fonologický positivismus“), projevující se na př. odporem k uznání „language“, pokud se tímto termínem míní více než pouhá vědecká katalogisace faktů zjištěných z konkretních promluv. Již bylo výše poukázáno na to, že takovýto postoj značně znesnadňuje pochopení otázek systému morfologického a otázek fonologie diachronické. Obzor Američanů se tím zužuje na plán jen zvukový, jehož meze jen stěží při dosavadním postoji bude jim lze překročit.

Jediný, kdo by mohl vyslovit s interpretací yaleských badatelů plný souhlas, by mohl být praktický transkriptor jazyka, jemuž jejich theorie umožňuje vystačit s velmi malým počtem symbolů. Ale i on by se setkal s velkými potížemi, kdyby měl této transkripce používat při praktickém vyučování angličtiny — právě ve fonetické transkripci méně symbolů nemusí vždy znamenat více účinnosti (viz o tom mé poznámky v ČMF 30, 1947, str. 123 n.).

Celkem tedy lze říci, že srovnání metod školy yaleské a pražské rozhodně nevyznívá v neprospěch náš — právě naopak.

Slovo a slovesnost, ročník 11 (1949), číslo 1, s. 36-44

Předchozí Karel Horálek: O církevněslovanskou tradici v českých dějinách

Následující František Kopečný: Obecná didaktika mateřského jazyka