Fonetika a fonologie (Na okraj Hálova Úvodu do fonetiky)

František Daneš

[Rozhledy]

(pdf)

-

V nedávné době vydanou knížku profesora fonetiky na Karlově universitě BOHUSLAVA HÁLY „Úvod do fonetiky“[1] jsme brali se zájmem do ruky; doufali jsme, že zaplní citelnou mezeru v naší odborné literatuře. Musíme však s lítosti konstatovat, že tento svůj úkol nesplní tak, jak by bylo třeba a jak jsme právem mohli očekávat. Nejen že Hálově práci lze vytknout větší počet drobnějších nepřesností, neúplnosti a pod., nýbrž je též nutno říci, že nelze souhlasit s jejím základním pojetím a že není dost pečlivá ve zpracování.

Řekneme nejprve, v čem vidíme základní nedostatek knihy.

Je pochopitelné, že Hála, který nepatří mezi linguisty orientované funkčně a strukturálně, bude řešit některé problémy po svém. I když jsme přesvědčeni, že hledisko strukturalistické je zdaleka nejplodnější, uznáváme, že nikdo není povinen tyto nové směry a poznatky přijímat. Avšak právem můžeme od každého pracovníka žádat, aby se s novými směry seznámil co nejdůkladněji, aby je pochopil a jasně formuloval vlastní stanovisko a pracovní metody, vycházeje z pevného noetického postoje.

[81]Obáváme se, že práce Hálova právě tento požadavek nesplňuje. Autor si dobře uvědomuje, že je nezbytno, aby se vypořádal s poměrem fonetiky a fonologie. Uvedu několik míst Hálovy knihy, kde se autor tímto problémem zabývá, resp. nezabývá, abych tak osvětlil jeho postup a stanovisko. Především je charakteristické, že v „literatuře“ neuvádí ani jednu práci fonologickou a že není rovněž zmínky o fonologii v kapitole o dějinách fonetiky (s. 7n.). Nepřímo se dotýká našeho problému ihned na počátku knihy, když definuje fonetiku jako „vědu o zvukové stránce lidské řeči a její funkci při mluvení“[2] a zdůrazňuje dále, že fonetika stále přihlíží ke sdělovací a vyjadřovací funkci jazykových zjevů (s. 5). Přímo o fonologii mluví na str. 49/50 v kapitole o psychickém ocenění slyšené mluvy. Praví tu mimo jiné, že základním stavebním kamenem fonologie je učení o fonému, t. j. hlásce psychicky (!) relevantní. Dále pak tvrdí, že „fonetice obyčejně fonologie přisuzuje za chybu, že k relevantnosti hlásek nepřihlíží“. To je prý však omyl, neboť fonetika pokládá za vlastní hlásky totéž, co fonologie míní svými fonémy. A na str. 54 a 55 definuje pak tyto „vlastní hlásky“ (= fonémy) jako „zvuky, vytvořené lidskými mluvidly a přispívající svou přítomností k úpravě významu slov“ a liší je na jedné straně od „hláskových odstínů“ (patrně fonet. variant?) a na druhé straně od „zvuků“ (tam, kde prý chybí při artikulaci (!) moment funkční). Tyto výklady pak ilustruje několika příklady, převzatými z fonologických prací, ale mnohdy ne dobře interpretovanými; na př. na str. 49 protiklad n/ŋ v angličtině je zřejmý z dvojice typu sin [sin]/sing [siŋ] a nikoli sink/sing.

Viděli jsme, jak se Hála snaží dokázat, že fonologie nepřináší vlastně nic nového, že je zbytečná vedle fonetiky a pod. Jedinou výjimku — s hlediska autorova zřejmý lapsus — tvoří formulace na str. 139, kde se snaží rozhodnout, zda slovenské ia, ie jsou difthongy anebo spojení j+a, j+e. Praví doslova: „S hlediska fonetického je spíše oprávněno mínění druhé, kdežto s jiných hledisek (na př. fonologického) lze tato spojení pokládat za vzestupné difthongy“. Důvody pro toto tvrzení neuvádí. — A skutečně, pro Hálu fonologie zbytečná je, neboť potřeba samostatné vědy fonologické vyplývá teprve ze strukturalistické jazykovědy, a je zřejmá jen tomu, kdo pochopil rozdíl mezi jazykovým systémem a konkretními promluvami. Nebudu tu citovat bohatou fonologickou literaturu, sledující náš problém (Bühler, Vachek, Sotavalta, Trubeckoj a j.) a spokojím se podle mého soudu správným názorem Trubeckého (Grundzüge, 6 n.), že fonetika si všímá konkretních promluv a je vědou „o materiální stránce (hlásek) lidské řeči“, kdežto fonologie je „hláskoslovím jazykového systému“. Obě vědy jsou na sobě nezávislé, ale mají styčné body. — Není tedy možné, aby — jak tvrdí Hála — „přisuzovala fonologie fonetice za chybu“, že nepřihlíží „k relevantnosti hlásek“, neboť obě vědy mají přesně vymezený obor působnosti, každá má jiný předmět bádání a musí užívat svých osobitých metod. Poněvadž toto Hála nerozlišuje, dochází k zajímavým závěrům. Tvrdí totiž (s. 5.), že je zcela pochybené řazení fonetiky k vědám přírodním, neboť prý nejen zkoumá příslušná fakta s hlediska fysiologicko-artikulačního a akusticko-optického, nýbrž přihlíží prý zároveň k jejich funkci, a je tedy vědou linguistickou. Zde Hála zapomíná zřejmě na jednu věc, že totiž linguistika jako věda, zkoumající jazykový systém (staticky i dynamicky), má za předmět svého bádání skutečnosti jiného „modu“ existence (termín J. L. Fischera) než fysiologie a akustika nebo optika a musí tudíž užívat jiných metod. Slučování, které chce Hála provést, je tedy zřejmě nemožné — jestliže [82]ovšem nechápeme linguistiku také jako přírodní vědu ještě v duchu Schleicherově. Hála sám svou prací, svými metodami dokazuje, že se fonetika řadí k vědám přírodním. To není přece minus fonetiky, nýbrž je to pro ni nezbytností (srov. Trubeckého na uv. místě).

Je opravdu škoda, že Hála nepřihlíží při svých úvahách k filosofickým předpokladům vědecké práce svého oboru. Dnešní myšlení vědecké a filosofické se liší od údobí předchozího především tím, že zdůrazňuje vzájemnou závislost a součinnost filosofie a vědy (výslovně o tom mluví u nás na př. Mukařovský a práce našich vědců z mnoha dalších oborů). Je pak radostným znakem české vědy, zejména linguistické, že může stavět na domácích filosofických základech. Poukázal na to už Jakobson[3] a já si zde všimnu důležité stati J. L. Fischera „Kvalitativní metoda ve vědách“ (Sociol. rev. 8, 1937, s. 7 n.), která neobyčejně jasně osvětluje náš problém. V celé oblasti vědy pracujeme v podstatě dvěma metodami. První z nich, metoda kvantitativní, vyjadřuje všechny povrchové kvality pomocí kvantitativních vztahů a stejným způsobem vyjadřuje různé poměry mezi příslušnými skutečnostmi (s. 14). Je to metoda věd přírodních, zpracovávajících oblast anorganickou. Naproti tomu v oblastech, kde jsou nám různé kvalitativní diference dány po své stránce obsahové (na př. v oblasti existence kulturně-reálného modu, kam patří i jazyk), je úkolem vědy zjišťování obsahových diferencí kvalitativních (metoda kvalitativní). K těmto diferencím docházíme zkoumáním funkcionálního určení příslušných skutečností (s. 15).

Je tedy rozlišení mezi fonetikou a fonologií nutné s hlediska metodologického a je dáno samou podstatou věci. Neznamená to ovšem, že by fonetik nemohl být také fonologem, ale musí v obou vědách pracovat samostatně a nesměšovat je. Proto také musili fonologové odmítnout pokus bratří Zwirnerů o „smíření“ obou věd t. zv. fonometrií. Fonometrie může sice svými statistikami osvětlit do jisté míry podmínky některých fonologických jevů (podobně jako fonetika), ale svým čistě kvantitativním postupem zůstává stále vně fonologie, která zkoumá funkcionální určení různých jevů, jejichž hodnota je dána právě tímto jejich postavením ve vyšší struktuře celku (systémem protikladů), a nikoli rozdíly kvantitativními. (Podobně by bylo možno ukázat, jak toto funkčně strukturální pojetí nepřipouští ani výklady psychologické, atd.)

Je pochopitelné, že fonetikovi Hálovi, který pracuje metodami čistě kvantitativními, vyšlo zavedení pojmu „funkce“ a „fonému“ zcela naprázdno. Nepopisuje pochopitelně jednotlivé fonologické systémy, nýbrž nejrůznější možné způsoby artikulace, které řadí podle určitých příbuzností artikulačních a akustických do různých skupin bez podstatného zřetele k jednotlivým jazykovým celkům. (Tak třeba sestavuje anglické a francouzské alveolární oklusivy do jedné stupnice podle „stupňů síly“ artikulace anebo se setkáváme často s formulacemi typu: „Aspirované t máme v anglickém take“ a pod.) Opravdu tedy fonetika, tak jak to žádá správně Trubeckoj: odpovídá na otázku, jak se to neb ono vyslovuje, tím, že přesně udává, jak něco zní a jakou artikulaci se toho znění dosahuje (Grundzüge s. 13). Všechny zmínky o funkcích atd. jsou jen vnější přízdoba, vlastní záslužnou práci fonetickou znehodnocující. Tyto úvahy nás nutně vedou k otázce, jaký význam mají různé ty „hláskové systémy“ fonetiků. Vezměme na př. systém vokalický. Poněvadž nejde o systémy konkretních jednotlivých jazyků, nýbrž jen o inventář všech samohláskových odstínů, jež se vyskytují v nejrůznějších jazycích a u nejrůznějších mluvčích, neměl by takový systém praktickou cenu, neboť by ukazoval jen plynulý přechod na př. od samohlásek nejvyšších k nejnižším a pod. Fonetikové si ovšem tyto systémy zjednodušují. Hála na př. [83]doporučuje vzít (po způsobu Rousselotově) za základ bohatý vokalismus francouzský; avšak sám ukazuje, jak nejistá a náhodná je to base, když říká, že Rousselot („jsa nadán výborným sluchem“) napočetl 37 vokálů, ale Chlumský tuto stupnici zjednodušil (proč?). „Vlastní Hálův systém vokalický (s. 85n.) je čistě aprioristicky sestavené velmi jednoduché schema, neopírající se ani o nějaký konkretní jazyk, ani nevyčerpávající možnosti všech jazyků a mluvčích, a je tedy pouhou fikcí bez praktické ceny. Má-li už někdo za to, že je třeba podobné systémy tvořit — o čemž je možno pochybovat — pak je snad nejlépe přidržet se způsobu Jonesova (jejž Hála nedoporučuje), který apriorně stanovil 8 t. zv. „cardinal vowels“ (základních samohlásek), od nichž pak na všechny strany odměřuje konkretně existující samohlásky.[4]

Přejdeme nyní k některým dalším výtkám. Z toho, co jsem dosud uvedl, je patrno, že Hálova práce je zaměřena jednostranně[5] a že nepřihlíží k většině nejnovějších výtěžků styčného odborného bádání. Povšiml jsem si po té stránce zejména některých partií oddílu o souvislé řeči. Hála, který spoléhá především na přístroje a experimentální postup, selhává pochopitelně nejvíce při zkoumání delších úseků souvislých promluv, kde nejlepším přístrojem je badatelovo ucho.[6] Nejzřetelněji se to jeví v jeho výkladu o taktu a intonaci. Takt je podle něho rytmickou jednotkou, jejímž základním pojítkem je síla. Taktové členění závisí hlavně na přízvuku a důrazu. Takt se skládá z jedné slabiky přízvučné a jedné nebo několika nepřízvučných (takty vzestupné, sestupné atd.). To je ovšem už dávno překonané pojetí Sweetovo a Sieversovo, které nakonec dochází k tomu, že hranice taktů roztrhávají slova atd. (srov. též u Hály: Vý/borně). Hála tu úplně ignoruje objevy Klinghardtovy, Karcevského, Mathesiusovy a j., jež jsou zásadní důležitosti a ukazují na důležitou roli, kterou má při členění mluvené řeči intonace. V Klinghardtově pojetí jde ovšem o „intonarische Sinntakte“, a takové pojetí je cizí přírodovědecky popisné metodě Hálově. Hála však měl jednak na toto pojetí upozornit a jednak si snad také položit otázku, zda takt v jeho pojetí má skutečně tak základní důležitost pro členění řeči, zda to není pojetí příliš vnější, mechanické, nemající hlubšího významu. Kdyby byl rozvinul problém vzájemného vztahu „skupin výdechových“ a „logických“ (nadhozený na str. 144), byl by jistě došel k jiným závěrům.

Nedosti pečlivým zpracováním trpí kapitola XIV (Modulace souvislé řeči). Poněvadž Hála si neformuluje dost jasně některé pojmy,[7] dochází k nejasnostem. Tak na př. o zjevech intonačních mluví na několika místech. V oddíle o „modulaci silové“ zařazuje výklad o slovní intonaci typu srbocharvátského, švédského a pod. (nazývá tyto jevy „intonacemi“ nebo „hudebním přízvukem“). V oddíle o „modulaci výškové (tónové)“ hovoří o intonaci větné (podle něho „melodii řeči“), ale v odstavci o „sémantické funkci tónu“ hovoří o slovní intonaci čínského typu, tedy o zjevech, patřících už k probíranému „hudebnímu přízvuku“. V podstatě však by bylo třeba rozlišit intonaci slovní a větnou. V obou případech mívá pak intonace mnohdy sémantickou funkci (o té však nepřísluší mluvit fonetikovi). Rovněž nelze [84]souhlasit se ztotožněním emfase a citového zaujetí a není dost jasné, jaký je u Hály rozdíl mezi „mluvní dynamikou“ a „důrazem“. — Ve výkladech o melodii (přesnější termín by byl „intonace“) je sporné rozlišování melodie „fysiologické“ a „funkční“. Melodie fysiologická záleží podle autora v tom, že se při mluvení základní tón stále snižuje a v tom spočívá podstata melodického průběhu řeči. Stačí však uvést melodii vypovídací věty francouzské, aby se ukázalo, jak nejisté je toto tvrzení. U melodie „funkční“ vyplývá podle autora její platnost z protikladu k podobě melodie fysiologické. Ve skutečnosti je však třeba hovořit o intonaci jako znamení přirozeném a intonaci jako znamení konvenčním (jazykovém). Platnost těchto konvenčních intonací může plynout jen ze systému funkčních protikladů, nezávisle na intonaci přirozené. Rovněž nelze souhlasit s tím, že „slabika přízvučná bývá obyčejně vyšší nežli nepřízvučná“. Tento názor se traduje už velmi dlouho, ale je neopodstatněný a pochází patrně z mylného předpokladu „fysiologické intonace“. Poměr přízvuku a intonace je naopak velmi svérázný a charakteristický pro různé jazyky, dialekty a pod. Jednotlivé jazyky bohatě využívají těchto možností. Vycházíme-li při zkoumání intonace z celého taktu (v pojetí Klinghardtově), stavíme si otázky zcela jinak a vidíme pak, že takty mají svůj charakteristický pohyb, při němž je přízvuk sice platným činitelem, ale sekundárního rázu. O Hálových názorech na orthoepii (§§ 183, 184) jsem zde hovořil před časem (v roč. 10, 173 n.).

Z drobnějších věcí, s nimiž nesouhlasím, zmíním se jen o některých. Nepřesné nebo sporné jsou výklady o některých anglických hláskách (w, h, r; ə̄ je vyšší než ə, a nikoli naopak, jak omylem uvádí Hála), o napjatosti anglických samohlásek[8], o aspiraci a pod. Výklad redukce samohlásek „nedbalostí“ není dost přesný a vychází často neoprávněně od psané formy. — Výklady o českém i — í jsou poněkud neúplné; v češtině není jen jedno í (v dialektech, v emfatickém dloužení). Neudržitelný je výklad o redukci ruských samohlásek v nepřízvučných slabikách (s. 16); kdyby vznikala skutečně tím, že na nepřízvučnou samohlásku už nezbude po přízvuku dost dechu, musil by se jednak mluvčí stále znovu nadýchávat a za druhé se tímto způsobem nedá naprosto vysvětlit redukce před přízvukem. Zbytečně se opakuje výklad o podstatě samohlásek (s. 40 a 66); dvě tvrzení si odporují: na str. 76 se říká „V jazycích s funkční kvantitou přízvuk neprodlužuje samohlásky“, avšak na str. 94 čteme, že francouzské zavřené ọ bývá na konci slova vlivem přízvuku protaženo (ačkoliv na str. 64 je francouzština zařazena mezi jazyky s funkční kvantitou). Na str. 154 má stát, že zobrazení tónových modulací lze vyznačovat zvláštní vodorovnou úsečkou pod každou slabikou, a nikoli „vodorovnou přímkou(!)“.

Za velmi citelný nedostatek je však nutno považovat způsob, jakým užívá Hála odborné terminologie a fonetické transkripce. Čtenář se totiž vůbec nedoví, že existuje mezinárodní fonetická abeceda a Hálova náhrada za ni je neuspokojující; označuje na př. tutéž hlásku až třemi různými způsoby (str. 63: ae, ä, aᵉ) a nejsou vůbec vyloženy zásady fonetického přepisu[9]. — Pokud jde o terminologii, bylo by možno očekávat, že práce, jež chce být vysokoškolskou příručkou, bude užívat normalisovaného názvosloví. Na škodu věci tomu tak není; vypsal jsem si asi na 30 případů nesouhlasu. Uvedu alespoň některé z nich: obouretný místo retoretný[10], (ne)hlasný místo (ne)znělý, hlasový předraz místo ráz atd. Jindy bývá opět užito několika termínů pro jediný pojem (nosovost, nasalisace, nasálnost a pod.).

[85]Jestliže jsem věnoval Hálově knize, a zejména některým jejím stránkám větší pozornost, měl jsem k tomu dobrý důvod. Kniha má být podle slov autorových studijní příručkou pro vysokoškoláky. Na takové práci musíme žádat, aby podávala studentovi úplný a nejednostranný obraz o současném stavu bádání v daném oboru. Má jej seznámit se základními pojmy a vědomostmi a ukázat mu vědeckou problematiku. Nemá se omezovat na sdělování hotových výsledků podávaných jako definitivní pravdy, mnohdy dost subjektivní, nýbrž má jej vést přímo do proudu vědecké diskuse a k samostatné práci. Mladý vědecký pracovník má poznávat svou vědu ve všech jejích základních směrech a představitelích a chápat ji jako ustavičné hledání lepších odpovědí na staré otázky a formulování otázek nových. V neposlední řadě má pak kniha tohoto druhu studenta dobře seznámit s metodou vědecké práce, jsouc jí sama vzorem. Jest jen litovat, že práci Hálově do tohoto ideálu hodně chybí.

Slovo a slovesnost, ročník 11 (1949), číslo 2, s. 80-85

Předchozí Jaromír Bělič: Česká studie ze sociologie jazyka

Následující Jiří Daňhelka: K ediční technice „Památek staré literatury české“