dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Mezinárodní linguistický kongres v Paříži

Karel Horálek

[Kronika]

(pdf)

-

Šestý mezinárodní linguistický kongres se sešel letos v Paříži 19.―24. července. Účast včdců z ciziny nebyla tak velká jako na kongresech předválečných. To souvisí především s neurovnaností mezinárodních vztahů a s cestovními a valutovými potížemi. Tak se stalo, že na sjezdu byly poměrně málo zastoupeny vzdálenější státy evropské a zámořské, USA nevyjímajíc. Ze slovanských zemí bylo zastoupeno Polsko (Doroszewským, Safarewiczem, Rysiewiczem), Bulharsko (Vl. Georgievem) a Československo (Havránkem, Horálkem, Vachkem). Jiní slovanští linguisté (na př. Belić, Kuryłowicz) se zúčastnili předběžné dotazníkové akce. Americké university byly zastoupeny vesměs jen Evropany, kteří v Americe působí (Martinetem, Bonfantem, Lotzem; tento zastupoval na kongrese R. Jakobsona).

Jinak mezi účastníky samozřejmě převládali Francouzi. Kongresu předsedal Vendryes, jemuž však stáří nedovolovalo aktivně zasahovat do diskusí. Z francouzských linguistů se na kongrese uplatnil hlavně ugrofinista Sauvageot, temperamentně potírající všechny nové směry linguistické, a známý pokrokový orientalista Marcel Cohen, který byl pověřen i jedním ze sjezdových referátů. Již z protikladností jejich projevů bylo vidět, jak je dnešní francouzská linguistika metodicky nejednotná. O dnešním jejím stavu do značné míry platí, že žije z velké minulosti; pokrokových zjevů, jako je M. Cohen, je tu citelný nedostatek. Významný komparatista francouzský Benveniste zasáhl do debaty jen stručně jednou. Jinak se v debatách živě uplatňoval americký Ital croceovec Bonfante, s nímž se snažil držet krok jeho krajan Devoto, známý u nás z přednášky v PLK. Častěji zasáhli také severští linguisté, zejm. Hjelmslev a jeho žák Togeby, dále belgický linguista Larochette. Diskusní projevy často nenavazovaly na vývody prvního referenta a přecházely v nesouvislé monology, ale celkově vyznívaly ve prospěch linguistiky methodicky průbojné. Strukturalismus měl zde dobré posice, jak je vidět již z obsazení hlavních sjezdových referátů (mezi autory je vedle Hjelmsleva Jakobson, Trnka, Martinet). Čeští účastníci jako představitelé pražské školy se na sjezdu snažili uplatňovat proti formalisujícím a idealisujícím tendencím v strukturalismu hledisko funkční, jež má v české linguistice dobré tradice (zdůrazňující úkoly jazyka a jeho vztahy k mimojazykové skutečnosti). Jediní také poukazovali na výsledky sovětské linguistiky.

Po stránce organisační přinesl kongres některé novosti, jež pak při nedostatku zkušeností přinášely vedle výhod také nesnáze. Hlavní předností sjezdu bylo thematické soustředění na otázky morfologického systému. Ty zabraly celou polovinu plenárních schůzí, zatím co druhá polovina byla věnována stálým sjezdovým otázkám organisačního rázu (terminologie, statistika, anketa a mezinárodní jazyk). Jednání kongresu jasně ukázalo, že se na celém světe cítí potřeba řešit otázky mluvnického systému novým způsobem.

Sjezdová jednání byla připravena dotazníkovou akcí, která shromáždila ke čtyřem základním skupinám otázek, týkajících se morfologického systému, a ke čtyřem otázkám organisačním, zpracováním odpovědí přihlášených účastníků byli pak pověřeni hlavní referenti. Jejich elaboráty pak měly ještě před kongresem vyjít v sjezdové zprávě, při nedostatku času vznikly tu však nesnáze a průtahy a tak se stalo, že se svazek referátů[1] dostal do rukou účastníků až těsně před sjezdem, a to ještě je neobsáhl všechny, některé došlé odpovědi nebyly otištěny. Za takových okolností měla celá dotazníková akce na průběh diskusí daleko menší vliv, nežli se čekalo.

Nejhůře byl postižen referát první, jeden z nejdůležitějších. Prof. Hjelmslev, který jím byl pověřen, nedodal včas svůj rukopis a přečetl jej teprve na sjezdu. Diskuse se mohla rozvinout jen v málo připravených improvisacích a to nemohlo zůstat bez vlivu na její úroveň. Nevýhodou zde také bylo, že otázky nebyly vždy jasně formulovány. Hjelmslevův referát se týkal otázek: Existují kategorie společné všem jazykům světa? Do jaké míry lze na takových kategoriích založit strukturní klasifikaci jazyků? Jaké korektury může přitom přinést synchronnímu hledisku hledisko diachronní? Autor referátu došlých odpovědí příliš nedbal a zaujal k těmto otázkám stanovisko [92]vyplývající z thesí, jež měl již častěji příležitost vyložit. Diskuse tu narážela na nesnáze, které způsobuje Hjelmslevovo svérázné přizpůsobování tradičních linguistických pojmů. V debatě zdůraznil prof. Havránek ideologickou podmíněnost každé jazykové struktury a její těsné vztahy k mimojazykové skutečnosti. Podrobnější rozbor bude možno provést až po otištění celého referátu.

 

Odpovědi na druhou skupinu otázek zpracoval R. Jakobson, zastoupený svým newyorským kolegou J. Lotzem. Šlo o otázku: Do jaké míry a za jakých podmínek odhaluje synchronní a diachronní studium solidaritu a vzájemnou souvislost fonické a gramatické struktury jazyka? Lotz se ve svém referátu na zasedání řízeném prof. Havránkem neomezil jen na reprodukci referátu Jakobsonova, otištěného v Actes; podal vlastně jeho kritický výklad. Jakobson vyšel ze zjištění těsné spojitosti mezi fonologií a gramatikou, jež je nejlépe patrná v morfémové struktuře slova. Fonémy samy nejsou nositeli samostatných významů, mají však na významu podíl svou funkcí distinktivní. Proto se při analyse fonémů vychází ze semiotického kriteria. I zde je třeba rozlišovat označující (signifiant, signum) od označovaného (signifié, signatum). Sepětí fonologického plánu s gramatickým je patrno již z kombinačních pravidel, jimiž se řídí výstavba slov (některé fonémy na př. se připouštějí jen na začátku, jiné na konci atd., speciálními pravidly se řídí také rozhraní fonémů a rozhraní syntagmat, v gramatických kategoriích mohou být potlačeny některé fonologické protiklady atd.). Specifické jevy morfologického využití fonologických protikladů si vynutily dokonce vznik zvláštní discipliny — morfonologie. Sepětí obou plánů se pak projevuje i ve vývoji jazyků. I zde je třeba vycházet z autonomnosti obou plánů, ale nepochybná je jejich spolupráce. Fonologické změny vždy nějakým způsobem slouží gramatické struktuře, někdy jsou přímo motivovány jejími potřebami. Na tom nic nemění fakt, že existují také fonologické změny na gramatickém systému přímo nezávislé. Potřeby gramatické struktury se pak projevují fonologickými změnami. Může se také stát, že gramatickou analogií se rozmnoží inventář fonémů atd. V této souvislosti by bylo možno upozornit také na Skaličkovu theorii o gramatické motivaci některých fonologických změn v češtině. Lotzovy námitky se týkaly hlavně otázek čistě fonologických (na př. složení fonémů). Stanovisko pražské školy proti němu hájil prof. Vachek.

Referentem pro třetí otázku (zda lze podat obecně platnou definici oblasti morfologie a syntaxe?) byl prof. Trnka, zastoupený prof. Vachkem. Prof. Trnka podal nejdříve v shrnujícím přehledu zaslané odpovědi (včetně odpovědí Pražského linguistického kroužku, který odpovídal na všechny otázky kolektivně). V těchto odpovědích nebylo pochopitelně uplatňováno jednotné hledisko, ale většinou se kladl důraz na autonomii morfologického a syntaktického plánu. Ve vlastním výkladu ukázal referent nejdříve, jak souvisí celý problém s otázkou vztahů mezi slovem a větou. Přitom považuje slovo za oblast morfologie, větu za oblast syntaxe. Slovo samo se uplatňuje teprve ve větě, kategorie slov však nejsou větou teprve vytvářeny. Hranice mezi slovem a větou je v jednotlivých jazycích různá, v žádném však není úplně setřena. Jejich vztahy jsou důležitým kriteriem typologickým. Pro problém slova a věty je podle Trnky důležité Hjelmslevovo rozlišení perspektivy (osy) syntagmatické a paradigmatické. Různé pády homo, hominis atd. jsou na př. s hlediska syntaktického různými slovy, s hlediska paradigmatického variacemi jednoho slova. Celá struktura jazyka (včetně fonologického plánu) je v tomto smyslu dvojznačná a to se projevuje i v systému morfologických protikladů. Pro ten platí pak částečná analogie s plánem fonologickým. Z diskuse, do níž zasáhl s naší strany prof. Havránek, zaslouží pozornosti hlavně návrh, aby byla ustavena disciplina o vztazích morfologie a syntaxe.[2]

Čtvrtý bod hlavního programu se týkal jednak působení jazyka na jazyk v plánu morfologickém, jednak hodnocení jazyků podle typů morfologické stavby. Referent H. Vogt (Oslo) zdůraznil ve shodě s řadou účastníků předběžné ankety — cituje také častěji odpověď Pražského linguistického kroužku — že otázka konvergentního vývoje v morfologii je složitější než na př. v lexiku, kde je k disposici také mnohem rozsáhlejší materiál. Obyčejně jde o expansi prostředků derivačních, nikoli gramatických kategorií. Morfologické sbližování jazyků souvisí s celkovými konvergentními tendencemi a je podmíněno bilinguismem (a tedy i celkovou kulturně [93]sociální situací). Vogt zdůraznil nesnáze s neurčitým pojetím hranic morfologie a nejednotnost metodických hledisk v dosud interpretovaném materiálu. Zde bude nutno navazovat také na výsledky sovětské linguistiky, která otázkám jazykové interference a sociálního podmínění jazykových změn věnuje velkou pozornost (to jsem sám zdůraznil v debatě).

Druhá polovina programu se týkala stálých sjezdových otázek, a to terminologie (referentem byl Marouzeau), mezinárodního výzkumu všech jazyků světa jednotnou anketou (referent Willem Pée) a jazykové statistiky (referent M. Cohen). Z důvodů poněkud nejasných byla do programu zařazena také otázka mezinárodního jazyka (referent Martinet). Diskusní poznámky se v těchto referátech většinou omezovaly na různé doplňky a připomínky pro další práci.

S naší strany bylo třeba především doplnit nepochopitelnou mezeru v referátu o jazykovém výzkumu, kde z Československa uvedena je zpráva jen o dialektickém výzkumu na Slovensku; upozornili jsme také na mezinárodní fonologický dotazník, vydaný před světovou válkou a na rozsáhlý průzkum všech jazyků v Sovětském svazu, z něhož zpráva informuje jen o výzkumu jazyka ruského. V diskusi o jazykové statistice upozornili jsme na české práce a zdůraznili některé theoretické zásady (průkaz změny frekvenční hláskové kvantity v kvalitu). Živá byla debata o mezinárodním jazyce, v níž se ostře střetli esperantisté se svými odpůrci.

Ve zvolených komisích má Československo hojné zastoupení: v komisi pro jazykovou anketu zůstává nadále členem prof. Vážný, do nové komise statistické byli zvoleni prof. Vachek členem a prof. Trnka jednatelem.

Členem společného „Comité International permanent des Linguistes“ je prof. Havránek. Komitét měl několik zasedání, v nichž byly probírány základní otázky mezinárodní organisace linguistické práce (také otázka bibliografie) a organisace tohoto sjezdu i sjezdů příštích. Na návrh českého člena byla ruština přijata pro příští sjezd za jeden z jednacích jazyků sjezdu. Mezi předpokládanými místy příštího sjezdu byla navrhována Praha, a to hlavně se strany pokrokových linguistů francouzských.

Česká delegace, třebaže početně slabší než na sjezdech minulých, snažila se udržet prestiž pražské linguistické školy a dobrý zvuk této školy jí v tom pomáhal. Litovala však, že sešlo v poslední chvíli s proponované účasti prof. Skaličky a Trnky a že se zároveň s ní sjezdu nezúčastnili i zástupci slovenské linguistiky.


[1] Actes du Sixième Congrès International des Linguistes, (Rapportas) Paris 1948, 112 str.

[2] Obdoba morfonologie, jíž jde o oblast jevů na pomezí fonologie a morfologie; jde o návrh Hjelmslevova žáka K. Togeby.

Slovo a slovesnost, ročník 11 (1949), číslo 2, s. 91-93

Předchozí Václav Polák: Slovník jazykovědného názvosloví

Následující Karel Horálek: Slovanství v českém národním životě