Bibliografie Šaldova díla

Rudolf Havel

[Kronika]

(pdf)

-

Po „Soupisu vědecké a kritické činnosti Arna Nováka“, kterou r. 1940 vydal Pražský linguistický kroužek, dostává se nám podrobné bibliografie díla F. X. Šaldy.[1] Přehled prací literárního historika a kritika Arna Nováka a kritika F. X. Šaldy zachycuje vývoj českého písemnictví od počátku 19. století, zvláště od jeho 90. let, neboť nebylo trochu významnějšího literárního zjevu v těchto letech, s nímž by se nebyl Šalda nebo Novák — každý po svém — vyrovnal.

Kdežto bibliografie Novákova je uspořádána chronologicky, typograficky odlišujíc knihy a vědecké studie od posudků a prací méně významných, spojil Pistorius v bibliografii Šaldově postup chronologický se systematickým, jak říká, to jest do zvláštních oddílů (celkem deseti) shrnul Šaldovy práce vydané knižně, předmluvy k cizím knihám, stati ve sbornících, prózu, básně, překlady, časopisecké příspěvky, hesla v Ottově slovníku naučném, korespondenci a činnost redakční. Chceme-li rozhodnouti, který způsob uspořádání je vhodnější, musíme si alespoň zhruba určit funkci bibliografií. Ta je při nejmenším dvojí: jednak má podat celkový přehledný obraz něčí činnosti, jednak má poskytnouti spolehlivá data o každé práci. V obou případech je bibliografickému soupisu jen na prospěch, je-li co nejvíce jednotný, má-li co nejméně částí samostatných, neboť některá práce, studie nebo stať, může patřiti zároveň do několika oddílů soupisu; sestavovatel si přílišným rozčleněním jenom práci ztěžuje a komplikuje. Uvedeme příklad ze Šaldy. Jeho studie o Zrzavém, Malíř a básník, která vyšla původně v Rozpravách Aventina I, patří v Pistoriově knize do oddílu VII, kde je také uvedena (str. 236); patří však také do jeho oddílu III, poněvadž byla otištěna ve sborníku (Dílo J. Zrzavého 1906—1940, Praha 1941), ale také do části II, poněvadž tvoří předmluvu k výstavnímu katalogu. Nebo: u studie Básnický typ B. Němcové (Pist. 19), vydané 1935 v Turnově u Jiránka, mělo být při systému, který si Pistorius zvolil, poznamenáno, že vyšla i v Zápisníku VI, a naopak u záznamu ze Zápisníku (Pist. 293, 8) měl být odkaz na vydání samostatné. Rozdělování na menší celky vadí i v nejobsáhlejším oddíle Šaldovy bibliografie, v části VII, jež obsahuje chronologický přehled časopiseckých příspěvků a kterou Pistorius dělí na dvě pododdělení: na studie, články a větší kritické referáty a na polemiky, glossy a menší referáty. Neuvaruje se tak subjektivnímu hodnocení, neboť na př. posudek o Povídkách R. Svobodové z XVIII. svazečku „Žně z literatur“ (Novina I, 27; Pist. 134) řadí do odstavce prvého, kdežto posudek o Zlaté niti V. Mrštíka (Novina I, 24―25; Pist. 139) do druhého. Nebo se do studií, článků a větších referátů dostal i známý Šaldův interview imaginární, ač by se spíše hodil do oddílu IV (mezi essaye nebo feuilletony). Takových drobných nejednotností by se byl Pistorius vyvaroval, kdyby se byl více přidržel způsobu, kterým postupovala bibliografie prací Novákových. Avšak i při zvoleném systému by se byl dal počet oddílů v knize podstatně zmenšit, aniž by tím kniha utrpěla. Snad by byly stačily tyto části: I. Básně, próza a dramata (knižní i v časopisech), II. Essaye, studie, kritiky, polemiky a glossy, III. Práce přeložené, IV. Hesla v Ottově slovníku naučném, V. Korespondence, VI. Redakční činnost (ač i III. a IV. by se bez násilí daly spojit s I. a II.).

 

To jsou jen poznámky k metodickému postupu Šaldovy bibliografie, dlouho postrádané a očekávané, jejíž hlavní cena a přednost je v soupise materiálu. A ten je proveden s velkou pečlivostí, pílí a svědomitostí. Obsahuje nejen údaje předcházejících šaldovských bibliografií, nýbrž rozhojňuje je o materiál nový a neznámý. Další předností této bibliografie jsou četné poznámky, jež informují stručně o obsahu studie, dokazují Šaldovo autorství v pochybných případech, seznamují se situací, v níž studie vznikla, vysvětlují místa, dnes již nejasná, [95]odkazují na příslušnou literaturu a pod. Tento poznámkový materiál, který u bibliografie Novákovy postrádáme, je zvláště cenný a poučný u početných Šaldových polemik, dnes namnoze zapomenutých, a stává se tak stručným úvodem do Šaldova díla. Pečlivost a snaha nic nevynechat, vedla Pistoria k tomu, že uvádí i nepatrné a nepodepsané Šaldovy poznámky, často redakční, dokonce i řádkové jeho poznámky pod čarou (na př. z Noviny I, 90; Pist. 140, 54). Přesto však nezachytil Pistorius jistě vše, co vyšlo z pera Šaldova nebo co by mělo být v jeho knize ještě zaznamenáno. Jsme přesvědčeni, že to budou jen maličkosti. Tak na př. je Šalda autorem překladu drobné poznámky Leo Berga (Novina I, 64) o výchově spisovatelů. A. S. Mager shromáždil v Slovesné vědě I, str. 180 a n. 52 doplňků k Pistoriově Bibliografii, většinou překladů, a další doplňky uvádí J. Brambora na str. 220 téhož časopisu. Doplňky budou hojnější tam, kde budou uvádět, že některé práce Šaldovy vyšly i jinde než tam, jak udává Pistorius. Tak na př. vedle zmíněné stati o Zrzavém vyšla část cyklu „Teď zraje čas“ také v Kmeni II (1927), str. 288; nebo Odpověď p. F. V. Krejčímu … (Pist. 93, 12) byla otištěna také v Nivě 1896, str. 249 (bez úvodu a poznámek). Podobných maličkostí bude objeveno jistě více, ale ty neuberou knize ani na ceně, ani na významu.

Slovo a slovesnost, ročník 11 (1949), číslo 2, s. 94-95

Předchozí Karel Horálek: Slovanství v českém národním životě

Následující Alois Jedlička: Na okraj pochybených názorů jazykových „oprávců“