Trávníčkova Mluvnice spisovné češtiny

František Kopečný

[Rozhledy]

(pdf)

-

Do jaké míry se mi podařilo přispěti k lepšímu poznání spisovného jazyka, ponechávám úsudku svých čtenářů …                                   F. Trávníček.

 

V Trávníčkově „Mluvnici“[1] máme v rukou první vážnou vědeckou práci o mluvnici soudobé spisovné češtiny. Je proto třeba, věnovat jí pozornost poněkud zevrubnější. Bude to i vyplnění přání autora. Nemůže si ovšem ani tato recense zaslouženě všimnout všech četných nových podrobností v bohaté náplni Trávníčkova díla a náležitě je ocenit. Ztrácí tím jistě na úplnosti i co do charakteru hodnocení, ale přesto se pokouší věnovat pozornost některým zásadám obecnějším.

Hned v Předmluvě je nadhozen nepřímo nový problém (str. 9): poměr mluveného spisovného jazyka k jazyku hovorovému. Autor řeší poměr obou podob jazyka obecně spisovného (spisovného v užším slova smyslu), t. j. podoby psané (jazyka písemného) a ústní, vycházeje z různého stylistického zaměření obou podob: mluvený spisovný jazyk se liší od psaného jen stylisticky (kdežto hovorový, dodejme, i mluvnicky) a jen ze stylistických důvodů sahá po normách jazyka hovorového (na nohách, uteču, píšu …), jako to ostatně činí i jazyk psaný. Na základě tohoto řešení můžeme trvat na výměru hovorové vrstvy spisovného jazyka jakožto na mluvné formě spisovné češtiny, formě, která se zejména volnou stavbou věty a odstraněním nejnápadnějších archaismů a jiných nemluvných znaků morfologických ztotožňuje takřka s obecnou češtinou, ale je zaměřena na jazyk spisovný alespoň vnějším rouchem, t. j. podobou hláskovou.

Tk dále v předmluvě právem stírá rozdíl mezi dokladovou průkazností citátů z památek literárních a průkazností vět třebas i autorem mluvnice ad hoc utvořených, které mívají větší instruktivnost; jsou totiž oba druhy citátů čerpány z téhož zdroje: z tzv. jazykového citu, třebaže v případě druhém z bezpečného povědomí normy a v případě prvém z bezděčného (nejčastěji) jejího využívání.

 

K HLÁSKOSLOVÍ:

Ve výčtu hlásek (str. 11) uvádí Tk vedle sebe jak fonémata, t. j. skutečné hlásky, tak i nejdůležitější varianty akustické (ŋ, dz, dž), ne tedy varianty jen artikulační (jakými jsou třeba n, m před v, f), ani ne všechny varianty akustické (na př. varianta n, m před skupením s, z + konsonant). Varianta znělého ch je uvedena jistě jen z důvodů metodických (je třeba o ní mluvit při párovosti u asimilace znělosti a při výkladu o poměru h : ch). Mimoto uvedeny ve výčtu hlásek i hlavní hlásky posiční (ráz — a zmíněné dz, dž). — Rozlišení mezi hláskami skutečnými a jejich variantami, respektive hláskami jen posičními, je sice jednotlivě uvedeno, ale někde by bylo dobré výslovně na to upozornit; tak na př. u dvojhlásek poznamenat, že spisovná čeština má ve slovech domácích jen dvojhlásku ou (nanejvýš snad i ej). I v kapitole „změna“ (19) se dalo výhodně promluvit (přes pěkné poznámky na str. 21) o rozdílu mezi změnou fonetickou (hrnek — hrŋku) a hotovým už fonologickým využíváním jistých typů střídání (vlky — vlci). Zato je třeba přičíst za veliký klad rozšíření samého pojmu významotvornosti hlásky i na psanou podobu jazyka (byl — [171]bil). — Dále řeší Tk problém významotvornosti českých hlásek g a ch, o nichž bývá tvrzeno, že nejsou našimi hláskami v pravém slova smyslu. Tk sice přijímá Trnkovy výhrady proti nim, ale upozorňuje správně, že i dvojice káže — gáže má svou průkaznost při řešení této otázky. S tím je třeba plně souhlasit, už proto, že cizí slovo přestává být cizím, když zdomácní. Mluví pro českost této hlásky i vznik střídání g — z — ž (podle k — c — č: filolog, o filolozích, filoložka). Co se pak týče hlásky f, tu máme i českou dvojici nadouvá se — nadoufá se s významotvorným protikladem v : f.

Velmi zdařilý a instruktivní je přehled samohlásek v jejich korelacích. Ovšem bylo by snad bývalo výhodnější zdůraznit jinou hierarchičnost mezi různými druhy těchto korelací, zejména pak vyjít od korelace konstitutivní a etymologicky nejživější, totiž od korelace délkové. Zatím je z homogenních korelací délkových uvedena jen korelace i — í, a to vzhledem k tomu, že existuje i korelace e (ě) — í. Avšak zrovna tak existuje korelace u — ú vedle častější u — ou a e — é vedle e — í (nehledíc k jedině možným stejnokvalitním korelacím a — á, y — ý a k uvedené různokvalitní korelaci o — ů). Živost těchto korelací vede totiž někdy i k jejich reintegraci co do kvality.[2] Odtud hovorové řiditel a tvary typu nařizovat, rozsviť. Odtud í korelace o — ou, nejen ve tvarech Trávníčkem uváděných (rosa — zarousat se, bořit — bourat), kde podle něho ani není etymologicky původní, nýbrž i v dvojicích beze sporu etymologicky totožných chromý — pochroumat a lid. jahoda — jahódi (snad i rosa — porósnót). Podrobně je probrána závažná korelace e — ø.

Ve výkladu o souhláskách se připomínají kvůli úplnosti i některé jednotlivosti historické, v praktických mluvnicích pominutelné (na př. původ c z kt, třebaže žádná korelace, která by naň dnes upomínala, už neexistuje).

Kapitola „Skupiny hlásek“ je jako celek velmi zdařilá (pěkná je zejména kapitola souhláska + samohláska, str. 76—78). Nadto je v ní dost závažných postřehů orthoepických: připouští se výslovnost g řece, g hostům též jako spisovná, vhodně se upozorňuje na možnost funkčního využití dvojí výslovnosti skupiny, psané sh (moravskou výslovnost zh radí ponechat tam, kde by při české výslovnosti nastala kolise s psaným sch, jinak připouští obojí). Kapitola o spodobě znělosti je vůbec výstižná. Chybí v ní jen zjištění, že v cizím skupení th nastává spodoba postupná. — Lidovou výslovnost typu plate (ve skupení dvou příbuzných hlásek, str. 86) bych se neodvažoval vymezit slovem „zpravidla“; stejně je myslím rozšířena lidová výslovnost typu plajte, i když často s j (resp. ť) velmi slabě artikulačně naznačeným. — Výhrady bych měl ještě k jednotlivostem v kapitole vokál + vokál. Tu zaráží zejména formulace, že „v nesložených slovech vyslovuje se o + u vždy jako dvojhláska“. Nejde vlastně o o + u, ou je tu celek a nepatří do skupení hlásek leč jako celek.

Velmi obšírná a s množstvím cenných postřehů detailních je kapitola o přízvuku, zejména o přízvuku ve vlastním slova smyslu, t. j. o přízvuku výdechovém. Je mu věnováno celých 99 stran. Než obrátíme pozornost k zásadním otázkám, chtěl bych jen upozornit, že přehlédnutím při korekturách zůstalo nedopatření, že se za dvouvrcholový přízvuk pokládá přízvuk „stoupavě klesavý“ (místo „klesavě stoupavý“, str. 101).

[172]Hned z počátku bylo snad dobré ještě důrazněji vymezit funkční rozdíl mezi t. zv. přízvukem vedlejším, majícím jen funkci rytmickou, a hlavním, který je částečně vyznamotvorný: signalisuje slovo, udává jeho hranici (srov. Paní Máňa — panímáma, že na jeho seje proso : žena jeho seje proso, známá hříčka budiž oslaven : osla ven! atd.). Už z toho důvodu je na př. i výslovnost složeného slova česko-jiho-slovanský, připouštěná Trávníčkem na str. 105, velmi nenormální; může mít i funkci větnou. — Tk sám vymezuje (106) poměr mezi oběma těmito funkcemi tak, že významový přízvuk (myslí se tu především na jeho důležitost větnou) často převládá nad fonetickým — „ale“, dodává, „někdy ustupuje“. Poněvadž však přízvuk (t. j. hlavní přízvuk) je vždy významotvorný i u slova s větnou funkcí nedůležitou, a to po té stránce, že signalisuje slovo, nelze dobře mluvit o tom, že skutečná slova (t. j. ne toliko mluvnická) nebo dokonce jen morfémy, jako jsem, jsi v minulém čase) ztrácejí úplně přízvuk a že existence přízvuku u nich závisí na hře činitelů rytmicko-fonetických. Na těch závisí jen jeho poměrná síla; ta je měnlivá. Slovo, mající přízvuk větný, zastiňuje ovšem velmi přízvuk slov okolních; a podobně jako ve větě je tomu ve výraze. Síla slovního přízvuku závisí kromě těchto důvodů významových též na činitelích rytmicko-fonetických, t. j. zejména na délce slov a na tempu řeči. Je možné proto i část svého jmění i část svého jmění (při důraze na svého) nebo část svého jmění (vlastně případ první při pomalé výslovnosti). Ale nikdy tu nepůjde o případ „část svého jmění“ (s bezpřízvučným část). Nesmíme se dát vésti relativitou v síle slovního přízvuku, který je zejména ve středovém postavení, jemuž se vyhýbá „psychologický“ přísudek (jádro výpovědi) i „psychologický“ podmět (východisko výpovědi), dosti slabý. — I umístění i fonetická síla přízvuku závisí tedy jak na jakosti a významu slova a na jeho větné funkci, tak na činitelích rytmických, t. j. na jeho délce a na přízvuku a délce slov okolních, na jeho postavení vzhledem k pause a na tempu řeči. Obě tyto řady činitelů nejsou ovšem autonomní (na př. postavení slova ve větě — začáteční, středové, koncové — je dáno normálně jeho větnou funkcí), ale řada první je přece jen závažnější (na př. „jádro výpovědi“ má větný přízvuk vždy, ať je jeho postavení ve větě jakékoli). — Příklady na rytmickou funkci přízvuku na str. 112 by ještě víc vyniky, kdyby se v citovaných verších označil i přízvuk vedlejší, který právě foneticko-rytmickou hodnotu má jakožto jediný úkon. A má ovšem i esteticko-rytmickou funkci tehdy, vznikne-li ve středovém postavení z přízvuku hlavního u slov jednoslabičných: nutí k zvolnění tempa, k oddělení od dalšího slova: tiché jsou vlny — temný vod klín. Vedlejší přízvuk působí tu kontrapunkticky proti jinak ostré daktylovosti. — Za závažný nový přínos pokládám zejména kapitoly o slovech přízvukově volných (115—120), zmíněné už zjištění rytmické zákonitosti přízvuku, výklady o přízvuku předložkových výrazů vícečlenných a do značné míry i výklady o stálých příklonkách.

Hlavně je velikým přínosem do bádání o českém přízvuku kapitola o slovech přízvukově volných. Jejich přízvuková volnost (t. j. nepůsobivost na okolí) je podmíněna větnou funkcí těchto slov, jejich spojkovostí (nepatří obsahově do věty). Jejich nepůsobivost na okolí je jejich základním rysem ve všech těch rozmanitých typech, v nichž je Tk uvádí (též změna typu než odtud odešel v že než odtud odešel je jen zdánlivá, poněvadž existuje — a to častěji — i samostatné než odtud odešel; a pod. typ komu chce, tomu to dá se normálně nemění, přidáme-li před něj spojku že; ba vlastně ani přízvuková linie výrazů jeho syn, včera večer se nezmění, přistoupí-li před ně spojka ale). — Termín „slova přízvukově volná“ je dobře volen a dobře uvážen. Nedal se tu Tk svést jejich častou proklitičností — protože ta se Trávníčkovi jeví čímsi rytmicky relativním a může se lehko změnit v enklisi v postavení středovém. Nelze ovšem na druhé straně odsoudit ani výraz „stálé předklonky“, protože na př. „příklonnost“ spojky a v typu strýc Jan a tatínek (128) je nanejvýš jen fonetická (v rychlé výslovnosti), normálně ji cítíme i tu jako předklonku (podobně jako sponu je v typu strýc Jan je tu). Byl by tu terminologický protiklad proti „stálým příklonkám“ (k těm bych dodal ve výčtu na str. 134 verbis expressis i mi, ti, si, mu — protože výčet tvarů mě, tě, se, ho není zakončen tečkami), které zase mohou být — po pause — předklonkami (ale nakonec po celém [173]tom domlouvání — si přece říci nedal). Že mohou mít i tyto stálé příklonky rytmický přízvuk (řekl bych spíše než „hlavní“), jsou-li opěrnými slovy pro příklonky další, Tk poznamenává.

 

K bohatým až přebohatým kapitolám o přízvuku výrazů předložkových i nepředložkových mám několik poznámek. Jednak plynou z obecných zásad už zmíněných (nelze myslím pokládat za skutečné „příklonky“ proložené výrazy v typech dle jeho vlastních slov, stran této vaší práce (132), máme o něm zprávu (129) — a to ani tehdy ne, když předchozí slova mají silnější důraz). Jednak myslím, že Tk neprávem nedůvěřuje zásadním dobrým postřehům, které naznačí nebo které lze vyčíst z jeho zjištění detailnějších. Za takový dobrý postřeh pokládám na př. zjištění, že přízvuková linie slovních výrazů podřadných, nechťsi jsou jakkoli dlouhé a třebas i obsahově dvouvrcholové, je celkově vzestupná. Tak bychom jistě asi proti Trávníčkovi přízvukovali nejsilněji raději poslední slova v typech starý jazyk český, první čtvrt měsíce než s Trávníčkem výraz prostřední (165). Ba v zásadě je i typ sbírka českých přísloví (168) jednovrcholový, byť klesavě stoupavý. Jasně dvouvrcholové jsou teprve souřadné výrazy typu otec a matka.[3] — Významová sounáležitost zejména menších výrazů (dvoučlenných) vede k neměnnosti vzestupné linie[4] a k přízvukové nedělitelnosti i v postavení středovém. Neodvažoval bych se říci, že první slovo takových výrazů (druhý den, pan Novák, císař pán … i větných: žák četl, str. 144) nemůže zůstat ve středovém postavení předklonné. Jen s hlediska čistě fonetického ovšem ne. Ve větě pak tam přišel pan Novák působí na nás pan stejně tak „předklonkově“ jako v posici jiné; o typu strýc Jan a tatínek jsem se už zmínil. Avšak zejména stěží se shodneme s Trávníčkem, že by bylo příklonkou němý v Máchově verši hluboké noci němý stín, nebo slovo všecek ve Staškově větě byl zimou všecek zkřehlý (152). — Neměnnost vzestupné linie zůstává i po roztržení výrazu, ba je dokonce zřetelnější a bývá jí využíváno básnicky (kde borový zaváněl háj); jen přehozením ustáleného pořádku slov (v jazyce básnickém) mění se jednovrcholová jednotka vzestupná ve dvojvrcholovou (co hrob daleký zívá). I výrazy ředitel Novák, padesát let, ač zřetelně dvouvrcholové, jsou celkově přece jen vzestupné. Jak je vidět i z některých výhrad, je tu dost závažný i činitel subjektivní, což na mnoha místech Tk přímo správně uvádí.

 

V odstavci „Délka příklonných jednotek“ (177—178) počítá Tk hlavně s činiteli fonetickými. Že tu však není rozhodující jen princip fonetický (fysiologický), plyne z Trávníčkova zjištění, že jisté jednotky, totiž předložka + jméno (právě proto, že předložka není v poměru ke svému jménu samostatným slovem, nýbrž jeho morfémem), mohou být jakkoli dlouhé. Mohli bychom tu nanejvýš počítat jen s přízvuky vedlejšími, které mají stejně hodnotu jen rytmickou.

Důrazový přízvuk záleží na pojetí mluvčího. Může ho mít každé skutečné slovo a slovo stojící za ním se stává příklonným — nejde-li (možno dodat) o typ ještě afektivnější s pausou po důrazu.

Ke kapitole o přízvuku tónovém nelze asi přidat nic podstatného. Ze studií Petříkových víme, jaké bohatství různých typů intonačních existuje v lidové češtině. S druhé strany musíme považovat Trávníčkův výčet jistých intonačních typů za první pokus o jakousi intonační orthoepii spisovnou. Dosud nejen nebyla hranice mezi intonačními typy lidovými a spisovnými určena, nýbrž vůbec se dosud věnovalo této stránce přízvuku, tónovému přízvuku jakožto signálu jistých typů otázky a jistých typů afektu málo pozornosti. Postrádal bych tudíž v Trávníčkově výkladu jen dva dodatky: poznámku (185), že hlubším tónem se vyslovuje zpravidla vsuvka a vložená věta, a zjištění, že mají-li doplňovací otázky [174]intonaci stejnou jako zjišťovací, je to signálem, že tážící se nerozuměl odpovědi na předchozí otázku doplňovací (pronesenou s normální intonací doplňovací otázky) nebo jí byl překvapen.

Kapitola o kvantitě je pojata opravdu synchronicky. Ukazuje na dnešní významotvornou funkci kvantity, na její střídání vlivem slov etymologicky příbuzných v těch posicích, kde lze významotvornost délky neutralisovat. Nebude však asi vhodné prohlašovat afektivní rozdíly ve významu citoslovcí (br, pr a pod.), způsobené afektivním dloužením, za rozdíly v mluvnickém významu (200).

Z části o slabikách lze vyčíst nepřímo jasnou tendenci ke slabikám otevřeným — mimo ovšem diftongická spojení typu nejdu, velký, horký, banda … Mnohé jevy, patřící sem, byly už zmíněny v kapitole o skupení vokál + vokál. Stahování typu dvádvacet prohlašuje však správněji Tk (proti svému Slovníku, kde je pokládá i za hovorové) jen za nářeční (207).

Konec Hláskosloví je uzavřen kapitolou o písmu a pravopisu. Tato kapitola je beze sporu důležitá a patří i do synchronické mluvnice. Třebaže je pravopis věcí umělé konvence a autoru Mluvnice nakonec nezbude než registrovat zásady Pravidel, přece jen k nim může zaujmout stanovisko. To v jednotlivostech Tk také úspěšně činí, jen některé postřehy pokládal bych — možná zase se svého subjektivního hlediska — za subjektivní (myslím na př., že dost příslušníků našeho jazyka vyslovuje důtky a odrůda, i když snad pod vlivem pravopisu). Ve slově podzim (214) jde o splynulinu dz jen po stránce fonetické; vůbec by snad bylo vhodnější raději mezi spřežkami výslovně jmenovat jasnou spřežku ch než dz, dž, u nichž lze přece jen mluvit o jisté složenosti i po stránce artikulační a jež mimo džbán, džber a džungle patří jen do sféry afektivní nebo nářeční, nebo představují hlásky jen posiční.

V této kapitole se však přímo nabízí všimnout si pravopisného problému hlásky c. Nenacházíme nadarmo v denním tisku genitivy typu Jana Trdlicy a přiznávám se, že se mi příčí psát genitiv Vinci Nováka. Když ostatně Tk právem řadí tác a truc ke vzoru dub (453), jak jinak by mohl být plurál než tácy a trucy, tvary to, jimž se všichni tak obratně vyhýbají jako adjektivům typu bezkopcý kraj a bezkoncý pás. Nebude dobře stále se těmto otázkám vyhýbat, když se nebojíme mluvit o tvarech (instr. plurálu) radiy, lycey atd. Je nesporné, že c se v jazykovém povědomí asociuje s s/z (tak jako č s š/ž) a jen nedostatek protikladu ci — cy v kořenech slov vedl k zevšeobecnění jeho „měkkosti“ i v koncovkách, byť v tomto případě velmi neprávem. Přeřazením c do souhlásek obojetných by se velmi zjednodušila (jak poznamenal v diskusi Poldauf) i sama školská definice měkkých souhlásek: jsou to souhlásky, opatřené tečkou nebo háčkem; má-li tečku nebo háček následující samohláska, nedělá se háček nad ď, ť, ň.

 

TVOŘENÍ SLOV je kapitola v Trávníčkově Mluvnici podstatně nová a velmi bohatá. Rádi s Trávníčkem přiznáváme i v synchronické mluvnici plné oprávnění pro rozlišování kořene (dal by se definovat jako skupina hlásek, společná celé jazykové rodině — byť někdy s alternací: or-áč, or-ati, or-ba: rá-dlo — jež je také nositelkou základního významu, společného pro celou tuto rodinu) a kmene (t. j. skloňovacího nebo časovacího základu: oráč-, pro sloveso orá-/ora-). — Přípony rozeznává Tk kmenotvorné (se-men-o, dom-ov-ní), tvaroslovné (řekl bych kvůli paralelismu tvarotvorné: semen-a, domovní-ho) a slovotvorné (hnoj-iště, maza-dlo … Ertl nazývá tyto přípony kmenotvorné: tvoří s kořenem flektivní kmen; Trávníčkovo pojetí je lepší). Tvaroslovné přípony jsou zřejmě mluvnické. Pokládá-li Tk za mluvnické i přípony kmenotvorné, záleží už ovšem na samém pojetí „mluvnice“. I když pokládáme za mluvnici jen nauku o vztazích mezislovních a větných [175]a o jejich vyjadřování, lze v některých případech toto označení ospravedlnit. Jak přípony kmenotvorné, tak i slovotvorné působí někdy přeřadění základního významu do jiné mluvnické kategorie. Když tedy ze slova zelený, určeného jako adjektivum především k vyjadřování přívlastku, utvoříme zelenost, t. j. druh slova, který je schopen mít funkce závažnější (podmětu, jmenného přísudku a předmětu), jde tu o jistou operaci mluvnickou. Ale neplatí to pro všechny přípony kmenotvorné a slovotvorné. Bylo by proto dobré rozlišit s Doroszewským přípony i po této stránce. Zda jsou jen strukturální, sloužící přeřazení do jiné mluvnické kategorie (slepý — slepec; jednorožec), či mají mimoto vlastní lexikální význam (běžec, honec … neproduktivní: produktivnímu honič, honitel), či mají-li jen funkci afektivní (pivo — pivec).

Tk rozeznává u slov etymologicky příbuzných členy nezávislé (ležeti/ležmo) a dále odvozeniny od slov základních (dárek od dar, rolnický od rolník). Základní slovo samo může být, jak vidět, odvozeno (rol-ník). Základní slova neodvozená nazývá prvotními. Bylo by vhodné, aby tyto termíny vnikly i do příruček školních.

Tkův výklad proniká velmi poučeně do procesu tvoření slov. Dobře postřehuje, jak se děje tvoření slov nápodobou a jak touto cestou vznikají nové suffixy (suffixální varianty): přítel-kyně podle žák-yně, Jen-da podle Rud-a, Ed-a atd.[5] — Překvapuje proto okolnost, že není dosti zřetelně rozlišováno mezi případy, kde jde opravdu o tvoření slov (t. j. produktivní typy tvoření) a kde jde jen o jistý příponový typ neproduktivní. „Příponovost“ neproduktivních typů se třeba někdy dobře cítí, je třeba znakem přeřadění významu do jiné syntaktické kategorie, má někdy i samostatný lexikální význam, třebas hodně obecný (-ec = „jedinec“ proti -tel = činitel, -dlo = nástroj a pod.), ale nejde tu o tvoření, t. j. o proces opakovatelný, jinde nově použitelný. Srov. na př. proti mnoh-ost, hloup-ost atd., proti faktu, že každé adjektivum na -ský/-cký má k sobě substantivum na -ství/-ctví, proti živosti tvoření na -tel atd. kusost tvoření u typů hněď, dárce nebo běžec/slepec. Přípona -ce (237), abychom uvedli aspoň jeden případ, není už živá, neužijeme jí tam, kde jde o opravdové tvoření, které je naopak možné i vedle typů starších už existujících. Vedle oprávce mohu říci opravovač nebo opravovatel, vedle nálezce v jistých případech i nalezatel — a máme jen hledač/hledatel (nelze říci hledce). Bylo by snad dobré zmínit se i o ztrátě suffixálnosti, jako na př. ve zlost, radost, starost (s dalšími možnými odvozeninami zlostný, radostný, starostlivý — s možností další substantivisace na -ost, to je nemožné u opravdových odvozenin na -ost); podobně o ztrátě produktivnosti. Probíhá na př. u suffixu -ota, snad právě pro jeho synonymitu s -ost. Hlavně je třeba nedávat ani formulací podnět k nedorozumění. Nebude vhodné pokládat typy svíce (239) a mnoho jiných typů (byt, stav, stan, stáj … 231) za „tvořená“ slova. Lze ovšem vítat, když se přesto poznámkově v kapitole o tvoření slov uvádějí, když chceme upozornit na etymologickou příbuznost se slovy o podobných základech. Bylo by to v přísně synchronické formulaci zase veliké plus. I když nutno připustit, že v některých případech je i pro synchronickou mluvnici výhodné užít termínu z mluvnice historické — zvlášť jde-li i o poučení historické — přece je vhodné uvést alespoň obojí terminologii (na př. vedle suffixu -ъ a -jь též suffix nulový — s případnou změnou koncové souhlásky kořenné).

[176]Za třídítko slovotvorných typů vzal si Tk význam, nikoli suffix. Kdybychom se omezili jen na výčet živých typů tvoření, bylo by možno vyjít od suffixů (není jich mnoho). Ale chceme-li si i pak všimnout typů synonymních i vzhledem k různým významům, přijdeme k nutnosti a oprávněnosti nového třídění Trávníčkova; forma zůstává jen prvním východiskem. Některé kategorie významové by však bylo lze dobře spojit právě pro homonymitu výrazových prostředků (na př. adjektiva časová a prostorová a pod. některé významové kategorie u sloves denominativních). U adjektiv by bylo východisko z přípony dobře ilustrovalo rozvržení dvou dnes tak kolidujících suffixů -ný (u adj. látkových a dějových, zřídka jindy; není už produktivní) a -ní (u adj. časových a prostorových a vztahových; je prostředkem dosud produktivním).

Kapitola o tvoření substantiv, adjektiv, adverbií a sloves je nová a velmi instruktivní. U adjektiv a sloves se poukazuje i na prostředky zčešťovací při přejímání slov z jazyků cizích. Poněkud ruší jen terminologické zbytky historisujícího postoje. Adjektiva typu hebký, chytrý a pestrý (350) nebude lze pokládat s dnešního hlediska za dějová (snad ještě sypký, kde se vztah se slovesem cítí); podobně nejsou asi s dnešního hlediska faktitivní slovesa hnojiti, hojiti, trápiti, kojiti, taviti atd. (369). Je zajímavé, že u sloves deverbativních Tk ani podle své vlastní definice u t. zv. iterativ vlastně z významu nevychází. Drží se tu tradičního termínu „iterativum“, za jehož pojmové znaky byly brány právě znaky formální (jistý způsob tvoření), ne významové.

Mnoho problémů přináší kapitola o skládání slov.

Vezme-li se tento termín přesně, měly by odpadnout všechny t. zv. složeniny předponové a předložkové (vyjma typ proti-návrh, mimo-volný, kde jde o předložky nepravé). Předložky pravé nejsou totiž ani jako předložky slovy ve vlastním smyslu (jsou morfémy). Těžko by pak bylo dávat do složenin vlastní perfektiva (udělat, oholit, zaplatit, napsat …), jež Tk ostatně ve výčtu významových kategorií u slovesných složenin správně ani neuvádí. A máme dále předpony, jež jako předložky neexistují (roz-dal, vy-dal …). Hlavně bych však znovu poukázal na důvod první. Předponové (předložkové) „složeniny“ jsou prostě syntagmaty téhož typu jako produktivní typy suffixální. V obojím případě jde o tvoření pomocí nesamostatných lexikálních jednotek s širokým obecným obsahem. — Je dále otázka, zda je potřeba rozlišovat v synchronické mluvnici vlastní složeniny od t. zv. spřežek, jež Ertl od ostatních složenin právem neliší (a Tk sám má ještě zvláštní kapitolu o složeninách tvarových). Je ostatně i z Trávníčkovy Mluvnice vidět, že se u spřežek stejně nevystačí s definicí, že jde o prosté spojení hotových slov a tvarů, když tu máme „spřežky“ typu Kalivoda a když stejně jazyk hranice sám stírá (vína branie = vínobraní). S dnešního hlediska není třeba činit rozdíl mezi tvarovými složeninami bohabojný, ohnivzdorný a spřežkami bohaprázdný, trestuhodný. Nebude ostatně možné ani podle Trávníčkovy definice pokládat s dnešního hlediska za spřežky spojky ať, ač, až a pod. Je to zrovna tak málo možné, jako by bylo pokládat za složeniny smrt nebo sousto a obličej (jež jsou opravdu na str. 407, 404 uvedeny). Bylo by dobré zmínit se i tu o živém procese pozvolné ztráty povědomí složenosti, jak ji vidíme na př. u zloděj nebo všední …

V kapitole o významovém roztřídění jednotlivých typů předponových „složenin“ slovesných neuvádí Tk (právem ovšem) významy jen mluvnické (prostě vidový nebo — u po- — futurální) a příklady na bezbarvou dnes funkci předpony. V jednotlivostech by však bylo možno tuto stať tu a tam doplňovat; významy jsou někdy podány jen výběrově (u o-, za- …) nebo neúplně (u z-; i když vynecháváme zmíněné [177]už funkce prostě vidovou a bezbarvou, zůstávají tu významy „učiniti jakým“ — „státi se jakým“: znárodniti — znárodněti, nehledíc na významy podružnější). Je to jediná výjimka v tomto ohledu u Trávníčka, jinak tak podrobného. — S touto podrobností a propracovaností se shledáváme rovněž v kapitole o vlastních složeninách kmenových a tvarových. Kmenové složeniny rozlišuje na vnější (vzniklé ze spojení slov, jež sama jsou určením nějakého slova mimo ně stojícího: černovlasý) a vnitřní (vznikající jako významová celost ze spojení základních slov samých: zkázonosný) a podle významového vztahu jejich součástí na slučovací a na přívlastkové, předmětové, příslovečné a doplňkové, jež by bylo lze dát pod souhrnný název „determinativní“. Užívám tu termínu Ertlova, ale v širším významu (zahrnuje i jeho složeniny „vazebné“). — Slovesa čekati a dám uvedena jsou Trávníčkem mezi „zdvojenými“ slovy (426) jen z důvodů hlubšího poučení historického. — Kapitola o skládání slov má řadu cenných přínosů v detailech, které zde nelze vypočítat.

Životnost Trávníčkova postoje k látce ukazuje i pěkná samostatná kapitolka o moderním tvoření slov ze zkratek. Kapitolka o tvoření slov hybridisací patří ovšem svou podstatou do odvozování.

 

V TVAROSLOVÍ jakožto hodně praktické části mluvnice je třeba věnovat větší pozornost i detailům, zejména tam, kde se Tk (obyčejně na prospěch věci) rozchází s Pravidly.

Nejprve však některé poznámky obecného rázu. Ve skloňování substantiv se konečně spřahují u maskulin vzory životné proti neživotným. Tento třídící protiklad je totiž živý, kdežto protiklad kmen měkký — tvrdý je mu podřaděn. Konečně tedy vítězí hledisko synchronické. — Že Tk přitom uvádí ve vědecké mluvnici jiné vzory než normativní předpisy pro školy, v zásadě ovšem nijak nevadí. Za hlavní problém při stanovení vzorů bych pokládal otázku, nevnáší-li se komplikace do samého pojmu „vzor“, když se hledí zabrat (bez nutkavého důvodu) příliš do široka[6] přihlédnutím i k typům přechodným. Srovnejme na př. vzory dub a pak duše a kost. Přechodnost typu kámen mezi dub a meč a typu hráz/pec (vzor píseň) mezi duše a kost řeší Tk tak, že nezavádí pro tyto skupiny nový vzor; typ kámen přiřaďuje ke vzoru dub, jména typu hráz/pec dělí tak, že typ hráz (kvůli možnému nom. hráze, akusativu hrázi a vokativu hráze!) přiřaďuje k duše, pec pak ke kost (což ovšem je už víc na pováženou). Přechodnost obou typů se tedy řeší v zásadě stejně, t. j. přiřaděním ke vzorům sousedním. Ale jde přece o přechodnost jiného typu. Skupina typu kámen se skloňuje v sg. jednoznačně podle vzoru meč, v pl. podle dub (s výjimkou lokte, jako označení míry); tu opravdu netřeba nový vzor zavádět. — U typu hráz/pec jde o něco jiného. Stojíme tu před novým typem feminin, který podobně jako vzor kost a na rozdíl od vzoru duše nerozlišuje pád podmětový od předmětového, ani v jednotném čísle. Podoba plurálového nom.—akus. (duše i kosti) je pak zároveň rovna genitivu sg.; tím vzniká u obou krajních typů (duše-kost) velké zatížení těchto tvarů, t. j. duše (zároveň ještě nominativ a vokativ sg.) a kosti (též dativ, lokál a vokativ sg.). Proto oba typy směřují vývojově ke vzoru píseň (t. j. hráz/pec), kde tohoto zatížení není. Tento proces je živý,[7] takže jsou četné přechody nejen od vzoru duše [178](typ hráz//hráze), ale i od vzoru kost (loď, genitiv lodi//lodě). Lze dále říci, že tou měrou, jak substantiva typu hráze//hráz nabývají schopnosti mít v přímých pádech sg. tvary bezkoncovkové, tou měrou vzrůstá i možnost vokativu na -i (hrázi!), který Tk u typu hráz, jak se zdá, nepřipouští. Vzor píseň je v jazyce výrazně flektivním, jakým čeština je, vzorem pro měkká feminina nejvhodnějším pro funkční vyrovnanost koncovek (-e má 4, -i 3 funkce, zatím co u duše jich má -e 6 a -i u kost 7!) a též pro odstranění neorganické homonymie, uváděné Skaličkou v jeho Vývoji české deklinace, str. 34, totiž nom.-gen. duše a dat.-lok.-ak. duši (další homonymie, Skaličkou uváděná, totiž gen.-dat.-lok. kosti není tak neorganická; jde vesměs o pády nepřímé a má též analogii u neživotných maskulin typu mák-máku).

 

Z jednotlivostí je nejzávažnější problém rodu místních jmen (typy Hradčany, Čechy, Karlovy Vary i Čechovice). Některé z nich mají femininální sklonění veskrze (Čechy, Uhry, Medlánky), jiné (Hradčany, Karlovy Vary) mají tvarové pozůstatky sklonění mužského (-ům, -ech, -y // -ami; někdy i gen. pl. -ů); typ Čechovice je shodný s plurálem duše až na dativ (tvar -ím však sem silně proniká), pomineme-li ojedinělý genitiv u typu Mošovců. Všechny tyto typy cítíme dnes jako feminina, pokud nemají vedle sebe zřetelný mužský singulár jako Jeseníky; nepočítáme-li je tam, vzniká s hlediska synchronického neoprávněná disparita mezi „maskulinem“ typu Čechovice a typy Hranice, Teplice (a vánoce, velikonoce), jež se skloňují stejně a jež Tk k femininům počítá.

 

Vznik tvarů gen. pl. individuí, lyceí (509) ideí (513) je zcela spontánní, nezávislý na hypothetických tvarech *individu, *lyce, *ide, získaných diskursivní úvahou s hlediska jazykového tvoření asi nikoli nezávadnou.[8] Ve skutečnosti asi tyto hypothetické genitivy mluvícímu individuu ani nenapadnou, poněvadž tvoří-li už genitiv jistou měrou diskursivně, tvoří jej podle jiných genitivů, vybírá si běžné živé genitivní prostředky.

 

Rozdíly proti Pravidlům se dají tu i v dalších kapitolách kvalifikovat obecně větším zřetelem k usu u Trávníčka. Tak připouští proti Pravidlům i gen. kotlu (438) a genitivy koukole, titule, topole (vymezené ovšem jako řidší), u korbel má i gen. korbelu. Zejména podán u Trávníčka daleko objektivněji usus v krácení kmenové délky u dvojslabičných feminin (483—484). Tk vystihuje daleko věrněji skutečné kolísání a odlišuje se tak popisem skutečného stavu od normalisujících Pravidel. Jen zcela výjimečně se od Pravidel liší ve smyslu opačném, t. j. směrem k ještě většímu normalisování: Sotva budeme souhlasit, že je možný jen genitiv plural. touh; apriorní je jak požadovat s Pravidly jen tvary dírám, dírách, dírami, tak s Trávníčkem jen děrách, děrám, děrami. Rozdíl mezi Mluvnicí a Pravidly je tu u mnoha substantiv: čára, fůra, hlína, hlíza, hrouda, jáma, kláda, kůra, míra, mísa, pára, sláma, strouha, váha, vláha, vrána, žába … Jména typu Bystrica, ale zejména Dobrudža, budeme však opravdu skloňovat (jak uvádí Tk v § 351) podle žena, s jedinou výjimkou gen. sg. na -e, a nebudeme souhlasit s výjimkami dalšími, zejména ne s akusativem Dobrudži, vokativem Dobrudže! Na str. 496 připomínají se ve shodě s Pravidly instrumentály lýtkami, bedrami (vedle tvarů na -y), ale vedle jediného instrumentálu Pravidel dvířkami (snad vedle dvírkami?) se uvádí u Trávníčka správně též dvířky//dvírky. — Je dobré, že se vedle oficiálního oj, uváděného (vedle voj) Pravidly jako femininum, připomíná i (moravský) usus oje jako neutrum (ale sotva je neutrum oje častější a bylo by připustit i tvary s v-). Pokládám za skutečně objektivní tvrzení, že genitiv od Mathesius má řidší formu Mathesiusa; o formě rozhoduje [179]usus v té které slohové a funkční oblasti, a to usus prostředí co nejširšího, nikoli prostředí místně nebo sociálně omezeného, kde se nadto opírá o pietu, třebaže osoby významné. Nelze ovšem ani tohoto činitele podceňovat.[9]

Ruší poněkud soulad s hlubokým pohledem do jazykové dílny a s rozumnou liberálností, plynoucí z poznání samé rozkolísanosti normy v některých jejích úsecích, když přece jen uklouzl tu a tam zásah apriorističtějšího rázu. Kromě maličkostí už vzpomenutých by snad nebylo třeba odmítat tvary typu panu Denovi (467), když se tvary typu Švece, Kadlece připouštějí. A nesnesly by se snad i genitivy typu pana Hrabě, pana Dítě? Že slovanská jména na -ov/-ev mívají dativ-lokál častěji na -u než -ovi, to, obávám se, může soudit jen rusista (dativ Molotovovi je asi o hodně běžnější než Molotovu). I neživotná maskulina na -ec mohou (nebo dokonce musí) mít ve všech pádech tvary neživotné (je možný i nom. pl. dělence a je asi daleko běžnější tvar torpedoborce než torpedoborci).— Tendence, ovládající volbu koncovek -u/-ě v lokále sg., snad se dají obecně formulovat tak, že koncovka -u je více koncovkou předmětovou (a produktivní), kdežto -ě(e) adverbiální (a téměř neproduktivní); lokál pak v průvodě je jistě daleko častější než lokál v průmysle (na str. 443 jsou oba vymezeny slovem „zřídka“); dále mohlo být na str. 442 poznamenáno, že lokál na -u má valná část jmen, uvedených dole na str. 437. — Místo mluvit o dvojích tvarech v dativu-lokálu u pán (460), bylo by snad výhodnější rozeznávat pro sg. dvě slova: pán a pan. — Omylem uvedeno (472), že kněz má v pl. vedle tvarů podle meč (místo oráč) i tvary jiné (nom. pl. knězové je však jistě ojedinělý). — Některé tvary bychom chtěli mít uvedeny výslovně: tak mimo zmíněné už plurály od tác a truc, vokativ ke jménu Winter, plurál od invalida (Pravidla nás tu nepoučují). — Chybí rovněž poznámka, že vedle plurálu na -ané existuje i tvar na -ani (a též tvar -isti vniká do jazyka spisovného, zejména nejde-li o pojetí kolektivní).

Ke skloňování cizích slov bych jen podotkl, že existují i hovorové tvary Flauberta, Orleansu (t. j. s vyslovovaným t a s), takže Trávníčkův typ c) na str. 504 je jen variantou typu d). Je-li nutné tvořit adjektivum Tolstojův, není snad třeba pokládat flexi Tolstoje, Tolstojovi … za neústrojnou (507), spíše za neobvyklou. Jinak je právě kapitola o skloňování cizích slov velmi pěkná. Souhlasím znova s Trávníčkovým postojem, vystihujícím skutečný usus. Tak Tk právem připouští od Arne všechny genitivy (Arna, Arneho i Arne; s funkčním rozlišením ovšem). Srov. podobně (511) i u Nietzsche, Dante, kdežto Pravidla mají N. jen podle oráč a D. jen podle pán. Naopak má Tk Hugo jen podle Bidlo, Pravidla též podle sluha. Souhlasíme, že je nevhodné vnucovat českému mluvčímu Kupari jako plurál, nezčeštíme-li zároveň pravopis. Akusativ Sapfo bych vykládal vyrovnáním nominativu-akusativu, běžným u feminin i jinak. Neutra typu dementi se zrovna tak mohou cítit přitahována vzorem znamení, jako feminina typu Lori vzorem paní.

Nakonec poznamenávám, že Tk zavádí nové vzory pro substantiva vzniklá z adjektiv, ač se flexí od adjektiv nijak neodlišila. Je to dobré kvůli pořádku v systému. Pak by ovšem snad bylo dobré přidat ke vzoru služné i příslušný vzor měkký (telecí, hovězí, hříběcí).

Ve skloňování adjektiv se nabízí jedna zásadní otázka: lze-li vůbec ještě mluvit o jmenné flexi. S hlediska synchronického myslím, že už nikoli. Vyjmeme-li typ otcův/matčin, kde jde o zvláštní flektovaný útvar genitivní platnosti, [180]tedy o jakousi superposici flexe[10] — mají zbytky jmenných nominativů (jiné tvary prakticky neexistují) funkci jen predikativní, a to dokonce s tendencí verbální predikace:[11] ten barevný odstín není sytý — nikdy není syt, sklenice je plná — byl pln hněvu a nenávisti = naplněn, překypoval, buď zdráva — buď zdravá … I tyto nominativy se stávají neobvyklými ve femininu (nelze říci je ještě mláda, je už stára) a neutru (vyjmouc postavení před infinitivem a vedlejší větou), jakož i v plurále. — Mluviti o jmenném tvaru příčestí minulého činného (522—23) je možné jen s hlediska historického. Toto příčestí není dnes nikdy samostatným tvarem (adjektiva z něho pocházející jmenných tvarů nemají), nýbrž jen tvarovým komponentem[12] praeterita nebo kondicionálu; a obě tyto slovesné formy jsou s hlediska synchronického už synthetické, jak se ještě zmíním. — Když už se vzpomínají (521) tvary hovorové a dokonce lidové (dobrý chlapci), stály by za zmínku hovorové typy veliké (lid. veliký) jablka; jsou připomenuty jen analogické tvary jmenné u příčestí (523).

Kaceřované tvary v tomtéž, s tímtéž, touže, uváděné ve skloňování zájmen, a tvary těchže, těmže, těmiže (ale i neuváděné o tomže, s tímže) vnikají hodně do jazyka spisovného (v jazyce hovorovém kolidují s tvary zájmena ten sám) kvůli živějšímu pojetí ten + že (proti neživému tý + že). Stejně tak je u zájmena on nepopiratelná silná tendence po vyrovnání genitivu—akusativu, takže i forma jej (-ň) se béře za genitivní. Myslím, že ty jako plurál neutra (ty jablka) můžeme kvalifikovat i jako tvar hovorový, nejen lidový. U genitivu mě mohly by už, tuším, závorky odpadnout.

Mnoho podnětných problémů přináší kapitola o časování. K Trávníčkovým obecným poznámkám nejprve podružnější připomínku. Tvrzení, že složené tvary se někdy liší od nesložených, lze dokumentovat nejen na složeninách podle pojetí Trávníčkova (když tedy vlastně nejde o tvary téhož slovesa — jako v uváděném lezu : naleznu); dvojice kradu—ukradnu ukazuje, že je tomu tak někdy i ve vidových párech, t. j. ve tvarech téhož slovesa.

Zásadnější připomínku bych měl k rozdělení slovesných tvarů na jednoduché a složené. Myslím, že pokládá-li se tradičně naše praeteritum za tvar analytický, je to jen vlivem grafiky. Srovnáme-li dvojice nebudeš psát : nepsals (nikoli nejsi psal), budeš psát? : psals? (nikoli jsi psal?), budeš zedničit (= budeš zedníkem) : zedničils (— byl jsi zedníkem), vidíme, že praeteritum je dnes tvar synthetický, byť s poměrnou dosud volností morfému jsem, jsi//s. Že jde o morfém a ne o skutečné sloveso, dosvědčují i nářečí moravská, kde jako sloveso fungují tvary su, si, kdežto jako praeteritální morfémy (formantémy) -sem, -s (su dbalé : dbalsem). Zmínil jsem se už, že ani první tvarová komponenta, příčestí l-ové, není samostatná. Podobně je synthetický tvar kondicionál přítomný (u minulého není proces synthetisace dokončen, jistě i pro jeho velmi malou frekvenci). Se synthetisací těchto tvarů v jazycích severoslovanských souvisí asi zánik starších synthetických forem pro praeteritum.

Trávníčkovo časování přináší dále též problémy po stránce třídění morfologického. — Morfologické třídění českého slovesa řeší Tk tak, že ponechává starší dělení podle kmene infinitivního, ale chápaného s hlediska synchronického. Na př. třídní znak -a- zůstává u něho jen tehdy třídním znakem, je-li připojen ke kořeni, který v povědomí mluvících úlohu kořene zastávat může, t. j. tvoří i nyní ještě neměnný tvarový základ jak slovesných, tak po případě i jiných ještě tvarů celé [181]slovní rodiny (děl-a-ti, hrab-a-ti). Kde není této podmínky, tam se nedělí na kořen a třídní znak (bylo by to s hlediska dnešního jazykového povědomí umělé) a taková slovesa se pokládají za athematická (brá-ti, psá-ti); vzor sázeti, který je právem rozumně vřazen do třídy III., nemusil být uváděn ve třídě V. ani v prvním přehledu (543; ruší jeho jasnost — když už tam kvůli ní nemohou stát typy tmíti se, ctíti). — Je nesporné, že jedině tímto způsobem lze udržet s dnešního hlediska synchronického staré třídění sloves podle infinitivního kmene proti archaistickému dělení Gebauerovu-Ertlovu. Avšak ještě účelnější je třídění podle kmene praesentního s použitím t. zv. infinitivního kmene jako třídítka druhotného. Účelnější proto, že nám zbývá daleko méně výjimek v nejběžnějším finitním tvaru slovesném, t. j. indikativu praesenta. Zatím co při třídění slovesa podle praesentního kmene zahrneme tuto tvarovou řadu prakticky bez výjimek (zůstává stranou sponové sloveso a tvary jedí, vědí), zůstávají na druhé straně i při zlepšeném Trávníčkově východisku z infinitivního kmene potíže s infinitivy typu čníti (Tk i čněti; správně), tkvíti (ani Tk nepřipouští tkvěti), bdíti, ctíti, dlíti, tlíti, státi atd. (Tk je odstraňuje právě poukazem na jedině možnou koncovku 1. sg. -u/-ji u své I. třídy). Vyjdeme-li při morfologickém třídění slovesa z kmene praesentního, dostaneme přehled daleko plastičtější. Infinitiv sám je sice tvar s dost velikou frekvencí, ale jde o tvar morfologicky isolovaný. Další dvě základní formy, jež se od něho s historického hlediska tvoří, od jeho základu se odlišují i u živých slovesných typů (dělat-dělán; ale hlavně osvítit-osvícen, prásknout-práskl-praštěn), natož pak u mrtvých (péci, respektive péct-pekl-pečen; ctíti-ctil-ctěn …), takže vznikají tři řady tvarů, kdežto z praesentního kmene jen dvě (indikativ a imperativ; přechodník souvisí s 3. pl.), jež se dají daleko snáze uvést na společný základ. Infinitiv je dále od indikativu praesenta, tedy od základního tvaru, morfologicky příliš oddálený. Není tu asociace podobné latinskému -āre/-ās, at, āmus, -ēre : -ēmus, īre : -īmus, abychom mohli od infinitivu vycházet. Srov. naše hřát-hřeje, tát-taje, stát-stojí, vstát-vstane, spát-spí, dát-dá; umět-umí, chvět se-chvěje se; bít-bije, sít-seje, křtít-křtí atd. Třídění podle praesentního kmene na třídu -e (nese, peče, dře; bere, maže), -ne (začne/zajme; mine, tiskne), -je (kryje [seje, hraje, šije, obuje]; kupuje), -í (umí, trpí, prosí) a -á (dělá) bude plnit ještě líp svou funkci, když se oprostí od posledních stop historismu, jakým je na př. počítat slovesa typu sypati, dřímati ke vzoru mazati (místo bráti; u Trávníčka je ovšem tato přináležitost odůvodněna jeho třídícím principem). — K. I. třídě, která je naprosto neproduktivní (produktivní typy jsou výše proloženy[13] a ke vzoru začne/zajme patří nejvíc sloves ojedinělých (mezi ně by bylo dobré dát celý typ začne/zajme): jde, jede,[14] chce, vstane[15] …; jinde jsou řidší (stojí, bojí se, spí, má; jedí vědí, viz!); úplně stranou stojí jen býti. Vytknout, zda je popisovaný typ živý a ukázat na vývojové tendence (vstřebávání nejarchaičtějších typů do produktivních) pokládal bych též za důležité. V jednotlivostech se ovšem čtenář doví i tak, že na př. slovesa třídy I. (zejména vzoru péci) přecházejí k tisknouti a pod.

 

Nakonec poznámky k jednotlivým typům a tvarům:

Tvary kujete, plujete, (554 a 576) lze asi asociovat nejen s kouti, plouti, ale i kovati, plovati (působí tlak třídy VI.). — Ve slovesech vzoru krýti octlo se nedopatřením sloveso dníti se (553). — Kaceřované „novotvary“ lhu, lhou jsou velmi staré; vzhledem k tomu, že stejně existuje přechodník lhouc, nerušil bych přirozenou [182]asociaci s lhou tak kategorickým odmítáním těchto tvarů. — Imperativní tvary rvete, řvete, cpete, zvete, připouštěné Pravidly, označuje Tk zcela správně za nedosti ústrojné; jsou jimi pro svou homonymitu opravdu. — U pozříti ( = polknouti, sežrati) uvádí Tk též starší tvary pozřu, pozřeš … proti Pravidlům, jež připouštějí aprioristicky jen tvary shodné s pozříti = popatřiti. — Imperativy vem, vemme, vemte jsou už dnes nejen lidové, ale i hovorové. — Tk se liší od Pravidel v drobnostech i v traktování příčestí trpných (a přechodníků minulých, 562—63) u vzoru tisknouti. Tak zejména připouští (právem) tvar: srnec byl vyvrhnut (P. jen vyvržen), jazyk byl vypláznut (P. jen vyplazen); má l-ové příčestí žhla i žehla (P. jen žhla). — Dále alespoň připouští imperativ stavěj (566) od stavěti (P. jen stav), 3. pl. duří (567) vedle duřejí (P. jen tak); zato se nezmiňuje výslovně o 3. pl. od čuměti, šuměti, rdíti se, zníti, skvíti se, šíleti a neozývá se ani proti tvaru Pravidly jedině uváděnému omdlejí. Imperativ od uspíšiti (571) je u Trávníčka uspiš (P. uspěš!!); připouští imp. navštěv (P. uvádějí jen běžnější navštiv). — Při uvádění dvojtvarů podle dělati/mazati bylo zato lépe neuváděti tvary kluší/klusají, nýbrž jen (shodně s Pravidly) klušou/-sají; podobně ostatně i lížou/lízají, ač P. líží připouštějí. — Aniž se chci pouštět do podrobností, konstatuji znova, že Trávníčkův popis (574) tohoto kolísání vystihuje lépe skutečnou situaci proti apriorně normalisujícím Pravidlům; kolísání nechává opravdu kolísáním. Pravidla na př. znají jen kárám podle dělám, podle nich by nebyl možný imperativ zaklep; jen zřídka Tk kolísání odmítá (není u něho na př. uveden imp. neplav).

 

Hodnotíme-li Trávníčkovu Mluvnici spisovné češtiny jako první vědecké dílo o synchronické mluvnici české, musíme přiznat, že je to práce nejen v zásadě nová, ale také svým provedením zdařilá. — Synchronické hledisko snad ruší jen tu a tam historisující způsob vyjadřovací.[16]

Zůstává tu pak ještě další kladný rys Trávníčkových prací: že svou bohatou náplní a hlubokým vhledem do detailů jazykového procesu tvůrčího vedou přemýšlivé čtenáře k obecnějším závěrům a dokonce někdy i výhledům, aniž je explicite formulují. Pracovní energie a její výsledky docházejí i takto svého uplatnění. Neboť je právě důkazem velikosti díla, přináší-li nové podněty a nutí-li generace další, aby se s nimi vyrovnávaly. A podnětnou, velmi podnětnou, poslední synthetická práce Trávníčkova opravdu je.

A konečně je tu ještě jeden klad, v němž Trávníček stěží najde konkurenci: jasnost jeho výkladů;[17] ta — spolu s naprostým téměř odstraněním nečeské terminologie — je schopna učinit i jeho přísně vědecké dílo, které je úhelným kamenem bohemistiky, zároveň i majetkem širších vrstev českého národa; je to na prospěch nejen vynikající práce Trávníčkovy, ale i na prospěch českého jazyka a nové lidové naší kultury.[18]

Slovo a slovesnost, ročník 11 (1949), číslo 4, s. 170-182

Předchozí Karel Horálek: Ze sovětské fonologie

Následující J. Ellis: Pokus o dialekticko-materialistický jazykozpyt