Katalog jazyků

Petr Sgall

[Kronika]

(pdf)

-

Jak už bylo řečeno v referátu o prvním dílu nové knihy T. Milewského (Sl. a sl. 10, 186), rozděluje tento polský jazykozpytec linguistiku na „vnější“, založenou na kausalitě, a na „vnitřní“ linguistiku funkční. Druhý nově vyšlý díl jeho kompendia[1] je věnován linguistice vnější, t. zv. soupisu jazyků světa se zřetelem k jejich genetické souvislosti.

Vnější linguistika v pojetí Milewského je vlastně součástí sociologie, psychologie a jiných věd a pracuje tedy jinými metodami než linguistika vnitřní. Jeho soustava jazyků světa je založena především na ethnologii, totiž na Montandonových t. zv. kulturních cyklech. Milewski řadí všechny jazyky světa do podobných cyklů, vzniklých jazykovými expansemi, které se rozšiřovaly ze dvou center, jako se šíří vlny, hodíme-li do vody dva kameny. Od území nynější pouště Gobi a od jižního Německa se jazyky rozšiřují na všechny strany, narážejí na sebe a mísí se, přitom jazyky národů s vyšší kulturou se rozšiřují na úkor jazyků kultur nižších.

[184]Kolem centrálního cyklu eurasijského (jazyky indoevropské, uralské, altajské) vznikají tak tři cykly: první se táhne na východ od Eurasie přes Behringovu úžinu do Ameriky a pak od severu na jih až do Ohňové země, druhý od pouště Gobi k jihu přes Čínu, Indočínu, Indonesii do Polynesie a Australie a třetí, západní cyklus od Přední Asie k jihu Afriky. Každý z těchto tří cyklů je rozdělen na několik pásem podle kulturní úrovně národů: nejdále od center jsou národy kulturně nejméně vyspělé a pak následuje vždy několik pásem s postupně vyšší kulturní úrovní. Přitom vždy periferní jazyk takové kulturně vyšší skupiny, který byl v sousedství skupiny méně vyspělé, neúměrně se rozšířil a rozdělil v jazyky geneticky příbuzné. Jazyky, které nebyly periferní, zůstaly omezeny na malé oblasti, tísněné zase s druhé strany expansí skupiny vyspělejší.

V poslední kapitole mluví Milewski obecně o jazykových expansích a na několika posledních stránkách vykládá lapidárně veškerý vývoj jazyka ze změn společenských a z míšení jazyků a sestavuje schemata změn fonologických, morfologických a syntaktických. Bohužel jsou tyto vývody jen zcela obecné a při Milewského dělení linguistiky není ani možno soustavně se řídit tímto návodem v praxi: vždyť vnější linguistika, která se tím má zabývat, zkoumá jen vnější okolnosti, které na jazyk působí, nikoli jejich působení s hlediska jazyka samého. Tak v druhém dílu Milewského knihy jsou jazykové cykly a skupiny rozlišovány především na základě ethnologickém a anthropologickém; pokud jde o jazyky samé, odkazuje autor většinou na třetí díl, který bude věnován linguistice vnitřní. Vnitřní linguistika se však může zabývat jen jazykovým systémem bez ohledu na vývoj a na souvislosti mezi jazykem a společností, je to vlastně Hjelmslevova „linguistique pure“, která se sem vkradla zadními dvířky, přes Milewského zásadní výklad o závislosti jazykových změn na změnách společenských.

Milewski zkrátka zůstal na stanovisku de Saussurově, podle něhož linguistika synchronická musí být přísně oddělena od diachronické, jazykový systém je nutno zkoumat synchronicky, kdežto diachronie se zabývá jen vývojem jeho částí. Milewski počítá s míšením jazyků a v tom právě je jeho kniha pokrokem proti Meillet-Cohenovým Les langues du monde, proto může jeho Rozmieszczenie języków sloužit jako dobrý katalog jazyků světa. V zásadě je však jeho diachronie dosud mladogramatická, historie jazyka je pro něho historií jednotlivých součástek, především gramatických tvarů; Milewski nepochopil, že je nutno sledovat vývoj jazykového systému jako celku. Jediná jazykozpytná škola, která důsledně uplatňuje zásadu závislosti jazykového vývoje na vývoji společnosti, která pochopila, že jazyk jako celek (v dialektické jednotě s myšlením) je nutno srovnávat s vývojem společnosti, ne jen jednotlivé jeho součásti, tato škola, sovětské „nové učení“ o jazyce, nestojí Milewskému za jedinou zmínku v celém jeho přehledu linguistiky. Tak jeho kniha má hluboké nedostatky po stránce theoretické. Je však důležitá svým poučeným soupisem jazyků světa, který je provázen mapami ve zvláštním svazku.

Slovo a slovesnost, ročník 11 (1949), číslo 4, s. 183-184

Předchozí J. Ellis: Pokus o dialekticko-materialistický jazykozpyt

Následující Felix Vodička: Fučíkovo pojetí tradice