Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Vydávání dokumentů k životu a dílu B. Němcové

Rudolf Havel

[Rozhledy]

(pdf)

-

Dva první vyšlé svazky Života Boženy Němcové uspořádané Miloslavem Novotným (Československý spisovatel, 1951) nutí nás zamyslit se nad tím, jak vydávat korespondenci, zápisníky, deníky a pod., tedy písemné projevy spisovatele, které se svým vznikem, určením, obsahem i zevní formou naprosto liší od literárních projevů určených pro tisk. Zvláštní pravidla pro vydávání těchto památek vypracována nebyla a ediční zásady pro vydávání novočeských autorů, otištěné ve Věstníku České akademie věd a umění r. 1947, o jejich vydávání praví, že je „lze vydávati diplomaticky, zvláště když jejich pravopisné odchylky charakterisují pisatele“.

Dopisy jsou vedle zápisníků a deníků nejintimnějším projevem autora. Touto intimitou je určen nejen obsah dopisů, ale i jejich stránka vnější — pro editora nejdůležitější: písmo, pravopis a jazyk dopisů. Zápisníky a deníky nepočítají s cizím čtenářem vůbec, korespondence sice počítá s čtenářem adresátem, ale její vnější úprava je velice rozmanitá. Záleží na autorovi i na adresátu. Dopis psaný důvěrnému příteli je psán rychle, za nejrůznějších, někdy velmi nepříznivých podmínek prostorových, časových i psychologických. Dopis osobě vážené chce být pečlivý, pokud možno správný po stránce pravopisné i jazykové a někdy i esteticky působící, často je opisován z konceptu. Dopis psaný člověkem ovládajícím pravopis a mluvnickou stavbu spisovného jazyka je jiný než dopis psaný někým, kdo tyto předpoklady nemá. To všechno je důležité pro vydavatele, neboť i to musí být bráno v úvahu při způsobu vydávání. Je nade vší pochybnost, že nesmíme mechanickými úpravami setřít základní osobité rysy těchto korespondencí, tak jako nemůžeme dopis psaný před sto lety „přeložit“ do moderního jazyka. Intimní a dobový ráz těchto písemných projevů musí být zachován. Jde o to, jak.

Je k tomu nutno použít metody přetisku diplomatického a je vůbec možno intimní korespondenci přetiskovat diplomaticky? Pisatel těchto řádků nemá daleko takové zkušenosti s rukopisným materiálem, jako má Miloslav Novotný, a téměř žádné s vydáváním rukopisů; ale přece po prostudování prvního dílu Života Boženy Němcové a po prostudování rukopisného materiálu zde otištěného došel k závěru, že užívat zde diplomatického přetisku není ani vhodné ani možné. První otázka, na kterou si při přípravě každé edice musíme jasně odpovědět, je, proč vydáváme a pro koho vydáváme. Pro úzký kruh odborníků, nebo pro stovky a tisíce [176]čtenářů, kteří si chtějí znalosti o spisovateli doplnit četbou intimní části jeho díla, dobových dokumentů a pod.? Diplomatická metoda vylučuje tuto účast širokých vrstev čtenářstva (srov. na př. u Mil. Novotného dopis na str. 315: Racte panu Klacelovj oznamjt, pakli bi Vase psanj dřjwe obdržel že mu geho vecj co nejdrjw budu moct po njm mně udane přjležjtostj odeslu; nebo blahopřání R. Schustrové na str. 250: Nowa radost a žiw(o)bjty nowe At Gym wzdy wjc a wjc kwete wsamem sstesty a zdravj at plinau dnowe Gym pokogne na tomto swetě). Metoda diplomatická byla pro filology nejspolehlivější v době, kdy nebylo dokonalých reprodukčních metod, které nám dává dnešní vyspělá technika. Pro filology byl nutný přesný přetisk, poněvadž i podle chyb písařů, podle jejich přepisů konstruovaly se zákony vývoje jazyka a určovalo se stáří rukopisu. Měla svůj význam a vykonala mnoho dobrého. Když se v minulém století počala vydávat korespondence spisovatelů, nebyla téměř žádná ediční pravidla ani pro spisy tištěné, tím méně pro korespondenci, a tu se metoda diplomatického přetisku zdála nejvýhodnější proto, že zdánlivě nejlépe zachovávala intimnost těchto památek. Ale mnohem víc než interpunkce, délka nebo krátkost samohlásek, přesmyknutí písmen v slově, chyby pravopisné a vůbec jazykové a pod., které se diplomaticky zachytit dají, tvoří intimnost dopisů celá řada znaků jiných, které diplomaticky zachytiti nelze (rychlost písma, jeho rozvržení, umisťování diakritických znamének nad písmena, adjustace písmen a pod.). To lze zachytit pouze reprodukcí fotografie nebo faksimilem. — Diplomatický přetisk předpokládá co největší pečlivost, neboť čtenář nerozezná chybu pisatele od chyby editora; objeví-li se v diplomatickém přetisku několik chyb vydavatele, nemůžeme již věřit celému textu. A zde je také, jak ukážeme, nejbolestivější stránka knihy Miloslava Novotného, poněvadž v ní je takových chyb dost. Není možno diplomaticky přetiskovat tak charakteristické znaky, jako je psaní j bez tečky, š s dvěma tečkami místo háčku, i s kroužkem, y s tečkou (příklad školáckého „obojetného“ i) a pod. Jednotlivá slova psaná švabachem nebo celý dopis takto napsaný musely by se přece přetiskovat také švabachem. (Na př. zmíněné blahopřání R. Schustrové na str. 250. Druhý díl Života B. Němcové tak činí na str. 85, ale i v něm je chyba: v 9. řádku má být doprahy místo dograhy, jak je v 1. a ve 12. řádku a jak lze zjistit nahlédnutím do fotokopie dopisu v příloze č. V.) Jedním z charakteristických znaků písma B. Němcové je silné posunutí diakritických znamének nad písmeny doprava, ve směru písma. To je tak silné, že se čárka nebo háček objeví až nad druhým nebo i třetím písmenem (na str. 39, 10. ř. zdola ve slově klínu je čárka až nad poslední nožičkou u; na str. 171, 7. ř. zdola ve slově šesti je háček až nad druhým s a pod.). Velmi často lze těžko rozeznat, jde-li o čárku nebo o tečku nad písmenem; je-li nad hláskou a, e, u nebo o, čte ji Novotný samozřejmě jako čárku, je-li nad i, čte ji někdy jako čárku, jindy jako tečku (na str. 248, 11. ř. zdola přepisuje ziskáte zásluhy, ačkoliv čárka nad i je zcela stejná jako nad a ve slově zásluhy; ve slově knihař čte Novotný na str. 149, ř. 20. krátce, na str. 295, 1. ř. zdola dlouze, ač typ čárky nebo tečky je vždy stejný). Zpravidla má krátká čárka zleva doprava význam tečky, dlouhá čárka ve směru zprava doleva význam čárky, ale je mnoho případů, kdy tomu tak není. To jsou příklady — a je jich ve skutečnosti velmi mnoho —, kdy záleží na editorovi, jak se rozhodne číst a přepsat, kam až chce v „diplomatičnosti“ zajít, ale nakonec ho nutně technické překážky zastaví, když ne na půl, tak alespoň ve třech čtvrtích cesty. I Novotnému se tak stává. Samozřejmě přetiskuje jěště jako ještě (114, ř. 16.), ale spojku že, u níž je zapomenut háček, přetiskuje velmi pečlivě jako ze; přetiskuje zmíněné sešt jako šest, ale železná drahá (místo dráha) nechává, přestože jde o stejné posunutí diakritického znaménka. Jasný doklad toho, že ani Miloslav Novotný [177]nemůže při nejlepší vůli zachovat diplomatický postup při své práci, je na str. 296 dole, kde Němcová žádá o zaslání několika knih. Zde je v originále opravdová změť uvozovek a čárek; někdy jsou názvy jasně v uvozovkách, někde chybí první, někde druhá, někde je první psána nahoře a druhá dole, jinde naopak, někde jsou názvy odděleny ještě čárkami, jinde ne; a přece zde Novotný do zmatku vnáší přehlednost, neboť cítí, že toto místo diplomaticky přetisknout je téměř nemožné. Jindy, třeba ojediněle, musí do hranatých závorek vložit dvojtečku, aby bylo textu lépe rozumět: Tuším že je to tak[:] „Děvčata, … (str. 188, 1. ř. zdola).

Takových problematických míst je v materiálu, který otiskuje Novotný, velká spousta. Ukazují jen, že zdánlivě přesná a spolehlivá metoda diplomatická zde musí zklamat. Diplomaticky lze přetiskovat staré rukopisy, které byly malovány, nebo úřední doklady psané kaligraficky nebo vůbec rukopisy psané pomalu, soustředěně a pravidelně. Ne však korespondenci; ta se musí pro vydání upravovat. Ne ovšem mechanicky. Bude vždy záležet na editorovi, co bude pokládat za nutné ponechat a kde bude nucen zasáhnout. Odkazujeme zde na pokus při vydávání sebraných spisů B. Němcové v Knihovně klasiků, v nichž týž vydavatel připravil Listy B. Němcové. Tam byl učiněn pokus o sestavení zásad pro vydávání korespondence B. Němcové, ne ovšem obecně, poněvadž každá edice si je bude muset stanovit podle materiálu, který otiskuje, sama. Proto je otázka doslovů a poznámek u těchto edic důležitější než kde jinde. Poznámka, kterou uvádí Novotný na str. 325, mluví o těchto věcech ve srovnání se skutečnou úpravou textu velmi nezřetelně: co publikuje přímo z originálu, ponechává v přesném znění a pravopise. Ale není tomu ve skutečnosti tak. Jen několik dokladů: V dopise B. Němcové A. B. Rajské, psaném po 13. 8. 1844, otiskuje Novotný opravdivé přesvědčení, ačkoliv originál má opravdivé předsvědčení; co by jsme tím získali, ač originál má ťím; Vašeho ctěného ženicha, ač originál má cteněho, poslední řádek je v originále rozdělen ve dva: a pište brzi je na druhém řádku. Na str. 138, 4. ř. zdola jejímu štěstí (orig. štestí), str. 140, 12. ř. vytíštěn (orig. vytíšten), ř. 16. v kruhu Vaší rodiny (orig. Vašé), 211, ř. 18 Vašnosti (orig. Vašností), 249, ř. 14 zdola měšťanostovi (orig. měštanostovi), 266, ř. 8 zdola originál má za slovem Mrákov čárku, 267, ř. 10 otiskuje Řechce (orig. Rechce) a podobně. Dále se v poznámce říká: „Doklady, které přijímám z otisků … nebo korespondence cizí …, ponechávám ve znění a podobě, jak je otiskli vydavatelé dřívější, po případě je opravuji ve věcech formálních, nepodstatných, abych jejich pravopis přiblížil dnešnímu čtenáři“. Tato formulace je především velmi nepřesná: Která je to korespondence cizí (cizojazyčná, nebo píše-li třeba Vavřinec Němec svému bratru Josefovi)? Ještě méně jasná je formulace: po případě je opravuji. Čtenář tedy neví, co je opravováno a co není. A které jsou to „formální věci“? Za formální bychom považovali na př. basník nebo blazen v Havlíčkově referátu o Národních báchorkách (str. 149), nebo chte místo chce ve Vavřincově dopise (str. 191). I těchto případů je mnoho, ale nejsem si jist, zda jsou to stejné případy, jako má na mysli Novotný. K čemu je potom tvrdošíjné zachovávání g místo j, w místo v, ta častá vsak, ze, truhlícy (místo truchlící), nekolikrát, ma díte (má dítě), psaní předložek dohromady se jménem, od něhož se upustilo i při přepisech staročeských rukopisů, a podobně, když není důslednost ve věcech jiných, pro vydání stejně nepodstatných, ale důležitých ve vydáních, která chtějí být diplomatická?

 

Z toho, co bylo řečeno, vyplývá, že i literární památky soukromého rázu (korespondence především) se mají při vydávání upravovat po stránce pravopisné. Diplomatické vydání, pokud lze o takovém vydání v těchto případech vůbec mluvit, je jen [178]zdánlivě vědecké. Nevyhovuje prostému čtenáři, neboť mu čtení znesnadňuje a staví ho před mnoho složitých problémů. Nevyhovuje plně ani odborníkovi, protože ten se bez nahlédnutí do originálu neobejde. Jan Jakubec, který na začátku století ediční zásady důkladně promýšlel, je dokonce toho názoru, že „při vydání fotograficky věrném je odborník zbytečný: tuto práci pořídí sazeč a korektor, čím méně budou jazykově školeni, tím lépe; aspoň bychom měli větší záruku, že nám vytisknou autora věrně tak, jak jej našli v starší předloze“. (Naše doba 1907, 63). Rozhodneme-li se přece některou památku (na př. zápisníky) vydávat se všemi chybami, škrty a přepisy, pak musí být přepis především věrný; chyby autora nesmějí být rozmnožovány chybami editora. Za druhé by musel být text doplněn poznámkami, které rukopis popíší (na př. by muselo být uvedeno, že je slovo škrtnuto a nahrazeno jiným, nebo že jedno písmeno je přepsáno jiným, že je slovo nečitelné, že se dá slovo číst několika způsoby a pod.). Mnohem užitečnější, a domníváme se, že i vědečtější, je vydání upravené podle určitých zásad, v knize přesně a jasně formulovaných. Stačí na př. v poznámce uvést, že je dopis psán švabachem nebo latinkou, jakého pravopisu autor užívá (g místo j a pod.), jsou-li v rukopise škrty, přepisy, gramatické chyby a jakého druhu a pod. I takové „upravené“ vydání musí být ovšem spolehlivé textově i jazykově. Diplomatičnost zde nahradí připojené faksimile nebo fotokopie typických dokumentů, z nichž si čtenář i odborník udělá o rukopise jasnější představu než ze sebelepšího vydání diplomatického. A tak by větší užitek přinesla i kniha Mil. Novotného, kdyby byla pečlivě upravena po těchto stránkách. Neboť její cena je v materiále, který přináší.

 

Zcela zvláštní otázka je, jak životopisné materiálie uspořádat, co do nich zahrnovat, jak je třídit. Novotný zvolil chronologické uspořádání všech dostupných dokumentů, vztahujících se k životu i dílu B. Němcové. To odpovídá jeho snaze po diplomatickém způsobu práce. Je to jistě správné. Snesl tak množství materiálu zcela nového, těžko přístupného, nezbytného pro všechny pracovníky o díle B. Němcové. Sporné však je, zda je nutné otiskovat i ten materiál, který je snadno přístupný a obecně známý, který by stačilo pouze uvést na patřičném místě zmínkou. Jde především o materiál, který je částí literárního díla Němcové a jako takový je vydáván vždy, vydává-li se její dílo (na př. Dopisy z Františkových Lázní, Selská svatba v okolí Domažlickém, Obrazy z okolí Domažlického). Jindy by stačil rovněž pouhý záznam tam, kde Novotný otiskuje celý dokument (na př. by stačilo u patřičného data uvést, že v prospektu České včely je mezi jinými přispěvateli uvedena i Němcová, a nemusí být otiskován prospekt celý; podobně školní výkaz o docházce a prospěchu B. Panklové na str. 35—37 je bez vysvětlující poznámky naprosto nejasný, a tedy zbytečný). Jinou otázkou je, mají-li se otiskovat jako doklady soudy pozdějších historiků; ty — i když jde u Novotného o jediný případ — patří do poznámky (oddíl o paní kněžně, opírající se pouze o hlas německého historika Cl. Brühla z r. 1941). Jiné doklady by potřebovaly vysvětlení, aby byl jejich důvod pro zařazení a jejich smysl čtenáři patrný (na př. výtažek z článku V. Nebeského v České včele 1845, otištěný na str. 141 s názvem V. B. Nebeský myslí na svůj vztah k Boženě Němcové). Knihu doplňuje 20 stran příloh, které přinášejí vedle ukázek dopisů a časopiseckých výňatků fotografie několika portrétů a též památkových předmětů (zde je omylem uvedeno, že broušená sklenice je v majetku musea v Červeném Kostelci místo musea v České Skalici).

Slovo a slovesnost, ročník 13 (1952), číslo 3-4, s. 175-178

Předchozí Karel Horálek: K novému vydání českého překladu Makarenkovy „Pedagogické poemy“

Následující Miloš Helcl: Za novými cestami československé lexikografie