Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Geopolitická linguistika?

Kžk. (= Karel Kožešník)

[Kronika]

(pdf)

Linguistique géopolitique

V posledním (III.) svazku sborníku ‚Macht und Erde‘, redigovaném mnichovským geopolitikem K. Haushoferem, který je přepracováním a rozšířením spisu švédského učence R. Kjelléna o velmocích světa, je řada statí z oboru geopolitické teorie. M. j. obsahuje ten svazek, nazvaný poněkud negeopoliticky: ‚Raumüberwindende Mächte‘, také příspěvek o jazyce jako o moci překonávající prostor, z péra G. Schmidta-Rohra; autor se v něm pokouší o politickou sociologii jazyka, t. j. o vědu, která prý se doposud podle mínění autorova neprávem setkávala s neporozuměním jazykozpytců-odborníků.

Není pro dnešní Německo kromě rasové teorie příznačnějšího oboru vědního, než je geopolitika, která si z pověstné aliterace ‚Blut und Boden‘, ve sborníku znovu a znovu citované, vybrala pro soustavné zpracování téma půdy neboli prostoru. Tento základní pojem geopolitického prostoru nabyl u dnešních epigonů R. Kjelléna, který byl spíše představitelem biologisující státovědy, a Fr. Ratzela, jenž ve své ‚Politische Geographie‘ (1897) ještě světoobčansky prohlásil stát za kus lidstva a kus půdy, zvláštního přízvuku a znenáhla se změnil v jakýsi prostorový mythus s teleologickými zřeteli dnes v Německu velmi přiléhavými. Tím pozoruhodnější se nám pak jeví vědecké sdružení takového pojmu s jazykovými fakty, neboť jsme navykli zdrženlivě posuzovati i jejich přímé vztahy, stejně jako se čím [253]dále tím více redukuje význam antropologických dat v jazykovém vývoji. Není ovšem proto nutné nevšímati si vůbec toho problému, jednoho z nejvábivějších při chápání a vymezování kulturních celků: záleží v noetické nedostupnosti prostorového prvku koordinujícího se k prvku historickému. Tato otázka je jistě jednou ze základních při každém vážném pokusu o státní, kulturní i jazykovou charakterologii.

Kdo však se dá do četby uvedené stati s očekáváním, že se z ní alespoň dozví o zvláštních a spletitých vztazích, které vedou od zeměpisných úvah k jazyku, ten se trpce zklame. Zdá se sice s počátku, jako by Schmidt-Rohr svůj nesnadný úkol hodlal řešit — ne-li popřít — pojmem duchovního prostoru, čímž míní jazykové a národní společenství, pro které je jazyk ‚die lebendige kulturspeichernde und kulturschaffende Kraft‘. Avšak toto odhmotnění, v geopolitickém spise snad zarážející, nikterak se neprovádí do důsledků, autorovi o rozbor tak subtilního východiska vůbec neběží, zato mu však pod rukou splývají národ, prostor a jazyk v jednoznačný dynamický celek a v mžiku se mu přeměňuje moc překonávající prostor a vzdálenosti v moc prostor dobývající; ovšem především směrem východním a jihovýchodním. Tuto prostoduchou metamorfosu doprovázejí pak jiné, stejně prostoduché základní myšlenky, jako na př. to, že jazyk je veličinou udělující práva politická, že zachování jazyka znamená zachování národního svérázu, že i sama rozloha půdy jest životním prostorem duchovního organismu, a že dětské hřiště a manželské lože mají rozhodující úlohu v jazykovém boji, při čemž se poněkud neopatrně staví kriterium jazykové nad kriterium rasové. Uvádí se také výrok Napoleonův o Racinovi, který mu pomáhal vyhrávat bitvy, aby dosvědčil významnou skutečnost, že prý „ze slova prýští také veškeré hrdinské skutky“. Jako všeobecné metodické stanovisko se doslovně doporučuje, aby se po bok exaktního badatele postavil rovnoprávně smělý věštec, který veden jsa obrazy svého přání tvoří minulost a pracuje na díle německého mythu. Neskromné odborné očekávání, že se dovíme něсо o noetickém vztahu mezi prostorem a jazykem, o problému jazykových hranic a hraničních pásem, o vztahu moderní dopravy k jazykové struktuře, vychází naprázdno. O bilinguismu dočítáme se jen několik řádků poučujících o vědomí kulturní nadřaděnosti a méněcennosti, jinak celý problém se řeší jen poznámkou, že dvojjazyčnost je stav nepřirozený. Vědecky bezvýznamné jsou dále i strohé statistické údaje o vzrůstu světových jazyků, vědecky bezvýznamná konečně je i kapitolka o světových jazycích pomocných. Ve srovnání s článkem W. Wüsta v témže sborníku o prostoru a světovém názoru, který se alespoň může pochlubiti zajímavými a dráždivými nedomyšlenostmi, chybí stati Schmidta-Rohra i takové předpoklady, abychom ji mohli hodnotiti kladně; ba není ani spravedlivé — pro přebytek banálností a tautologií — vytýkat jí diletantismus. Tuto kritickou poznámku si vyžádala slova v úvodu sborníku, jimiž K. Haushofer vybízí čtenáře k paušální úctě k vážné práci uložené prý v tomto svazku.

Slovo a slovesnost, ročník 1 (1935), číslo 4, str. 252-253

Předchozí Josef Vachek: Nová práce o fonologii

Následující Dmytro Čyževśkyj: Některé čs. rukopisy v německých knihovnách