Poznámky ke Skaličkově odpovědi

František Trávníček

[Rozhledy]

(pdf)

-

1. Mé názory na typologii prý „nejsou jednoznačné“, neboť v článku „Stalinská epocha jazykovědy“ (Naše řeč 36, 1953, str. 129—139) — stručně A — nemluvím o praktickém a částečně i teoretickém významu typologie, který jsem uvedl ve dvou článcích v Tvorbě. V A mluvím o typologii jen po té stránce, která se týče otázek zde probíraných, t. j. „některých stěžejních otázek jazykozpytných“ (str. 130). Praktický význam typologie proto nepřipomínám, takže o žádný rozpor v mých názorech na typologii nejde.

2. K mému staršímu výroku, že „nepochybně má typologie význam pro praktické učení jazykům cizím“, připojuje Skalička tuto otázku: „jak může schvalovat pro vyučování něco, co slouží imperialismu?“. Napsal jsem zcela jasně, v čem vidím službu typologie imperialismu: „Typologie nezkoumá český jazyk, jeho strukturu a vývoj v nerozlučném spojení s českým národem, pomíjí jeho národní svébytnost a vidí jej očima kosmopolitismu. Tím se stala typologie přisluhovačkou imperialismu“ (A 136). Svůj soud o přisluhovačství jsem vyvodil z toho, jak typologie osvětluje strukturu českého jazyka, naprosto ne z toho, že má typologie význam pro praktické učení cizím jazykům. Není tedy žádný rozpor v tom, mluvím-li o službě imperialismu a přitom uznávám praktický význam typologie pro učení cizím jazykům.

3. Není prý „přiléhavý obrat F. Trávníčka“, pokládám-li typologii s fonologií za nový směr, protože prý je to nauka „velmi stará“. Nemám v A ani v ostatních svých článcích na mysli typologii vůbec, neprobírám její historii, nýbrž mám na mysli typologii ve zcela konkrétní podobě, kterou má ve Skaličkově práci „Typ češtiny“ z r. 1951. V ní praví autor na straně 6 v Předmluvě, že „typologie byla propracována v souvislosti se školou strukturalistickou“. Strukturalismus není nauka velmi stará, takže sám autor pokládá typologii, odrážející se v jeho vlastní práci, za nauku nikoli starou.

4. Mou námitku, že typologie nezkoumá český jazyk v souvislosti s dějinami národa, jak žádá Stalin, že nedbá národní svébytnosti češtiny, odmítá Skalička takto: „Tato námitka byla by na místě, kdyby stálý zřetel k národním dějinám a k národní svébytnosti byl při gramatických výkladech něčím běžným… Avšak k tomu se teprve dostaneme… Kdybychom chtěli zamítat všechny práce, které neuvádějí [78]mluvnické zjevy v souvislost s národními dějinami, co by z nich zbylo? Co by zbylo na př. z jinak dobré Trávníčkovy mluvnice?“

Má mluvnice spisovné češtiny je obdobná s dvěma novými mluvnicemi sovětskými, a to s akademickou (Grammatika russkogo jazyka I, 1953) a s universitní moskevskou (Sovremennyj russkij jazyk, Morfologia, 1952). Nepokládám svou mluvnici za dokonalou, ale vykládá-li si Skalička Stalinovu poučku o zkoumání jazyka „v nerozlučné spojitosti s dějinami společnosti“ tak, že by měla má mluvnice spojovat každý jev s konkrétními historickými událostmi nebo nějak podobně, je to hrubá vulgarisace Stalinovy poučky. Vždyť už Engels napsal:[1] „Stěží by se podařilo ekonomicky vysvětlit a neučinit se přitom směšným… původ hornoněmeckého posouvání hlásek“. Takové vulgarisace se dopouštěl marrismus, jak bylo připomenuto v sovětské diskusi o něm. A praví-li Skalička, že akademik V. Vinogradov má na mysli nějaké podobné spojování mluvnických jevů s historií, skresluje jeho slova.

Tak, jak myslí Skalička, nikdy žádná mluvnice vypadat nebude, ani nemůže. Vždyť Stalin jasně řekl, že se „mluvnice obírá se tím společným, co je základem měnění slov a spojování slov ve větách…“, že je mluvnice „výsledkem dlouhé asbtrahující činnosti lidského myšlení“. A je zcela jasné, že je mluvnice abstrakce z toho, co je „stavebním materiálem jazyka“, t. j. ze slovní zásoby. O ní pak praví Stalin, že se „nemění tak jako nadstavba…, nýbrž doplňováním existující slovní zásoby novými slovy následkem změn sociálního řádu, vývoje výroby, kultury, vědy atd. Nehledě na to, že ze slovní zásoby odumírá též jistá část zastaralých slov, přibývá k nim mnohem více slov nových“. Jde tu o spojitost dějin společnosti se slovní zásobou, o závislost slovní zásoby na společenských změnách, ale nikoli na nich samých, nýbrž na změnách v lidské činnosti jako odrazu těchto změn společenských. Platí tu dřívější Stalinova poučka o jazyce vůbec, že „je spjat s výrobní činností člověka bezprostředně, a nejen s činností výrobní, nýbrž i s každou jinou činností člověka ve všech oblastech jeho práce, od výroby k základně, od základny k nadstavbě“. Přímo s lidskou činností, která je odrazem změn ve společenském řádě, ve výrobě atd., souvisí slovní zásoba. Mluvnice s ní souvisí nepřímo, skrze slovní zásobu, z které vzniká abstrakcí. O souvislosti mluvnice s dějinami společnosti v pojetí Skaličkově nemůže vůbec jít.

5. Skalička se domnívá, že ve své typologii češtiny postupuje tak jako mluvnice má a ony mluvnice ruské. V tom se však mýlí. Omezím se na češtinu. Můj postup záleží v tom, že zjišťuji jazykové jevy české, třídím je do kategorií a vykládám jejich úkony, takže má mluvnice „je souhrn pravidel o změnách slov a o spojování slov ve větě“, jak praví Stalin. Opakuji, že nepokládám svou mluvnici za dokonalou, nedomnívám se, že by plně hověla Stalinově definici jazyka. V podstatě však se má práce od této definice neodchyluje, a to po té stránce, že vykládám jednotlivé jevy z českého jazyka samého, jako výsledek myšlení českého národa, který je tvůrcem a nositelem naší mateřštiny. Tak ji spínám s historií národa.

Je jisto, že jsou mezi jazyky ve větší nebo menší míře shody co do výrazových prostředků, co do jejich typů. To souvisí se stejnou podstatou všech jazyků, s tím, že je jazyk nástroj vzájemného dorozumívání, že vzniká zároveň s myšlením při veškeré lidské činnosti, jak vyložil Stalin. Ale Stalin mluví též o národní svébytnosti jazyků. Srov. tento jeho výrok o ruštině: „Co se týče národní svébytnosti ruského jazyka, nijak neutrpěla, neboť ruský jazyk tím, že si zachoval svou gramatickou stavbu a svůj základní slovní fond, vyvíjel se dále a zdokonaloval se podle vnitřních zákonů svého vývoje.“ Národní svébytnost jazyka měl Stalin na mysli, když ve své klasické definici národa stanoví řeč jako první ze čtyř znaků národa: „Národ je historicky vzniklá stálá pospo[79]litost řeči, území, hospodářského života a psychického založení, projevujícího se v pospolitosti kultury“.

Národní svébytnost daného jazyka je odrazem toho, že je sice nástrojem dorozumívání a vyvíjí se zároveň s myšlením při veškeré činnosti jako jiné jazyky, ale že činnost národa, který je jeho tvůrcem a nositelem, není stejná s činností národů jiných. Neboli: národní svébytnost jazyka je odrazem osobitých historických podmínek, za kterých se vyvíjí národ.

6. Skalička postupuje tak, že si z nejrozmanitějších jazyků na světě vyvodil pět základních typů, isolační, aglutinační, flexivní, introflexivní a polysynthetický, a do nich zařaďuje českou mluvnickou strukturu, neboli posuzuje českou mluvnickou stavbu jen se zřením k těmto pěti typům. Podle Skaličky (Typ češtiny, str. 92—93) vypadá celkový obraz češtiny takto:

„Nejdůležitější v české gramatice je flexivní typ… Flexivnost není ovšem v češtině ani v jiných jazycích tak jasná, aby ostatní typy zatlačovala do bezvýznamnosti. Velmi důležitý je v češtině typ isolační… Aglutinační je české skloňování a časování, pokud není flexivní…: … shodný 1. a 4. pád (to souhlasí ovšem s typem isolačním)… Vnitřní flexe je v češtině jen sporadická… Polysynthese v češtině není tak hojná jako v němčině…“

Z toho v duchu Skaličkovy typologie vyplývá, že je čeština se zřením k jevům typu isolačního příbuzná s jazyky v západní Evropě, s angličtinou, s francouzštinou a částečně s němčinou, kde prý je isolační typ „nejvýrazněji vyvinut“. Se zřením k jevům typu aglutinačního je čeština příbuzná s jazyky, kde prý je tento typ zvlášť vyvinut, t. j. s jazyky tureckými, mongolskými (s mongolštinou, s jihoruskou kalmyčtinou), dále s jazyky ugrofinskými (finštinou, maďarštinou, armenštinou, novou perštinou, japonštinou, korejštinou).

Typ polysynthetický ukazuje příbuznost češtiny s čínštinou a s jinými jazyky východoasijskými. Mluvnice češtiny — jak praví Skalička —, „třeba po mnohých stránkách rozvinutější, se v lecčems podobá jazykům bantuským v Jižní Africe“. Podle Skaličky slovesné tvary dělám — děláme „vypadají tak trochu jako turecké“. V některých aglutinačních jazycích (korejštině, tocharštině) připínají se pádové přípony jedna na druhou. K tomu připomíná Skalička, že „v češtině je v 2. a 3 pádu mn. č. určitý náznak tohoto principu“ (jde o tvary chlapů — chlapům, polí — polím, duší — duším) atd.

Tak vypadá podle typologie naše mateřština — „slepenec z prvků všech jazyků na světě“, jak jsem to nazval. Skalička se proti tomu ohrazuje, ale neprávem. Stalin pokládá ve své definici národa za první znak národa řeč. Ve svých slavných jazykových statích praví, že je národ „tvůrcem a nositelem“ jazyka a mluví o „národní svébytnosti“ jazyka. Typologie pomíjí svébytnost naší mateřštiny, jestliže stanoví její typ jen tak, že hledá její shody se všemi možnými jazyky na světě.

Oněch pět jazykových typů vyvodil Skalička z nejrozmanitějších jazyků na světě. Podle těchto hotových typů posuzuje češtinu, neboli posuzuje ji podle typů apriorně daných. To je však postup idealistický, nemarxistický, nevědecký. Strukturu naší mateřštiny lze vyvozovat jen z ní samé, neboť jen tak lze postihnout její národní svébytnost, vnitřní zákony jejího vývoje, jako výsledek aktivní účasti národa na tomto vývoji.

7. Zdálo by se, že je Skaličkův postup správný: vychází z češtiny samé, z její struktury, již do značné míry prozkoumané, a jen zjišťuje, ke kterým typům různé strukturní jevy české náležejí. Takové typologické určování jednotlivých jevů českých bylo by v podstatě možné a z něho by bylo lze sestavit i celkový typologický obraz češtiny. Skalička však tak nepostupuje, neboť jednotlivé jevy české hodnotí nikoli podle povahy, které nabyly v osobitém vývoji našeho jazyka, nýbrž se zřením k hotovým, [80]apriorním typům, vyvozeným z různých jazyků jiných. Ukazuje se to jasně v řadě případů.

Stupňování adjektiv se podle Skaličky (Typ češtiny, str. 72) „děje aglutinačními předponami a příponami (-ej-ší, -ší, nej-)“. Dále však čteme: „Třebaže se tyto předpony a přípony připínají aglutinačně, jsou zjevem flexivním. V aglutinačních jazycích je více oblíbeno zcela jiné vyjádření stupňování“. Tak tedy z češtiny samé plyne, že se stupňování tvoří odvozováním, jak jsme dosud říkali. Skalička to nazývá typologicky aglutinace, ale je prý to vlastně jev flexivní, protože se v aglutinačních jazycích vyjadřuje jinak. Tak tedy určuje Skalička české stupňování ne podle jeho povahy vlastní, nýbrž podle jazyků jiných.

Na str. 73 praví Skalička, že člen „ovšem v češtině není, jak je tomu v jazycích flexivních“. Skalička pokládá tedy nedostatek členu za samozřejmý proto, že je čeština typ flexivní; domnívá se, že flexivní typ, který je podle něho v češtině nejdůležitější, jaksi předurčil vývoj češtiny tak, že se v ní člen nevyvinul. Je však fakt, že severoruská nářečí mají postpositivní člen (izbata…), ačkoli jsou flexivní. Skaličkův názor je strukturalistická imanence, podle které prý se jazyková struktura vyvíjí sama ze sebe, ale toto pojetí je idealistické.

Je jisto, že mluvnické změny v daném období vycházejí ze struktury vzniklé v obdobích předcházejících, neboť jazyk se vyvíjí nikoli v náhlých zvratech, zlomech, „nikoli — jak praví Stalin — likvidováním dosavadního jazyka a budováním jazyka nového, nýbrž rozvíjením a zdokonalováním základních prvků dosavadního jazyka“. Ale z toho nelze usuzovat, že vývoj jazyka vyplývá z dosavadní hotové struktury samé, že je jí předurčen. Vývoj struktury je výsledek nových výrazových potřeb uživatelů jazyka, odlišných od potřeb dřívějších a tyto nové potřeby jsou odrazem historických podmínek společenských, změn ve veškeré činnosti uživatelů jazyka, s kterou je jazyk zároveň s myšlením podle Stalina přímo spjat. Společenské podmínky vývoje a tím i výrazové potřeby jsou u uživatelů různých jazyků různé a odtud vyplývají rozdíly ve vývoji jejich struktury. Vývoj daného jazyka probíhá v závislosti na historických podmínkách vlastních uživatelů, neboli podle vnitřních zákonů, a tím vzniká jeho národní svébytnost. Tu chápeme pravdivost a hloubku Stalinova výroku, že je národ tvůrcem a nositelem jazyka. Ve světle toho se ukazuje podstatný rozdíl mezi Stalinovými vnitřními zákony vývoje jazyka a idealistickou imanencí. Podle Stalina není vývoj jazykové struktury předurčen jí samou, jejím typem, nýbrž je odrazem výrazových potřeb společnosti, kmene, národnosti, národa. Imanentní pojetí jazykového vývoje však aktivní účast národa na něm zcela pomíjí.

Na str. 72 praví Skalička, že „příslovce (adverbia) jsou v češtině plně odlišena od přídavných jmen příponou, jak to vyžaduje flexivní typ: dobrý — dobře…“ Flexivnost sice umožňuje češtině tvořit příslovce od adjektiv odvozováním, ale nelze v duchu imanence tvrdit, že flexivnost vyžaduje, aby byla příslovce tvořena odvozováním. Nevyžaduje, jak svědčí hojná příslovce na -o, často, dávno, dlouho, draho, lacino, lehko, snadno, těžko… Ruština je nepochybně flexivní, ale příslovce typu dobře vůbec nemá. Sledujeme-li vývoj příslovcí v historické době, poznáváme, že příslovce vznikají do značné míry z doplňku (chodí pěšky — staročes. chodí pěš, pěší). Příslovce na -o jsou tedy od původu jmenné tvary adjektivní, časem chápané za adverbium (koupil to draho, původně vlastně ‚drahé‘). Pochopit dnešní stav příslovcí je tedy jedině možné studiem vývoje češtiny, který Skalička úplně opomíjí a s kterým je Skaličkův výklad v rozporu.

Na str. 75 vykládá Skalička o tom, že je k jedn. č. já, ty množ. č. od slov jiných, my, vy. Je to jev flexivní, kdežto v aglutinačních jazycích čekáme tvoření množ. čísla „koncovkou k já a ty“. Tak je však jen ve „skalním“ aglutinačním jazyce, v turečtině, [81]nikoli též v maďarštině a finštině. K tomu poznamenává Skalička toto: „Není tedy divu, že jazyk tak vysloveně flexivní, jako je čeština, má v obou číslech různá slova“. Lze říci, že je české tvoření množ. čísla zájmen 1. a 2. osoby jev flexivní, ale nikoli, že k němu čeština dospěla proto, že je po jiných stránkách flexivní. To by bylo zase pomíjení aktivní účasti národa na vývoji jazyka podle vlastních výrazových potřeb.

Na str. 89 čteme o větě: „Jazyky flexivní mají stavbu: jméno nebo zájmeno (které může chybět) + sloveso s koncovkou. To je také v češtině. Čeština ve většině případů normálně nepřipouští větu jmennou bez slovesa… Je ovšem pravda, že ani čeština nemá předpis o stavbě věty na 100% přísný a závazný.“ Je jisto, že jsou neslovesné věty v češtině méně časté než slovesné, ale nelze to vyvozovat z toho, že je čeština po jiných stránkách jazyk flexivní. Ruština je nepochybně jazyk flexivní jako čeština, a přece má jmenné tvary daleko ve větším rozsahu než čeština. A v starém českém jazyce bývaly jmenné věty hojnější než dnes. Je nevědecké mluvit o předpise vyplývajícím z flexivnosti češtiny, protože je to posuzování češtiny podle apriorního schematu. Vědecký jazykozpyt nemluví o předpisech, nýbrž zjišťuje skutečný stav v jazyce jako odraz objektivního jazykového procesu. Vědecký jazykozpyt nemůže vyslovit jako zákon, že čeština „normálně nepřipouští“ větu jmennou, ani že se jmenná věta — jak praví Skalička na str. 90 — „cítí za odchylku, která musí mít nějaký zvláštní důvod“. Vědecký jazykozpyt zjišťuje, že se jmenné věty vyskytují za jistých podmínek jako zcela ústrojný větný typ. Mimo tyto podmínky se jmenné věty cítí za odchylku, ale tak se cítí všechny výrazové prostředky, neužívá-li se jich podle ustálené normy.

8. V předešlém odstavci jsme narazili na druhý základní nedostatek Skaličkovy typologie, na pomíjení historického vývoje jazyka. Skalička se snaží tento nedostatek obhájit poukazem na Serebrennikovovo mínění, „že je třeba přiznat plnou vědeckou cenu takovému relativně statickému popisu, jakým je akademická Grammatika russkogo jazyka“. A dodává, že si stejné úkoly klade i má mluvnice spisovná. Pravím v ní výslovně, že „k dějinnému vývoji přihlížím jen potud, pokud přispívá k osvětlení stavu dnešního“. Skalička se domnívá, že postupuje ve své typologii tak jako já a že mu tedy nedostatek zření k historickému vývoji češtiny vytýkám neprávem. V tom se mýlí. I tam, kde o historickém vývoji češtiny nemluvím, z něho vycházím. Vždyť proto jsem napsal svou spisovnou mluvnici až po řadě prací historických. Každý, kdo zná mé práce ostatní a také práce jiných gramatiků, vidí jasně, že se má novočeská mluvnice opírá o výsledky zkoumání historického. Ostatně to ani jinak být nemůže. Kam vede skutečné pomíjení výsledků historického zkoumání, ukazuje práce Skaličkova. Protože Skalička vedle toho posuzuje češtinu podle apriorních schemat, nezřídka obraz o české struktuře skresluje, jak jsme již viděli. K tomu několik dalších příkladů.

České tvary dělám — děláme vypadají prý tak trochu jako turecké (viz výše v odst. 6), t. j. tak, že je tvar děláme tvořen z dělám příponou -e. Ale to znamená vykládat tvar starší z mladšího, neboť každý začátečník v historické mluvnici ví, že je dělám vývojově novotvar za původní dělaju, které se veskrze vyskytuje až od začátku 14. století, kdežto děláme je tvar prastarý. Vznik tvaru dělám není jev ojedinělý, nýbrž strukturní, který se provedl u všech sloves s dlouhými koncovkami přítomnými (umím, prosím, házím atd.). Je to významný jev český, jak vidět z toho, že na př. vůbec není v ruštině a že v slovenštině naopak novotvary na -m pronikly veskrze, i tam, kde se v češtině zachovaly staré tvary na -u, -i: idem — čes. jdu, kryjem — čes. kryji, počnem — čes. počnu atd.

Obdoba s turečtinou je tu čistě formální, nahodilá, bez jakéhokoli ústrojného vztahu, takže ve vědecké práci, třebas populární, nemá vůbec místa. A to tím spíše, že Skalička vytrhuje z celé české soupravy časovací (dělám, děláš atd.) dva tvary a srovnává je s tureckou soustavou, zcela jinou v svém celku a v své podstatě. Je přece nepochybné, [82]že jednotlivý výrazový prostředek jednoho jazyka, shodný s jednotlivým prostředkem jazyka druhého, má, může mít docela jiné místo, jiný úkon v jazyce prvním než druhém, a to podle povahy toho strukturního útvaru, ke kterému náleží. Nelze tedy posuzovat jednotlivé výrazové prostředky bez souvislosti s celou strukturou.

Podobný anachronismus je Skaličkův výklad o vzniku dativních tvarů chlapům, duším a polím příponou -m z tvaru genitivních chlapů, duší a polí, neboť genitiv zněl původně chlapův (chlapóv), duš a pol.

Ve Sborníku filosofické fakulty brněnské jsem připomněl protihistorický výklad Skaličkův, že zájmenné tvary ho, mu mají nulový kmen a koncovky -ho, -mu. Skutečnost je ta, že ony tvary vznikly hláskovým vývojem z tvarů jeho, jemu, které vedle nich existují ještě dnes. Skalička tu zcela uměle konstruuje nulový kmen jen proto, aby mohl uplatnit typologickou klasifikaci.

Protihistorický je výklad o příklonkách ho, mu, mi… na str. 74. Příklonky prý nejsou „zjevem typu aglutinačního“, protože by se nemohly odtrhovat od slova, ke kterému patří. „Předměty ho, mu, mi patří přece k slovesu, měly by se tedy vždy připínat k slovesu a tvořit s ním jeden tvar — říkalo by se tomu pak objektivní konjugace (t. j. předmětné časování) a byl by to rys naprosto aglutinační“. Z historické mluvnice víme, že se příklonky vždy k svému slovu nepřipínaly ani dnes nepřipínají, takže je nevědecké vykládat, co by bylo, kdyby byly příklonky aglutinačním jevem. Nevědecké je dále tvrzení, že se příklonky pro nedostatek samostatného přízvuku „trochu podobají příponám“, poněvadž přípony mají po celou historickou dobu zcela jiný úkon než příklonky.

Nedostatek zření k vývoji projevuje se ve výkladě o imperativu (str. 80, 81). Ten prý se tvoří příponou -j, -ej, -i, -ě- (kryj, dělej…), ale přípona prý „by se mohla u některých sloves vykládat jako thema…“ K tomu připomíná Skalička toto (81): „Bylo by jistě linguistickým vrtochem, chtít zde vést nějaké přesné hranice. Nikde nemáme dokázáno, že jednotlivé hlásky dostávají přesně vymezené úkoly. Naopak. Je znakem flexivního typu, že kmen co nejtěsněji splývá s koncovkami. A proto je jen projevem flexivnosti češtiny, že nedovedeme přesně určit, co je kmen, co je thema, co koncovka.“

Nadhazuje-li Skalička otázku o tom, co je kmen, thema, koncovka, a o tom, zda je -j- někde přípona či thema, není to výklad populární, nýbrž výklad zaměřený vědecky. Ale ten nemůže nepřihlížet k velmi hojným imperativům ve všech slovesných třídách typu nes, vez, hrň, trp, pros, ber, der…, které Skalička zcela pomíjí. Nemůže pomíjet dále to, že jsou tvary typu kryj, podobně pij, lij… nepůvodní místo tvarů krý, pí…, které se vyskytují v staré češtině a — hláskově změněny — ještě dnes v nářečích: čes. krej, hanác. kré, bi, pi… Zření k těmto faktům by bylo dalo typologickému výkladu pevný základ a také jiný směr. Jazykové dění jsou objektivní procesy, které probíhají podle Stalina („Ekonomické problémy…“, str. 5, 6, 84) nezávisle na vůli lidí a úkolem vědy je poznat, objevit zákony těchto procesů. Věda si nemůže ulehčovat svůj úkol tím, že něco „nikde nemáme dokázáno“, neboť jazykové poznatky nevznikají samy sebou, nýbrž jako výsledek vědeckého zkoumání. Ani není vědecké, jestliže typologie svou bezradnost nad přesným poznáním zastírá tvrzením, že by byla snaha o přesné poznání „linguistickým vrtochem“.

Nehistorický a apriorní postup typologie vede často k tomu, že prostě opakuje poznatky obecně známé a jen je jinak nazývá. Tak na př. říká typologie opsaným tvarům typu budu nosit isolační, nebo složeninám typu maloměsto typ polysynthetický.

O bezradném zmatku svědčí to, co praví Skalička na str. 87: „Uvedeme jen příklady na dvě koncovky ve slově: děl-ej-me, děl-ej-te…“ Na str. 67 čteme však toto: „U jiných jazyků jsme viděli ještě jiné koncovky, kdežto čeština má jen jednu. Proto je v češtině tato koncovka skutečnou koncovkou, znamením konce slova, [83]po němž nemůže už být koncovka další.“ (Obě místa podtržena zde.) Toto tvrzení je v rozporu s tvrzením na str. 87.

9. Z toho, co jsem uvedl již dříve a rozvedl zde v odstavci 7 a 8, vyvozuji vším právem, že Skaličkova typologie, osvětlujíc mluvnickou strukturu naší mateřštiny jen podle apriorních typů, odvozených ze všech jazyků na světě, pomíjí její národní svébytnost, nevidí v ní výsledek tvůrčí činnosti našeho národa, je kosmopolitická. Také akad. Vinogradov[2] obdobně pokládá „popírání svébytnosti národních jazyků“ za „prvky kosmopolitismu, zjevně vyjádřené v učení akademika Marra“. Viz k tomu ještě dále v odst. 12.

Skalička přiznal některé omyly své typologie už po mé první kritice v Tvorbě, nyní uznává dva omyly další, ale neuvědomuje si, že tyto omyly vyplývají z nesprávné podstaty jeho typologie, a že lze proto těchto omylů uvést mnohem víc, jak ukazuji v předešlých dvou odstavcích. Bylo by proto třeba obhájit proti mým námitkám podstatu typologie.

Viděli jsme v odstavci 4, že touto obhajobou typologie nemůže být vulgarisující výklad Stalinovy poučky o sepětí mluvnických výkladů s dějinami národa. Kromě toho se Skalička dovolává mínění sovětských jazykozpytců, kteří tak nebo onak typologii uznávají. Ukáži dále, že tito jazykozpytci mluví o typologii v svém pojetí, nikoli konkrétně o typologii Skaličkově jako já. I já uznávám do jisté míry oprávněnost typologie — viz v odstavci 7 a 11 —, ale mám vážné námitky proti konkrétní typologii Skaličkově. Ty Skalička nevyvrátil, ba naopak souhlasí se sovětskými hlasy o nevědeckosti typologické klasifikace jazyků; viz dále v odst. 13.

10. „Obvinění typologie z přisluhování imperialismu — praví Skalička — je příliš vážné. Zasahuje nejen mne, ale i řadu vážných prací pokrokové vědy sovětské“. Skalička zapomíná na to, že nemluvím o typologii vůbec, nýbrž o typologii v jeho pojetí, které se projevuje v jeho spisku o češtině. A tuto Skaličkovu typologii „neobviňuji“ z úmyslného, vědomého přisluhování imperialismu, nýbrž ukazuji, že její nedostatek zření k národní svébytnosti naší mateřštiny mimoděk podporuje kosmopolitismus, který se „stal jednou z hlavních ideologických zbraní reakčních a válečných snah západního imperialismu“, jak napsal V. Kopecký[3]. Je přece obecně známo, že idealistická věda nejednou dochází k nesprávným vývodům, kterých zneužívá reakce. To je věc velmi vážná a naše věda má za úkol, této úpadkovosti důsledně a rázně se zbavit. Připomínám slovy Dobrovského z r. 1799: „Pronásleduji omyly, nikoli osoby.“

Má kritika Skaličkovy typologie nemůže zasahovat vědu sovětskou, protože ta má o typologii názory zcela jiné než Skalička, které mluví proti Skaličkovi a v můj prospěch.

11. Skalička se na obhajobu své typologie dovolává sovětského prospektu týkajícího se bulharštiny, kde se mluví o typologických složkách flektivní, analytické, vnitřně flektivní a aglutinační. Byla o věci diskuse, ke které praví s. Skalička toto: „Všechny diskusní příspěvky berou věc vážně, podrobně o ní diskutují, popírají či zdůrazňují jednotlivé body — ale žádný se nepozastavuje nad věcí samou, tím méně aby tu hledal slepenec a kosmopolitismus.“

Tu vskutku nelze mluvit ani o slepenci ani o kosmopolitismu, a to proto, že tu nejde o typologii ve Skaličkově pojetí, nýbrž o typologii správně pojatou, proti které žádné námitky nevznáším. Jde tu o typologický rozbor bulharštiny vyvozený z ní samé. Tento rozbor je jeden z těch případů, kdy podle Čikobavy typologie, třebaže ji nelze pokládat za vědeckou klasifikaci jazyků (viz v odstavci 13), má „jistý poznávací význam“, který Čikobava (Vvedenije v jazykoznanije, str. 190) podrobněji vymezuje takto: „Objasnění morfologického typu, ke kterému náleží zkoumaný jazyk, může dát cenné poukazy pro správné stanovení otázky o historii jazyka, pro správnou orientaci v historii [84]daného jazyka“. Správné postavení otázky a správná orientace v historii jazyka je podle Čikobavy pomůckou pro řešení otázek vývoje jazyka, nikoli ještě řešení samo. U Skaličky je však typologický rozbor češtiny samoúčelný; on pokládá zařadění jazykových jevů českých do apriorních schemat typologických samo o sobě za zkoumání vývoje češtiny. Tento vývoj však Skalička zcela pomíjí, jak jsem ukázal výše. Onoho bulharského typologického obrazu se Skalička na obhajobu své typologie dovolávat nemůže.

12. Skalička se dále dovolává názoru akademika Vinogradova o typologii. Má kritika Skaličkovy práce by zasahovala Vinogradova tehdy, kdyby byla Skaličkova práce osnována na témž pojetí typologie, které má Vinogradov. Ale tak tomu není.

Akademik Vinogradov sice praví, že „zároveň s historickosrovnávacím zkoumáním příbuzných jazyků je možné a dokonce nevyhnutelné srovnávací zkoumání jazyků odlišných systémů“. Ale z toho nijak nevyplývá, že Vinogradov schvaluje typologii v té konkrétní podobě, kterou má ve Skaličkově práci. To je zcela jasné z toho, co cituje Skalička z Vinogradova dále: „Sovětská jazykověda má za úkol vypracovat přesné metody srovnávacího studia nepříbuzných jazyků, s uvážením specifických zvláštností každého národního jazyka, vnitřních zákonů jeho vývoje a svéráznosti historie daného národa. Srovnání systémů dvou jazyků, na př. ruského a kteréhokoli jiného z národních jazyků Sovětského svazu, je cenným metodickým prostředkem naučení jazyku s jinou gramatikou stavbou.“ (Podtrženo zde.)

Akademik Vinogradov přisuzuje tedy typologii úkol praktický, kdežto Skaličkova práce není praktická příručka, ani jak by se mohl Čech naučit některému jazyku cizímu, ani naopak Nečech jazyku českému. A i kdyby tomu tak bylo, neodpovídala by Vinogradovovu pojetí, protože úplně pomíjí požadavek „uvážení specifických zvláštností každého národního jazyka, vnitřních zákonů jeho vývoje“. Ke specifickým zvláštnostem češtiny a k zákonům jejího vnitřního vývoje — nemluvíc o jazycích jiných — Skalička vůbec nepřihlíží, naopak mnohé české jevy nesprávně vykládá podle apriorních typů odvozených ze všech možných jazyků na světě.

Má kritika Skaličkovy práce tedy nijak Vinogradova nezasahuje. Naopak Vinogradovovo pojetí odhaluje zásadní nedostatek práce Skaličkovy a můj úsudek o ní potvrzuje.

13. Má kritika Skaličkovy práce nijak nezasahuje ani jiné práce sovětské. O tom podává důkaz Skalička sám, když cituje se souhlasem sovětské hlasy o nevědeckosti typologie (morfologické klasifikace): „Velmi správně se připomíná v sovětské vědě, že typologie nemá hodnotu klasifikační — že tedy jediná klasifikace je klasifikace genetická. Na př. A. V. Desnickaja zdůrazňuje, že typologická klasifikace je nemožná… Podobně se vyslovuje I. S. Maslov, … A. S. Čikobava.“

Dodávám k tomu doslovné znění názoru, který vyslovuje Čikobava v § 64 své práce Vvedenije: „Všechno to mluví proti morfologické klasifikaci a proti tomu, aby byla pokládána za klasifikaci vědeckou“ (str. 189).

Má kritika Skaličkovy práce tedy nijak nezasahuje tyto sovětské jazykozpytce, protože jejich mínění mou kritiku plně podporuje.

Jestliže Skalička se souhlasem cituje sovětské hlasy o nevědeckosti typologie, je otázka, proč se proti mé kritice, konkrétně dokazující nevědeckost jeho typologie, vůbec brání a proč o mé kritice tvrdí, že zasahuje sovětskou vědu.

Ve Skaličkově obraně jsou ještě některé věci, které nemohu pominout.

14. Podle Skaličky „typologie usiluje o to, aby pomohla poznávat jazyky druhých národů… Pomáhá tedy stavět most internacionalismu mezi nimi — a to má být umlčeno jako kosmopolitismus a služba imperialismu?“

Jak Skaličkova práce pomáhá poznávat jazyky druhých národů? Srovnává češtinu s mnoha jazyky, majícími velmi rozdílné mluvnické struktury, a to tak, že jeden český jev srovnává s těmi jazyky, druhý jev s oněmi jazyky, třetí jev zase s jinými atd. To [85]znamená, že o jednotlivých cizích jazycích podává poučení velmi kusé, naprosto ne ucelené v nějaký třeba jen základní přehled. Přesto jistý praktický význam má. Ale je nadepsána „Typ češtiny“ a chce tedy a má podávat především typologický obraz o češtině. Tento svůj úkol Skalička v žádoucí míře nesplňuje, jak jsem ukázal výše, a to shodně s míněním sovětské vědy, které se Skalička dovolává. Akad. Vinogradov praví, že sovětská věda má za úkol vypracovat přesné metody srovnávacího studia nepříbuzných jazyků, avšak „s uvážením specifických zvláštností každého národního jazyka, vnitřních zákonů jeho vývoje“. To Skalička nedělá nejen u žádného z jazyků cizích, které s češtinou srovnává, ale ani ne u češtiny samé. Jeho typologický rozbor češtiny záleží hlavně v tom, že určuje českou mluvnickou strukturu podle svých pěti jazykových typů. Je pravda, že Skalička mluví nejednou o odchylkách češtiny proti jiným jazykům, ale specifické zvláštnosti češtiny lze vyvodit jen z češtiny samé, nikoli srovnáváním s nejrozmanitějšími jazyky na světě. Toto srovnávání je na místě, až když máme jasný obraz o češtině, vyvozený z ní samé. Skalička tak nepostupuje, a proto obraz o české struktuře namnoze skresluje, jak jsem ukázal v odst. 7 a 8.

Domnívá-li se Skalička, že pomáhá „stavět most internacionalismu“ mezi naší mateřštinou a ostatními jazyky, je to vulgarisace internacionalismu, neboť opravdový proletářský internacionalismus pramení z úcty a vážnosti k národu vlastnímu, je nerozlučně spjat se socialistickým vlastenectvím. V jazykozpytě se úcta a vážnost k vlastnímu jazyku neprojevuje manifestačními prohlášeními, nýbrž správným badatelským postupem a úsilím o pravdivé poznání vlastního jazyka.

15. Můj výklad o tom, že rozlišování kategorie jmen životných a neživotných je proti jejich původnímu nerozlišování odraz zvýšení výrazových potřeb, označuje Skalička za příklad výkladů, „které spojují jazyk s historií jen slovy“. Tu se hlásí totéž vulgarisující pojetí, o kterém byla řeč v odstavci 3. Cožpak lze v duchu stalinské teorie o jazyce pokládat změny ve struktuře jazyka za odraz něčeho jiného než změn výrazových potřeb, souvisících se změnami společenských podmínek národa?

16. Právě tak neprávem napadá Skalička můj výklad, že zjednodušování původní velmi rozmanité tvarové soustavy znamená zvýšení výrazové schopnosti, výrazové zpřesnění. Je prý to „stejně nedoložené a zavádějící chápání jazykového pokroku ve vývoji k jednoduchosti“ jako u Jespersena a Skály-Rochera. To zjednodušování je nezvratný fakt, nelze je popírat: zanikly mužské i-kmeny, u-kmeny, z valné části původní tvary vzoru Jiří, souhláskové deklinace silně splynuly se samohláskovými, prolíná se deklinace podle vzoru duše s deklinací podle vzoru kost, ženské koncovky -ám, -ách, -ami (-ama) pronikly ke jménům mužským a středním atd. Podivné a nepochopitelné jsou proto Skaličkovy otázky: „… proč tedy vzniklo to bohatství forem ve slovanských jazycích?“; „Upadala snad čeština do 14. století“?; „Je snad angličtina vzorem moderního jazyka…?“; „Má snad čeština se svými nepravidelnostmi být považována za zaostalou?“ Končí: „Do jakých absurdností nás přivede takové ukvapené a schematické řešení!“ K takovým absurdnostem nevede můj výklad sám, nýbrž jeho tak nehorázné vědomé skreslení, jakého se dopouští Skalička a jaké nemá rovno v celé dosavadní jazykozpytné literatuře. Pokládám-li zjednodušení české deklinace za pokrok ve vývoji češtiny, neboli jak jsem napsal, za „zvýšení výrazové schopnosti, výrazové zpřesnění“, je to snad mínění zhola nemožné či co? Stalin praví v odpovědi na otázku o nadstavbovém rázu jazyka toto: „Jazyk však je naopak produktem dlouhé řady epoch, v jejichž průběhu se formuje, obohacuje, rozvíjí a tříbí.“

V závěru odpovědi pak toto: „A jazyk, přímo obrážeje tyto potřeby, doplňuje svůj slovník novými slovy, zdokonaluje svou gramatickou stavbu.“ To znamená, že tříbení, zdokonalování jazyka je podstatný rys jeho vývoje.

Nenapsal jsem, ani to nevyplývá z mé formulace, že pokládám s Jespersenem a Ro[86]cherem za pokrok v jazykovém vývoji jedině vývoj k jednoduchosti. Této chyby se může dopouštět, takovou chybu může vkládat do mého výkladu jen ten, kdo jsa v zajetí strukturalistické imanence, nevidí vývoj jazyka v závislosti na jeho tvůrci a nositeli, na národě, na jeho rostoucích výrazových potřebách, a ve své ahistoričnosti nepřihlíží ke skutečnému vývoji slovní zásoby a mluvnické stavby jazyka. Za obecnou tendenci ve vývoji mluvnické stavby považuji to, co praví Stalin, že jazyk „zdokonaluje svou gramatickou stavbu“.

Znalost historického vývoje našeho jazyka neklamně dokazuje, že toto zdokonalování mluvnické stavby neprobíhá ve všech případech stejně, nýbrž různě, jednou jako zjednodušování výrazových prostředků, po druhé jako vznik nových prostředků, obohacování, rozšiřování atd. Máme-li na mysli na př. větnou stavbu, vidíme v historické době na jedné straně nepochybný úbytek vět jmenných, na druhé straně růst souvětí podřadného a vznik nových typů vedlejších vět. Ve svých dvou větších syntaktických pracích „Studie o českém vidu slovesném“ (1923) a „Věty neslovesné“ I, II (1930, 1931) měl jsem příležitost ukázat na různotvárnost ve vývoji mluvnické stavby naší mateřštiny.

Máme-li na mysli tvarovou soustavu jmennou, je její zjednodušování nepochybný fakt a se zřením k němu jsem vyslovil mínění, že znamená zvýšení výrazové schopnosti, výrazové zpřesnění. Domnívám se, že jde o zdokonalení výrazivosti českého jazyka, když se jedna a táž syntaktická platnost, na př. dat. pluralis, vyjadřovaná původně formami rozmanitými, začala časem vyjadřovat formami méně početnými. Toto mé mínění je svou podstatou zcela v duchu stalinského pojetí a je správné i ve své konkrétní aplikaci na vývoj české deklinace. Ruština šla ve zjednodušení původní tvarové rozmanitosti dále než čeština; srov. na př. tvary dat., lok. a instr. pl.: rus. bokam — bokach — bokami, rukam — rukach — rukami, mestam — mestach — mestami proti čes. bokům — bocích — boky, ženám — ženách — ženami, město — městech — městy. Přesto praví o ní Stalin ve výkladu a jejím míšení s jazyky jinými toto: „Ruský jazyk tím, že si zachoval svou gramatickou stavbu a svůj základní slovní fond, vyvíjel se dále a zdokonaloval se podle vnitřních zákonů svého vývoje.“

Zjednodušení nepokládám za jediný princip jazykového vývoje, nýbrž jen za jeden z různých principů, ale v tomto případě v něm zdokonalení naší výrazové soustavy vidím. Ptá-li se Skalička, „proč tedy vzniklo to bohatství forem“, a užívá-li tu slova bohatství s odstínem dokonalosti, vzbuzující obdiv, usvědčuje ho z nesprávného pojetí jazyk sám, který se toho „bohatství“ vzdal. Nejde tu o bohatství forem ve Skaličkově smyslu, nýbrž o to, že za jistých historických podmínek ve vývoji našeho jazyka vzniklo množství forem, které hovělo výrazovým potřebám uživatelů jazyka. Časem se výrazové potřeby změnily a jazyk, hově těmto novým potřebám, onu tvarovou rozmanitost zjednodušoval.

To je jedině správný výklad tohoto vývoje, a jestliže jej podávám, naprosto tím neříkám, že čeština do 14. století upadala. To je Skaličkova svévolná interpretace, skreslování mého výkladu. To platí též o Skaličkově otázce, zda jsou slovanské jazyky pozadu proti velmi pravidelné angličtině. Touto otázkou mimoděk Skalička podává nový důkaz nevědeckosti typologie, která strukturu jednoho jazyka nebo rodiny slovanských jazyků měří podle struktury jazyků jiných. Marxistický jazykozpyt neuznává žádný „vzor moderního jazyka“, ani na druhé straně nemluví o jazycích, které jsou proti jiným „pozadu“, protože to odporuje proletářskému internacionalismu a zavání buržoasním šovinismem, rasistickým hodnocením jazyků. Marxistický jazykozpyt vysvětluje strukturu daného jazyka nebo rodiny úzce příbuzných jazyků z osobitých historických podmínek jeho nebo jejich vývoje, z výrazových potřeb jeho nebo jejich uživatelů. Marxistický jazykozpyt jen zjišťuje, že slovanské jazyky dospěly ve vývoji [87]jistého jevu ke stavu A, angličtina ke stavu B, a užívá těchto poznatků k poznání vnitřních zákonů jazyka, které je podle Stalina „hlavním úkolem jazykovědy“. Obojí stav pokládá za odraz osobitých výrazových potřeb jazykové pospolitosti, staví je co do úkonnosti na roveň. Typologické hodnocení jednoho stavu výš než druhého je zhola nevědecké už proto, že považuje-li Skalička za „vzor moderního jazyka“ angličtinu, co by bránilo tomu, aby byla pokládána za vzor slovanština? Uvádím tuto možnost jen jako důkaz typologické nevědeckosti, idealistické libovůle nebo i zvůle.

17. V závěru své obhajoby praví Skalička, že „diskusi o typologii není možno považovat za uzavřenou“, a odkazuje v pozn. 18 na sovětského jazykozpytce N. A. Kondrašova.

Ano, v Sovětském svazu se o typologii diskutuje, jak jsme viděli v odstavcích 10—13, ale v časopise Voprosy jazykoznanija 1952, sešit 4, na který Skalička odkazuje, Kondrašov ani sám o typologii nediskutuje, ani nezaznamenává diskusi o typologii.

Kondrašov tu referuje o ohlasech Stalinových statí u nás. Připomíná mou přednášku o významu těchto statí, stručně shrnuje obsah mého článku v Tvorbě tak, že stalinské učení o struktuře jazyka nemá nic společného se strukturalistickou imanencí. Dále připomíná, že Mukařovský, Bělič a Trávníček odhalili základní chyby strukturalistů o literárním jazyce. K dosavadní diskusi dodává Kondrašov, že Tvorba „bohužel úhrnně nezhodnotila diskusi“. Pokračuje takto: „Na to nemůže pretendovat ani brožura prof. Trávníčka, věnovaná kritice strukturalismu.“ Jde o mou brožurku „Český jazykozpytný strukturalismus ve světle Stalinova učení o jazyce“ z r. 1951. Správně; tato má brožurka nemůže být pokládána za celkové zhodnocení diskuse o strukturalismu a ani si nárok na to nedělala. Byla napsána již v r. 1950, kdy byla diskuse, podnícená Stalinovými staťmi, ještě v začátcích. Brožurka byla jen diskusním příspěvkem, jak výslovně pravím na str. 6: „Předkládám své poznámky jako příspěvek k diskusi - o strukturalismu.“

Dále Kondrašov vytýká nedostatky české diskuse po Stalinových statích: nemluvilo se o dalších úkolech české jazykovědy; zcela byla pominuta otázka o vnitřních zákonech rozvoje jazyka; nebyla definitivně rozřešena ani otázka o principech typologického srovnávání jazyků, nadhozená v knize prof. Skaličky „Typ češtiny“; Slavia neorganisovala slíbenou diskusi o otázkách slovanského srovnávacího jazykozpytu.[4] Na str. 104—105 připomíná Kondrašov poměrně obšírně můj výklad o poměru mezi češtinou a slovenštinou, vycházející ze Stalina.

Sovětský jazykozpytec mou kritiku Skaličkovy práce jen bibliograficky zaznamenává v poznámce, ale jinak se k diskusi o typologii u nás nijak nevyslovuje. O sovětské diskusi pak není u něho ani zmínky.

Mé poznámky jsou dosti obšírné, ale nebylo zbytí, protože jde o samy základy naší jazykovědy, o využití Stalinova objevitelského učení o jazyce pro další úspěšný rozvoj naší jazykovědy ve službách našeho velkého díla — socialistického budování.

Slovo a slovesnost, ročník 15 (1954), číslo 2, s. 77-87

Předchozí Vladimír Skalička: Odpověď na kritiku typologie

Následující Miloš Helcl: Naši jazykovědci o Dobrovském