Vynikající slovenská práce onomastická

Pavel Trost

[Kronika]

(pdf)

-

Vynikající práce Vincenta Blanára Príspevok ku štúdiu slovenských osobných a pomiestných mien v Maďarsku (Slovenská akadémia vied a umení, Bratislava 1950) vzešla ze sociografického výzkumu slovenské menšiny v Maďarsku; její těžiště je však v zkoumání ryze linguistickém. Je tu ovšem i kapitola o „vlastních jménech jako materiálu pro společenské vědy“; jedná o tom, jak užívat vlastních jmen pro poznání národnostních poměrů. Historické šetření pomáhá poznat, zda osada je maďarská od založení či se maďarskou teprve stala; pomáhá i zachytit stav maďarisace.

Hlavní část práce je však věnována linguistickému rozboru vlastních jmen, probírá jazykovou charakteristiku onomastiky jako součást charakteristiky daného jazyka.

Blanárův jazykovědný rozbor vlastních jmen odhaluje jejich zvláštní rysy gramatické a lexikální. Všechna vlastní jména se skloňují — pokud jsou vůbec sklonná — na pozadí deklinačních vzorů pro apelativa. Nemají množné číslo; mají-li je přece, je to — až na jména osobní — plurál lexikalisovaný. Vlastní jména se mohou shodovat s útvary „normálního nocionálního jazyka“; vedle nich však stojí útvary, které se odlišují výběrem lexikálních prvků i morfématickým složením. Na př. základ je vzat z interjekční oblasti (rodinná jména jako Fučala, Hopka), je to archaismus nebo dialektismus. Skládá-li se jméno z „normálního“ základního a „normálního“ odvozovacího morfému, může být „nenormální“ jejich spojení (Chud-ík). Ve výstavbě slovenské onomastiky je „morfématické řadění výrazně zatíženo. Derivačních schopností slovenštiny se využilo způsobem, který nemá obdoby v normálním nocionálním jazyce“. Zatím co u obecných jmen je nejpočetnějším morfologickým typem spojení pouhého základu slova s koncovkou, převažuje u vlastních jmen rodinných typ s jednou nebo dvěma odvozovacími příponami. Nejvýraznější vrstvu pomístních jmen představují spojení dvou nebo tří slov, jejichž pořadí je neměnné.

Nejvýznamnější z práce Blanárovy je úvodní kapitola, jednající o povaze vlastního jména, t. j. o poměru mezi jménem obecným a vlastním.

Vlastní jméno je vyznačeno gramaticky především nedostatkem plurálu. Lexikálně je vymezeno jako pojmenování individuální proti pojmenování druhovému. K vlastním jménům patří jména živých bytostí, zeměpisná jména i jména jiných jednotlivin, jako spolků, společností atd.; naproti tomu názvy obyvatel měst a zemí a příslušníků spolků, společností atd. patří jako pojmenování druhová do oblasti apelativ. Určení nebo neurčení jedinečnosti se neprojevuje v jazycích tak výrazně jako na př. kategorie rodu a čísla. „Je jasné, že vlastní jméno a jednotlivé jeho skupiny nepředstavují konstantní všeobecnou jazykovou hodnotu.“

Tolik Blanár. Jeho postoj k problému je [183]ryze linguistický. Zkoumá jazykovou kategorii vlastního jména; „vlastní jméno je gramatická kategorie, která se v rámci jednotlivých jazyků vyjadřuje osobitými formálními znaky“.

Je ovšem pravda, že neapelativní hodnocení je nejvýraznější tam, kde není podepřeno formálně. Na př. někdo zahradník není, nýbrž jen se tak jmenuje. V slově, které se stalo vlastním jménem, není postaven nový význam proti starému, nýbrž slovní význam je zrušen. Vlastní jméno je název, který označuje, aniž „něco říká“. Označuje jednotlivinu jako jednotlivinu, t. j. nezařazuje ji do pojmu. Pokud vlastní jméno přece něco říká, je to výjimka potvrzující pravidlo: „výmluvné jméno“ chápeme jako paradox.

U vlastního jména je spojení mezi hláskovým útvarem a věcí bezprostřední a jedinečné. Zvuk náleží přímo věci, a proto je také stabilní. Spojení mezi vlastním jménem a věcí je pokaždé jedinečné, i když jméno samo jedinečné není.

Jednotliviny se dosud převážně označují apelativy. Příznaková kategorie vlastního jména se až zvolna oddělovala za jistých společenských podmínek. Vlastní jména se vyvíjela z obecných jmen, vznikala negací významu a individualisací pojmenovacího vztahu.

I když to není všechno v Blanárově studii dopověděno a leccos zůstalo jen naznačeno, je přece velmi cenným přínosem do jazykové teorie.

Slovo a slovesnost, ročník 15 (1954), číslo 4, s. 182-183

Předchozí Karel Ohnesorg: Polská práce o vývoji dětské řeči

Následující Lubomír Doležel: Významný sovětský příspěvek k lexikografické teorii i praxi