Poznámka k novému překladu Heina

Pavel Trost

[Kronika]

(pdf)

-

Jeden z vrcholů politické poesie Heinovy, satirický epos Německo — Zimní pohádka, byl nově přeložen Eduardem Petiškou pro knihovnu klasiků (Spisy Heinricha Heina, svazek pátý, 1953). Veršová [188]stránka tohoto překladu byla už předmětem diskuse (v Kruhu překladatelů v červnu 1954). Není sporu o tom, že Petiškův překlad uvolnil verš originálu. Je však otázka, jak tento fakt hodnotit.

Verš originálu sám není pravidelně alternující. (Podle Heuslera jde o „füllungsfreier Viertakter“.) Konstantní je počet iktů — v lichých verších čtyři, v sudých tři —, nikoli však počet slabik nepřízvučných mezi nimi, kolísá ovšem jen mezi jednou a dvěma. Začátek veršů je pravidelně vzestupný (jambický) a zakončení podle místa v čtyřveršové sloce buď mužské, anebo ženské. Naproti tomu se v překladu vyskytují mezi ikty i tři a čtyři nepřízvučné slabiky. Na př. tři takové slabiky mezi ikty:

po lüneburských ovcích a po řípě

nebo čtyři mezi ikty:

Dým z tabáku, dvorní radové, ponocní —

anebo tři před prvním iktem verše:

Genius svobody s pannou Evropou —.

Začátek veršů tvoří pak převážně slova jednoslabičná i trojslabičná, jak tomu bývá v českých jambech; mužské zakončení veršů se střídá se ženským, někdy je však střídání porušeno. Na př. hned v první sloce eposu končí první verš žensky (nemáme-li předpokládat transakcentaci), místo aby vyzněl mužsky:

Bylo to v měsíci listopadu,
den za dnem smutně míjel,
se stromu vítr listí rval,
tehdy jsem do Němec vyjel.

Je tedy tento rozdíl mezi veršem překladu a veršem originálu závažný? Nebo jde jen o dvě obměny „dolniku“?

Připouští-li překlad mezi ikty nejen dvě, nýbrž i tři a čtyři slabiky nepřízvučné, je to rozdíl opravdu závažný. Znamená to nejen větší nepravidelnost verše, nýbrž i rozpor uvnitř verše, který počítá s vedlejšími přízvuky (na slabice třetí a další).

Poslední ikt mužských veršů v překladu zpravidla padá na slabiky s vedlejším přízvukem. To však znamená, že o rytmické hodnotě slabik rozhoduje rytmická setrvačnost, jak tomu bývá ve verších stopových. Ale přesto překlad zároveň stopovost veršů porušuje.

S tím souvisí i to, že v překladu nejsou vyhraněny kadence. Nejenže na konci mužských veršů málokdy bývá slovo jednoslabičné, nýbrž bývá tu převážně slovo trojslabičné; vedle trojslabičných slov se však vyskytují i čtyřslabičná. V takových případech je nutno předpokládat transakcentaci anebo zakončení ženské místo mužského. Takové uvolnění kadence je ovšem v rozporu se strofičností verše; „k podstatě strofy náleží určité ustálené ukončení každého článku“.

Tak se jednak ve verši překladu jeví vnitřní rozpory, jednak je verš překladu ve srovnání s originálem křiklavě nepravidelný. Heine užívá sice uvolněného metra (jambicko-anapestického), ale zachovává je, využívaje jeho možnosti rytmicko-sémantického odstínění (na př. sémantické využití kontrastu dvouslabičných a tříslabičných stop). Petiškův překlad je vcelku dobrý, ale jeho řešení veršové stránky je pochybné.

Slovo a slovesnost, ročník 15 (1954), číslo 4, s. 187-188

Předchozí František Kopečný: Nová praktická příručka soudobé spisovné češtiny

Následující Karel Hausenblas: K základním pojmům jazykové stylistiky