K obecným otázkám stylu

Pavel Trost

[Články]

(pdf)

-

Můj koreferát se omezí jen na několik thesí k zásadním otázkám.

 

1. Jazykový styl je založen na tom, že se týmž jazykem dá říci totéž různým způsobem.

Neodporuje tato these, že se týmž jazykem dá říci totéž různým způsobem, poučce o dialektické jednotě jazyka a myšlení? Neodporuje, jako jí neodporuje these, že se dá říci totéž různými jazyky. Dialektická jednota nijak neznamená totožnost.

Řeč je ve vztahu jednak k myšlení, jednak k realitě. Jazyk není přímým odrazem reality, ale realitu signalisuje. Jak myšlení, tak i řeč se vztahují k věcem. Řeč zpravidla jen zkratkově odkazuje na věci, aniž vypodobňuje myšlení. To [16]vystihl Čikobava svým rozlišením komunikativní a expresivní funkce jazyka (expresivnost u Čikobavy znamená „vypodobňování myšlenky“).

Říkám-li někomu „Žena mého přítele onemocněla“ a jinému „Marie leží“, říkám různým způsobem totéž. Nejde tu ani o odlišné myšlenkové pojetí věci. Odlišná je jen situace promluvy, daná jejím adresátem. Tedy: stylové varianty se vztahují k téže věci a nemusí ani odrážet odlišné chápání této věci. Pokud nemění smysl místa, vyznačují však jazykový projev jako celek.

 

2. Termín „styl“ není ovšem v linguistice jednoznačný. Obecně se stylem rozumí svébytnost celku, daná povahou a uspořádáním prvků.

Svébytný celek je jednak jazyk — proti jiným jazykům, jednak jazykový projev — proti jiným projevům v témže jazyce. Předmětem stylistiky je jazykový projev.

Neznamená to pokrok v linguistice nerozlišovat mezi jazykem (jazykovým systémem) a promluvou (jazykovým projevem). Je třeba uznat, že jazyk a promluva jsou nerozlučně mezi sebou spjaty, nikoli však totožné. Je třeba dále uznat, že protiklad jazyka a promluvy není absolutní, nýbrž připouští prostřední články. Každá reální promluva je založena na sociálním faktu jazyka a má zároveň charakter individuální; zahrnuje složky nejen obecné a jedinečné, nýbrž také zvláštní, které nejsou ani obecné ani jedinečné.

Styl jazykového projevu zahrnuje svébytné rysy, jimiž se projev odlišuje od jiných projevů v témže jazyce. T. j. jde o zvláštní proti obecnému. Každý jazyk sám má ovšem jistý počet zvláštních prvků, které jsou schopny dodat celému projevu zvláštní ráz: to jsou jazykové prvky stylově zabarvené („stylové vrstvy“). Zvláštní prvky převládají v „normovaných stylech“ a zvláštní postupy v „stylech nenormovaných“. Ale i „normované styly“ se vyznačují nejen danými (slovními) prvky, nýbrž také stavebním principem, a to standardisací vyšších celků (slovní spojení, věty, odstavce se netvoří volně, nýbrž stávají se vázanými a závaznými).

Proti stylu jazykového projevu stojí styl jazyka, který neodlišuje, nýbrž sjednocuje projevy v témže jazyce. Styl jazyka zahrnuje normy, které mají charakter obecný, ale nejsou závazné jako normy jazykové. Jde zase o výstavbu vyšších celků, která nepodléhá jazykovým normám; promluva se upravuje obecnými stylovými normami, které těsně souvisí se svébytnými rysy jazykové stavby. Na př. do stylu angličtiny náleží tendence nestřídat podmět, a to nejen v mezích souvětí, nýbrž i ve vyšších celcích.

Proti tomu se styl jazykového projevu neváže úzce na určitý jazyk. Je sice užší než daný jazyk, protože zahrnuje jen část projevů v tomto jazyce, ale je zároveň i širší, protože může být realisován v různých jazycích (na př. klasický styl se svou zásadou vyhýbat se slovům speciálním, technickým atd.).

 

[17]3. Dosud není jasno v tom, co je základní faktor stylový. Poukazovalo se na př. na světový názor a proti tomu všeobecně na „lidskou činnost“. Ale různé oblasti lidské činnosti mohou mít vlastní názvosloví bez vlastního stylu. Je třeba ukázat nejen na „lidskou činnost“, nýbrž také na lidský vztah a postoj. Je třeba dále ukázat na různost jazykových funkcí. Není správné pojímat jazyk jen jako nástroj myšlení. V jazyce podle Lenina „je jen obecné“, ale všední naše hovory se hodně dotýkají i jednotlivin. Jazykem také vyjadřujeme své city — nebo je úmyslně nevyjadřujeme. Odtud základní protiklad intelektuálního a emocionálního stylu. Jiné základní protiklady: styl náznakový a explicitní, styl spontánní a uvědomělý.

 

4. Styly umělecké nelze odtrhovat od neuměleckých. Jsou styly, které mají místo v životě a v literatuře se jen propracovávají a vyhraňují, jsou však i svébytné styly literární. Je jisto, že problém jazyka v uměleckých dílech nelze vyřešit pouhým odkazem na umělecké myšlení. Otázky jazyka a myšlení, jakkoli souvisí, nejsou přece totožné. Také se běžně upozorňuje na to, že umělecké „myšlení v obrazech“ nemá co dělat s obrazným jazykem; je známo, že ne všechna slovesná díla užívají obrazného jazyka. Nyní se konečně sám pojem „obrazného myšlení“ podrobuje kritice; ukazuje se, že tento pojem je zcela vágní a že je patrně i v rozporu s učením Stalinovým. Jazykový styl v uměleckém díle je pojat do výstavby umělecké formy. Specifický problém uměleckého stylu záleží v problematice formy v uměleckém díle. V umění nabývá forma zvláštní váhy, aniž se tím odcizuje obsahu nebo jej pohlcuje. V umění dochází k sémantisaci formy a forma je „prověrkou“ díla.

Slovo a slovesnost, ročník 16 (1955), číslo 1, s. 15-17

Předchozí Karel Hausenblas: K základním pojmům jazykové stylistiky

Následující Eugen Pauliny: O funkčnom rozvrstvení spisovného jazyka