Nový pokus o fonetický výzkum českého verše

Karel Horálek

[Kronika]

(pdf)

-

V dějinách vědeckého výzkumu verše zaujímají dosud fonetické práce místo podřadné. Pokusy zkoumat rytmické kvality verše metodou přímého pozorování, jak se o to pokoušel Sievers a jeho škola (zvuková analysa), mohou dnes platit za úplně scestné. To platí zvláště o pokusech aplikovat metodu zvukové analysy i na staré texty (tu se vycházelo z přesvědčení, že ze zachovaných textů lze zvukovou stránku až do podrobností rekonstruovat). Větších úspěchů se však nedosáhlo ani metodou experimentální (přístrojovými zápisy). Špatné výsledky jsou tu způsobeny nejen okolností, že se užívalo nespolehlivých přístrojů, ale také nedostatkem propracovaných metod. Po této stránce netvoří výjimku ani pokus prof. B. Hály o objektivní výzkum českého jambu v studii, které si tu chceme blíže všimnout.[1]

Za východisko své studie bere prof. Hála zjištění, že se v bádání o českém jambu došlo k dvěma vzájemně si odporujícím teoriím: jedna existenci českého jambu připouští, druhá ji popírá (chápe jamb jako trochej s předrážkou). Výsledky svého zkoumání shrnuje pak na s. 34 takto: „Prokázal jsem, a myslím použitím objektivních metod i přesvědčivě, neudržitelnost Zichovy rovnice, že český jamb je trochej s předrážkou, přispěl k poznání zvukové podstaty vzestupných veršů po stránce dynamické, tónové i agogické a zejména první upozornil na možnost stoupavého uspořádání textů i v próze. Doufám proto, že svými výklady přispěji k definitivnímu rozřešení sporné otázky českého „jambu“, jakož i k lepšímu pochopení a k dokonalejší recitaci skladeb našich „jambických“ básníků, jmenovitě na školách.“[2]

[109]Zabýval jsem se otázkou českého jambu ve dvou studiích, jež prof. Hála ve své práci uvádí.[3] Došli jsme oba k výsledkům hodně podobným a já bych mohl tuto práci jen vítat jako pomoc fonetika pracovníku, který se opíral spíše o výsledky jazykovědného zkoumání české věty.[4] Má polemika se Zichem se opírala o výsledky dřívějšího bádání o českém jambu a hlavní novum tu bylo právě odmítnutí Zichovy these, že t. zv. předrážka je v českém verši vlastně součást verše předcházejícího. Tato Zichova these je neslučitelná již se zásadou, dnes při zkoumání verše obecně uznávanou, že jednotlivé verše jsou základními a nedílnými jednotkami, o něž se rytmická organisace veršovaných textů opírá. Podrobnější prostudování Hálovy práce o českém jambu mi mé očekávání nepotvrdilo. Názory o českém jambu, k nimž prof. Hála došel, neopírají se o objektivní fonetické pozorování, nýbrž jednak o starší studie o českém verši, jednak o značně subjektivní chápání některých jevů, a to v rozporu s běžnými mluvnickými výklady o češtině. Přes tyto subjektivní interpretace nedochází k výsledkům podstatně odlišným od výsledků starších prací. Některé subjektivní názory jsou v studii prof. Hály doloženy objektivními záznamy. Tu musíme předpokládat, že se záznamy zakládají na nesprávném přednesu veršů nebo že jsou to záznamy nespolehlivé.

Velmi sporná je v práci prof. Hály již charakteristika dynamické linie českého verše. Zvuková síla tvoří podle prof. Hály nejdůležitější složku českého verše, „neboť česká prosodie se zakládá právě na rytmickém uspořádání verše podle síly slabik“. S tím bychom ještě mohli souhlasit, nikoliv však s tím, co následuje, totiž s tvrzením, že český verš (stejně jako česká mluva vůbec) je vždy sestupný, a to proto, že na začátku verše je po vdechové přestávce síla hlasu největší a pak se zmenšuje. Jde o výklad tak závažný, že je třeba jej ocitovat: „Celková dynamika verše je ovšem dána podobnými filologickými podmínkami, jako dynamika české mluvy vůbec: na začátku verše (podobně jako na začátku každého většího mluvního celku) po předcházející vdechové pauze je síla výdechu a tudíž i artikulační energie největší, pak se postupně zmenšuje. Je tedy český verš s hlediska dynamického průběhu fonickou hláskovou řadou, modulovanou dynamickým decrescendem“ (s. 2). Stejně vysvětluje prof. Hála i zjištění, že český verš je většinou klesavý: zase jde prý o důsledek klesání výdechové zásoby vzduchu od začátku verše ke konci. „Druhá zvuková vlastnost, tónová výška, prolíná především verš jakožto celek. Její průběh je většinou klesavý a tedy paralelní s průběhem veršové dynamiky, s níž má též společnou příčinu, neboť počáteční větší zásoba vzduchu a tím i větší tlak respiračního proudu přispívají jak ke zvětšení zvukové síly, tak i ke zvýšení základního tónu hlasového; s úbytkem zásoby vzduchu a jeho tlaku se základní ton snižuje …“ (s. 6).

Tu nezbývá než se ptát, jak je vůbec možné, že existují také jazyky se zvukovou linií stoupavou (prof. Hála sám uvádí francouzštinu). Z toho, co říká o sestupnosti tónového průběhu, vyplývá, že lze přece jen výdechy regulovat a že průběh tónové linie může také stoupat. Prof. Hála to však v 3. kapitole své práce připouští také o linii dynamické (mluví o dynamicko-melodickém crescendu), aniž si uvědomuje, že se dostává do rozporu se svými výklady počátečními.[5] Nejasnost těchto výkladů je ještě zvyšována okolností, že se tu nic bližšího neříká o poměru veršů k větným celkům, a jak je to se zvukovou linií ve verších, které obsahují uvnitř větnou hranici. Nevyjasněno také zůstává, jak to bude s vdechovou linií u veršů, které nejsou odděleny vdechovou pauzou. Sám v poznámce na s. 1 připouští, že vdechová pauza na veršovém rozhraní není nutná.

[110]Tvrzení o sestupnosti přízvukové linie české věty (o vlastnosti věty tu vlastně jde, třebaže to prof. Hála přímo neříká) je samo o sobě v rozporu s tím, co se o zvukové linii české věty běžně učí. U normální české věty bývá podle běžných mluvnických výkladů dynamická linie vzestupná, nikoli sestupná, jak tvrdí prof. Hála.[6] Již v Gebauerově-Ertlově Mluvnici české (II. díl, 9. vyd., s. 53) se říká, že „přízvuk větný, t. j. větší nebo menší zesilování některých hlavních přízvuků slovních, postupuje ve větě jednoduché celkem vlnou stoupavou (crescendo); t. j. v klidné řeči začínáme větu zpravidla slovem s větným přízvukem nejslabším a končíme ji slovem nebo výrazem nejpřízvučnějším.“ Není vyloučeno, že by tu přesnější fonetické pozorování mohlo ukázat, že dynamická linie české věty je častěji jen rovná (tedy ani sestupná ani vzestupná), ale to samozřejmě prof. Hála na mysli nemá a jeho záznamy to také nepotvrzují.

Celkovou sestupnost českého verše zesiluje podle prof. Hály sestupnost jednotlivých taktů. Se sestupností českých taktů není již samozřejmě taková potíž jako se sestupností celých veršů (a také vět). Závada pojetí prof. Hály spočívá v tomto případě v popírání jakékoli existence vzestupných taktů v češtině. Obecně prof. Hála připouští, že takt nemusí začínat přízvukem, pro češtinu však připouští pouze takty s přízvukem na první slabice. Tím se zase dostává do rozporu s tím, co se dosud o češtině běžně učí. Východisko pro popis mluvních taktů tvoří dosud Zichova studie O rytmu české prózy (Živé slovo 1, 1920, s. 65—70). S touto studií prof. Hála nesouhlasí a její důležitý doplněk, Mathesiovy studie Mluvní takt a některé problémy příbuzné (Čeština a obecný jazykozpyt, s. 243—256) a K dynamické linii české věty (tamtéž, s. 257—276) vůbec neuvádí.

Nesouhlas prof. Hály se Zichem, který uznává v češtině vedle sestupných taktů také menší procento (asi 15 %) taktů vzestupných (typ x ⁝ x́) a sestupných (typ x ⁝ x́x, xx ⁝ x́x, x ⁝ x́xx atd.), spočívá právě v tom, že vzestupné a sestupné takty (Zich říkal „slovní celky“) v češtině neuznává. Takty počínající nepřízvučnou předklonkou označuje za takty s předrážkou. Tyto takty nejsou prý vzestupné (nebo vzestupně sestupné), protože přechod od předrážky k následující přízvučné slabice není plynule stoupavý, silová tendence předrážky je prý klesavá. To, co Hálovy grafické záznamy na s. 4 o této věci ukazují, není nic jiného než souhláskové rozhraní mezi předklonkou a následujícím přízvukovým vrcholem. Mezi „předrážkou“ a Hálovým „taktem“ není větší vzestupný zlom (spíše menší), než je mezi jednotlivými samohláskovými vrcholy uvnitř taktu (či slova). Také to, co na s. 9 vykládá prof. Hála na podporu mého pojetí o rozdílu mezi českým a jel a francouzským aieul, jeho teorii spíše odporuje, než ji posiluje. Ale celá tato polemika prof. Hály není dostatečně odůvodněná a je vlastně zbytečná, protože i prof. Hála připouští, že na tom, co Zich nazýval vzestupnými a obstupnými slovními celky, lze skutečně český jambický verš zakládat.[7]

Hála vidí tedy stejně jako jiní teoretikové, kteří český jamb uznávají, jeho podstatu ve vzestupných souslovích, jak o nich uvažoval již Zich, Hálovo novum je konec konců jen terminologické. K jednotlivým složkám Hálovy charakteristiky českého jambu (s. 16—24) lze většinou najít paralely v studiích starších, hlavně v Jakobsonově studii o Máchově ver[111]ši.[8] Je proto tím divnější, že prof. Hála vložil do své práce ostrou kritiku Jakobsonovy teorie o významu kvantity v českém verši. Tato kritika by byla měla v studii o jambu oprávnění, kdyby v ní bylo ukázáno, jaké důsledky mělo Jakobsonovo chápání české kvantity pro interpretaci českého jambického verše. To, co obsahuje Hálova charakteristika proti starším studiím navíc (jsou to hlavně výklady na s. 22), je velmi nejasné a subjektivní (objektivním pozorováním tyto výklady prof. Hála nedokládá).

Jistou cenu Hálovy studie by bylo možno spatřovat v pokynech pro recitátory. I zde však působí rušivě subjektivnost chápání uváděných příkladů. Příkladem ryze subjektivního chápání je tvrzení na s. 29, že jamby puchmajerovců nelze přednést vzestupně (t. j. se vzestupnou linií větných přízvuků a větné melodie).

Proč považuje prof. Hála za zvláštní objev existenci vzestupných pasáží v umělecké próze, je mi úplně nepochopitelné. Souvisí to s tím, že vzestupné české věty uznává jen tam, kde jde o nějaký citově vzrušený projev. Příklad, který na rytmicky vzestupnou prózu prof. Hála uvádí (je to pasáž ze spisovatele docela podřadného), by bylo možno nahradit spoustou příkladů z děl jiných, při čemž by se ukázalo, že to vůbec nemusí být místa vzrušená nebo slavnostní.

Úhrnem lze říci, že výsledky, k nimž prof. Hála při zkoumání českého jambu došel, naprosto nejsou úměrné rozsahu jeho studie. Jeho výklady obsahují také tvrzení, jež jsou v rozporu s bezpečnými poznatky jak o češtině, tak o českém verši. K řešení otázek českého verše práce prof. Hály dostatečně nepřispěla. Ve své studii se na čistě objektivní (přístrojové) zkoumání neomezil, záznamy, o něž se opírá, nejsou spolehlivé.

Slovo a slovesnost, ročník 16 (1955), číslo 2, s. 108-111

Předchozí Helena Křížková, Eva Tlustá, Ivan Lutterer: Nové práce o češtině v Sovětském svazu a Německé demokratické republice

Následující Ctirad Bosák: Poznámka ke dvěma konferencím o fonologii a fonetice