K otázce pomezních nářečí

Jaromír Bělič

[Články]

(pdf)

-

Problém pomezních nářečí a v souvislosti s tím otázka hranic mezi sousedními jazyky, zvláště mezi jazyky příbuznými, je v dialektologii předmětem zájmu již dlouhou dobu. V uplynulých dvou desítiletích věnoval u nás velkou pozornost těmto problémům zvláště zesnulý brněnský profesor Adolf Kellner, jehož životní dílo se téměř v celé své úplnosti týká právě pomezních nářečí. V posledních svých pracích dospíval pak Kellner již i k formulování obecnějších, teoretických závěrů, k nimž mu silně pomáhaly jak dobré znalosti materiálové, tak hlavně též seznámení s marxismem, takže na př. ve stati K otázce historického formování jazykových hranic[1] na nářečním materiálu vlastně dokumentuje jednu ze základních thesí historického materialismu, že geografické podmínky mají v životě společnosti (a tedy i v utváření hranic nářečních) význam jen podružný, kdežto rozhodující jsou dějinné okolnosti sociálně ekonomické.

Je ovšem nutno konstatovat, že ani Kellner neřekl v otázce pomezních nářečí poslední slovo, a to po mém soudu zejména proto, že si dostatečně neujasnil marxistický poznatek, že moderní národ je kategorie historická, utvářející se poměrně pozdě, až na přechodu od řádu feudálního ke kapitalismu, a že tudíž pro rozhraničení národů a jazyků (zejména blízce příbuzných), t. j. i pro jazykovou příslušnost toho nebo onoho pomezního nářečí, jsou rozhodující historické okolnosti působící právě v kritické době vzniku národů, nikoli relikty historických okolností starších, z doby před vytvořením národa, obrážejících se třeba i ve stavu nářečí a v průběhu hranic různých nářečních jevů. Proto nalézáme v díle Kellnerově leckterý rozpor; na př. ve svých Východolašských nářečích[2] Kellner, ačkoli správně konstatuje, že na jazykovém pomezí nářečí samo o sobě „není podstatným znakem příslušnosti k určitému národnímu celku“ (což ovšem nutně znamená též k celku jazykovému, pozn. J. B.), přece jen pokládá svou nářeční hranici, jak říká, česko-východolašskou, za „předěl mezi jazykovou oblastí českou a polskou“, i když hned dále zase poznamenává, že z ní nelze vyvozovat žádné praktické závěry pro stanovení národní příslušnosti na Těšínsku.

Kellner byl ovšem už na cestě k správnému, marxistickému chápání otázky [130]v celé šíři. Mnohem hlubší rozpory a omyly po této stránce nacházíme v dialektologii starší, neoplodněné marxismem, a přímo ke groteskním závěrům dochází dnes buržoasní jazykověda západní, jak je patrno na př. z ankety o problematice jazykových hranic, která probíhá již od roku 1952 v dialektologické revui Orbis, vycházející v Lovani.

V této revui otiskl roku 1953 (sv. II/1, str. 40 n.) Jury Šerech pojednání Zur Frage der ukrainisch-weissruthenischen Sprachgrenze, v kterém ukazuje, že za tři čtvrtiny století, t. j. za dobu, od kdy se otázka ukrajinsko-běloruského pomezí vědecky zkoumá, dosud se nedospělo k jednomyslnému řešení. Každý badatel volil jiná kriteria pro stanovení jazykové hranice ukrajinsko-běloruské, totiž isoglosu jiného nářečního jevu, a poněvadž — jak tomu bývá velmi často i jinde — isoglosy různých diferenčních znaků se v širokém pomezním pásu nekryjí, nýbrž probíhají paralelně, všelijak se kříží a navzájem prolínají, nejenže se nekryjí též domnělé jazykové hranice udávané různými badateli, nýbrž žádná z těchto hranic se ani nekryje s hranicí národního uvědomění běloruského a ukrajinského; všem badatelům se proto stává, že prohlašují za Bělorusy i obyvatele považující se za Ukrajince a za svůj jazyk pokládající tedy ukrajinštinu nebo naopak. Šerech pak nyní na základě oné spleti isoglos dokonce dospívá k závěru, že jazyková hranice ukrajinsko-běloruská vůbec neexistuje. S praktického hlediska, běží-li o hranici mezi oběma národy, může prý být tato hranice vedena podle jiných kriterií, ale nedíváme-li se prý na věc s hlediska praktického, nýbrž čistě vědeckého, je nemožné jazykovou hranici stanovit.

Zdůrazňování odlišnosti hlediska praktického od jakéhosi hlediska „čistě vědeckého“, jinými slovy odtržení vědy od života, je příznačné pro dnešní stav buržoasní vědy vůbec. Je to jen protějšek zneužívání pochybených výsledků vědeckých k cílům politickým i jiným, k němuž velmi často docházelo právě u otázek pomezních nářečí. Přitom ovšem mnozí badatelé, kteří takovéto výsledky svého bádání poskytovali veřejnosti, byli a zůstali osobně naprosto čestní, třebaže se mýlili nebo snad zčásti ještě mýlí. To považuji za nutné připomenout, neboť se pokusím v dalším výkladu na konkrétním případě jazykového pomezí česko-polského, jímž se speciálně zabýval Kellner, alespoň stručně naznačit, z čeho plynuly dřívější omyly a jak je nutno podle mého názoru otázku pomezních nářečí řešit.

Ve své stati Postavení moravské slovenštiny, otištěné ve sborníku „Adolfu Kellnerovi“ (Opava 1954, str. 81 n.), jsem již ukázal, že klíčem k řešení jsou tu poznatky J. V. Stalina o nutnosti jednotného národního jazyka pro národ, „jakožto vyšší formy, jíž jsou dialekty podřízeny jakožto formy nižší“. Základ národních jazyků vytvořily ovšem některé dialekty; ostatní dialekty takových jazyků však potom, jak říká Stalin, „ztrácejí svou svébytnost, vlévají se do těchto jazyků a mizí v nich“.[3] Vycházeje z těchto obecných zjištění doložil jsem v cito[131]vané stati, že t. zv. moravskoslovenská nářečí patří k českému národnímu jazyku, neboť se vyvíjejí v závislosti na něm, směrem k němu a spolu s ním, kdežto nářečí západoslovenská patří zase naopak z týchž důvodů k národnímu jazyku slovenskému, i když do obou uvedených nářečních skupin přesahují navzájem z dřívějších dob různé nářeční znaky s druhé strany národní a jazykové hranice. Pro tuto hranici samu však nebyla rozhodující žádná z oněch isoglos starých nářečních jevů, nýbrž vytvořila se ve shodě s jediným dělidlem, které v době konstituování národů mělo na pomezí česko-slovenském aktuální význam, t. j. kryje se zcela s hranicí Moravy a bývalých Uher. Nové jevy pak pronikají s obou stran přesně jen po tuto hranici.

Podobná situace jako na pomezí česko-slovenském, třebaže složitější, je i na starém jazykovém pohraničí česko-polském. Jak známo, také zde, v oblasti bývalého Slezska a přilehlého severovýchodního cípu Moravy, objevují se značně hluboko na české půdě některé jevy polského charakteru, jichž směrem k severovýchodu přibývá, a naopak některé jevy českého typu zase přesahují ve větší nebo menší míře až do nářečí jasně už polských. Na př. přízvuk na předposlední slabice se vyskýtá již na západ a na jih od města Hranic a Kelče a dále na východ jde až po čáru Rajnochovice—Velké Karlovice v severnější části východní Moravy.[4] Značně je rozšířena též úplná ztráta délky samohlásek — jev souvisící nesporně s vývojem oblasti polské, jehož hranici tvoří zhruba hřbet Beskyd od Radhoště k Trojačce; isoglosa tohoto jevu se považuje za hranici nářečí lašských proti nářečím moravskoslovenským. Méně rozsáhlá je na půdě lašských nářečí oblast měkkého ś, ź (na př. śeno, źima), změna někdejšího dlouhého á v o (mroz, ptok …) aj.

Za nejvýznamnější předěl se zpravidla pokládá svazek isoglos ohraničujících s „české“ strany na př. skupiny -ra-, -la- za předhistorické -or-, -ol- mezi souhláskami (krava, młady …), ztrátu bývalých nosovek (na př. pjata, muka), neprovedení t. zv. dispalatalisace e, ě … před tvrdými zubnicemi (tedy podoby sestra, v́eter …), pravidelnou změnu starého g v h (na př. hłava, hora) a j., s „polské“ strany pak proti tomu skupiny -ro-, -lo- (krova, młody), zachování nosovek nebo stopy po nich (p’ynta, můnka), dispalatalisaci e v o, ě v a … (śostra, v́ater …), zachování g (głova, gora) atd. Tento svazek isoglos, v němž se střetají změny s obou stran, t. j. změny od západu se zachováním staršího stavu na východě i naopak, je s jistými výjimkami celkem pevný; nejzazší místa „českého“ typu zde dnes představují na území Lidové republiky polské na severozápad od naší Opavy obce Branica, Wódka, Kraścielowo, Nasiedle, Uciechowice, Weho[132]wice, severovýchodně od Opavy pak Ściborzyce, Wielkie Petrowice, Szamarzowice, Bieńkowice, Tworków a Chałupki Owsiskie (mimo souvislou oblast je Baborów na severovýchod od Ratiboře);[5] na území Československé republiky jsou s „české“ strany nejzazšími obcemi Hrušov (severně od Ostravy), Muglinov, Michálkovice, Radvanice, Vratimov, Kaňovice, Kocurovice, Vojkovice, Bukovec a Morávka.[6] Pokud různí badatelé udávají tuto hranici poněkud jinak, vyplývá to většinou z nepřesných starších zpráv nebo i z toho, že v řadě jednotlivých slov proniká jednak „polský“ typ na jih a na západ, jednak „český“ typ na východ a na sever přes hranici, takže je zde dosti kolísání a snadno může dojít k omylům.

I dále na východ a na sever jsou však v nestejném geografickém rozsahu některé jevy „českého“ typu rozšířeny systematicky, na př. tvrdé s, z v případech jako sm’ich, sp’ivać, zle, vezňe (= vezme) … proti „polskému“ ś, ź, dále snad též tvrdé m v typu kamyň, řemyň … proti „polskému“ ḿ, neprovedení dispalatalisace e v o v příčestí minulém typu ňys, ňesła proti „polskému“ ňos, ňosła a „český“ typ příčestí jako umřył, umřyty … proti „polskému“ umarł, umarty a pod. Za „český“ přesah je nutno považovat též existenci fonému h na východ od uvedené hranice vedle g a ch, i když zde h není v plném rozsahu.[7] Na souvislost se západem může též ukazovat zachování neutrální podoby číslovky dv’e okna (proti polské innovaci dva okna), dále podoba ukazovacího zájmena ty v nom. pl. muž. neživ., žen. a střed. rodu (proti „polskému“ te), snad i zachování ř jako hlásky odlišné od ž a ještě jiné jevy. Tyto poslední znaky však, rozšířené často v hodně širokém pruhu, nemusí ovšem samy o sobě znamenat aktivní vývoj spolu s nářečími „českými“, i když se některé z nich udržely jen v českém sousedství, neboť jsou to s polského hlediska vesměs archaismy. Mnohem závažnějšího rázu, jak na to upozornil zvláště Kellner, je naproti tomu řada „českých“ slov, vyskytujících se hluboko na východ a zčásti i na sever, jako na př. cesta, fara, faroř, hrum (hrom), chlyv (chlév), kabot (kabát), kaňec (kanec), kłobuk, lym’ec (límec), oje (oj u vozu), prodło (prádlo), strům (strom), řeč, v́ec (věc) a mn. j.[8] proti polským výrazům droga, parafia (plebania), proboszcz, piorun, stajnia, surdut, kiernoz, kapelusz, kołnierz, dyszel, bielizna, drzewo, mowa (řeč), rzecz (věc) a pod. Význam těchto [133]lexikálních přesahů nelze podceňovat, jak se to snaží činit na př. Dejna,[9] a to nejen pro jejich neobyčejně veliký počet, nýbrž hlavně proto, že tato slova patří namnoze přímo k základnímu slovnímu fondu oněch nářečí. A základní slovní fond, jak ukázal J. V. Stalin, tvoří spolu s gramatickou stavbou základ jazyka, podstatu jeho specifičnosti.[10] Při těsné blízkosti mluvnické stavby nářečí polských a českých pokládají pak mnohde příslušníci oněch nářečí na východ od uvedené hranice tyto lexikální shody s nářečími západnějšími za rozhodující znak českosti (resp. „moravskosti“) své mluvy. Už roku 1909 s podivením uvádí Kazimierz Nitsch doklad ze Soběšovic, že i učitel pocházející z této obce a vědomý si polských hláskoslovných znaků ve svém rodném nářečí považoval se za Čecha; ony polské znaky byly pro něho jen „výslovnost“ a hlavní váhu kladl na český charakter slovní zásoby.[11]

V rozporu s touto skutečností vycházela dosavadní jazykověda téměř veskrze z předpokladu, že hranici mezi češtinou a polštinou tvoří onen svazek nejvýraznějších isoglos. Poněvadž však bylo známo, že hranice uvedených nářečních znaků není zároveň hranicí českého a polského národního uvědomění, zdůrazňovali jednotliví badatelé, že píší „o języku a nie o narodowości“ pomezního území, a dospívali k závěrům, že oba ty pojmy sice jsou si velmi blízké, přesto však se nekryjí.[12] Hned na počátku této stati jsme si citovali pasáže z Kellnera, které ukazují, že ani jemu nebyl zcela jasný vztah mezi pojmy národ, jazyk a nářečí.

Všeobecná neujasněnost celé problematiky a tuhý národnostní boj, který v buržoasním údobí na části národního pomezí vládl, vedly pak k tomu, že i badatelé s obou stran podnikali navzájem proti sobě jakousi „jazykovědnou ofensivu“. S obou stran se přitom zdůrazňovaly a někdy i zveličovaly přesahy různých jevů ještě přes onu nejvýraznější nářeční hranici do území sousedního a zároveň samozřejmě čeští pracovníci usilovali dokázat, že počet přesahů „polského“ typu je menší, než jak tvrdí Poláci, a polští jazykovědci se zase snažili bagatelisovat význam přesahů typu „českého“. Sahalo se též ke zkoumání minulého vývoje obou pomezních oblastí a na jedné straně na př. Zdzisław Stieber se pokoušel dovodit, že lašská nářečí „českého“ typu jsou od původu nářečí polská, která se vývojem počeštila,[13] na druhé straně zase Kellner usiloval rozborem jazykového materiálu a historickými fakty podepřít domněnku, která se ovšem i u polských a cizích badatelů objevila už dříve, že nářečí na východ od oné uznávané hranice, jež označuje jako východolašská, jsou svým původem nářečí česká a teprve v průběhu vývoje se popolštila.[14]

Tyto otázky nejsou pro náš účel závažné, proto se jimi zde nemusíme zabývat. S hlediska Stalinových jazykovědných statí k nim můžeme pouze říci, že vznikla-li [134]ona pomezní nářečí na obou stranách jako výsledek míšení dvou jazykových systémů, českého a polského, rozhodující by bylo v každém případě to, který z obou typů v procesu míšení zvítězil: dnešní stav by tedy byl vždy pokračováním typu vítězného.[15]Ani to však nic neznamená pro jazykovou příslušnost těchto nářečí, o níž rozhodovaly historické okolnosti jiné.

Podrobněji je proto třeba se zastavit u skutečnosti, že zmíněná hranice nářeční opravdu není zároveň hranicí národní, a nemůže tedy být ani hranicí obou národních jazyků. Již Kazimierz Nitsch roku 1909 v citované práci o polských nářečích ve Slezsku upozorňuje, že v Bieńkowicích a v Tworkowě v dnešním Polsku, na západ od oné hranice, je národní uvědomění polské, ačkoli základní znaky jsou tam „českého“ typu, a nezamlčuje, jak jsme viděli, na druhé straně ani fakt, že v jižnějších obcích, na dnešním československém Těšínsku, je zase naopak i na východ od oné hranice národní uvědomění české. Polskost těchto nářečí pokládá ovšem Nitsch přesto za nespornou, kdežto úzký pruh na západ od hranice (zhruba oblast t. zv. nářečí hornoostravského) považuje za území přechodné. Říká doslova: „Stanovená čára není tedy absolutní hranicí polsko-českou, nýbrž hranicí mezi jazykem polským a úzkým pásem přechodného nářečí polsko-českého.“[16] Dále v této jednostrannosti jde v nejnovější době Karol Dejna, který formuluje věc již takto: „1. Čára oddělující dialekt lašský od slezského (t. j. slezkopolského, pozn. J. B.) není hranicí jazyka českého a polského. 2. Hranicí jazyka polského a českého je, ne-li celé území lašské, tedy alespoň široký pás severovýchodních, typicky a silně přechodných lašských nářečí.“[17]

Tyto závěry se Dejna snaží podepřít fakty nářečními, ale celá jeho argumentace je na písku, poněvadž ve skutečnosti stále ještě odtrhuje nářečí od jazyka a jazyk od národa. Je třeba mít na zřeteli to, co plyne z pronikavých postřehů Stalinových, že totiž národní jazyk není pouhý mechanický soubor nářečí vyznačujících se jistými společnými znaky, nýbrž soubor jistým způsobem vázaný, podřízený vlivem historických okolností jazykovému útvaru centrálnímu, t. j. jazyku spisovnému jakožto národnímu jazyku ve vlastním, užším smyslu, při čemž do značné míry nezáleží na kvantu oněch společných znaků.[18] A s tohoto hlediska je skutečně pravda, že Bieńkowice a Tworków patří do jazykové oblasti polské, neboť obyvatelé se považují za Poláky a uznávaným národním jazykem ve vlastním smyslu je pro ně spisovná polština; viděli jsme však už, že ona hranice nářečních znaků zase v opačném smyslu není hranicí jazykovou ani jižněji, kde naopak české národní uvědomění, a tedy i spisovná čeština jako národní jazyk ve značném rozsahu vládne i na východ od ní. K tomu je třeba zdůraznit, že podřízenost národnímu jazyku je jediným reálným kriteriem pro posuzování jazykové příslušnosti každého nářečí, neboť jinak se zde nezbytně dostaneme do [135]situace, kterou i Dejna označuje jako „obtížnou“, že bychom totiž musili „namlouvat někomu, kdo se cítí Čechem, že je Polák, nebo obráceně“.[19] A dochází-li věda k takovým závěrům, jež jsou v rozporu s objektivní skutečností, pak není chyba v objektivní skutečnosti, nýbrž v nesprávném stavění problému, v metodě vědeckého pojímání otázky. To ovšem neznamená, že by se měly a mohly zavírat oči před dosavadním stavem nářečí, jenž může svědčit o jiných vztazích a závislostech v dávnější nebo bližší minulosti, v údobí před vytvořením národa; ale na dnešních vztazích, podmíněných okolnostmi, které v kritické době konstituování národů měly rozhodující význam, jakýmkoli zjištěním se tu nic nezmění. To je třeba si uvědomit, neboť jenom tak je možno zbavit se nacionalistického zaujetí při zkoumání těchto otázek.

Co se týče skutečné jazykové hranice česko-polské na uvedeném území, je nutno ovšem konstatovat, že vlivem okolností není tak zřetelná a pevná jako na př. hranice česko-slovenská. Přitom ještě jsou poměry značně odlišné v úseku severním, patřícím dnes Polsku, a v úseku jižním, československém.

V době feudálního českého státu, kdy celé Slezsko náleželo do svazku zemí koruny české, vládla spisovná čeština zejména od konce 14. století jako nadnářeční, kulturní útvar po celé délce do značné míry i za dnešní jazykovou hranicí. V 16. století stala se pak přímo úředním jazykem ve slezském knížectví opolsko-ratibořském a těšínském. Již v 17. století začíná ovšem vlivem posílené centrální posice zněmčené Vratislavě čeština ustupovat a v severním úseku, t. j. v oblasti, která spolu s větší částí Slezska roku 1742, tedy ještě před rozvinutím buržoasního národního hnutí, připadla Prusku, udržela se pak zčásti, pokud nebyla zcela vytlačena němčinou, jen v kostelích a školách římskokatolické diecéze olomoucké, jejíž centrum zůstalo na Moravě; naproti tomu v sousední diecézi vratislavské, patřící od roku 1742 k Prusku i se svým centrem, pokračovala od dřívějška nebo na místo češtiny nastupovala jako kulturní jazyk vedle němčiny polština. A tak se zde administrativní hranice církevní stala i hranicí v užívání jednoho nebo druhého spisovného jazyka, což pak bylo pro slovanské obyvatelstvo rozhodujícím momentem i v otázce národní příslušnosti.

Je přitom zajímavé, že podobně jako na pomezí česko-slovenském ani tu nerozhodovala podoba nářečí. Staré hranice olomoucké diecéze, kryjící se zde s někdejšími historickými hranicemi Moravy, kryly se sice v severním úseku z větší části i s onou hranicí nejvýraznějších nářečních jevů; proto se zde s ní povětšině shodovala také hranice obou jazyků. Avšak Bieńkovice a Tworków, o kterých jsme se již několikrát zmínili, patřily od dřívějška do sféry diecéze vratislavské, proto v nich už před první světovou válkou bylo převahou národní uvědomění polské. Tedy na území, kde v údobí konstituování národů nebylo pevné politické hranice, která by se mohla stát rozmezím dvojí národní pospolitosti hospodářské, při přechodovém charakteru, t. j. jisté zděděné už jazykové [136]neutrálnosti nářečí, vystupoval do popředí poslední ze známých faktorů vyznačujících národ, totiž pospolitost psychická, projevující se pospolitostí kulturního života. A ta se za daných okolností mohla vykrystalisovat jen podle hranic dvojí administrativní pospolitosti církevní, jež ovšem zároveň znamenala i dvojí různou pospolitost nadnářečního jazykového útvaru. V Bieńkowicích a Tworkowě potom samozřejmě i nářečí, v základě „českého typu“, bylo vystaveno silnějším vlivům národního jazyka polského a počalo se vyvíjet směrem k němu.[20]

Národní jazyková hranice česko-polská v bývalém pruském Slezsku se utvářela celkem bez vzájemných třenic, poněvadž vlny národního hnutí v době konstituování národů sem zasahovaly jen zcela slabě a přerušovaně, zvláště se strany české; celý kraj byl naproti tomu vystaven silnému tlaku germanisačnímu, takže obyvatelstvo spolu s kulturním jazykem německým z velké části dokonce přijímalo národní uvědomění německé, i když si třeba přitom zachovávalo domácí nářečí „českého“ nebo „polského“ typu. O isolaci od českého národního hnutí svědčí mimo jiné na př. i skutečnost, že češtinu označovali obyvatelé tohoto kraje za jazyk moravský, sebe pak za Moravce (t. j. nikoli za Čechy) a své nářečí podnes nazývají moravským. Je to residuum teritoriálního oddělení z doby feudální, před konstituováním novodobého českého národa, které na Moravě samé bylo likvidováno s postupujícím národním uvědomováním od počátku údobí kapitalistického. Se zbytky této mentality se zčásti dosud můžeme u nás setkat na Hlučínsku, jež přešlo po první světové válce od pruského Slezska k Československu a bylo takto znovu pevněji spojeno s českou jazykovou oblastí.

Na rozdíl od pruského Slezska se bojovně střetly vlny českého a polského národního hnutí v jižním úseku, totiž v těšínské části bývalého Slezska rakouského, jehož východní hranice šla až na východ od Bílska v dnešním Polsku. Zde se od dob feudálního českého státu udržuje čeština jako úřední jednací řeč v podstatě až do začátku 18. století, kdy silněji počíná rozšiřovat svou vládu němčina a vedle ní z počátku slabě proniká i polština. V kostelích a školách, zvláště na venkově, udržuje se ovšem český („moravský“) jazyk na celém Těšínsku zčásti i potom.[21] Teprve od začátku 19. století šíří se na Těšínsko od východu ze sousední Haliče národní hnutí polské, které se hlavně až v druhé polovině minulého století, ale většinou stále ještě dosti daleko na východ od oné hranice nejvýraznějších nářečních jevů, tedy v oblasti nářečí „polského“ typu, sráží s poněkud opožděnou vlnou národního hnutí českého. Celá pomezní oblast na západ od Těšína stala se pak územím ostrých národnostních bojů, z nichž nejvíce těžil a jež zčásti i rozdmýchával německý kapitál, nejmocnější a ve skutečnosti jediný vládnoucí činitel v tomto kraji před první světovou válkou. Odezvu těchto bojů nalézáme na př. i v Bezručových Slezských písních; Bezručův výkřik „sto tisíc [137]nás popolštili“ (v básni 70.000) ovšem neznamená, že se s „popolštěním“ měnila hned i lidová mluva. V podstatě šlo jen o to, že na místo češtiny v kostele a ve škole v mnoha případech přes odpor lidu nastupovala polština; ale s ní se pak šířilo i polské národní uvědomění, jakmile obyvatelstvo začalo polštinu uznávat za „svůj“ jazyk. A vlivem spisovné polštiny se potom znenáhla zesilovaly a rozhojňovaly i polské prvky v domácím nářečí, jako zase naopak u obyvatelstva, které setrvalo u češtiny, vývoj nářečí jde směrem k národnímu jazyku českému. To je proces, který pokračuje i dnes.

Na rozdíl od pruského Slezska nebylo však ve vlastní oblasti česko-polských národnostních bojů na Těšínsku ani takové teritoriální hranice, jako byla v pruském Slezsku hranice olomoucké a vratislavské diecéze, poněvadž vlna českého národního hnutí sem dospěla přece jen dříve, než národní hnutí polské mohlo od východu dosáhnout až onoho svazku isoglos základních diferenčních jevů nářečních, kryjícího se rovněž povětšině s hranicemi administrativních útvarů církevních a někdejších obvodů sociálně ekonomických, nebo pokročit ještě dále, až k západní hranici t. zv. knížetství Těšínského. Proto v bývalém rakouském Slezsku nemohla vykrystalisovat nějaká pevná národní hranice česko-polská, a tak je tomu v československé části Těšínska podnes. K národní diferenciaci obyvatelstva tu ovšem také nezbytně docházelo; poněvadž však se tu ještě méně než v pruském Slezsku mohla projevit nějaká kompaktní pospolitost územní nebo hospodářská, vystupoval zase do popředí moment kulturní, a to opět v konkretisaci náboženské, i když se projevoval poněkud jinak než v Prusku, totiž nikoli geograficky, podle hranic diecézí, nýbrž i uvnitř jednotlivých obcí podle rozdílnosti vyznání: u starousedlého obyvatelstva v tomto kraji lze podnes pozorovat, že evangelíci se zpravidla považují za Poláky, kdežto Čechové jsou obyčejně katolíci.[22] Není pochyby, že to rovněž souviselo s užíváním jednoho nebo druhého jazyka v církevním životě i ve škole, t. j. s příslušností k té nebo oné pospolitosti jazykové, na jejíž určení snad měla vliv i krajová provenience duchovních obou církví.[23] Prolínání obou vyznání v obcích této oblasti vedle jiných ještě činitelů má tedy za následek i roztříštěnost národních hranic. V severozápadní části Těšínska se poměry asi od poloviny minulého století dále zkomplikovaly i tím, že rozvoj dolování a průmyslu zde přivodil silný příliv obyvatelstva, jež sem přicházelo ponejvíce z Haliče, ale i od západu, takže vznikaly nejen velmi složité poměry národnostní, nýbrž i nářečí se mísila, prolínala, a dnes je v některých obcích již velmi těžké zjistit původní nářeční stav. Jazyková, t. j. i národní příslušnost u každého jednotlivce, nemyslíme-li na zbytky obyvatelstva německého, je však vždy jen česká nebo polská. Je ovšem samozřejmé, že za takových poměrů jistá část obyvatelstva též kolísá.

[138]Česko-polské jazykové pomezí je tedy podobně jako pomezí česko-slovenské zajímavou ilustrací k Stalinovým rozborům národní otázky. Zejména je tu vidět, jak podle okolností je náplň národního hnutí různá, t. j. jak vystupuje do popředí vždycky ten ze znaků charakterisujících národ, který za daných podmínek představuje nejvýraznější znak diferenční.[24] Není-li dosti zřetelná pospolitost území nebo hospodářského života, protože příslušníci dvou národů žijí vedle sebe promíšeně, a nemůže-li se vědomí odlišnosti dostatečně opřít ani o podobu domácí mluvy, poněvadž běží o nářečí přechodná, nabývá na váze onen moment čtvrtý, za normálních okolností nejlabilnější, totiž pospolitost psychického založení, projevující se pospolitostí kulturního života. Konkretisace této pospolitosti projevuje se pak na česko-polském pomezí v příslušnosti náboženské, a to jednak podle církevních administrativních obvodů, jednak podle různosti vyznání. Rozhodující znak s sebou ovšem alespoň zčásti nese i znaky další, zejména pospolitost národního jazyka v užším smyslu, a v té nebo oné formě se k němu přidružují alespoň postuláty znaků všech, jak bychom jistě mohli prokázat rozborem náplně národnostních bojů v údobí kapitalismu (pokud sem ovšem národní hnutí zasáhlo).

Nemusím zde snad již uvádět další doklady a opakovat závěry, ke kterým jsem dospěl už při rozboru otázky jazykové hranice česko-slovenské v citovaném článku Postavení moravské slovenštiny. Pokud běží o pomezí česko-polské, stačí jen znovu zdůraznit, že hranice národního jazyka českého a polského se též nekryje se žádnou hranicí nářeční. T. zv. česká nářečí lašská patří naprostou převahou zcela jasně k národnímu jazyku českému, na území Polska však zčásti i do sféry národního jazyka polského. T. zv. nářečí slezskopolská nebo západotěšínská v československé části Těšínska patří zčásti rovněž plně k národnímu jazyku českému, pokud se v řadě obcí obyvatelstvo veskrze považuje za Čechy a svůj celonárodní jazykový útvar vidí ve spisovné češtině, zčásti pak patří zároveň k jazyku českému i polskému, pokud se obyvatelé v mnoha obcích podle rozdílnosti náboženského vyznání, t. j. podle povědomí té nebo oné kulturní pospolitosti, nebo i podle jiných kriterií pokládají dílem za Čechy, dílem za Poláky. Jazyková a národní hranice zde vlastně prochází každou takovou obcí, a příslušným místním nářečím je proto nutno věnovat pozornost jak v rámci dialektů národního jazyka polského, tak v dialektologii české. S českého hlediska je tudíž vlastně pro tato nářečí plně oprávněno i Kellnerovo označení nářečí východolašská, které bylo některými polskými autory velmi napadáno.[25]

Nám ovšem neběželo v této stati o obhajobu Kellnerova názvu, který ostatně vznikl, jak známo, z důvodů censurních za okupace,[*] ani nemáme jakékoli jiné postranní cíle, nýbrž šlo stejně u otázky jazykového pomezí česko-polského jako již dříve u nářečí moravskoslovenských o marxistickou analysu problému, vycházející z faktického stavu, jejíž výsledky podle našeho názoru teprve umožňují věcný, [139]objektivní a nacionalistickým zaujetím nenarušený přístup ke zkoumání vzniku a vývoje nářečí na jazykovém a národním pomezí. Řekli jsme si, že jediným reálným kriteriem pro posuzování jazykové příslušnosti pomezních nářečí je podřízenost tomu nebo onomu národnímu jazyku. To je, myslím, poznatek obecné platnosti, který lze aplikovat všude, kde se proces konstituování národů dovršil.

Historický rozbor dnešního stavu nářečního, bedlivě ovšem přihlížející ke všem dosažitelným historickým faktům ze života dané společnosti, může zajisté přinést mnoho zajímavých zjištění o tom, jak se k dnešnímu stavu dospělo, ba i dalších poznatků obecného dosahu. Ale jak jsme si naznačili, na faktickém dnešním stavu a na dnešních vztazích nemůže nic změnit.

Konečně je třeba opakovat, že nemůže být nějaký rozpor mezi jakýmsi pojímáním vědeckým a pojímáním praktickým, jak to prohlašuje Šerech o případě pomezí ukrajinsko-běloruského. S otázkou pomezních nářečí si dřívější jazykověda ve skutečnosti vůbec nevěděla rady, a právě proto, že si nedovedla problém opravdu vědecky postavit, dospívalo se snadno k závěrům subjektivním, podmíněným často apriorním zaujetím jednotlivých badatelů. Teprve marxistické učení o vývoji společnosti a Stalinovy práce o jazyce nám ukazují řešení, které jednak definitivně odstraní a znemožní omyly a chyby dřívější, jednak též ukáže další, nové obzory a umožní objektivně přistupovat k řadě otázek, které se na této cestě ještě vynoří.

Slovo a slovesnost, ročník 16 (1955), číslo 3, s. 129-139

Předchozí rd (= Redakce): Dotazník o mluvnické normě spisovné češtiny

Následující Arnošt Lamprecht: K otázce lašských nářečí