Poznámky k dnešní situaci české historické dialektologie

Slavomír Utěšený

[Články]

(pdf)

-

Historická dialektologie se dnes dostává do středu zájmu pokrokové linguistické práce na celém světě. Především je tomu tak v Sovětském svazu, kde má ovšem toto studium hlubokou tradici už od dob Šachmatovových a kde dnes všichni přední dialektologové, jako na př. Avanesov, Černych, Žirmunskij a mnoho jiných, stavějí právě historickou a vývojovou stránku studia dialektů a národního jazyka přímo na první místo.[1] Podobně je tomu i v sousedním Polsku, kde se dnes v Nitschově tradici i proti ní řeší namnoze znova otázky vývoje polského národního jazyka a kde se na základě studia bohatého pramenného materiálu stále důkladněji osvětluje vztah spisovné polštiny k základním skupinám místních nářečí v celém průběhu historického vývoje polské společnosti.[2] Je tomu tak dále zvláště v Německu, kde se už delší dobu programově buduje obraz vývoje celého německého jazykového území od raného středověku, a nechybí tu, zvláště v pracích Mitzkových a jeho žáků, ani bližší poukazy na předhistorické činitele ve vývoji jednotlivých nářečních oblastí.[3] A zalétneme-li konečně jen zběžným [147]pohledem k nám domů a na Slovensko, vidíme, že i tu roste řada prací, které se pokoušejí vyložit vývoj českého a slovenského jazykového území ve spojení s dějinami českého a slovenského národa od nejstarších dob.[4]

V historické dialektologii lze ovšem pozorovat zvláště od konce minulého století velký pokrok. Studovaly-li se na př. v Německu ještě dlouho v 19. století tyto vztahy obvykle zcela nekriticky a zacházelo-li se tu na př. rádo i do prehistorie bez náležitých znalostí vývoje historického, dnes je tu situace zpravidla docela jiná: závěry o nejstarších vývojových fázích jednotlivých národních jazyků dovolují si tu dnešní odpovědní historikové jazyka vyvodit jen na základě co možná nejpřesněji dokumentovaného obrazu kulturního a jazykového vývoje středověkého, jak ho na př. vytvořila v plodné spolupráci s historiky a etnografy zejména škola Fringsova.[5]

Přitom není dnes už jistě zásadního sporu o tom, že se při řešení otázek vývoje jazyka musí jazykovědci spojit s historiky, etnografy a folkloristy, jako v tomto vzorném německém případě. Platí to jak pro vlastivědnou práci v místním a oblastním měřítku, tak zejména pro práci v měřítku celonárodním. Je tu však zatím aspoň u nás doma příznačné, že se strany historiků se až dosud vážněji, ale ne právě šťastně, pokusili těžit z jazykových dat především naši prehistorikové,[6] kdežto z historiků se do této problematiky pustil šíře jedině Chaloupecký ve svých pracích o středním Slovensku a o t. zv. valašské kolonisaci. Ani jazykovědci tu u nás zatím mnoho nevykonali. Po Flajšhansovi se zabýval závislostí jazykového vývoje na celkovém průběhu společenského vývoje v našich zemích vlastně jen Havránek v oblasti jazyka spisovného a v oblasti vývoje nářečního pak hlavně jen Kellner a Bělič.[7]

Spolupráce s národopisci tu pak byla zvláště v poslední době teprve nedostatečná a po Bartošovi, Hruškovi a Kubínovi není dnes už u nás vlastně žádný dialektolog, který by pokračoval ve výzkumu lidové slovesnosti v jejich stopách. Ani na takovou práci Zíbrtovu a Wintrovu z oboru staročeských reálií dnes nikdo u nás vydatněji nenavazuje, i když tu zvláště od založení časopisu Wörter und Sachen vůbec nemůže být pochyb o zvláštní důležitosti takového studia pro historii jazyka. Nejcennějším přínosem v těchto otázkách jsou tu dnes aspoň vpravdě průkopnické etymologické studie Machkovy, zvláště tam, kde Machek [148]čerpá ze své neobyčejně důkladné znalosti starých i novějších slovanských reálií.[8] Ovšem jistá vina na této ne právě uspokojivé situaci tu padá i na naše národopisce, na př. úsilí o jazykový atlas českých zemí nebylo zatím v dostatečné míře podporováno podobným úsilím s jejich strany. Konečně tu není posud k disposici ani souborný český atlas historický jako nezbytný předpoklad pro detailnější studia tohoto druhu. Některé nové slibně se rozvíjející podniky české historické vědy, jako dlouho připravovaná edice berní ruly, nám tu však mohou být už teď oporou nad jiné vítanou a spolehlivou.[9]

O hodně dále než ve spolupráci s ostatními společenskými vědami jsme za to v naší historické dialektologii pokročili ve vlastním linguistickém bádání na těchto problémech. Už dříve se tu u nás plně uznávala samozřejmost toho, že nelze dělat dialektologii bez důkladné znalosti historické mluvnice. A není snad třeba příliš zdůrazňovat, jak cenné dědictví nám tu pro další práci zanechal ve své Historické mluvnici Gebauer a především pak Trávníček v Historické mluvnici československé, kromě studií speciálních. To ovšem neznamená, že můžeme být s dosavadními výsledky plně spokojeni. Vybudoval-li Gebauer svou Historickou mluvnici především na základě literárních památek středočeských, pokusil se Trávníček vcelku se zdarem doplnit tento obraz soustavnějšími daty o vývoji nářečním. Ani on však vlastně nepřihlédl důkladněji k staročeským památkám neliterárním, a to ani ne k tomu archivnímu materiálu přesně místně a časově určenému, který by se k tomu zvláště hodil a který sám uvádí jen jako možný pramen takového studia.[10] Ojedinělé pokusy tohoto druhu přinesla sice už před tím zejména na Moravě práce Vodičkova, Hauerova, Kašíkova a Bergmanova, v Čechách pak později na př. Jílek-Oberpfalcer v Jazyku knih černých nebo v menších článcích Mostecký a Křemen;[11] avšak vcelku lze říci, že práce, kterou tak jasnozřivě naznačil v předmluvě k Základům dialektologie československé už Šembera,[12] totiž konfrontace jazyka místních archivů se současným nářečním stavem, své opravdové průkopníky teprve čeká. Toto poměrné opomíjení starých archiválií se dá u nás vysvětlit především tím, že žeň nářečních prvků v památkách staročeských je zvláště pro období 14. až 16. století — a toto období považujeme pro vytváření našich základních nářečních oblastí za rozhodující — velmi chudá a ve srovnání se situací historické dialektologie kteréhokoli sousedního národa jsme na tom v tomto ohledu dost špatně. Namáhavá práce v nepřeberném množství různorodého a nestejně hodnotného archivního materiálu může ovšem přinést své výsledky i u nás, budeme-li si ji moci aspoň trochu předem vymezit, [149]a to nejen s toho hlediska, co vlastně v archivech budeme chtít hledat. Nejlépe by tu bylo asi začít s památkami století 17. a 18. Starší období, které se na př. s takového hlediska pokoušel zhodnotit, ovšem na památkách literárních, už Jireček,[13] skýtá tuším nejenom málo materiálu, ale hlavně se dá často dost těžko vyložit a uvést ve vztah k pozdější nářeční situaci, takže by tu bylo lépe zatím nezačínat. Totéž platí, ovšem zase poněkud z jiného důvodu, o památkách z doby obrozenecké. I tu je sice dost a dost příkladů rozkolísanosti a neustálenosti literární normy, která má původ v nářečním povědomí pisatelů a spisovatelů,[14] málo těchto případů je však jednoznačných a málokdy jsou to také případy, kdy jde o významnější diferenční nářeční znaky, které nás tu pochopitelně zajímají nejvíce.

Přehlédneme-li si s tohoto hlediska vůbec materiál, kterým naše historická dialektologie disponuje nebo který si může časem opatřit, vidíme, že positivního materiálu pro pozorování jazykových změn v minulosti má historická dialektologie (jako každá historická disciplina) zvláště pro nejstarší období zprvu jen málo. V české historické dialektologii můžeme přitom rozeznávat zhruba asi čtvero období, jež se od sebe liší stále rostoucím množstvím a hlavně charakterem dostupných nářečních fakt, s nimiž pracujeme.

K prvnímu období, které zahrnuje dobu předhistorickou, máme tu k disposici jen skrovný materiál toponymický a ojedinělé zbytky v dnešním jazykovém útvaru.

V druhém období, zhruba asi do poloviny 16. století, přistupují k datům toponymickým ojedinělé t. zv. dialektismy — zpravidla místně ani časově přesně nedatované odchylky od běžného průměru zápisů své doby — a dále ojedinělá náhodná dobová svědectví o dialektech.

V třetím období pak, zhruba od poloviny 16. stol. do poloviny 19. stol., nacházíme už hojné dialektismy v řadě památek jednacího stylu, zpravidla přesně lokalisované i datované. Někdy je jich tolik, že už nemají charakter chyb.

Od poloviny minulého století nastupuje konečně období čtvrté, vlastní historická doba studia nářečí. K dosavadním pramenům přistupuje aspoň v některých oblastech i možnost porovnání dnešního nářečního stavu se starším přímým pozorováním lidového jazyka na stejném místě.

Toto rozdělení materiálu, s kterým pracuje naše historická dialektologie, je ovšem jen pomocné a nemá platnost absolutní. Nesmíme tu nikdy zapomínat na základní vlastnost všech našich literárních památek, ať už pocházejí z kteréhokoliv údobí: že totiž obrážejí v rozdílném stavu své grafiky i v rozdílném stavu své hláskové a gramatické struktury především jen vývojovou linii společného národního jazyka v různých okamžicích jeho vývoje.[14a] Teprve v druhé řadě [150]pramení vnitřní nejednotnost těchto památek z rozdílů místních. Přesto však tu stojí před námi, dialektologickým oddělením Ústavu pro jazyk český, jeden veliký a ne právě snadný úkol. Pokusit se znova, ve spolupráci s oddělením pro vývoj jazyka, o revisi relativní a někdy víceméně absolutní chronologie jednotlivých změn, které se odrážejí ve vývoji spisovného jazyka českého, právě se zřetelem k rozrůznění nářečnímu.

Snad by tu mohla vyvstat námitka, že Gebauerova i Trávníčkova historická mluvnice říkají nám ke všem těmto věcem už dosti a že větší jistoty tam, kde obě tyto mluvnice selhávají, se stejně nedobereme. Myslím však, že nesporné materiálové i výkladové přednosti obou těchto kompendií potřebují nutně doplnění nejen ve výkladech historických, nýbrž v jistých podrobnostech i u faktů čistě jazykových, ba že se tu leckdy hlásí i potřeba nového přezkoumání dosavadních thesí. Příklad takového nového plodného bádání v oblasti českého historického hláskosloví, přináší nám na př. nejnověji Komárkova práce o vývoji staročeského ě.[15] A sílu staročeské grafické tradice pak Gebauer možná přeceňoval i v jiných případech. Zvlášť nepravděpodobný nám tu dnes na př. připadá jeho složitý předpoklad vývoje hanáckého dlouhého vokalismu přes stupně ý > aj > ej > é nebo ú > au > ou > ó.[16] A přece tento tradiční výklad zabránil až dosud tomu, aby tu vůbec někdo veřejně pronesl aspoň domněnku o možnosti přímého vývoje ý > é a ú > ó, podobně jako se na Hané změnilo y, u v è, ô, ačkoliv je taková možnost zcela nasnadě.

Studium těchto otázek není ovšem myslitelné bez hlubšího studia starého místního pramenného materiálu a bez řady podrobných monografických studií místního jazykového vývoje, což všechno jsou věci, které u nás nemáme zatím buď vůbec anebo je máme jen v míře velice nedostatečné. A nechceme-li se tu dopouštět podobně nepřesných, ba přímo nesprávných, byť sebelákavějších tvrzení, jako na př. polský slavista T. Lehr-Spławiński ve svém nedávném článku Tło historiczne ugrupowania gwar czeskich,[17] nezbývá nám tu než práce a zase práce. Hlubší studium historické dialektologie není ovšem rovněž myslitelné bez důkladného jazykového atlasu dané oblasti. Sám se tu netajím přesvědčením, že vlastní historická dialektologie není dnes u nás zatím ještě tak aktuální jako naléhavě nutná a po všech stránkách náročná soustavná práce na sestavení atlasu českého jazyka, které musí naše generace dát všechny své síly, aby tím teprve opravdovou historickou dialektologii připravila. Provozovat dnes intensivnější studium místních archiválií byl by nepochybně luxus, který si dialektologové nemohou rozhodně dovolit. Domnívám se, že by tu zatím mohli platně pomoci spíš historikové, zvláště při svých materiálových edicích. Jejich materiál může přece sloužit i účelům jazykovědným, bude-li ovšem otiskován svědomitě [151]i po jazykové stránce.[18] Fakta důležitá pro vývoj jazyka by se ostatně z těchto textů dala excerpovat daleko líp než přímo z archivů. Po této stránce pro nás znamená na př. už teď velice vydatnou pomoc takový Profousův slovník Místní jména v Čechách.

Vraťme se však k myšlence jazykového atlasu! Co všechno může pro historickou dialektologii znamenat nářeční atlas, to vidíme nejlépe na takových ukázkách, jako je Jabergův rozbor nářečních slov označujících podle Jazykového atlasu Francie „kalhoty“ a zároveň náčrt vývoje kalhot od dob staré Gallie až po naše dny ve světle historických pramenů,[19] nebo nedávný Avanesovův pokus o přehodnocení Šachmatovovy teorie vývoje starých východoslovanských nářečních skupin na základě údajů připravovaného Atlasu ruských nářečí centrálních oblastí.[20] Teprve na podkladě dat jazykových atlasů současného jazyka je pak možno přejít ve zvlášť příznivých případech i k přímému mapování historického vývoje určitých oblastí. Vzorem nám tu mohou být na př. studie romanistů z Německé demokratické republiky, kteří se dnes pokoušejí dokonce o jakési atlasy historického vývoje některých starofrancouzských slov.[21] Materiál pro tyto mapy čerpají převážně z místních pramenů právní povahy, jako jsou soudní zápisy, smluvní listiny a pod., a zachycují tak vskutku i dynamickou složku rozvoje a ustalování slovní zásoby staré francouzštiny v konkrétních místních i časových hranicích.

I u nás tu snad máme už teď aspoň v některých případech jisté vyhlídky na úspěch, na příklad sledujeme-li doklady pro určité staročeské hláskové změny na dost bohatém materiálu, který je aspoň zhruba místně i časově určen, jako je tomu na př. u materiálu Profousova historického slovníku místních jmen v Čechách. První takový pokus jsem podnikl sám v otázce šíření hiátového v-.

Ukázalo se, že se takto šíření hiátového v v Čechách prokázat dá, přestože tento materiál sám není prost závažných nedostatků pro takové využití. Z 354 zkoumaných názvů míst začínajících hláskou o- je v Čechách počáteční v- v zápisech už ze 14. století v pěti vesměs nespolehlivých případech. V 15. století je tu už takových dokladů, a to většinou zcela spolehlivých, celkem 21 (z nich 8 se vztahuje k poněmčenému území). V 16. století je pak takovýchto zápisů s v- najednou celých 206, v 17. století 53, v 18. až 19. století zbývajících 15 případů. Bez prothetického v vůbec jsou Profousovy záznamy z 54 míst (založených ovšem aspoň v 16. století; osady vzniklé později jsme nebrali v úvahu). Vcelku je tu tedy [152]pro 15. století více dokladů než v literárních památkách té doby, a kdyby nebyly v roce 1541 shořely při požáru pražského hradu zemské desky, odkud je jinak čerpána většina těchto případů, jistě by jich bylo pro starší období ještě víc. Po roce 1541 se nám totiž právě proto počet dokladů s v- rozrůstá tak rapidně, že jich je za jediné desítiletí 1541—1550 najednou 109. Tyto doklady pak svědčí o tom, že v mluveném jazyce pronikly do té doby ve středních a severovýchodních Čechách typy voko, vorel už obecně. Pro dobu nepatrně pozdější tu také máme vskutku Blahoslavovo konstatování, že v Čechách tak říkají, kdežto na Moravě ne.

Pro jazykově zeměpisné zpracování všech těchto údajů jsou ovšem nejcennější zápisy nejstarší, ze 16. století pak hlavně jen zápisy do r. 1541. Pak se totiž objevuje v- v zápisech už zcela pravidelně, zejména právě ve všech zápisech z desk zemských. A tu je jistě velmi významné, že první místní spolehlivé doklady z 15. století tu máme právě pro místa ve středu země (Wolssany 1400 — okr. Slaný) a v severozápadním až severovýchodním pohraničí Čech (Woraczow 1418 — u Jesenice, Volešnice 1435 — u Hostinného), kdežto první doklady z jihozápadního okraje země pocházejí až z poloviny 16. století. V pohraničním pásu od Klatov k Českým Budějovicům jsou tu dokonce až na jednu výjimku všechny doklady s v- až z let 1571—1600 (celkem 10 případů) nebo dokonce až ze 17. století (7 případů), u řady obcí v této oblasti tu pak zápis s prothetickým v- není vůbec uveden. S tím souhlasí i německé přejetí těchto jmen v pohraničí. Téměř výhradně typ s v- tu má český sever (Woken — Okna, Wobrok — Obrok, Wobrschitz — Obřice, Wolfschlinge — Olšinka, Waldschnitz — Olešnice a j.), kdežto na jihu, v souhlase se starými zápisy i s dnešním nářečním stavem na Doudlebsku, je tu jen násloví samohláskové (Oggold — Okolí, Obst — Obec, Umlowitz — Omlenice, Ossek — Osek a j.). Forma německého přejetí těchto českých jmen svědčí ovšem i o jiné věci, totiž o postupu německého živlu do nitra Čech. S vývojem národnostní hranice v Čechách jistě souvisí fakt, že starší přejetí, blíže k hranicím zemským, má zpravidla ještě prostou samohlásku (Osek u Duchcova — Osseg, Okořín u Chomutova — Ukkern), kdežto přejetí pozdější, jdeme-li dále do vnitra země, skoro vždy w- (Ohníč — Wohontsch, Obrnice — Wobernitz, u Bíliny). Jakousi výjimku tu tvoří ostrov stříberský (obce Očín — Utzin, Otročín — Otrotschin, Ostrovce — Ostrowitz a j.), kde se tak zase dá dosvědčit delší trvání archaičtějšího stavu bez v- — v souhlase s celou oblastí jihozápadních Čech. Vcelku se tak na německých přejetích tedy znova potvrzuje to, čemu nasvědčují už staré zápisy, že je totiž v- vázáno ve svých počátcích na český střed a sever. Podobně jako tomu bylo na jihozápadě s pomalejším postupem změny ú > ou a í > ej, bylo tomu pak nejspíš i v případě šíření předrážky v-, jenže ta byla zřejmě o něco průbojnější, takže starší stav bez předrážky zachovalo v Čechách dodnes jedině Doudlebsko. Viděli jsme však už, že v 16. století tato změna, dosvědčená jinak už v 15. století pro celé ostatní Čechy, nedospěla pravděpodobně ještě vůbec k jihozápadnímu okraji země.[22]

Touto malou ukázkou možností, které nás čekají na tomto úseku práce, končím [153]tedy své metodické poznámky k české historické dialektologii — a jenom nakonec znova zdůrazňuji: bude to jednou opravdu zajímavá práce pro historii českého jazyka, až tu bude před námi ležet český jazykový atlas!

Slovo a slovesnost, ročník 16 (1955), číslo 3, s. 146-153

Předchozí Arnošt Lamprecht: K otázce lašských nářečí

Následující Bohuslav Havránek: K historické dialektologii