1945—1955 v české bohemistice

Bohuslav Havránek

[Články]

(pdf)

-

První desetiletí po našem osvobození je a jistě navždy zůstane obdobím základního historického významu, obdobím, které podstatně změnilo veškeren náš život hospodářský i společenský, které vytváří život nový.

Ani věda nemohla zůstat stranou těchto dějinných přeměn, a to tím méně, že vytváření nového života socialistické společnosti se děje na základě vědeckého rozboru hospodářských a společenských podmínek života. A protože není myšlení bez jazyka a není společnosti bez jazyka, ani jazyk sám, ani vědecké poznání jazyka rovněž nemůže zůstávat stranou tohoto velkolepého dění.

Ovšem vytváření nového života není věcí snadnou a prostou, a čím těsnější, ale také složitější jsou vztahy jazyka národního k vývoji národní společnosti, tím je pochopitelnější skutečnost, že věda o jazyce musela také v našem dějinném období procházet značnými potížemi, ba zmatky.

V české jazykovědě vůbec a stejně i v české bohemistice můžeme proto zřetelně rozlišovat dvojí období: první tápající do poloviny roku 1950 a druhé nastupující jasnou novou cestu v druhé polovině našeho desetiletí.

Byť byl vstup do našeho desetiletí po osvobození i pro českou bohemistiku seberadostnější, byl přece jen značně svízelný: fašistická okupace zničila jakoukoli práci na vysokých školách a rozvrátila pracovní a zejména publikační možnosti. Vysoké školy byly sice otevřeny takřka hned po osvobození, ba i rozmnoženy, již začátkem r. 1946 v bývalé České akademii věd a umění byl ustaven Ústav pro jazyk český, ale počáteční extensivní činnost — nehledíme-li ani k potížím metodickým — nebyla příznivá tvůrčí vědecké práci.

I když česká bohemistika neutrpěla tak těžké ztráty osobní jako česká slavistika — ovšem slavisté Oldřich Hujer a Miloš Weingart, zemřelí za okupace, zasáhli častěji svým dílem i do bohemistiky —, přece předváleční vědečtí pracovníci v bohemistice, rychle doplňovaní nečetnými novými, školenými zčásti tajně za okupace, stěží zdolávali neobyčejně rozšířené úkoly vědecké, pedagogické a organisační. Osobní ztrátu utrpěla bohemistika teprve r. 1949 úmrtím jednoho ze svých seniorů Emila Smetánky.

Nejzávažnější publikovaná díla bohemistická v prvním pětiletí tkví svým vznikem v době starší.

Tak začíná po osvobození opět vycházet tempem stále pravidelnějším základní akademický slovník český, Příruční slovník jazyka českého, vydávaný od r. 1935 a za okupace takřka přerušený, a r. 1948 byl dokončen jeden nový díl (do písmene Ř) a slovník pravidelně pokračoval, takže do [210]roku letošního přibyly další tři díly a začal vycházet díl osmý, poslední. Hned r. 1946 vyšlo třetí, doplněné vydání oblíbeného Slovníku jazyka českého Váši-Trávníčka (r. 1952 vyšlo pak vydání čtvrté, značně přepracované). — R. 1947 vyšel první díl Profousových Místních jmen v Čechách (2. díl pak r. 1949 a 3. díl 1951). Téhož roku přibyla Šmilauerova Novočeská skladba.

Konečně vyšla s jistým zpožděním r. 1948 a 1949 ve dvou dílech monumentální Mluvnice spisovné češtiny Františka Trávníčka (vydaná pak brzy r. 1951 již ve vydání třetím) a r. 1950 nenáročná Stručná mluvnice česká B. Havránka a Al. Jedličky (nyní vydaná již ve 4. vydání). — Náleží sem i základní práce dialektologická tohoto období, Kellnerova Východolašská nářečí, jejichž I. díl vyšel r. 1946 a 2. díl r. 1949.

Jsou-li to díla plynoucí i z práce starší před osvobozením, nebyla ovšem zasažena — k svému prospěchu — metodickými zmatky prvého pětiletí, kdy začal do našeho linguistického bádání neblaze zasahovat pseudomarxistický marrismus, ale není v nich pro jejich konkrétnost ani negativních rysů předválečného strukturalismu. Tím nabývají trvalé ceny a jejich potřebnost právě pro nově vytvářenou společnost a aktuálnost prokazují již i sama nová vydání, rychle po sobě následující u řady těchto děl.

Aktuálním potřebám nové doby snažili se od samého začátku tohoto desítiletí vyhověti čeští bohemisté i přímým přenášením teorie do praxe, a to jednak rozhlasem od r. 1946 (první výběr z tohoto skoro denního jazykového poučení o jazyce vyšel s názvem Jazykový koutek v letech 1948 až 1951 ve třech vydáních, druhý výběr vyšel letošního roku), jednak značným podílem na vytváření školských učebnic pro školu od r. 1949.

Byly také po osvobození sice obnoveny všechny časopisy, v nichž se výhradně anebo jen zčásti pěstovala bohemistika, jako Naše řeč, Slovo a slovesnost, Slavia, Listy filologické, Časopis pro moderní filologii, ale vycházení jejich v prvním pětiletí nebylo pravidelné a také rozptýlení prací o jazyce českém do tolika orgánů nebylo na prospěch věci. Zde teprve nová organisace našeho vědeckého života v Československé akademii věd od r. 1952 přispěla jak k pravidelnosti vycházení těchto časopisů, tak ke koncentraci bádání o jazyce českém na časopisy dva, na vědecký časopis Slovo a slovesnost a populární Naši řeč, a vedení obou bylo svěřeno akademickému Ústavu pro jazyk český.

Složitější byla otázka nového teoretického bádání o jazyce českém, v němž snaha překonat marxistickým pohledem starší předválečné směry idealistické a positivistické, byla brzděna a matena pseudomarxistickým »novým učením o jazyce«; to zejména svým pochybeným učením o třídnosti jazyka zasahovalo neblaze do práce o spisovném jazyce a o jazyce literatury a svým odklonem od historickosrovnávacího bádání spíše utvrzovalo idealistický ahistorismus předválečný, než aby pomáhalo jej překonávat. Nelze tedy do osvobozujícího zásahu Stalinova z r. 1950 uvésti opravdu kladný nový přínos badatelský z naší bohemistiky a ani po nástupu opravdově marxistické cesty nebyly rázem překonány stíny minulosti a třeba s nimi stále ještě bojovat.

Druhé pětiletí, od poloviny r. 1950, vedené ve znamení nástupu práce jasně marxistické, prokazuje skutečný vzestup bádání o jazyce českém. A vybudování nové Československé akademie věd dalo této práci [211]nové možnosti a postupně se vytváří správná koordinace práce akademického Ústavu jazyka českého a kateder českého jazyka na vysokých školách i vhodné vyvážení velkých prací kolektivních i významné práce individuální.

Obrací se znovu pozornost — nemalou zásluhou akademika Fr. Trávníčka a za soustavného vedení mladých pracovníků akademikem Františkem Ryšánkem — k historickému bádání o jazyce českém. Bylo počato s přípravou staročeského slovníku a soustavně je probádáván vývoj tvoření slov. Jsou připraveny do tisku dva díly z nové historické mluvnice české ve formě vysokoškolské příručky, a to historická skladba od Františka Trávníčka, která pokračujíc v tradici Zubatého nejen popisuje, ale i vysvětluje vývoj české věty a jejího skladu, a nově pojaté hláskosloví prací mladého bohemisty M. Komárka. Vyšel rozsáhlý Slovník k Žilinské knize Františka Ryšánka (1954) s jazykovým rozborem této zajímavé památky české z oblasti slovenské; připraven je k sazbě Etymologický slovník jazyka českého V. Machka, který nahradí Etymologický slovník jazyka českého zpracovaný J. Holubem a Fr. Kopečným, vyšlý sice na počátku tohoto období (1952), ale svým vznikem sahající do doby starší a nesoucí mnohé známky nejasnosti oné doby; vyšla řada dobrých edicí starých českých památek a v sazbě je kritické vydání Kroniky Dalimilovy i rozsáhlého Výboru ze staré literatury české. Přibývá postupně i drobných prací k vývoji českého jazyka pracovníků mladých.

I když na tomto úseku s výsledky nové práce se teprve veřejnost seznámí, doufáme v nejbližší době, a práce rozvíjí se stále ještě pomalu, přece historický pohled na jazyk zasáhl již nyní úspěšně i do bádání o nářečích českých i do prací o vytváření národního jazyka českého.

Česká dialektologie utrpěla sice v tomto období těžkou ztrátu předčasným úmrtím Adolfa Kellnera r. 1953, která přervala jeho práci v největším badatelském rozmachu, přesto však neopouští právě jeho úsilí o marxistické zvládnutí otázek spojených s vytvářením nářečních celků a opřených o bezpečnou znalost materiálu. Sbírka »Česká nářečí«, obnovené pokračování »Moravských a slezských nářečí«, vychází péčí Ústavu pro jazyk český a vykazuje dva úspěšné svazky: Dolská nářečí na Moravě od Jaromíra Běliče (1954) a Česká nářečí jihozápadní od Jaroslava Voráče (1955); třetí svazek je v sazbě. Oba vyšlé svazky na podkladě nového rozsáhlého materiálu snaží se řešit i vývoj nářečí v souvislosti s vývojem společnosti a zejména práce Běličova úspěšně uplatňuje marxistický pohled. Sborník věnovaný Adolfu Kellnerovi (1954), stati ve Sborníku filosofické fakulty brněnské university a referáty i diskuse z loňské dialektologické konference, otištěné v tomto ročníku Slova a slovesnosti, ukazují, jak i mladí pracovníci usilovně se uplatňují v této oblasti a promýšlejí teoretické její otázky. Probíhá v Ústavu jazyka českého a v jeho pobočce v Brně za spolupráce s vysokými školami rozsáhlý výzkum českých nářečí a nezapomíná se ani na profesionální nářečí, slangy, zejména se zpracovává mluva hornická.

Do otázek vývoje národního jazyka a jeho chápání v poměru k jazyku spisovnému i k nářečím zasáhl řadou statí František Trávníček, jehož dnešní názory jsou pak shrnuty v jeho »Úvodu do českého jazyka« z r. 1952, Jaromír Bělič, jehož zásadní stati nyní souborně vyšly ve spise Sedm kapitol o češtině (1955), a B. Havránek, jehož zásadní poznámky vycházely v Naší řeči a Slavii a jehož nové vydání Vývoje spisovné češtiny [212]přinese právě aplikaci tohoto nového chápání. V souvislosti s vytvářením národního jazyka Trávníček i Bělič nově osvětlují a řeší i vztahy jazyka českého a slovenského.

Výsledky z nového ponětí jazyka pro jazyk literatury snaží se vyvozovat hned od r. 1951 B. Havránek (Stalinovy práce o jazyce a jazyk literárního díla i překladu z r. 1951 a články další) a zejména akad. František Trávníček svým úsilím o nové osvětlení základních otázek uměleckého jazykového stylu (srov. jeho spisek O jazykovém stylu z r. 1953 a j.). K otázkám stylu obracejí nově značnou pozornost i mladí naši bohemisté a letošní ročník Slova a slovesnosti dokumentuje toto hledání v referátech z loňské konference o stylu; také loňský ročník Naší řeči v čtyřčísle věnovaném Kv. Hodurovi snažil se soustředit příspěvky k rozboru stylu jednotlivých autorů a děl.

Nově se dostává do popředí péče o spisovný jazyk; zdůrazňuje se zvláště jeho zvuková stránka (srov. brožurku O mluveném slově, 1954, a Výslovnost spisovné češtiny, 1955) a zkoumá se pečlivě mluvnická norma soudobého spisovného jazyka, aby nedocházelo k autoritářským zásahům do důležitého nástroje naší národní společnosti.

Ovšem nutno doznat, že bude třeba usilovnější práce právě v oblasti bádání o mluvnické stavbě jazyka než dosud a že právě toto bádání ještě i v našem období poněkud zaostává, zejména ve srovnání s prací lexikografickou. Z české lexikografie lze nejen zaznamenat uvedené již slovníky, ale dochází i k pronikavému promýšlení lexikologické a lexikografické problematiky, jak ukázala již lexikografická konference českých a slovenských akademických ústavů r. 1952 (viz Lexikografický sborník z r. 1953) a prokazuje řada statí časopiseckých; připravuje se urychleně v Ústavu pro jazyk český třídílný slovník nové spisovné češtiny, který má zachytit a zpracovat dnešní zásobu slovní a dobře sloužit aktuální potřebě. Prohlubuje se pomoc jazykovědy při dotváření a přetváření českého odborného názvosloví na mnoha úsecích vědeckých, technických i hospodářských. V této souvislosti je třeba uvést i Machkovu práci Česká a slovenská jména rostlin z r. 1954, u níž nejde jen o zřetel terminologický, nýbrž také o historickosrovnávací probádání příslušného názvosloví.

Dnešní doba váží si a oceňuje veškerou pokrokovou tradici minulosti, i česká bohemistika dokázala právě v této době nově zhodnotit velké dílo Josefa Dobrovského u příležitosti dvoustého výročí jeho narození r. 1953 v řadě objevných příspěvků vyšlých jak v sborníku »Josef Dobrovský 1753—1953«, vydaném r. 1953, tak přednesených na konferenci o díle Dobrovského téhož roku a vydaných v časopise Slavii z r. 1954 a j. Pokračovalo vydávání prací Josefa Zubatého a vyšel 2. svazek jeho Studií a článků (1954); bude třeba ve vydávání jeho prací pokračovat a rozšířit toto úsilí i na poznání a zpřístupnění díla Gebauerova.

Závěrem lze právem říci, že pro další rozvoj české bohemistiky máme dnes příznivé předpoklady metodické, osobní i hospodářské, příznivější než kdykoli v minulosti. Promýšlení marxistickoleninského metodického postoje k problémům jazyka poskytuje nám bezpečné východisko práce; vzor sovětské linguistiky nám zde úspěšně pomáhá. Máme již i nastupující novou generaci bohemistickou, i když stále ne ještě tak početnou, jak by bylo třeba. Máme zabezpečena dobrá pracovní střediska v akademickém Ústavu jazyka českého a jeho brněnské pobočce i na katedrách českého [213]jazyka na vysokých školách. Nedosahujeme sice ještě na těchto úsecích takové výše, abychom mohli být zcela spokojeni a nemohli kriticky vytýkat jisté nedostatky, ale byli bychom zaslepeni, abychom nedovedli uznat veliké pokroky a nepřiznali naší bohemistice právo hledět do další práce s největší sebedůvěrou a s oprávněným přesvědčením, že nastává pro ni období rozmachu v plném smyslu.

Slovo a slovesnost, ročník 16 (1955), číslo 4, s. 209-213

Předchozí Zdeněk Tyl: Česká dialektologie v letech 1953—1954

Následující Vladimír Hrabě: K problému slova a pojmu