Dvě německé učebnice obecné fonetiky

Milan Romportl, Jan Wodarz

[Rozhledy]

(pdf)

-

[1]Po druhé světové válce vznikl nedostatek fonetických příruček, když starší práce byly většinou rozebrány nebo jsou jen těžko dostupné. Nemnohé z nich byly vydávány znova.[2] Vedle nich vznikají nové, namnoze modernější úvody v nejrůznějších zemích celého světa.[3] O tom, jak naléhavá byla potřeba podobných příruček v zemích mluvících německy, svědčí, že bylo v nevelkém časovém rozpětí vydáno hned několik podobných učebnic a příruček, tak zejména Vademekum der Phonetik (Bern 1950) od E. Dietha, Einführung in die Phonetik und Phonologie (Wien 1950) od W. Brandensteina, Allgemeine und angewandte Phonetik (Berlin 1953) od O. von Essena, do jisté míry i práce J. Forchhammera Allgemeine Sprechkunde (Laletik) (Heidelberg 1951), která se však kromě přehledu obecně fonetických problémů pokouší podat — ovšem dosti problematický — nástin vlastní obecné nauky o zvukové stránce řeči, zaměřený však především k otázkám techniky mluvy. Referujeme zde o nejvýznačnějších z nich, o práci Diethově a Essenově.

 

Přes výhrady a odchylná stanoviska, která máme k mnoha názorům uváděným v Diethově práci, neukřivdíme jistě zmíněným pracím ostatním, označíme-li Vademekum za práci nejpozoruhodnější. A to nikoli snad jen rozsahem (je totiž ze zmíněných, nám dostupných děl nejobsáhlejší), ale především obsahem i prohloubeným, třebas často stručným, avšak jasně formulovaným výkladem jednotlivých otázek. Psát ovšem recensi takové práce, jako je Diethova, je velmi obtížné. Pro diskusní povahu řady názorů a výkladů (která tu však po mém soudu není záporem, spíše předností práce, neboť autor tu — jak se domnívám — někde vědomě své názory čtenáři předkládá k promýšlení i k diskusi), psát podrobný posudek znamenalo by psát nové, stejně obsáhlé (a ovšem i diskutovatelné) kompendium. Zastavíme se tedy spíše jen nad několika obecnějšími otázkami.

Diethovo dílo vyrostlo a rozrostlo se z autorových universitních přednášek. Dieth má jako profesor curyšské university, anglista a fonetik (k jehož fonetické erudici nemálo přispěl i pobyt a školení v pražské fonetické laboratoři), patrně na mysli jakožto čtenáře především své posluchače, zvláště studující západoevropskou filologii. Velký rozsah i obsažnost práce ukazuje, že její určení je širší. A zde by zasloužil úvahy dokladový materiál, z něhož Dieth při svých výkladech vychází nebo jímž je ilustruje. Většina dokladů je vzata z angličtiny, francouzštiny a němčiny, zejména pak ze švýcarských dialektů. Je třeba říci, že je to materiál — pokud můžeme posouditi — velmi spolehlivý, ukazující na odbornictví autora i jeho spolupracovníka, cenný zejména tam, kde podává doklady z živého jazyka švýcarských německých obyvatel. (Jak bohatou studnicí poznání pro jazykovědce je i v oboru fonetiky studium nářečí!) Toto poměrně úzké a jistě vědomé vymezení dokladového materiálu je však zároveň úskalím. Při nároku na skutečně obecnou platnost závěrů bylo by třeba srovnávací základnu značně rozšířit. Dieth si byl jistě vědom, že by se pouštěl na nejistou půdu, [218]kdyby se opíral i o doklady na př. ze slovanských jazyků (mezi nemnohými z nich je řada omylů, srov. na s. 114 o slovanském h), ale jak jasněji by se mu objevily na př. otázky palatalisace, než podpírá-li je doklady z francouzštiny, angličtiny, islandštiny a pod. (srov. s. 274). Nemluvíme tu pak ani o jazycích, které bychom mohli nazvat souhrnně orientálními, které mohou být nevyčerpatelným zdrojem svědectví jak existence hlásek s obtížemi shledávaných v jazycích západoevropských a jejich dialektech (na př. retroflexních — nebo lépe retroflektovaných — samohlásek, objevujících se na př. v čínštině — k s. 217), tak i vývojových tendencí, ba i živých hláskoslovných procesů. Domnívám se, že přistupovat dnes k zpracování obecné fonetiky bez přihlédnutí k těmto jazykům, znamená již předem zbavovat se nároku na možnou, byť vždy pouze poměrnou úplnost.

Přístup k otázkám obecné fonetiky, je-li východištěm především němčina ve své švýcarské formě, zanechává častěji i stopy v řazení (a to po mém soudu též v nadřazování, po příp. podřazování) některých fonetických jevů, v uspořádání výkladů o nich i v rozsahu těchto výkladů. Uvedu alespoň jeden příklad z těch, na něž myslím. Mezi typy souhláskové asimilace (viz s. 305 n., zejména 313 n., poté i u modifikací na s. 329 n. v odst. o sonorisaci a desonorisaci) nevystupuje jako charakteristický typ asimilace t. zv. spodoba znělostní, tak závažná a široce rozvinutá na př. právě ve slovanských jazycích (byť i ne ve všech ve stejné míře a naopak zase zdaleka nikoli pouze v nich). U Dietha je zastoupena toliko několika doklady anglickými, francouzskými a islandskými. Přistupujeme-li tedy k výkladu obecně fonetické otázky asimilace znělosti s hlediska němčiny, není závažná, je dokonce spíše podružná, s hlediska obecného se však dostává do popředí a patří jí přední místo mezi asimilacemi (v jazycích, v nichž se neuplatňuje, nedosahují jiné typy spodoby nikdy oné šíře ani soustavnosti jako asimilace znělosti v jazycích, kde je rozvinuta).

Rozdílný názor bychom mohli mít na př. i na uspořádání výkladů, ano i na vymezení samého předmětu knihy. Povšimněme si hlavní osnovy knihy. Výklad je rozdělen na čtyři oddíly, prvý o metodách výzkumu a reprodukce hlásek, druhý, věnovaný fysikálně fysiologickým základům fonetiky, třetí, nazvaný prostě „Hlásky“, a závěrečný čtvrtý, věnovaný slabice. Nemluvě ani o celkem pochopitelné nepoměrnosti jednotlivých částí co do rozsahu, nebude jistě obecně se souhlasem přijato při bližším přihlédnutí jednak zařazení některých otázek i celých okruhů problémů do těchto oddílů, jednak to, že se v Diethově knize nedostává nikde místa výkladu o fonetice větších celků, t. j. že zcela ponechává stranou otázky melodie (výklad na s. 74 a n. je zaměřen buď jen k slabičným intonacím jako doprovodu dynamických rozrůznění, nebo uvádí několik intonačních zvláštností), větné dynamiky, tempa, paus a pod. Stěží dojde obecného souhlasu také zařazení výkladu o přízvuku (a to jediného soustavného výkladu o této otázce) do druhé kapitoly k výkladům o činnosti hrudního koše (s. 72 n.), nebo výkladu o hlasových začátcích (v tom rozuměj i výkladu o hláskách h-ových na s. 113 n.) nebo o hiátu (s. 109 n.) k výkladům o hrtanu. Kdyby pak měl být zachován poměr v uspořádání výkladů, měl by být výklad o hláskách i o hláskových spojeních, ano snad i o slabice (a pak i fonetice vyšších celků) přičleněn do téže kapitoly k výkladu o artikulačních orgánech? (Místo staršího německého termínu Ansatzrohr tu Dieth razí nový termín Lautgang.) Bylo by to jistě uspořádání podivné a nepochopitelné. A podobně neodůvodněný a pro možnost hodnocení zmíněných jevů (t. j. přízvuku, hrtanových hlásek, hiatu atd.) jakožto jevů jazykových až škodlivý se mi zdá tento neorganický postup výkladu i v prvých dvou případech (vždyť kniha je určena linguistům, má být úvodem do jedné jazykovědné discipliny). S uspořádáním výkladů (ne však vždy s jejich obsahem) v třetím oddíle o hláskách, dělícím se na výklady o artikulaci a akustice hlásek (s. 139—280; zde též hlavní zásady hláskové kombina[219]toriky), na výklady o historických změnách (s. 281—333) a na úvod do hlavních otázek fonologie, přimykající se téměř zcela k učení Trubeckého (s. 334—363), budeme patrně souhlasit. S jistými rozpaky budeme stát pravděpodobně nad posledním oddílem o slabice, který má být zřejmě vyvrcholením knihy. Nebudeme vytýkat autorovi, že tu vykládá slabiku na základě principu sonoritního a výdechového (Schallsilbe a Drucksilbe); vždyť otázka podstaty slabiky je stále otevřena a diskutována. Spíše budeme uvažovat o tom, zda některé další výklady (na př. o geminátách, o difthonzích), které velmi úzce souvisí s hláskovou kombinatorikou, by neměly být vykládány v souvislosti s ní, i když nelze popřít, že jsou obvykle podmíněny existencí slabiky více než jiné kombinační jevy. Snad bychom byli mohli očekávat spíše shrnutí všech těchto výkladů do samostatné kapitoly.

Závěrem svých poznámek na okraj Diethovy knihy bych se chtěl zastavit nad onou částí úvodu, kde se autor zamýšlí nad definicí fonetiky a vymezením jejího předmětu (s. 5 n.). Jestliže se Dieth domnívá, že je třeba lišit fonetiku (Phonetik) jakožto nauku o zvukové stránce jazyků s obecnou platností (termín „obecná fonetika“ je pak podle něho pleonastický) od hláskosloví (Lautlehre) jakožto fonetiky speciální, popisné fonetiky konkrétního jazyka, je tento zdánlivý problém po mém soudu více otázkou tradiční terminologie v každém jednotlivém jazyce než problémem dělení vědy samé. Jestliže se v němčině celkem ustaluje pojetí a dělení Diethem naznačené (srov. na př. Bremerovu nebo Luickovu Deutsche Lautlehre nebo Steinitzovu Russische Lautlehre a j.), pak na př. v češtině je vymezení předělu mezi fonetikou a hláskoslovím posunuto mnohem dále směrem ke gramatice. V češtině (a podobně i v řadě jiných jazyků, na př. ze slovanských ve slovenštině, polštině, bulharštině a j.) bez rozpaků mluvíme jak o fonetice obecné, tak i o fonetice konkrétního jazyka. Mluvíme-li v češtině o hláskosloví, rozumíme jím již obvykle součást gramatiky. Jestliže pak v jiných jazycích je poměr analogických termínů jiný (na př. v ruštině existuje pouze jediný, fonetika, pro obě, resp. všechna tři odvětví), nelze se tak snadno zbavit této terminologické tradice a přimknout se obecně k tradici odborné terminologie jednoho národa.

Připojil jsem své poznámky k několika obecnějším otázkám a formulacím, s nimiž by bylo možno diskutovat při četbě Diethova Vademeka, a ponechal jsem stranou množství stejně, i ještě více diskutovatelných otázek speciálních. Nerad bych těmito výhradami budil nesprávný celkový dojem o hodnotě Diethovy práce. I mé poznámky mohou být chápány jako diskusní. Znovu opakuji, že po mém soudu je největší klad Diethovy práce právě v tom, že kromě podrobného poučení o otázkách fonetiky dává čtenáři látku k dalšímu přemýšlení o nich a často i k možné polemice s vyslovenými názory.

Milan Romportl

 

Z fonetické laboratoře hamburské university, která se po svém založení prof. Panconcellim-Calziou r. 1912 stala záhy střediskem experimentální fonetiky v Německu, vzešlo před dvěma lety opět rozsáhlejší dílo, uvedená již Allgemeine und angewandte Phonetik O. von Essena, Calziova žáka a nynějšího ředitele laboratoře. Kniha byla publikována v NDR nakladatelstvím Německé akademie věd v Berlíně.

Práce, určená jako příručka pro uvedení do fonetiky, je rozdělena na devět nesouměrných částí, jež pojednávají 1) o fonetice a jejích úkolech, 2) o dýchání, 3) o hlase, 4) o artikulaci hlásek, 5) o hláskách po stránce fysikálně akustické, 6) o mluveném slově, 7) o řeči souvislé, 8) o vnímání řeči, 9) o základních pojmech fonologie.

Prvá, poměrně velmi stručná kapitola, je povšechným úvodem, v němž autor seznamuje čtenáře s předmětem fonetického bádání (s. 1—2). Přehled vývoje fonetiky doplňuje výkladem o vzniku fonologie, při čemž vyslovuje přesvědčení, že je třeba spolupráce obou těchto disciplin.

[220]Druhá část začíná popisem dýchacího ústrojí a zabývá se dále typy dýchání, poměrem vdechu a výdechu, jakož i spotřebou dechu v klidu, při zpěvu a při mluvení. Ve srovnání s jinými pracemi podobného zaměření věnuje Essen zvláštní pozornost spotřebě dechu při artikulaci různých hlásek. Přehlíží dosavadní literaturu a uvádí měření Roudetova, která konfrontuje s výsledky novějších prací.

Úvodem další kapitoly (přibližně stejného rozsahu jako předcházející) je podrobný popis ústrojí fonačního (hlasového), po němž následuje výklad o tvoření a vlastnostech hlasu a o účasti hlasu při tvoření hlásek.

Artikulaci hlásek je věnována čtvrtá, nejrozsáhlejší část knihy (s. 45—92). Autor nás zde seznamuje s anatomicko-fysiologickými vlastnostmi artikulačního ústrojí a uvádí kriteria, podle nichž hlásky třídíme. Po podrobném výkladu o fonetické transkripci všímá si artikulačních i akustických rozdílů hlásek vůbec a podává pečlivě utříděný výklad o samohláskách, souhláskách a hláskových spojeních, v nichž hlásky pozbývají některých vlastností, kterými se vyznačují při artikulaci isolované. Tak dochází Essen k otázce splývání hlásek, asimilace artikulační i hlasové, odsouvání a vsouvání. Bližšího povšimnutí zasluhuje si výklad o slabice (s. 87 n.). E. cituje teorie o podstatě slabiky (akustickou a výdechovou) a konstatuje, že ani v nejnovější literatuře nebyla tato otázka uspokojivě řešena. Zároveň zdůrazňuje, že nejasné výsledky fonetického zkoumání často podporovaly názor, jako by v toku souvislé řeči slabika neexistovala.[1] Autor se domnívá, že příslušnost hlásek k slabice jakožto základní jednotce rytmické výstavby jazyka se řídí jinými než fonetickými principy. V různých jazycích, pokračuje Essen, určují se slabiky různými zákony. Uvádí, že němčina na př. nepřipouští na začátku skupení mb a nd, tak obvyklé na př. v jazycích bantuských. Z toho, že vymezení pojmu slabiky je vázáno na jednotlivé jazyky a na jejich strukturu, autor vyvozuje, že nejde o jev fonetický, nýbrž fonologický.[2] Každý jazyk má specifická, jemu vlastní kombinační pravidla, jimiž se řídí příslušnost hlásek k té či oné slabice. »Die Silbe ist demnach ein prosodisches Gestaltelement, dessen Umfang und Grenzen in der phonologischen Struktur der jeweiligen Sprache begründet sind« (s. 90). Po tomto fonologickém vyjasnění pak lze podle Essena přikročit k podrobnému fonetickému zkoumání slabiky, k správné interpretaci sonoritních vrcholů a vymezení hranic slabiky.[3] Liší se tedy — jak je zřejmo — Essenovo stanovisko zcela jasně od negativního postoje Panconcelliho-Calzie.

V následující fysikálně akustické části nás budou především zajímat výklady o akustické podstatě samohlásek. E. uvádí obě základní teorie, totiž Helmholtzovu (resonanční) a Hermannovu (pulsační), a věnuje rovněž pozornost výsledkům, k nimž ve svých pracích dospěl C. Stumpf.[4] Pravděpodobně z důvodů jazykových neznámým mu zůstalo řešení této otázky B. Hálou (Akustická podstata samohlásek, Praha 1941, k níž podrobný francouzsky psaný referát vyšel jinde, totiž v ČMF 29, Philologica s. 19—24); zmíněné řešení rozlišuje dvě hlavní složky samohlásek: 1. barvu samohlás[221]kovou (timbre vokalický), pro niž platí zákony teorie pulsační, 2. barvu hlasovou (timbre vokální), pro niž zhruba platí teorie resonanční.

V kapitole o mluveném slově (Das gesprochene Wort; my bychom ovšem tuto část podle obsahu přiřadili ke kapitole o řeči souvislé) pojednává autor o kvantitativních a přízvukových poměrech ve fonických řadách. Na základě materiálu dokazuje vliv silného přízvuku na artikulaci a trvání hlásek. Nemůžeme však dobře souhlasit s Essenovým názorem na gemináty, které pokládá za souhlásky zdloužené (s. 112 — velmi stručně a bez dokladů). Proti tomuto pojetí, které zastával i Calzia, vystoupil už prof. Chlumský[5] zjištěním, že podstatou geminát je zesílení intense první souhlásky a defense druhé, tedy dva zřetelné artikulační impulsy; při vlastních zdloužených samohláskách je však impuls jen jeden (srov. také Dieth, Vademekum der Phonetik, Bern 1950, s. 415 n.).

V sedmé kapitole, věnované souvislé řeči, jsou výklady o mluvní dynamice, o melodii, mluvním tempu a pausách, o hlasových oblastech a hlasové barvě. Při melodii soustředil Essen pozornost hlavně na tónový průběh řeči vázané. Místo čtyř základních melodických forem, uvedených v Saranově Deutsche Verskunst (Berlin 1934), rozeznává jich autor na základě vlastních zkoumání deset. Postrádáme zde podrobnější výklad o melodickém systému mluveného jazyka (E. jej toliko naznačuje poznámkou o fixování určitých melodických typů v řeči volné), jakož i o melodických rozdílech v německých nářečích, které Essen stručně nastínil již dříve.[6]

Osmá část popisuje ústrojí sluchové, zabývá se hranicí sluchového vnímání a vykládá teorie slyšení (Helmholtzovu a Ewaldovu). Podle Ewalda uskutečňuje se slyšení vnímáním t. zv. zvukových obrazů, vznikajících pohybem celé basilární membrány, způsobeným vlněním perilymfy. Každému vnějšímu popudu odpovídá určitý zvukový obraz. Helmholtz naproti tomu zastával názor, že se orgán Cortiho podobá řadě resonátorů, z nichž každý je naladěn na jiný tón. Vlnění perilymfy pak rozkmitá jen určitá místa basilární membrány, naladěná na příslušné tóny. Tuto resonanční teorii podporoval také Waetzmann.[7]

Závěrečná devátá kapitola přináší výklad nejzákladnějších pojmů fonologických.

Zamyslíme-li se nad otázkou příkladů, které jsou velmi důležitou složkou podobné práce, postrádáme u Essena doklady z nářečí, které mohou být cenným materiálem, jak ukázala výše uvedená práce Diethova. Při výkladech o artikulaci jednotlivých hlásek bylo by pro praxi velmi užitečné rozsáhlejší srovnání jejich výslovnosti alespoň v hlavních evropských jazycích.

Úkolem knihy, jež je určena jako úvod do otázek jakéhokoli linguistického oboru, je v prvé řadě spolehlivé uvedení do problematiky. S tohoto hlediska Essenova práce nesplňuje vše, co slibuje její název. Jistě však bude vhodnou příručkou pro zběžné uvedení do fonetiky. Jejím kladem je i to, že se nespokojuje výkladem o problematice fonologie, ale využívá fonologických poznatků i při některých výkladech fonetických.

Jan Wodarz

Slovo a slovesnost, ročník 16 (1955), číslo 4, s. 217-221

Předchozí Vladimír Hrabě: K problému slova a pojmu

Následující Lubomír Doležel, Slavomír Utěšený: Ze slovenské jazykovědy