Druhý výběr jazykových koutků

-ař (= Jaroslav Kuchař)

[Kronika]

(pdf)

-

[*]První výběr z pravidelných jazykově výchovných relací Čs. rozhlasu, vydaný po prvé v roce 1949, byl přivítán jako nový typ příručky spisovné češtiny, vědecky odborné i stylisticky svěží, přinášející užitek nejširším vrstvám. Nedávno vyšlý už 2. výběr z těchto relací, vysílaných v letech 1948 až 1953, svědčí o tom, že se Jazykový koutek jak ve své podobě rozhlasové, tak i v knižním zpracování natrvalo zařadil do systému jazykové výchovy mimoškolní, že se stal samozřejmou součástí kulturně výchovného programu, a to nejen u nás. Vždyť má již své blížence i ve spřátelených zemích: kromě slovenského Jazykového kútiku a obdobných relací rozhlasu maďarského má také polský rozhlas svůj pravidelný „Poradnik językowy“, řízený univ. prof. W. Doroszewským, který své rozhlasové výklady shrnul již do čtyř knižních svazků nazvaných „Rozmowy o języku“. Novodobý prostředek technický slouží tak i jazykovědcům k tomu, aby mohli denně promlouvat k tisícům posluchačů, věc, o které se starším vědeckým generacím jistě ani nesnilo.

Knižní druhý výběr koutků, zachycující ovšem jen zlomek textů skutečně vysílaných, soustřeďuje tentokrát své výklady především na oblast lexikální a — v menší míře — mluvnickou a stylistickou. Toto zaměření vyplývá z aktuálních potřeb jazykové praxe, z hojnosti nových slov a slovních spojení souvisících s dnešní skutečností, jakož i ze zvýšené pozornosti veřejnosti ke slohové stránce projevů. Do popředí se tu dostává zejména řešení otázek terminologických. Ne náhodou upozornil na výjimečnou důležitost tohoto úseku jazykové kultury S. I. Ožegov (ve sborníku Voprosy kultury reči, Moskva 1955). Výklady o terminologii jsou tím zajímavější, že v častých komentářích pod čarou upozorňují, nakolik se doporučení Jazykového koutku ujala a vžila v praxi, a jsou tak příspěvkem k otázce o vlivu teoretických zásahů na vývoj jazyka. Je ke cti autorům koutků, že většinu jejich návrhů odborné vyjadřování skutečně přijalo; je to důkazem toho, že zásady hodnocení pojmenovávacích prostředků vypracované kolektivem autorů nezáleží v subjektivní libovůli, nýbrž jsou vědecky propracovány a zdůvodněny. Vůbec je nutno říci, že se metody jazykového rozboru proti prvnímu výběru zpřesnily, a i když počet autorů je ještě rozšířen, je potřebná jednotnost ve výkladu vždy zachována.

Cílevědomý zřetel k posluchačům (po př. k čtenářům) a jejich potřebám vedl k tomu, že z problémů mluvnických jsou zařazeny jen ty, které jsou zvláště živé nebo o nichž není v jazykových příručkách poučení dnešní praxi plně postačující. Na takové palčivé otázky odpovídají zejm. výklady o slovesných vazbách, o podstatných jménech slovesných, o postavení rozvitého přívlastku a j. Také jejich jasné podání je v souladu s celým charakterem publikace, která je dobrým přínosem k zvyšování jazykové kultury.

---

Slovo a slovesnost, ročník 17 (1956), číslo 1, s. 48

Předchozí Josef Vachek: K jazykovědné problematice zkoušek slabikové srozumitelnosti (Námět k diskusi)

Následující Karel Horálek: Měnit či neměnit jazyk klasiků? (K otázce textových úprav starších spisovatelů)