Příspěvek k problému raně středověké německé kolonisace a poněmčení Polabských Slovanů

František Kopečný

[Kronika]

(pdf)

-

V západoněmeckém (heidelberském) časopise Beiträge zur Namenforschung, roč. 1955, vyšel zajímavý článek známého lipského slavisty R. Fischera o Slovansko-německém soužití ve světle místních jmen. Fischerovo přesvědčení o potřebě a nutnosti kulturního sbližování a účinné spolupráce německo-slovanské, jejímž neúnavným propagátorem je, má hluboké kořeny v jeho vědeckém oboru. Jazykovědec a historik, obírající se tak důkladně studiem místních jmen, zejména slovanských, nemohl nevidět některé závažné skutečnosti, které byly v obdobích vypjatého kapitalistického nacionalismu zatemňovány nebo dokonce opačně vykládány. A tento Fischerův článek je vlastně přímo reakcí na názory H. Wissemanna, vyslovené v témž časopise o rok dříve. Wissemann pochyboval o dlouhém a pokojném soužití a společné kulturní práci německo-slovanské, která se dá i na tomto, na první pohled i pro nás podezřelém úseku soužití, spolehlivě dokázat. — Německá kolonisace „východních zemí“ v 11.—13. století bývala opravdu vykládána jako z větší části náhlá a násilná germanisace. Fischer považuje tuto „mimořádně nebezpečnou nauku o vrozeném nepřátelství mezi národy“ v oné době („kdy ještě nebylo národů v dnešním slova smyslu“) za výplod moderní mentality romantického nacionalismu, který své myšlenky o národním antagonismu promítal do dob dávno minulých. Fischer dokazuje (většinou na materiále z jižní oblasti velkého kolonisačního území mezi Alpami a Baltem), že nebylo takového nepřátelství obecně. Že se velkého kolonisačního díla společně účastnily oba národnostní živly, starousedlí sedláci slovanští i sedláci němečtí, ať už od počátku (v západních oblastech) mezi nimi sídlící, či opravdu rytířským nebo církevním pánem přivolaní. — Svědectví místních jmen tu dokazuje mnoho, je ovšem třeba brát je opatrně. Jméno dávali často úředníci lenního pána. Proto nejsou na př. vždy průkazná jména německá. Máme řady případů, kdy je v osadě s německým jménem výslovně dosvědčeno obyvatelstvo slovanské. A nemusely mít naopak slovanské obyvatelstvo osady, jejichž první složkou je slovanské jméno osobní (druhým komponentem je pak -dorf, -grün nebo -reuth, někdy i -hausen); a to ani v případech, kdy slovanské jméno skutečně označovalo slovanskou národnost lenního pána nebo lokátora. Je známou skutečností, že německé kolonisty volali i lenní pánové slovanští, máme tu zřetelný příklad na našich Přemyslovcích. Nejprůkazněji slovanská jsou po této stránce jen taková sídliště, která mají čistě slovanský [120]typ pojmenování (na -ice, -ov, -ín). Je zajímavé, že někdy najdeme oba typy jmen, smíšený i čistě slovanský, při témž základu osobního jména nablízku sebe. Fischer uvádí jednak Littengrün a Tobiesenreuth (z L’utengrüene a Dobrošenriute) vedle Leutnitz a Dobrassen (z L’utenici a Dobrošín).

Zaslouženou pozornost věnuje Fischer také otázce vnitřního průběhu germanisace. Byly jistě rozdíly v místních poměrech. Ale národnostní protiklady nemohly být samou svou povahou ostré v dobách, kdy ani ti, ani oni sedláci neuměli číst a neměli knih, ale měli zato společné zájmy stavovské a hospodářské. V době, kdy neexistovala školská otázka ani jakákoli jiná prestižní otázka jazyková, nebylo záměrného a uvědomovaného tlaku, který by budil protitlak. Byly naopak krom přirozeně cítěného rozdílu jazykového mnohé společné mosty. Fischer zdůrazňuje hlavně dva: církev, která neprotežovala žádný z obou jazyků, a společné sociální zájmy poddaných obou národností (neboť případné rozdíly mezi osadami starousedlickými a nově založenými časem mizely). Germanisace postupovala s místními rozdíly pozvolna a přirozenou cestou tímto sociálním vyrovnáváním, tím, že si slovanské obyvatelstvo osvojovalo od nových kolonistů pokrokovější metody zemědělské, a tím, že se s nimi pozvolna mísilo a jejich kulturnímu vlivu podléhalo. Názornou ilustrací je Fischerovi proces germanisace u Lužických Srbů: s německými sousedy se mluvilo německy, doma slovansky, až se pak smíšenými manželstvími dostávala němčina i do rodin.

Je zajímavé, jak se v mnohém moderní názory Fischerovy shodují s už dříve vyslovenými názory ruského historika Jegorova z doby ještě před 1. světovou válkou (Slavjano-germanskije otnošenija v srednije veka …, Moskva 1915; srov. obsáhlou zprávu v článku H. F. Schmida v ZslPh II, na s. 134—162, odkud je znám). Jegorov si ověřuje podobné závěry na průběhu kolonisace meklenburské. Recensent H. F. Schmid se právě v těchto podstatných závěrech přitom s Jegorovem shoduje. Jmenuji některé závažnější body: K vypuzení slovanských sedláků přistěhovalci došlo jen zřídka, a to z hospodářských, nikoli z národnostních důvodů; vypuzeným se dostávalo přijetí na sousedním panství. Kolonisace byla z velké části i vnitřním slovanským pohybem. Hlavními podněcovateli kolonisace byly starousedlé rody feudálních pánů. Ztotožňování kolonisace s germanisací je naprosto pochybené. Jegorovy závěry plynou sice z poměrů jen meklenburských, ale lze je jistě do značné míry zevšeobecnit. Jegorov sám je toho názoru, že teprve třicetiletá válka zasadila slovanskému obyvatelstvu Meklenburska poslední „ránu z milosti“. Ale recensent se s ním v tomto bodě neshoduje a tvrdí, že právě slovanská osídlení, ležící už tehdy většinou stranou hlavních komunikací, tuto válku celkem dobře přestála. Země jako celek utrpěla ovšem hodně a nová vlna osadníků byla už tenkrát čistě německá. To jistě proces germanisace urychlilo.

Abychom se ještě jedním slovem vrátili k Fischerovi, který v podstatě přišel na základě svého materiálu k týmž závěrům. Fischer vtipně ukazuje, že ani sama „východoněmecká kolonisace“ nebyl proces náhlý a zejména ne převratný a násilný. Šlo o proces (přes své velké pozdější důsledky) tak povlovný, že ušel naprosto pozornosti současných kronikářů. Odkryla ho teprve pozzdější historie z všelijakých seznamů a registrů poddanských povinností a pod. A to by bylo myslím svědectví nejzajímavější.

Je jisté potěšující okolností, že se Fischerovým názorům, potírajícím zastaralé šovinistické předsudky, dostalo místa právě i v časopise západoněmeckém.

Slovo a slovesnost, ročník 17 (1956), číslo 2, s. 119-120

Předchozí Milada Nedvědová: K novému německému výboru ze staročeské literatury

Následující Petr Sgall, Ludmila Švestková: Řeč na jevišti Klementiny Rektorisové