Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Otázka dynamického přízvuku

Petr Zima

[Články]

(pdf)

-

Jednou z otázek, kterými se fonetika zabývá od doby svého vzniku a která ještě dodnes čeká na svoje objektivní vyřešení, je otázka dynamického přízvuku. Uplynula sice již řada desítek let od doby, kdy mohl Poirot[1] tento problém označit jako oblast „terra ignota“, ale přestože dnes k tomuto problému přistupujeme zcela jinak než v jeho době, nemůžeme stále otázku dynamického přízvuku a jeho objektivního zjištění považovat za uzavřenou. Diskuse o této otázce byla v poslední době obohacena dvěma významnými pracemi, které vycházejí sice takřka současně,[2] ale na sobě nezávisle. O dynamickém přízvuku ve vztahu k specifické hlasitosti samohlásek pojednává studie Fonágyova; druhá, pod obecnějším titulem publikovaná práce Žinkinova zabírá širší okruh otázek, všímá si i souvislosti přízvuku s ostatními faktory modulačními (faktory větné intonace, v širším pojetí tohoto termínu, v ruské jazykovědě obvyklém), vlivu přízvuku na souhlásky a jejich kvantitu a mnoha dalších.

Obě práce se především zabývají otázkou, která je jednou z největších překážek při objektivním zjišťování přízvuku, t. j. poměrem dynamického přízvuku a specifické hlasitosti samohlásek. Právě na této otázce ztroskotaly pokusy o objektivní důkaz dynamického přízvuku, když se pokoušeli jednotliví autoři zjistit sílu přízvučné slabiky mechanicky měřením amplitudy.[3] Vliv přízvuku, projevující se na amplitudě, se totiž kříží se specifickou hlasitostí každého typu samohlásky. Jinak řečeno: různé samohlásky, vyslovené subjektivně stejnou silou, mají objektivně různou hlasitost.[4] Žinkin ve své práci terminologicky velmi dobře odlišuje tuto různou specifickou hlasitost jednotlivých samohlásek jako „nezáměrnou hlasitost“ (‚neproizvol’naja gromkosť‘) na rozdíl od záměrné hlasitosti (‚proizvol’naja gromkosť‘), t. j. dynamické modulace řeči. Vyskytne-li se pak samohláska s menší specifickou hlasitostí v slabice přízvučné a v následující nepřízvučné naopak samohláska více hlasitá (tak na př. v češtině ve slovech typu lípa, pípa, kusá atp.), zjišťujeme i nejcitlivějšími registračními přístroji jev, který je možno nazvat „paradoxem přízvuku“ (termín Žinkinův): přízvučná slabika může být v takovýchto případech objektivně slabší než nepřízvučná. Na zápisech grafických se to projevuje tím, že přízvučná samohláska má amplitudu [200]menší než samohláska nepřízvučná. Jak z experimentálního materiálu obou prací vyplývá, jde o jev společný jak jazykům s přízvukem slabším (čeština, maďarština), tak i jazykům s přízvukem silným (ruština).

Tato různá specifická hlasitost samohlásek bývá obvykle spojována s velikostí resonančních dutin, s mírou znělosti a velikosti překážky, která je kladena výdechovému proudu do cesty různými artikulačními orgány. To je pojetí tradiční (Sievers, Trautmann, Jespersen a j.), ne zcela jednoznačné, ale s určitými modifikacemi obecně přijímané. Naproti tomu novou — a jak z dalšího vyplyne, ne zcela neopodstatněnou — hypothesu rozvíjí Žinkin. Při své úvaze vychází z těchto předpokladů:

a) hlasitost každé hlásky je proměnlivá, vzrůstá i klesá;

b) její velikost souvisí s fonetickým okolím;

c) při změnách hlasitosti se mění do určité míry i timbre (zde musíme přihlédnouti k ruským zvláštnostem, t. j. k změně kvality vokálů vlivem přízvučné či nepřízvučné posice, a nemůžeme Žinkinovy vývody, založené na ruském materiále, mechanicky obecně aplikovat).

Zcela proti dosavadní tradici vylučuje pak z faktorů, které by mohly být zúčastněny na tvoření „nezáměrné“ specifické hlasitosti jednotlivých samohlásek, celý resonátor dutiny ústní se všemi jeho modifikačními činiteli (rty, jazyk atd.). Důvody pro toto jistě odvážné stanovisko uvádí dva; za prvé v resonátoru dutiny ústní se tvoří charakteristické formanty samohlásek. Kolísá-li však hlasitost při vyslovení samohlásky, musily by kolísat i formanty a hlásky by se pak nedaly přesně rozeznávat. Jako druhý důvod pak uvádí, že je „naprosto zřejmé“, že dutina ústní nemá možnosti přizpůsobení pro postupné zesílení a zeslabení hlasitosti. Dále pak odděluje od sebe termíny zvučnost (‚sonornosť‘) a hlasitost (‚gromkosť‘) a eliminací jednotlivých faktorů artikulačních dochází k závěru, že „příčinou nezáměrné hlasitosti hlásek řeči v rámci slova je modulace dolejší části dutin nadhrtanových (nadstavnaja truba) současně s pohyby epiglotidy“ (op. c., s. 37). Kromě toho uvádí tyto změny také v souvislosti s pohyby hrtanu.

Proti těmto jeho důvodům je možno vznést jistě řadu námitek. Předně formanty samohlásek nejsou omezeny právě jen na dutinu ústní. Nehledě na to, jak je zdůvodněn názor, že je nutno specifickou hlasitost samohlásek oddělovat od jejich formantů?[5] Dále musíme namítnout, že formanty samohlásek skutečně mohou poněkud kolísat v průběhu jejich vyslovení. Experimentálně to bylo dokázáno už propočtením všech period záznamu jedné samohlásky metodou harmonické analysy[6] a v současné době stačí pohled na samohlásková spektra, získaná pomocí filtrů. Ostatně sám Žinkin o několik stránek dále dokazuje, že „vyslovení nejenom slova v celku, ale i každé jeho hlásky musíme pozorovat jako proces. Hláska není stále táž, ve svém průběhu se rozvíjí a přechází po úzce [201]oddiferencované stupnici harmonických tónů“ (op. c., 45). (Tento jev se ale patrně uplatňuje v různých jazycích různou měrou, jak vyplývá z dosud nepublikované práce doc. M. Romportla.) A o tom, že mění-li se akustické složení, mění se i artikulace, není dnes jistě sporu.

Avšak srovnáme-li hypothesu Žinkinovu s pokusy Fonágyovými, které jsme se pokusili konfrontovat s některými pokusy vlastními, objeví se nám tato hypothesa, přes právě uvedené námitky proti důvodům, kterými ji chtěl autor podepřít, poněkud v jiném světle. Fonágy pojímá specifickou hlasitost celkem v duchu dosavadní tradice jako produkt míry znělosti, velikosti resonátoru ústního a překážek kladených proudu výdechovému. I on uvádí velké množství zápisů (oscilografem, hlukoměrem) ukazujících „paradox přízvuku“. Klade si stejně jako Žinkin otázku: jak je tedy možné, že slyšíme přízvučnou slabiku jako silnější, i když je objektivně slabší? Při pokusech o vysvětlení této otázky vychází Fonágy z Jespersenovy teorie vnímání přízvuku (a řeči vůbec) jako aktivního procesu. Uvádí slova Jespersenova, že „… Der Hörende versetzt sich sympathisch auf den Standpunkt des Sprechenden: wie er überhaupt das gesprochene nur dadurch auffasst, dass er dieselben Artikulationen still mitmacht (schwach innerviert), so beurteilt er die Stärke der Silben nach der darauf verwandten Artikulationsenergie …“ (Lehrbuch der Phonetik5, s. 120). Ve shodě s ním pak pojímá přízvuk jakožto „Energiemaximum“, které se — vlivem specifických hlasitostí samohlásek — nemusí vždy akusticky projevovat. Podle toho byl by dynamický přízvuk v některých případech akusticky nezjistitelný a bylo by nutno jej zjišťovat, jakožto „Energiemaximum“, s hlediska artikulace. A Fonágy přichází tu skutečně s metodou, která má nahradit přímé pozorování kmitání hlasivek, které je v souvislé řeči pozorovat velmi obtížné. Pro zápis na oscilograf používá totiž vedle normálního mikrofonu kondensátorového též kontaktního mikrofonu hrdelního. Sám ovšem poznamenává, že se nijak nedomnívá, že by kontaktní hrdelní mikrofon přebíral samohlásky zbavené jejich specifické hlasitosti či timbru, protože pak by nebyl možný tímto mikrofonem přenos normální řeči, ale předpokládá, že přece jen zde budou samohlásky zbaveny více svého specifického zabarvení. Pak by se tu ovšem měla lépe projevovat amplituda hlasivkových kmitů — podle Jespersena i Fonágye jediný ukazatel dynamického přízvuku. Pomocí dvoupaprskového katodového oscilografu zkoumá pak, jak se liší křivky zaznamenané kontaktním mikrofonem hrdelním, připevněným na hrtanu, od křivek normálních.

Výsledky jsou na první pohled překvapující a po prvním prostudování by se mohlo zdát, že je tu s konečnou platností vyřešena otázka zjišťování dynamického přízvuku, a to velmi prostě a jednoduše. Zároveň by tak nepřímo byla i potvrzena teorie Jespersenova, Fonágyem rozvinutá a znovu připomínaná. Procházíme-li Fonágyovými doklady, v kterých je v přízvučné slabice samohláska tradičně uznávaná jako málo zvučná (i nebo u) a v nepřízvučné slabice samohláska se značným stupněm specifické hlasitosti (a), docházíme k těmto závěrům: [202]zatím co na čáře ústní je — jak očekáváme — silnější slabika s a (přestože je nepřízvučná) a slabší slabika s i nebo u (třebaže přízvučná), na čáře získané kontaktním mikrofonem hrdelním je tomu naopak. Všechny přízvučné slabiky (s i nebo u) jsou silnější, mají větší amplitudu. V typu slov Fonágyem zkoumaném (híváſ, pípat, huzaſ, fysal ap.) vykazují křivky získané kontaktním mikrofonem hrdelním větší amplitudu a měly by tak být přímým a velmi jednoduchým indikátorem dynamického přízvuku; potvrzovalo by to zároveň i Jespersenovo pojetí přízvuku jako „Energiemaxima“.

Není tomu však tak zcela jednoznačně ani s teorií, ani s praxí. Chtěje původně Fonágyovu teorii i metodu potvrdit a dokumentovat i českým materiálem, provedl jsem se zápisem řeči pomocí kontaktního hrdelního mikrofonu některé pokusy pro kontrolu. Neměl jsem, bohužel, k disposici registrační zařízení tak jemné, jako je dvoupaprskový kathodový oscilograf; musil jsem se spokojit se záznamem elektromagnetickým, jehož přesnost rozhodně kvality zápisu oscilografického nedosahuje (ačkoli i pro měření intensity jej pokládají někteří — na př. Malmberg[7] — za částečně vhodný). Pro kontrolu výsledků kymografických použil jsem nového typu indikátoru dynamiky řeči. Kromě své výslovnosti jsem použil materiálu z výslovnosti dalších pěti pokusných osob, a to tří mužů a dvou žen.[8] Výsledky zkoumání slov se samohláskami zřetelně různých stupňů specifické hlasitosti v slabice přízvučné a nepřízvučné metodou kymografickou podávám zde v přehledné tabulce 1.

Typ slova

Počet dokladů

Průměr maximálních amplitud

Celkový poměr

P : n

Výjimky z průměru (poměr amplitud opačný)

samohl. přízvučné

samohl. nepřízv.

i a (pípa)

16

12,4

8

i : a 199 : 127,5

3

u a (kluka)

12

12

8,7

u : a 144 : 105

1

a i (šatí)

17

8

12,1

a : i 137,5 : 205

4

a u (šatu)

13

8

11,3

a : u 104 : 147

1

Tab. 1

Sledujme nejprve slova se samohláskou méně zvučnou (i nebo u) v slabice přízvučné a se samohláskou a v slabice nepřízvučné (jde o slova typu pípa, [203]kluka); u těchto typů, jimiž Fonágy ve své práci převážně argumentuje, naše výsledky jeho vývody jen potvrzují. S určitým kolísáním má zde takřka vždy větší amplitudu slabika přízvučná. Jestliže však pořadí samohlásek obrátíme (použijeme typu šatí, pasu), pak přízvuk na amplitudě hrdelního zápisu těžko hledáme. Zjistíme, že v převážné většině případů přejde větší amplituda se samohláskou u nebo i do slabiky nepřízvučné. Zdá se tedy, že ve Fonágyových dokladech (které — kromě slova „kátyu“ — obsahují jen slova typu u-a či i-a) má přízvučná slabika větší amplitudu ne přes to, že je v ní samohláska typu i-ového nebo u-ového, ale právě proto.

Výsledky pokusů s elektrickým kymografem měl jsem možnost zkontrolovat posléze i pomocí t. zv. indikátoru dynamiky řeči, který používá jako ukazatele pomalu přebíhajícího bodu na stínítku kathodového oscilografu,[9] tento bod lze potom velmi snadno zachytit fotograficky.

Uznáváme-li, že svazek elektronů na stínítku kathodové obrazovky je velmi jemným ukazatelem, pak nám jistě výsledky dosažené tímto přístrojem velmi dobře poslouží pro kontrolu výsledků kymografických. Výsledky, kterých jsem dosáhl při zapojení kontaktního hrdelního mikrofonu k tomuto přístroji, jsou vyčísleny v tab. 2. (Tentokráte je zpracována jen výslovnost tří pokusných osob; protože přístroj není cejchován, spokojuji se s relativním poměrem výchylek slabik přízvučných a nepřízvučných.)

Typ slova

Počet dokladů

Průměr maximálních amplitud

Celkový poměr

P : n

Výjimky z průměru (poměr amplitud opačný)

samohl. přízvučné

samohl. nepřízv.

i a (pípa)

6

16,3

10,3

i : a 98 : 62

u a (kluka)

7

11,8

9,3

u : a 82,5 : 65,5

1

a i (šatí)

6

11,3

14,8

a : i 68 : 89

1

a u (šatu)

6

11,5

13,3

a : u 57,5 : 66,5

1

Tab. 2

V podstatě i tato data by předchozí výsledky, dosažené metodou kymografickou, zcela potvrzovala. Jistě není možno v této otázce činit definitivní závěry. Může jít o zesílení frekvence nebo o jiný nedostatek elektromagnetického zařízení. Podobně ani u Janotova indikátoru, přístroje dosud neocejchovaného, nelze vyslovit definitivní závěry. Ale můžeme zatím učinit závěr, že kontaktní [204]hrdelní mikrofon zaznamenává sílu samohlásek obráceně. Amplituda klesá od i, u směrem k a. Neznamená to, že by nezaznamenával přízvuk vůbec, ale bude zde nutno asi počítat zase především se specifickými vlastnostmi jednotlivých samohlásek (bude tu jistě ještě nutno hodně otázek objasnit, jak je u každé nové metody samozřejmé; zajímavá bude s tohoto hlediska na př. stále sporná otázka samohlásek středních).

Vraťme se nyní s výsledky, ke kterým jsme dospěli rozborem Fonágyova materiálu, doplněného některými pokusy našimi, zpět k Žinkinově hypothese. Uveďme si do souvislosti tato fakta:

a) Při velkém otevření dutiny ústní (u samohlásek typu a-ového), kdy je spojení s dutinou hrdelní největší, je samohláska nejvíce hlasitá.

b) Hrdelní kontaktní mikrofon zaznamenává sílu samohlásek obráceně — t. j. při největším otevření dutiny ústní jako nejmenší a opačně.

c) Ve světle těchto faktů si připomeňme pozorování základního významu, že totiž „… kdežto dutina ústní je vytvořena úmyslně, a to pomocí jazyka, rtů a různého stupně rozevření obou čelistí, dutina hrdelní je závislá na pohybu jazyka dopředu, dozadu nebo vzhůru, a tedy vytvořena neúmyslně, sekundárně …“[10] a k tomu dodejme, že specifická hlasitost jednotlivých samohlásek je též vytvářena neúmyslně, nezáměrně (srov. Žinkinův termín „neproizvoľnaja gromkosť“).

d) Posice epiglotidy se při artikulaci jednotlivých typů samohlásek podle dosavadních výzkumů skutečné mění.[11] Hrtan též zaujímá při různých samohláskách různou posici, a musí tedy hrát při jejich tvoření nějakou úlohu.

Posuzujeme-li nyní Žinkinovu hypothesu, nezdá se nám již tak nepravděpodobnou. Pohyby hrtanu a epiglotidy jistě nejsou jediným regulátorem hlasitosti, ale jistá role dutiny hrdelní při zesílení či zeslabení specifické hlasitosti samohlásek tu nesporně je. Mnoho zde jistě bude třeba ještě dokázat (Žinkin to také slibuje ve své příští práci, hlavně rentgenografiemi), ale materiál Fonágyův, konfrontovaný s naším, ukazoval by shodu s Žinkinem, v některých bodech při nejmenším nápadnou.

Avšak otázka specifické hlasitosti samohlásek je nám jen jednou, byť i velmi důležitou stránkou směřující k vyřešení otázky dynamického přízvuku. Ať už vzniká jakkoli, zůstává stále faktickou příčinou onoho „paradoxu přízvuku“, o němž jsme zde již několikrát mluvili. Oba autoři pojímají jev různě a různě se jej snaží i vysvětlit. Fonágy, jak zde bylo již uvedeno, chápe přízvuk jakožto Jespersenovo „Energiemaximum“, akusticky někdy nezjistitelné. Jeho pokusy o praktické objektivní dokázání této teorie pomocí kontaktního hrdelního mikrofonu jsou ovšem, jak jsme se pokusili ukázat,[12] poněkud sporné. Ale i s teore[205]tického hlediska musíme mít proti němu námitky. Kdyby byla správná teorie Jespersenova, rozvinutá Fonágyem, představující si vnímání přízvuku jako aktivní vycítění (Erfühlen) „Energiemaxima“ na základě vlastní mluvní praxe a nepředpokládající nutnost akustické reality přízvuku, pak:

a) Jak bychom vnímali přízvuk v cizích jazycích?[13]

b) Sporným by bylo i vnímání přízvuku u dětí, když se přikloníme k názoru, dnes obecně uznávanému, že dítě „rozumí řeči dříve, než jí samo začne užívat“.[14]

c) Se stanoviska jazyků s t. zv. volným přízvukem musíme namítnout, že je-li jedním ze základních rysů volného přízvuku schopnost tvořit slovní páry rozlišené jen tímto znakem,[15] pak máme-li přízvuk v těchto případech slyšet při různých realisacích jinak zvukově téhož slova, musí být jistou, byť i třebas relativní, akustickou hodnotou.

Žinkin naproti tomu vykládá slyšení přízvuku jinak. Podle něho nesrovnáváme na př. veličiny hlasitosti přízvučného a s veličinami sousedního nepřízvučného i nebo u, ale vždy míru hlasitosti daného a, i, u atd. se střední úrovní hlasitosti této hlásky, vzniklou na základě dočasných spojů v našem sluchovém analysátoru. Velmi názorně svůj výklad osvětluje takto: „Veličiny hlasitosti těchto hlásek je možno, obecně vzato, srovnávat a bylo by možné je srovnávat, ale v procese vnímání řeči se nikdy nesrovnávají, neboť samotné vlastnosti (kvalita) hlasitosti těchto a nebo i jsou různé …“ (op. c., s. 50). A populárně potom svoji teorii dokládá: „Říkáme, že brouk je veliký, je-li větší než brouci nám dosud známí, ačkoli bude přece vždycky menší než kočka; to nám ale nebude vadit v tvrzení, že brouk je veliký … Podobně nesrovnáváme výšku člověka s výškou domu, u kterého stojí, ačkoli — obecně vzato — jsou to veličiny srovnatelné …“ (tamtéž). A to bude asi i nejlepším výkladem otázky „paradoxu přízvuku“. Určitou hlásku spojujeme tedy vždy s určitým stupněm specifické hlasitosti, od kterého potom sledujeme dynamické odchylky, jimiž se projevuje přízvuk. S tohoto hlediska byla by tedy specifická hlasitost jednou z relevantních vlastností fonémů.

Žinkin rozvíjí ovšem svoji teorii „srovnávání se střední hodnotou“ i za hranice vnímání hlasitosti jednotlivých hlásek a slovního přízvuku. Ve vztahu k ní vykládá i dynamiku větnou, melodii a tempo. Vychází tu z předpokladu, že nulovou úrovní, s kterou srovnáváme, není věta, ale slovo a jednotlivé střední (nulové) úrovně jeho hlásek. Při rozlišování různých intonačních rozdílů pak prý řadíme takovéto střední „nulové“ hodnoty slov vedle sebe a s nimi pak srovnáváme skutečné vyslovení věty. Tak na př. o melodii píše: „Vyslovení slova kak se zvýšením tónu na a bude vnímáno jako otázka jen proto, že takové vyslovení je uvedeno do vztahu k možnosti jiného vyslovení téhož slova bez zvýšení …“ [206]A dále píše, že takové slovo (uvádí příklad na užití slova kak ve složitější větě) „… se bude vytýkat uprostřed ostatních slov ne rozdílem výškových intervalů ve větě, ale intervalem každého slova s jeho nulovou úrovní …“ (oba citáty op. c., s. 51).

To, že k odlišení různých melodických forem (a u větné dynamiky a tempa je tomu asi obdobně) je zapotřebí srovnávání s nějakým tvarem základním, vyplývá už z povahy našeho vnímání. Avšak tím, že připouští jen srovnávání s jakousi vyabstrahovanou melodií „monotónu“ a že popírá srovnávání s okolním kontextem, jde Žinkin, podle mého názoru, příliš daleko. Tak na př. pro češtinu pokládal bych za mnohem pravděpodobnější srovnávání se základní melodickou formou věty vypovídací.[16] Uvážíme-li, že takové neutrální melodické formy jsou v jazyce mnohem častější než nějaké monotonické vyslovení, pak se nám zdá mnohem pravděpodobnější, že jazyk srovnává s tímto reálně existujícím běžným základním tvarem.

Dále i popření srovnávání s fonetickým okolím (intervaly ve větě) je sporné. Vždyť chceme-li na příklad nějak zdůraznit psychologický predikát, stane se to (po melodické stránce) zvětšením intervalu mezi slabikou přízvučnou a nepřízvučnou.[17] Slyšíme-li takové zvětšení intervalu dvou sousedních slabik a vnímáme-li je jako důraz, pak bude asi nutno připustit také srovnávání výškové úrovně slabik mezi sebou.

Podobně tomu je asi i u tempa, kde teprve po poznání základního tempa osobního a při stálém zřeteli k tempu věcnému můžeme odlišit nejen ve vztahu k jakési „střední hodnotě“, ale i ve vztahu k rychlosti vyslovení okolí to, co bývá nazýváno „rychlostním reliefem věty“.

Pozastavme se zde ještě nad otázkou vztahu přízvuku ke kvantitativní modulaci. Žinkin se ve své práci poměrně dost obírá vztahem přízvuku a kvantity souhlásek. Na základě analysy grafického záznamu (bohužel neurčuje zásady rozhraničování, při zjišťování kvantity tak důležité) dochází ke stanovení souvislosti přízvuku s prodlužováním souhlásek. To je poznatek, ke kterému došel už před více jak 50 lety N. Usov[18] pro ruštinu. Pro holandštinu konal podobné pokusy Abas,[19] pro češtinu pak máme obsáhlou práci Chlumského.[20]

Práce Chlumského a Žinkinovy můžeme zde použít k zajímavému srovnání. Vypočteme-li si průměrné kvantity ruských souhlásek v posici přízvučné a nepřízvučné na základě údajů Žinkinových (podle s. 57—61 cit. pr.), stanovíme průměrné zvýšení kvantity vlivem přízvuku a vše potom přirovnáme k obdobným [207]údajům českým (Chlumský op. c., 129—133 určuje ovšem jen průměrné hodnoty kvantit, rozdíl posice přízvučné a nepřízvučné bylo nutno dodatečně stanovit na základě jeho údajů), pak konfrontace těchto dat, obsažená v přehledné tabulce 3, je při nejmenším zajímavá. (Pro částečnou neúplnost dat není, bohužel, možno provést srovnání u všech souhlásek; v tab. 3 uvádím alespoň ta data, která jsou jak pro češtinu, tak pro ruštinu získána na základě většího počtu dokladů.) Srovnání ukazuje jasně silový rozdíl mezi přízvukem ruským a českým a zároveň nám také nepřímo ověřuje tuto velmi starou metodu zjišťování dynamického přízvuku.

Souhláska

P

T

B

D

N

Rozdíl průměrné kvantity souhlásky přízvučné a nepřízvučné v češtině


21


4,8


22,1


17,5


21,9

Rozdíl průměrné kvantity souhlásky přízvučné a nepřízvučné v ruštině


81


40


34,5


53


100

Tab. 3

 

Dále ovšem pokouší se Žinkin hledat specifické zákonitosti pro prodlužování jednotlivých druhů souhlásek pod přízvukem. Naráží tu — což je zcela pochopitelné — na značnou rozmanitost. Domnívali bychom se, že je těžko hledat zákonitosti (a zvlášť u jevu tak bohatého, jako je kvantita) na základě několika měření a pokoušet se o definitivní řešení některých otázek (poměr znělých a neznělých, poměr souhlásek na začátku a na konci přízvučné slabiky atd.) zdá se nám v takovém případě poněkud předčasné. V souvislosti se Ščerbovou teorií souhlásek „sil’nokonečných“ (česky bychom řekli snad dynamicky stoupavých) a „sil’nonačal’nych“ (dynamicky klesavých) obrací se autor i proti sumárnímu pojetí síly vůbec. Nečiní tak ani s hlediska složek akustických, ale spíše artikulačních. Píše o tom: „Sumární určení síly tam, kde musíme předpokládat složitý vzájemný vztah výše uvedených prvků mechanismu vyslovení, přece neřeší problém“ (op. c., s. 63). Je jasné, že se dnes není možno dívat na dynamický přízvuk jako na jev jednoduchý, nýbrž jako na komplex jevů, a to jak s hlediska artikulačního (ostatně který fonetický jev můžeme po stránce artikulační označit jako jednoduchý?), tak s hlediska akustického: v tom jistě Žinkin není osamocen. Avšak i výsledky nejpodrobnější analysy jednotlivých detailních vztahů artikulačních a akustických v komplexu dynamického přízvuku bude nutno hodnotit velmi opatrně, se stálým zřetelem k jazykové skutečnosti vnímání přízvuku jakožto síly.

Z mnoha dalších otázek, které Žinkin ve své studii nadhazuje, všimněme si ještě jeho pojetí t. zv. „tempo-rytmičeskoj otstavki“ (česky bychom snad řekli [208]temporytmického vytýkání), které s otázkou dynamického přízvuku těsně souvisí. Autor tu předpokládá, že dochází k takovému temporytmickému vytýkání přízvučné slabiky ve slově a přízvučného slova ve větě. Na základě zápisu hlukoměrem se snaží ukázat, jak je přízvučná slabika proti nepřízvučným „vytčena“, zatím co nepřízvučné jsou vysloveny mnohem rychleji a silově splývají. Analogicky totéž dokazuje pak pro přízvučné slovo ve větě a dochází k závěru, že jako prostředku k vytýkání je používáno i pausy.

Co se týče rychlosti vyslovení důležitých částí promluvy (a tudíž i slova, na němž je větný přízvuk), má Žinkin jistě pravdu. To, že se vyslovují významově důležitá slova ve větě pomaleji, ověřil experimentálně Essen[21] a i jiné pokusy tomu nasvědčují. Jiná je ale otázka použití skutečných paus (Žinkin ji ostatně nestaví kategoricky, předpokládaje někdy jejich skutečnou realisaci, jindy „myšlenou“ — „myslimyje pauzy“). Zatím co na jedné straně bývá myšlenka oddělení zdůrazněného slova pausami uznávána,[22] na druhé straně se objevují hlasy, že úloha pausy byla v minulosti přeceňována na úkor prvků větné modulace.[23]

Ale připustíme-li takovéto vytýkání pomocí pausy v určitých případech v rámci věty, pak — až na výjimky slov pod důrazem slabikovaných — bychom tuto myšlenku, jinak velmi zajímavou, musili teprve dokázat bohatším materiálem.

Celkem můžeme říci, že rozvíření diskuse o otázce dynamického přízvuku a specifické hlasitosti samohlásek je velmi záslužné. Fonágyova práce přináší metodicky nové využití hrdelního mikrofonu pro zjišťování dynamického přízvuku, k němuž jsme vyjádřili svoje výhrady. Konfrontací svých výsledků dosažených hrdelním mikrofonem s Žinkinovou hypothesou docházíme k stanovení některých zajímavých shod (vyplývajících někdy z materiálu i proti vůli autorů) a souvislostí. Je-li však oběma pracemi, ať už více či méně, učiněn náběh k vyřešení otázky „paradoxu přízvuku“, pak oblast dynamického přízvuku jako celek na svoje vyřešení teprve čeká.[24]


[1] J. Poirot, Quantité et accent dynamique, Mémoires de la Société néo-philologique à Helsingfors 4, 1906, s. 395.

[2] I. Fonágy, Über die Schallfülle der ungarischen Vokale, Acta linguist. hung. 4, 1954, s. 383—425. — N. I. Žinkin, Vosprijatije udarenija v slovach russkogo jazyka, Izv. APN RSFSR vyp. 54, 1954, s. 7—82.

[3] Ze základní studie Roudetovy (Méthode expérimentale pour l’étude de l’accent, La Parole 1, 1899, s. 321—344) vyšli na př. Gauthiot a Vendryes při svém pokusu o zjištění českého přízvuku (Note sur l’accentuation du tchèque, MSL 11, 1900, s. 331—335); jejich práci podrobil kritickému rozboru Chlumský (Česká kvantita, melodie a přízvuk, Praha 1928). Měřením amplitudy oscilografického záznamu se pokoušel zjišťovat přízvuk T. Chiba (A Study of Accent, 1935); k tomu srov. však odmítavý posudek v Idg. Forsch. 54, 1936, s. 77, který napsal Panconcelli-Calzia.

[4] Srov. o tom F. Trávníček, Mluvnice spis. češtiny I, s. 205 n.

[5] Naopak na př. E. a K. Zwirnerové se domnívají, že specifická hlasitost jednotlivých samohlásek je závislá právě na výšce formantů (Phonometrische Beiträge zur Frage des neuhochdeutschen Akzents, Idg. Forsch. 54, 1936, s. 23 n.

[6] Po prvé v Hálově Akustické podstatě samohlásek, Praha 1941, s. 137—139.

[7] B. Malmberg, Sur un procédé d’enregistrement kymographique, Studia linguistica 3, 1949, s. 111—113.

[8] Byli to: J. Freundová, nar. 1935 v Praze, V. Horáková, nar. 1934 ve Vestci (okr. Čáslav), Z. Heřman, nar. 1934 v Praze, A. Stich, nar. 1934 v Nitře (ale oba rodiče Češi, od 4 let žije v Čechách), V. Šašek, nar. 1933 ve Švermově (okr. Kladno). Všem jim děkuji za ochotnou spolupráci.

[9] Autorem návrhu a konstruktérem tohoto indikátoru je Dr. Přemysl Janota. Srov. k tomu jeho dissertaci K otázce měření dynamiky řeči, diss. fil. fak. KU, Praha 1949.

[10] B. Hála, Akustická podstata samohlásek, s. 158.

[11] Srov. Hála-Polland, Artikulace českých zvuků v roentgenových obrazech, Praha 1926, s. 14—19 a příslušné obrazy.

[12] Fonágy se pokouší dokázat přízvuk jakožto „Energiemaximum“ též pneumograficky, a to na kontrakcích břišní křivky; užívá k tomu jednak vojenských povelů, jednak řady slabik beze smyslu (typu tatata …). Domnívám se, že ani jednoho ani druhého nelze používat při zjišťování přízvuku. Při vojenských povelech typu Vlevo v bok! nejde přece již o přízvuk, ale o důraz. U řady nesouvislých slabik pak je, podle mého názoru, těžko mluvit o linguistickém zkoumání přízvuku.

[13] K tomu srov. pozorování Polivanova, La perception des sons d’une langue étrangère, TCLP 4, 1931, s. 86—89.

[14] K. Ohnesorg, Polská práce o vývoji dětské řeči, SaS 15, 1954, s. 178.

[15] „… dass in Wörtern mit der gleichen Zahl von Prosodemen die Hervorhebung nicht immer das gleiche Prosodem trifft, so dass Wortpaare bestehen können, die sich untereinander ausschliesslich durch die Stellung des Gipfels unterscheiden.“ N. S. Trubetzkoy, Grundzüge der Phonologie, Praha 1939, s. 186.

[16] M. Romportl o tomto melodickém tvaru věty vypovídací říká: „Tento tvar není jen základní melodická forma vypovídací, nýbrž — podle mého mínění — základní melodická forma v češtině vůbec.“ K tónovému průběhu v mluvené češtině, VKČSN Praha 1951, s. 10.

[17] Viz K tónovému průběhu, s. 41—42; nověji též ve studii Zum Problem der Fragemelodie, Lingua 5, 1955, s. 94.

[18] N. Usov, Experimental’naja fonetika, Izv. ORJaS imp. ak. nauk, 2, 1897, s. 920 n.

[19] A. Abas, Recherches de phonétique expérimentale sur l’accentuation syllabique et phraséologique: I. La part des consonnes à l’accentuation syllabique en néerlandais, 1925.

[20] J. Chlumský, Česká kvantita, melodie a přízvuk, Praha 1928.

[21] Otto v. Essen, Sprechtempo als Ausdruck psychischen Geschehens, Zeitschrift für Phonetik 3, 1949, s. 335 n.

[22] Tak na př. Hegedüs píše: „It could be also observed, that the speaker made intentionally shorter pauses before and after emphatically uttered parts, thus separating them not only by modifying voice strenghth and melody, but also by pauses …“ On the Problem of Pauses in Speech, Acta ling. hung. 3, 1953, s. 21—22.

[23] J. D. O’Connor, The Intonation of Tag Questions in English, English Studies 36, 1955, s. 97—105.

[24] Až za tisku této práce mohl jsem se seznámit se studií H. Mola a E. M. Uhlenbecka The Linguistic Relevancy of Intensity in Stress, Lingua 5, 1956, s. 205-13. K tomuto příspěvku, stejně jako k některým pracím tam uvedeným (jde hlavně o Bolingerův článek Intersections of Stress and Intonation v čas. Word 11, 1955, s. 195 a práci Duration and Intensity as Physical Correlates of Linguistic Stress v JASA 27, 1955, s. 765 n., jejímž autorem je D. B. Fry), vyjádřil bych se proto až na jiném místě. Taktéž až za tisku této práce vyšla zajímavá studie A. Skaličkové K otázce větného přízvuku v češtině, Universitas Carolina, Philologica vol. 2, No 1, s. 55—66.

Slovo a slovesnost, ročník 17 (1956), číslo 4, s. 199-208

Předchozí Václav Machek: Etymologické práce Jos. Zubatého

Následující Josef Hrabák: Neumannova povídka o Krásné Mageloně a její předloha